Leden 2016

Gefangnis - XXXXXV.

5. ledna 2016 v 16:23 | Renji & Uryuu |  Gefängnis



"Ahoj, malej." pozdravil chlapce a pousmál se na něj, když ho zahlédl.
"Ahoj." oplatil mu a chtěl jít k sobě.

"Ty nejsi moc příjemnej." vyčetl mu a nechal ho vejít, ale následně se opřel o stěnu a založil si ruce na hrudi.
"A ty bys byl kdyby ti někdo ublížil?" chtěl vědět.
"To nevim, asi podle toho, jak by mi kdo ublížil." řekl zamyšleně "A kdo ti ublížil?"
"A ty při tom budeš jejich kamarádíček to tak." zavrhl. "Ještě by mi udělali hůř."
"Já ti ale neublížim." zamítl.
"A jak ti můžu věřit?" nedal se.
"To je taky fakt." znovu zapřemýšlel a podíval se nahoru ke stropu. "Ale, kdyby jo nebyl bych na tebe tak hodnej." připomenul.
"To je také pravda mladý pane." usmál se nad tím, co řekl a taky se opřel o zeď.
"Tak vidíš." pokývl na souhlas a vytáhl krabičku s cigaretami. "Chceš?" nabídl mu zdvořile.
"Um um." zakroutil hlavičkou. "Já nemůžu už teď sem malý pane."
"Ale di. Stejně začneš kouřit, když tady budou očividně na dlouho." nenechal se odbýt a znovu ho vybídl, aby si jednu vzal.
"Nabídni mi až vyrostu." poradil mu a vzal si od něj krabičku, aby mu ji mohl vložit do prsní kapsy.
"Nabídnu ti až ti bude osumnáct." řekl mu a nechal ho, aby mu zase cigarety uklidil hezky do kapsičky.
"Tak za dva roky mladý pane." informoval ho a jemně na kapsyčku poklepal.
"Dobře." rty se mu roztáhli do nepatrného úsměvu. "Moment." zarazil se a podezřívavě si ho přeměřil "Myslel sem, že je ti sedumnáct."
"To teprve bude šestého listopadu." opravil ho. "Dali mi do správy sedmnáctiletý, aby to nebylo tak šokující."
"Tse." odfrkl si "Oni už nevědi, kam by ty děti dali, ty bys měl bejt správně v pasťáku a ne v base."
"Um um tam mě nechtěli. Říkali že tohle nemá cenu ani zkoušet." vysvětlil mu. "Tak sem skončil tady."
"To je blbost, normálně by tě tam vzít měli, ještě nejsi plnoletej tak bys měl bejt v pasťáku." vrtěl hlavou v nepochopení, jací jsou lidé dementi.
"Stejně by mě sem dali tak co." pokrčil nad tím rameny.
"To nevim, když ještě nejsi plnoletej. Správně by neměli."
Vytáhl se na špičky a jemnou pusou na ústa ho umlčel. "Kdyby mě sem nedali tak bys tohle nestalo ne?"
Udiveně se na něj podíval, když to udělal, ale neměl samozřejmě nic proti. "Chlapče, ty se nezdáš." pousmál se a přitáhl si ho za pas blíž k sobě.
"Nezdám protože to není sen mladý pane." potbrdil mu svým způsobem a vůbec se mu nebránil. Pochopil že když bude něco chtít tak nemůže jen prosit a být to malé neduživé, ustrašené mláďátko, ale taky se musí trochu snažit.
"Máš pěknou vyřídilku." pochválil ho a druhou rukou ho pohladil po těch krásných černých vláscích.
"Proč myslíš?" zajímal se.
"Protože mám oči a vidím to." vysvětlil mu, přičemž si při tom ukázal na oči.
"A co když se ti oči jen zakoukali." samozřejmě to myslel v dvojsmyslu.

"Nemyslím si." zavrtěl hlavou a sklouzl rukou trochu níž, aby mu stiskl prdelku.
Trochu sebou trhl a víc se k němu zepředu natiskl aby mu nemohl sahat na zadeček.
"Seš tak sladkej." usmál se, když mu ukázal tu krásnou rekci a víc si ho k sobě přivinul.
Pousmál se a nechal se obímat. "A tuhle hloupost si tu myslí skoro každý a já se jich bojím." postežoval si a smutnýma očima se na něj podíval.
"To bys měl, jelikož je to krutá pravda." varoval ho s vážným výrazem, ale pak se zase zatvářil přátelsky a za pas si ho natiskl ještě blíž.
"Ale ty mě ochráníš viď?" chtěl vědět.
"No jasně." upokojil ho a prohrábl prsty ty černé pramínky.
"Takže když budeme pracovat spolu tak mě jim nedáš viď že ne?" chtěl se přesvědčit.
"Nedám, ale nevím komu, ještěs mi to neřekl." připomněl mu.
"Ani jednomu jen Renjimu jo." upřesnil mu a hezky se na něj usmál.
"Myslel sem, kdo ti ublížil." upravil svou námitku, aby to pochopil lépe.
"Ten zrzavý a ten jeho blonďatý kamarád." prozradil mu.
"Yylfordt a Ichigo?" zamrkal překvapeně, i když by ho to nejspíš nemělo tak udivovat, když u těch dvou jsou takové věci normální.
"Takže mě před nimi ochráníš?" chtěl se přesvědčit a objal ho kolem krku.
"Určitě." přitakal a sklouzl oběma rukama znovu dolů k jeho zadečku, aby ho mohl znovu stisknout.
"Auvík." zakňučel. "Pořád bolí."
"Seš tak k nakousnutí." rozplýval se se strýzněným výrazem a pohladil ho po tom krásném bochánku. "Kdybych moc tak bych tě klidně přetáhnul."
Víc se k němu přitiskl a natáhl se na špičky aby mu mohl šeptat. "Až budu dospělý tak klidně třikrát denně když mě budeš chránit."
"Tak to tě budu hlídat jako oko v hlavě." za takovou odměnu, kdo by ho nehlídal čtyři a dvacet hodin denně, že.
"Děkuji pane." usmál se a dal mu pusu na tvář.
"Maličkost." naklonil sek k němu a oplatil mu polibek, ale on místo na tvář ho políbil na ty dokonalé rty.
"Vy si ale troufáte." mírně se zamračil. "Ani vaše jméno neznám." vyčetl mu.
"Tak to je blbí." usoudil "Protože sem ti už řikal, že sem Hisagi." připomenul mu.
"Z toho jak mi ublížili tak sem všechno zapomněl už ani nevím čí sem." prozradil mu smutně.
"To je tragický, ale neboj se určitě si zase na všechno vzpomeneš a budeš v cajku." pokoušel se ho trošku utěšit.
"Tak jo." přikývl.
"Nejseš už unavenej?" nadhodil, jestli už nechce jít spát.
"A ty?" oplatil mu.
"Já se tě ptal první." vyplázl na něj vítězně jazyk s triumfálním výrazem.
"Ale já sem princ." oponoval mu. "Skoro.." doplnil.
"Ale já se stejně ptal první." trval si na svém tvrdohlavě a nehodlal se vzdát toho práva a faktu.
"No tak dobře." ustoupil mu na konec. "Ani se mi nechce jít spát. Protože se bojím usnout."
"Proč se bojíš? Že by na tebe přišli ti dva?" odtáhl se od zdi a šel s ním k posteli, aby si mohl sednout a chlapce si vzal na klín.
Trochu sebou cukl, aby nespadl a chytl ho pro jistotu kolem krku. "A nebo někdo jiný." doplnil ho.
"Neboj cely se stejně potom zavíraj tak ti sem nikdo nevleze." odvětil, aby se ho pokusil uklidnit a vyvrátit mu tu paranoiu.
"Slibuješ?" naléhal.
"Na psí uši." přísahal zcela vážně.
"Tak jo." přikývl a dal mu pusu na tvář.
"Šikovnej kluk." pochválil ho a položil ho na postel vedle sebe, aby se mohl zvednout.
"Ty už deš?" optal se a lehl si na bok.
"Ty ještě nechceš spát?" odpověděl na otázku otázkou.
"Bez pusinky na dobrou noc ne." zavrtěl hlavičkou.
Byl tak straně sladký a nešlo, aby mu nevyhověl. Naklonil se tedy k němu a políbil ho něžně na rty.
Jemně mu polibek oplatil, objal polštář a sladce se usmál.
Nechal ho, aby se zachumlal a pak se vydal z jeho cely do té své.
Hezky se zavrtal do peřiny a popřál mu dobrou noc, než zavřel oči.
Po pár chvilkách se všichni odpotáceli do svých cel a ty se následně zavřeli a světla se zhasla kvůli večerce. Všichni také šli pomalu už spát a byl klid až do rána.

Gefangnis - XXXXXIV.

3. ledna 2016 v 20:55 | Renji & Uryuu |  Gefängnis



Vzal si ji od něj a podíval se na něj nahoru když byl Renji tak vysoký. "A proč?" chtěl vědět.
"Ptal se mě, proč si nebyl na večeři, chtěl ti to dát sám. Tak to poslal po mě. Aspoň tu hrušku sněz." pobízel ho.
Chytl ho za ruku a objal ji, jako by objal jeho samotného. "Moc mě mrzí že sem křičel už to neudělám slibuju už budu hodný."
Překvapeně se na něj podíval a zamrkal, ale pak se jen usmál a pohladil ho po hlavičce. "Ty seš hodný pořád."
"Ne nejsem omlouvám se mrzí mě to já už křičet nebudu." nedal se a omlouval se dál.
"To nic." ujistil ho. "Chceš se jít osprchovat?" optal se, ale odpověď už nejspíš znal i bez něj.
"Ne." zavrtěl hlavičkou.
"Dobře. Tak tu počkej já přijdu." oznámil a potom se mu vymanil, aby se mohl jít umýt do sprch.
Zase se zkroušeně sesypal na bříško a překryl se peřinou než zase začal brečet.
Šel se do sprch umýt, dneska nemusel rychle, když většina výtržníků byla na samotce a on tedy nemusel chlapce hlídat, tak že to trošku protáhl.
"Abys to s tim hýčkánim nepřehnal." zazubil se vedle něj Nnoitra a plácnul ho po zádech.
"Au, co děláš ty vole jeden!" vyčetl mu pohoršeně a cukl na něj pohledem. "Víš jak to bolí?!" zaskučel.
"Ne a je mi to i celkem volný." pokrčil nad tím rameny a začal si mýt vlasy.
"Chm." zahučel jen a smyl si pěnu z vlasů "Kdes lítal celej den?" chtěl vědět a koukl se na něj.
"Po nákupech s kamarádkama představ si to." řekl sarkasticky.
"Vážně?" očíčka mu až zazářili "A koupil si mi něco pěknýho na sebe?" chtěl vědět.
"No jasně vězeňskej stejnokroj." odpověděl mu se stejným nadšením.
"Aaaaaawwww!" protáhl jako školačka ještě s hvězdičkami v očíčkách. "A myslíš, že mi bude slušet?"
"No jasně." přikývl. "Kde je ten malej? Neviděl sem ho když sem sem šel."
"Nechce se jít sprchovat." vysvětlil zkráceně s pokrčením ramen.
"Co tak najednou, že by se bál?" optal se ho.
"Ne prostě nechce." pokrčil znovu rameny.
"Jeho mínus. Zejtra bude muset."
"Já vim, ale dneska nemusí." odvětil.
"Zejtra bude muset makat." zazubil se.
"Ale ty taky." oplatil mu to a taky se podle zazubil.
"Ale mě to nesere." zkazil mu radost a vyplázl na něj jazyk.
"Abych ti ho nezkrátil." upozornil ho a naznačil prsty stříhání nůžek.
"Už tě vidim." řekl nevěřícně a vypnul vodu, když se měl už k odchodu.
"Věř, že bys vidět nechtěl." ujistil ho s vážným výrazem a taky se dal na odchod, ale nejdřív se šel usušit.
Nnoitra byl samozřejmě o něco rychlejší, protože neměl tolik vlasů jako Renji. Tak si usmyslel že se na toho prcka půjde podívat.
Renji si zatím sušil vlasy a Nnoitra si toho malého uplakánka našel a podíval se do cely. "Co zase bulíš?" zazubil se.
Lekl se když na něj někdo promluvil a propnul se jako struna. "Co tu chceš di pryč.." zakňučel.
"Vyháníš mě?" podivil se a překvapeně zamrkal. Odlepil se od stěny a šel za ním, načež si sedl vedle něj na postel.
Rychle vstal z postele a vzal sebou i deku, aby si ji přes sebe hodil a sedl si do rohu.
"Ty seš strašná žena." zavrtěl nad tím hlavou a vstal, šel k němu a sedl si před něj do dřepu.
Stáhl se víc do rohu a překryl si hlavu peřinou. "Di pryč!"
"Nebo co?" usmál se pobaveně, vskutku si tohle jeho trýznění užíval. Byl tak zlí až to nebylo hezké.
"Di pryč budu křičet.." zakňučel. "Já to řeknu Renjimu řeknu mu cos mi udělal." vyhrožoval mu.
"Já ti nic neudělal, to ti udělali oni a oni už sou na samotce, ale jestli chceš tak ti taky něco můžu udělat." přimhouřil oko a podepřel se rukou nad ním, aby se k němu naklonil.
"Ne já už nechci di ode mne!" rozkázal mu a rukama se ho snažil odtlačit.
"Proč ne?" zavrněl a víc se k němu naklonil na místo toho, aby od něj šel co nejdál. Chudáček malý, teď ho měl v hrsti a mohl si s ním dělat, co chtěl, jelikož byl silnější.
"Já nechci nech mě!" zažadonil a nevzdával se. "Pořád to bolí prosím nech mě." zakňučel jako zraněné zvířátko.
"Tak že tě vojeli? Hmmm?" provokoval ho a ještě ho nechtěl nechat být, bavilo ho to.
"Já mu to řeknu nech mě být." vyhrožoval mu. "Řeknu to Aizenovi-sama."
Vzal ho za spodní čelist a stáhl mu tu deku z hlavy. "Až mi odpovíš na to, na co sem se ptal." zavrčel na něj.
Rozklepal se když ho takhle chytil a byl nejednou takový. Zavřel oči a pokusil se mu vymanit. "Asi jo."
"Vážně?" přejel si po rtech a zase se zazubil. "A jak?" pokračoval ve svých otázkách, to už ale přišel i Renji a zarazil se ve dveřích cely. "Co tady děláš?"
"Renji-san." zajásal černovlásek když ho uslyšel. "Musím ti něco říct ať mě pustí."
"Nech ho, Nnoitro." vybízel dlouhovláska a vzal ho za rameno, aby ho trochu odtáhl. "Fajn." podvolil se tedy, ale ještě se zběžně nevraživě koukl na chlapce, než vstal a odešel.
"Děkuju." poděkoval mu a zase se schoval.
"Udělal ti něco?" naklonil hlavu mírně ke straně a sedl si vedle něj na zem.
"Um um jen mě vystrašil." zakroutil hlavičkou.
"Dobře." odvětil tedy a povzdechl si. "Zejtra už musíš jít jíst a i pracovat." informoval chlapce.
"Ale já nechci oni tam budou."
"S tim se nedá nic dělat, tam prostě musíš." pokrčil bezradně rameny.
"Ne já nikam nejdu." zavrtěl bezradně hlavou
"Oni tě donutěj." informoval chlapce.
"Ne já sem někdo mě nikdo nutit nebude." ukázal si na hrud a zatvářil si vážně.
"Dobře, jak myslíš, ale moc si nefandi." upozornil chlapce a pak se zvedl, aby si přelezl na postel.
Vzal si jeho deku a hodil ji přes něj. Dal si ruce v kříž a měl se k odchodu.
"Dobrou." popřál mu ještě, než odešel. Pak si lehl na záda a dal si ruce pod hlavu, přičemž se koukal do stropu, jako by tam bylo něco extrémně zajímavého.
"Dobrou." oplatil mu a šel k sobě. Bylo mu úplně jedno že se na něj každý koukal, ale naštvalo ho že se kolem jeho cely ochomítal ten potetovaný xicht.

Gefangnis - XXXXXIII.

2. ledna 2016 v 0:33 | Renji & Uryuu |  Gefängnis



"Ale bylo by to geniální, kdybych udělal draka." přimhouřil pyšně oči a přitáhl si ho k sobě do krátkého polibku.
"No jasně dostlal bys Nobelovku." usmál se na něj.
"Jo a měl bych vlastního draka." rozplýval se nad tím.
"Taky pravda." přikývl.
"Hmmm..." zahučel a trochu se odtáhl. "Myslel sem, že budeš snášet hůř ten fakt, že dneska neuvidíš svýho syna, když se zrušili návštěvy, ale ty to bereš docela dobře." konstatoval.
"Je na školním výletě stejně by nepřišel a otec je v Anglii a matka se sem bojí chodit." vysvětlil mu.
"Já se jí ani nedivim." odfrkl si.
"No jo no tolik volů a nadrženejch oblud." uznal. "A taky se určitě bojí toho jak její synáček vypadá a nechce se mu ani podívat do očí."
"Myslíš?" zvedl k němu pohled "Já myslel, že si řikal, že tě má ráda." připomenul mu.
"Ale jo, ale tak stejně." pokrčil nad tím rameny.
"Určo tě stejně přivítá zase s otevřenou náručí." ujistil ho poklidně a poplácal ho po rameni.
"No to radši ne." zděsil se. "To by mě udusila."
"Proč?" nechápavě pozvedl jedno obočí. "To má tak pevnej stisk?"
"A velký přednosti." doplnil ho.
"Ooooo vážně????" naklonil se k němu s podivným úsměvem. "A kolik jí je, pověz." naléhal na něj.
"Dost na to abys ztratil chuť ty úchyle!" vynadal mu a praštil ho do ramene.
Pobaveně se zasmál a trochu se odtáhl. "Co ty víš třeba ne. Třeba bys mi potom moh řikat i tati." pokrčil rameny, jako by nic. Vůbec se tady nebaví o jeho matce.
Vyšvihl se mu obkročmo na klín a šibalsky se usmál. "Taťko ti můžu říkat i bez toho." zavrněl a jemně ho kousl do ucha.
"Hmmm..." zahučel v souhlasu a kývl. "Ale bylo by to o to zajímavější, kdybys mi říkal taťko a já spal s tebou, ale i s tvojí mámou." pošeptal mu.
"O mojí matce si nech zdát nic takového." řekl přísně.
"Nechám neboj se. Určitě budu mít dneska vlhký sny." provokoval ho pořád s tím úchylným výrazem.
Znovu ho praštil ale tentokrát o něco víc a skřížil uráženě ruce.
"Aaaaleeee, tobě se nelíbí, když se bavíme o tvojí matce?" protáhl a naklonil se k němu.
"Ne." odsekl mu okamžitě.
"Ty žárlíš?" poňoukal ho provokativně a šťouchl do něj prstem.
"Je to moje mamka nech si zajít chuť a jestli ne tak si ji nech zajít i na mě." slezl z něj a sedl si zase na postel.
"Ty cíťo." protáhl a chytl ho za nohu, aby si ho přitáhnul zase blíž k sobě ke kraji postele.
Nebyl z toho dvakrát nadšený a zamračil se. Nespokojeně zavrčel a zase zkřížil ruce.
"Ale no tak." zakňoural. "Já to tak přece nemyslel. S tvojí matkou bych nikdy nespal. Za prví bych na to neměl, za druhý mam tebe a zatřetí je přece vdaná ne?"
"Je a šťastně tak na ni ani nemysli." potvrdil mu nevrle.
"Už na ni myslet nebudu. Slibuju. Ale nesmíš trucovat." udal si své meze.
"Já už netrucuju." zamumlal a sedl si mu zase obkročmo na klín.
"Jenom, aby ty netykavko." šťouchl ho do bříška a pak ho objal kolem pasu.
"Neboj zas tak netykavej nejsem."
"Jo jooo, někdy možná i jo." vyvrátil mu jeho tvrzení.
"Ale jen někdy." upřesnil.
"Uhm." kývl a opřel si bradu o jeho rameno. "Když máš svoje dny." zazubil se.
"No jo no jo perioda je pravidelná věc zlato." řekl jako dívka v pubertě.
"Na to už sme taky přišli." přitáhl si ho blíž k sobě.
"Uhmm." protáhl a taky se k němu přitiskl.
"Co bys rád?" optal se zvědavě a přimhouřil hnědé oči.
"Tebe na stříbrném podnose." odpověděl mu.
"Aha dobře." přikývl chápavě "A teď něco splnitelnějšího." pobídl ho.
"Pusu." řekl si a dal mu jednu hezkou přímo na rty.
Vpletl mu prsty do těch černých vlásků a přitáhl si ho blíž, aby prohloubil polibek a mohl zapojit i jazyk.
Taky se do toho krásného polibku zapojil o něco víc.
Pousmál se a pak se na chvilku odtáhl, aby se oba zase mohli nadechnout a nezadusili se.
"A co bys chtěl ty zlato?" optal se pro změnu on.
"Mě stačí ke štěstí málo." pokrčil rameny a kousl ho do krku.
"Au ty mrcho." promnul si bolavé místečko a zamračil se.
"Já vždycky." potvrdil a pyšně na sebe ukázal.
Vyplázl na něj jazyk a usmál se na něj.
Chytl mu ten opovážlivý jazýček mezi prsty. "Nic nebude." zamítl a šibalsky se zazubil.
Naklonil se dopředu a kousl ho do ruky, aby ho pustil.
"Jau!" zaskučel a cukl ruku, když se do něj zakousnul. "Já nejsem večeře. Jestli máš hlad tak si počkej." pokáral ho.
"Nemám hlad." vyvrátil mu. "Nemáš mi tahat jazyk."
"Ale já můžu." ušklíbl se.
"Um um." zakroutil hlavičkou.
"Tak že, podle tebe sem cizí?" pozvedl tázavě obočí.
"Ne ty si jen můj." zamítl a víc se k němu přitiskl.
"Podepsal sis mě?"nadhodil v otázce a pohladil ho po zádech.
"Nemám čím." povzdychl si. "Leda že bych ti na každý nehet napsal lakem jedno písmeno z mého jména."
"A co by na to řekli ostatní, kdyby viděli, že mam nalakovaný nehty?" zeptal se.
"Že ti to sluší?" pokrčil nad tím rameny.
"A nebylo by to nějaký podezřelý, kdybych měl na ruce napsaný tvoje jméno?"
"To už by byl tvůj problém." zasmál se mu.
"A ty by ses mi jenom podle vysmíval, je mi to úplně jasný." odvětil s úsměvem.
"Přesně tak." přikývl.
"Seš zlej!" vyčetl mu dotčeně a aby se mu pomstil tak mu rozcuchal vlasy.
"Ale no tak lásko." protáhl a začal mu opusinkovávat obličej.
"Najednou seš takovej přítolnej." chytl ho za ramena, aby ho držel dál. "Budu muset jít." oznámil.
"Co?" povzdychl si a odtáhl se od něj. "Zrovna teď to nemyslíš vážně."
"Za chvíli bude večeře." vysvětlil a zvedl se ze země. "Proč seš z toho tak sešlej?"
"Ale to je jedno stejně spolu za chvilku budeme pořád." mávl nad tím rukou.
"Tak vidíš." povzbudivě se na něj usmál a letmo ho políbil, než se dal k odchodu. "Už jenom pár dní."
Pousmál se a sedl si zase na postel, aby se mohl vrátit ke čtení.
"Půjdeš na večeři?" zeptal se rudovlásek, když už se mělo jít do jídelny, chlapce.
"Ne." řekl mu okamžitě v odpovědi a natáhl se pro deku, aby si jí mohl přehodit přes hlavu.
"Ale no tak, musíš se najíst." pobízel ho a stáhl mu deku z hlavy.
"Ne nemusím." oponoval mu a zase si deku natáhl.
"Musíš." nedal se a znovu mu stáhl tu deku dolů. "Prosím."
"Ne já nechci čemu na tom nerozumíš?!" trochu po něm vyjel.
Stáhl z něj ruku, trochu se ho lekl a odtáhl se. "Promiň." omluvil se mu lítostivě a zvedl se. "Přijdu, co nejdřív." oznámil mu, než se dal k odchodu.
Naštvaně vydechl a lehl si na bříško, aby peřinu přes sebe přetáhl celou. Neměl rád když ho někdo nutil do jídla úplně mu to zvedalo žluč. Když nechtěl jíst tak prostě nechtěl a nikdo ho nutit nebude.
Šel tedy na večeři sám, zase. Nnoitra k nenalezení, ne že by mu to vadilo, bůh ví, kde ten vůbec lítal a Szayel s Bazzem se taky ještě nevrátili. Tak že zůstal zase na ocet. Forever alone.
Když si toho Akon všiml tak si do něj musel rýpnout to by prostě nešlo to by to pak bylo Renjimu líto. Schválně kolem něj prošel a pohodil si slaďoučkou hruškou.
Zvedl k němu červený pohled a vydal jakési pohoršené 'chm', ale rozhodl se dále si ho nevšímat a věnoval se své večeři. Přece by se jím nenechal rozhodit. On nebyl jako Grimmjow nebo Nnoitra.
"Ke je ten prcek?" optal se ho. "Chtěl sem mu to dát."
"Dneska nechtěl přijít ani na oběd ani na večeři." odpověděl mu a začal se hrabat ve večeři.
"Zas tak moc všímavej nejsem přes oběd sem hrál karty a odpoledne zase basket a vyhrál sem jak jinak." pochlubil se mu a opřel se o stůl. "Co je tomu malýmu že se nechce ukazovat?"
"Ani se neptej." mávl nad tím s povzdechem rukou. Samozřejmě, že mu musel zatleskat nad jeho sportovními a kartářskými výkony, jak jinak, ještě by mu to potom vyčítal.
"Tak mu to dej já tohle nejim." hodil mu hrušku a šel si svou cestou, která vedla kam jinam než do sprch.
"Yo." chytl hruštičku a pak si jí dal do kapsy, aby jí tu nezapomněl. Zvedl se a šel tedy nejprve do celnice. "Akon ti posílá tohle." řekl chlapci a podal mu zralí plod ovoce.