Gefangnis - XXXXXI.

28. prosince 2015 v 14:21 | Renji & Uryuu |  Gefängnis


Stráže zatím udělali v celnici trochu pořádek. Ta dva individua musela na samotku a stejně tak i Yylfordt a Ichigo, protože na ně někdo něco prásknul. Na zbytek dopoledne byli všichni zamčení v celách, aby se už nic podobného neopakovalo a pustili je až tehdy, když měl být oběd.
"Ne já nechci netahej mě tam prosím.." rozbrečel se znovu chlapec a zapřel se Renjimu, který chtěl, aby se aspoň trochu najedl.
"Ale Uryuu. Musíš se najíst. Už ti nikdo neublíží slibuju, budu u tebe." snažil se, ale nikam ho netahal a zastavil se, aby se na něj podíval.
"Já tam nechci, prosím já nechci jíst nemám hlad nechci tam já budu hodný slibuju." začal ho přemlouvat a podíval se na něj s očima na krajíčku.
"Ale musíš, potom pojdeš hlady." naléhal na něj a sklonil se k němu, aby mu mohl otřít ty slzičky z očí.
"Tatínek říkal, že pojít může leda tak pes ale že lidé umírají." pověděl mu.
"To byla metafora." obhájil se. "Když nebudeš jíst tak budeš jako kost a kůže."
"Um um mám zásoby tuku." zakroutil hlavičkou.
"Jo? A kde?" podivil se a prohlédl si ho, aby se nějaký tuk pokusil najít.

"Já tam vážně nechci." zakňučel jako kotě.
"Tak že, tady chceš zůstat sám, když všichni pudou na oběd?" zajímal se.
"Uhm." přikývl po chvilce přemýšlení.
"Dobře." povolil tedy nakonec. "Za chvíli se vrátím." řekl mu.
"Děkuju." pousmál se a natáhl se k němu pro objetí.
"Není za co." oplatil mu úsměv a přivinul si ho k sobě do objetí, aby ho mohl pohladit po zádíčkách.
"Půjdeš se najíst a pak přijdeš že jo?" chtěl si to ověřit.
"Budu tu jako na koni." slíbil a pohladil ho po hlavičce. Potom ho pustil a vydal se tedy na oběd.
Hned, jak Renji odešel tak si vzal z postele deku, zalezl pod postel a tou dekou se přikryl, aby se mohl smotat do klubíčka a být neviditelný.
Když byl Bazz a Szayel pryč, Grimmjow na samotce, Nana v nemocnici a Nnoitra někam zaběhl tak už byl vlastně sám, tak že neměl potřebu dlouho vysedávat na nějakém obědě, stejně si tam neměl s kým popovídat.
Askin se měl k odchodu ale když si všiml že je tu Renji tak sám tak se otočil na podpadku a sedl si vedle něj. "Kde máš pejska?" optal se ho.
Ohlédl se na něj, ale dál si hleděl svého. "A kde máš ty tu tvojí náladovou hormonku?" oplatil mu.
"Ty si zase hnusnej na lidi co ti nic neudělali." urazil se a šel si hezky po sobě uklidit tác s nedojedeným obědem.
"Nejsem." namítl a ohlédl se za ním "Jen sem se tě zeptal na to samí, na co ty mě." opáčil.
Ukázal mu prostředníček a šel do celnice.
Pobaveně se nad tím pousmál. Citlivka hormonální, typické. Povzdechl si a taky si po chvilce uklidil, aby mohl jít zpátky, když tady neměl s kým posedávat.
Chudinka Askin taková citlivka urážlivá. Nemohl svojí životní lásku najít, aby si postěžoval a Yumi byl s Madaramem to je v prdeli vážně že jo.
Když byl tak zamyšlený a Shane měl tolik práce, že nevěděl, kam jít nejdřív tak do něj omylem vrazil, když zahýbal z vedlejší uličky jako buldozer.
Ne to byl, tank protože kvůli němu spadl na zadek. "To bolí zlato musíš těma hezkýma očima taky koukat." vynadal mu.
Koukl se na něj na zem a sklonil se k němu, aby ho zase vytáhl na nohy. "Promiň, mam hodně práce." omluvil se mu a povzdechl si, aby se zase mohl vydat dál.
Taky si povzdychl a šel k sobě, ale zahlédl něco neobvyklého a to peřinu pod postelí to nebyla moc častá věc ,že by tam někdo něco schoval? No co cela je otevřená tak, proč se tam nepodívat.
Naštěstí se rudovlásek vrátil jen chvíli po něm a viděl, jak jde k jeho cele. Jenom že, Uryuu nikde nebyl a když byla ta deka napáskovaná pod postelí tak ho nenapadlo nic jiného, než se musel zašít tam. Kdo by taky jiný rval deku pod postel. Rychle tedy přeběhl ke své cele, aby mu zahradil cestu. "Špatně." zamítl a ukázal na druhou stranu naproti "Ty máš támhle."
"Nejsem debil." ohradil se nad tím. "Co to tam schováváš?" zajímal se.
"Deku." odvětil hned a stoupl si mezi dveře do cely, aby ho nepustil dovnitř.
"Lháři jeden uka." vyzval ho a chtěl jít dovnitř.
"Nope." zamítal a zapřel se mu rukama o rameno, aby ho udržel venku.
"Fajn však já na to přijdu." znovu se urazil a zaplul k sobě.
"Tak ať." ušklíbl se. To už mu bylo jedno, ale k němu do cely nepoleze, to je soukromé.
Černovlásek pod dekou všechno slyšel ale pro jistotu pod ní ještě zůstal.
Šel k sobě na postel a sedl si na ní, ale trochu se naklonil a poklepal rukou na deku. "Poď už ven." pobídl chlapce.
Sundal ze sebe deku a když chtěl vylézt ven tak se jen praštil do hlavy jak jinak.
Pousmál se nad tím, vzal si svou deku a pomohl mu vylézt. "Musíš dávat pozor, ty šmudlo." posadil si ho vedle sebe a pohladil ho po zádíčkách.
Popotáhl a chytl se za hlavu. "Já vím."
"Neboj se, to přestane, než se oženíš tak se to zahojí." ujisťoval ho a přitáhl si ho k sobě.
"Jenže ona už mě nebude chtít." povzdychl si. "Její otec ten sňatek zruší a ona už mě nebude chtít."
"Ale bude neboj se." ujistil ho a pohladil ho po té jeho praštěné hlavičce.
"Ne nebude, protože se ta plánovaná svatba zruší." zakroutil hlavičkou.
"Ale kecy." mávl nad tím rukou.
"Sice sem ji ještě neviděl ale určitě není hloupá." obořil se nad tím.
"Stejně už bude nejspíš vdaná, než odsud vyjdeš." nedal se.
"Ach jo." povzdychl si. "Stejně sem ji nechtěl."
"Tak vidíš, co vzdycháš ty trupko." usmál se pobaveně, že s tím nadělal tolik, jako by se měla pak stát apokalypsa.
"Bude to ostuda." pokrčil nad tím rameny.
"Nic si z toho nedělej." povzbuzoval ho.
"No tak jo." přikývl.
"Šikovný miláček." pochválil ho a pohladil po hlavičce. Během dne přišel jeden z bacharů, trochu praštil do mříží, aby byli všichni zticha a pak všem oznámil, že se dnes návštěvní dny ruší a nikdo nikomu na návštěvu nepřijde z důvodů toho chaosu tady a že se tady všichni perou a dělají bordel ať poděkují těm.
Když to černovlásek slyšel tak zalezl pod postel a začal plakat. Tak moc se těšil že někdo přijde a odvede ho odsud po tom co se stalo.
"Uryuu, neplakej neboj se. Příště někdo přijde. Nebuď smutný." objímal ho a zkoušel ho nějak utěšit, aby tak neplakal. Bylo mu ho moc líto. Byl ještě malý a tady neměl, co dělat.
"Nepřijde.." vykoktal. Bylo mu to moc líto přál si vidět alespoň jednu známou tvář.
"Budou jiný návštěvní dny." zkoušel to dál a otřel mu z očíček ty slzičky.
"Já je chci vidět chci odtud ven oni by mě odtud vzali po tom co se stalo já chci domů.." dostal ze sebe všechno naráz a rozplakal se ještě víc.
"Přijdou příště, no tak neplakej." nevěděl, co s ním a tak u něj zůstal a zkoušel ho dál nějak utěšit.
"To bolí chci domů.." zakňučel jako zraněné zvíře a víc se k němu přitiskl.

Tiskl si ho k sobě a hladil po zádech. Nikdy na utěšování moc nebyl a vlastně tady ani nebylo koho utěšovat. Jelikož teď měli skoro všichni volno tak většina byla už i venku.
"Chtěl sem vidět tátu." prozradil mu.
"On přijde příště uvidíš." utěšoval chlapce a pohladil ho po hlavičce."
Víc ho objal a už jenom plakal. Už se ani nemohl mu něco říkat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama