Gefangnis - XXXXXIII.

2. ledna 2016 v 0:33 | Renji & Uryuu |  Gefängnis



"Ale bylo by to geniální, kdybych udělal draka." přimhouřil pyšně oči a přitáhl si ho k sobě do krátkého polibku.
"No jasně dostlal bys Nobelovku." usmál se na něj.
"Jo a měl bych vlastního draka." rozplýval se nad tím.
"Taky pravda." přikývl.
"Hmmm..." zahučel a trochu se odtáhl. "Myslel sem, že budeš snášet hůř ten fakt, že dneska neuvidíš svýho syna, když se zrušili návštěvy, ale ty to bereš docela dobře." konstatoval.
"Je na školním výletě stejně by nepřišel a otec je v Anglii a matka se sem bojí chodit." vysvětlil mu.
"Já se jí ani nedivim." odfrkl si.
"No jo no tolik volů a nadrženejch oblud." uznal. "A taky se určitě bojí toho jak její synáček vypadá a nechce se mu ani podívat do očí."
"Myslíš?" zvedl k němu pohled "Já myslel, že si řikal, že tě má ráda." připomenul mu.
"Ale jo, ale tak stejně." pokrčil nad tím rameny.
"Určo tě stejně přivítá zase s otevřenou náručí." ujistil ho poklidně a poplácal ho po rameni.
"No to radši ne." zděsil se. "To by mě udusila."
"Proč?" nechápavě pozvedl jedno obočí. "To má tak pevnej stisk?"
"A velký přednosti." doplnil ho.
"Ooooo vážně????" naklonil se k němu s podivným úsměvem. "A kolik jí je, pověz." naléhal na něj.
"Dost na to abys ztratil chuť ty úchyle!" vynadal mu a praštil ho do ramene.
Pobaveně se zasmál a trochu se odtáhl. "Co ty víš třeba ne. Třeba bys mi potom moh řikat i tati." pokrčil rameny, jako by nic. Vůbec se tady nebaví o jeho matce.
Vyšvihl se mu obkročmo na klín a šibalsky se usmál. "Taťko ti můžu říkat i bez toho." zavrněl a jemně ho kousl do ucha.
"Hmmm..." zahučel v souhlasu a kývl. "Ale bylo by to o to zajímavější, kdybys mi říkal taťko a já spal s tebou, ale i s tvojí mámou." pošeptal mu.
"O mojí matce si nech zdát nic takového." řekl přísně.
"Nechám neboj se. Určitě budu mít dneska vlhký sny." provokoval ho pořád s tím úchylným výrazem.
Znovu ho praštil ale tentokrát o něco víc a skřížil uráženě ruce.
"Aaaaleeee, tobě se nelíbí, když se bavíme o tvojí matce?" protáhl a naklonil se k němu.
"Ne." odsekl mu okamžitě.
"Ty žárlíš?" poňoukal ho provokativně a šťouchl do něj prstem.
"Je to moje mamka nech si zajít chuť a jestli ne tak si ji nech zajít i na mě." slezl z něj a sedl si zase na postel.
"Ty cíťo." protáhl a chytl ho za nohu, aby si ho přitáhnul zase blíž k sobě ke kraji postele.
Nebyl z toho dvakrát nadšený a zamračil se. Nespokojeně zavrčel a zase zkřížil ruce.
"Ale no tak." zakňoural. "Já to tak přece nemyslel. S tvojí matkou bych nikdy nespal. Za prví bych na to neměl, za druhý mam tebe a zatřetí je přece vdaná ne?"
"Je a šťastně tak na ni ani nemysli." potvrdil mu nevrle.
"Už na ni myslet nebudu. Slibuju. Ale nesmíš trucovat." udal si své meze.
"Já už netrucuju." zamumlal a sedl si mu zase obkročmo na klín.
"Jenom, aby ty netykavko." šťouchl ho do bříška a pak ho objal kolem pasu.
"Neboj zas tak netykavej nejsem."
"Jo jooo, někdy možná i jo." vyvrátil mu jeho tvrzení.
"Ale jen někdy." upřesnil.
"Uhm." kývl a opřel si bradu o jeho rameno. "Když máš svoje dny." zazubil se.
"No jo no jo perioda je pravidelná věc zlato." řekl jako dívka v pubertě.
"Na to už sme taky přišli." přitáhl si ho blíž k sobě.
"Uhmm." protáhl a taky se k němu přitiskl.
"Co bys rád?" optal se zvědavě a přimhouřil hnědé oči.
"Tebe na stříbrném podnose." odpověděl mu.
"Aha dobře." přikývl chápavě "A teď něco splnitelnějšího." pobídl ho.
"Pusu." řekl si a dal mu jednu hezkou přímo na rty.
Vpletl mu prsty do těch černých vlásků a přitáhl si ho blíž, aby prohloubil polibek a mohl zapojit i jazyk.
Taky se do toho krásného polibku zapojil o něco víc.
Pousmál se a pak se na chvilku odtáhl, aby se oba zase mohli nadechnout a nezadusili se.
"A co bys chtěl ty zlato?" optal se pro změnu on.
"Mě stačí ke štěstí málo." pokrčil rameny a kousl ho do krku.
"Au ty mrcho." promnul si bolavé místečko a zamračil se.
"Já vždycky." potvrdil a pyšně na sebe ukázal.
Vyplázl na něj jazyk a usmál se na něj.
Chytl mu ten opovážlivý jazýček mezi prsty. "Nic nebude." zamítl a šibalsky se zazubil.
Naklonil se dopředu a kousl ho do ruky, aby ho pustil.
"Jau!" zaskučel a cukl ruku, když se do něj zakousnul. "Já nejsem večeře. Jestli máš hlad tak si počkej." pokáral ho.
"Nemám hlad." vyvrátil mu. "Nemáš mi tahat jazyk."
"Ale já můžu." ušklíbl se.
"Um um." zakroutil hlavičkou.
"Tak že, podle tebe sem cizí?" pozvedl tázavě obočí.
"Ne ty si jen můj." zamítl a víc se k němu přitiskl.
"Podepsal sis mě?"nadhodil v otázce a pohladil ho po zádech.
"Nemám čím." povzdychl si. "Leda že bych ti na každý nehet napsal lakem jedno písmeno z mého jména."
"A co by na to řekli ostatní, kdyby viděli, že mam nalakovaný nehty?" zeptal se.
"Že ti to sluší?" pokrčil nad tím rameny.
"A nebylo by to nějaký podezřelý, kdybych měl na ruce napsaný tvoje jméno?"
"To už by byl tvůj problém." zasmál se mu.
"A ty by ses mi jenom podle vysmíval, je mi to úplně jasný." odvětil s úsměvem.
"Přesně tak." přikývl.
"Seš zlej!" vyčetl mu dotčeně a aby se mu pomstil tak mu rozcuchal vlasy.
"Ale no tak lásko." protáhl a začal mu opusinkovávat obličej.
"Najednou seš takovej přítolnej." chytl ho za ramena, aby ho držel dál. "Budu muset jít." oznámil.
"Co?" povzdychl si a odtáhl se od něj. "Zrovna teď to nemyslíš vážně."
"Za chvíli bude večeře." vysvětlil a zvedl se ze země. "Proč seš z toho tak sešlej?"
"Ale to je jedno stejně spolu za chvilku budeme pořád." mávl nad tím rukou.
"Tak vidíš." povzbudivě se na něj usmál a letmo ho políbil, než se dal k odchodu. "Už jenom pár dní."
Pousmál se a sedl si zase na postel, aby se mohl vrátit ke čtení.
"Půjdeš na večeři?" zeptal se rudovlásek, když už se mělo jít do jídelny, chlapce.
"Ne." řekl mu okamžitě v odpovědi a natáhl se pro deku, aby si jí mohl přehodit přes hlavu.
"Ale no tak, musíš se najíst." pobízel ho a stáhl mu deku z hlavy.
"Ne nemusím." oponoval mu a zase si deku natáhl.
"Musíš." nedal se a znovu mu stáhl tu deku dolů. "Prosím."
"Ne já nechci čemu na tom nerozumíš?!" trochu po něm vyjel.
Stáhl z něj ruku, trochu se ho lekl a odtáhl se. "Promiň." omluvil se mu lítostivě a zvedl se. "Přijdu, co nejdřív." oznámil mu, než se dal k odchodu.
Naštvaně vydechl a lehl si na bříško, aby peřinu přes sebe přetáhl celou. Neměl rád když ho někdo nutil do jídla úplně mu to zvedalo žluč. Když nechtěl jíst tak prostě nechtěl a nikdo ho nutit nebude.
Šel tedy na večeři sám, zase. Nnoitra k nenalezení, ne že by mu to vadilo, bůh ví, kde ten vůbec lítal a Szayel s Bazzem se taky ještě nevrátili. Tak že zůstal zase na ocet. Forever alone.
Když si toho Akon všiml tak si do něj musel rýpnout to by prostě nešlo to by to pak bylo Renjimu líto. Schválně kolem něj prošel a pohodil si slaďoučkou hruškou.
Zvedl k němu červený pohled a vydal jakési pohoršené 'chm', ale rozhodl se dále si ho nevšímat a věnoval se své večeři. Přece by se jím nenechal rozhodit. On nebyl jako Grimmjow nebo Nnoitra.
"Ke je ten prcek?" optal se ho. "Chtěl sem mu to dát."
"Dneska nechtěl přijít ani na oběd ani na večeři." odpověděl mu a začal se hrabat ve večeři.
"Zas tak moc všímavej nejsem přes oběd sem hrál karty a odpoledne zase basket a vyhrál sem jak jinak." pochlubil se mu a opřel se o stůl. "Co je tomu malýmu že se nechce ukazovat?"
"Ani se neptej." mávl nad tím s povzdechem rukou. Samozřejmě, že mu musel zatleskat nad jeho sportovními a kartářskými výkony, jak jinak, ještě by mu to potom vyčítal.
"Tak mu to dej já tohle nejim." hodil mu hrušku a šel si svou cestou, která vedla kam jinam než do sprch.
"Yo." chytl hruštičku a pak si jí dal do kapsy, aby jí tu nezapomněl. Zvedl se a šel tedy nejprve do celnice. "Akon ti posílá tohle." řekl chlapci a podal mu zralí plod ovoce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama