Gefängnis - XVII.

13. října 2015 v 22:07 | Renji & Uryuu |  Gefängnis



Zvedl k němu pohled a koukal se zklamaně za ním. Myslel si, že se mu povede s ním trochu navázat kontakt a budou si aspoň trošku povídat a tak. Povzdechl si a zůstal na místě sedět, přičemž si jen přitáhl nožky k tělu a položil si na ně hlavu.
Podíval se přes rameno a povzdychl si. Proč jen byl takovej vůl. Šel k němu a natáhl k němu ruku. "Poď se projít."
Zvedl posmutněle hlavičku a koukl se na něj. Myslel si, že jde někam pryč a nechce s ním mluvit a chtěl, aby ho nechal na pokoji. "Ale..." dostal ze sebe se slzičkama na krajíčku.
Ježíš je to fakt idiot. "Nebul a poď." proč to dělal ksarku.
Rty se mu roztáhli do úsměvu. Otřel si slzičky z očí, aby je zahnal a vzal ho za ruku, aby se mohl vytáhnout na nohy. "Děkuju." usmál se na něj vděčně.
"Neděkuj a poď." pobídl ho a šel napřed.
Potěšeně se uculil a když šel před tím tak skoro nadskočil radostí, že si všiml a vyzval ho, aby s ním šel na procházku. Připadal si jako školačka. Uposlechl ho, doběhl ho a poslušně ťapkal vedle něj.
Nechápal to a asi nikdy nepochopí. "Ty si mě sledoval když sem byl na vrcholu že jo?" optal se ho.
"Uhm... Byl si moc slavný a taky ti to hodně šlo. Měl si spoustu fanoušků, kteří tě taky moc obdivovali. Řekni, proč si chtěl být boxer?" zeptal se a zvedl k němu zvědavě fialová očíčka.
"Nechtěl." převrátil mu jeho dosavadní domění. "Prostě se to tak povedlo." pokrčil nad tím rameny. "Já nikdy moc netušil co chci bejt. Ale bavila mě chemie a věda."
"Tak že si chtěl být vědec." odvětil chápavě a pokýval hlavičkou "Třeba vynalézat nový léky a tak?" nadhodil jestli hádal dobře.
"Ne nechtěl." znovu mu to překazil. "Chodil sem do školy jako každej a jednou k nám do školy přišla návštěva z nejvyššího národního centra pro výzkum a vývoj a přišel k nám sám Kisuke Urahara, kterej nám rozdal testy a řek kdo bude nejlepší ten půjde se mnou a stane se mim praktikantem. Tak se všichni snažili a tak a pak přišel znovu aby řekl kdo byl nejlepší a všichni čuměli když to bylo děcko z děcáku který za celej rok neřeklo ani slovo, tak sem nastoupil do Tokya a byl sem tam nejmladší praktikant a bavilo mě to."
"Aha." chápavě kýval hlavičkou a pozorně ho poslouchal. Ale stejně to furt nevysvětluje, jak se mohl dostat až na nejvyšší příčky boxerské ligy. Teď se dozvídá spoustu dalších věcí, které nikdy nikdo v televizi ani v novinách neříkal. To je úžasné byl tak blízko svému vzoru a dozvídal se o něm spoustu novích věcí, vážně si připadal jako školačka. "A co bylo dál? Splnil se ti tvůj sen, když tě bavila věda?" naléhal, aby mu vyprávěl dál.
"Ne vyhodili mě za hrubé chování a přizabití jednoho z vědců." pokrčil nad tím rameny jako by nic.
"Tak že se ti takhle zničil tvůj dětský sen?" optal se, ale spíše v řečnické otázce. To ho moc mrzelo, ale určitě to neudělal schválně. "To je mi líto."
"Nemusí udělal sem dobrou věc, možná jednu z nejlepších v tomhle podělanym životě." zafilozofoval si a odchodil nedopalek z další cigarety.
"Z čeho tak usuzuješ?" měl svou teorii, třeba že byl potom slavný boxer a všichni ho znali a měl spoustu fanoušků a vlastně se i zapsal do historie.
"Z toho že sem zachránil dceru viceprezidenta celý společnosti. Jeden z těch magorů si jí vyhlíd a jednou v noci když sem měl náhodou předčas jí napad, tak sem si ho podal, on mě potom udal a mě vyhodili. V děcáku mě už nechtěli a když člověk nemá rodiče tak ani příbuzný, tak sem zůstal v Tokyu na ulici." pokračoval, protože tušil že se bude ptát dál.
Tak že to začíná vypadat na pouličního rváče nebo tak něco. Tedy alespoň tak tušil a usuzoval z toho, co slyšel, když mu tady postupně vyprávěl celý ten bláhový životopis jeho života. "A na ulici ses rval?"
Uchechtl se a podíval se na něj přes rameno. "Ne oni se rvali se mnou." zapálil si další cigaretu a došel až k plotu který ohraničoval hřiště a opřel se o něj. "Tomu chlapovi nestačilo že mě vyhodili. Poslal na mě pár chlapů, který si mě našli a chtěli mě zmlátit do bezvědomí. Na to že jich bylo víc sem se rval docela obstojně, to mi potom řek trenér kterej si mě tu noc našel a oddělal ty na který mi už nestačili síly. Vzal mě do nemocnice a pak si mě odved i k sobě domů a začal mě učit boxovat. Po pár zápasech si mě oblíbil natolik že si mě adaptoval, když mi bylo teprve sedmnáct. Ale když mi bylo jednadvacet a já byl před národním olympijským výběrem mi umřel a od tý doby sem boxoval pro něj, možná proto mi to tak šlo."

Taky se zastavil u plotu, ale neopíral se o něj. Stál naproti němu, aby mu viděl do tváře a mohl ho pozorně poslouchat. To je úplná extáze, nikdy nic o jeho minulosti nikde zveřejněné nic nebylo a on se to teď všechno dozvídá přímo od něj! To je tak úžasné! Už z toho postrádal i slova, jak moc ho to dojímalo a ohromovalo, úplně mu to bylo vidět ve výrazu tváře a ty hvězdičky v očíčkách... To mluvilo za vše. Myslel si, že to byl pouliční rváč nebo něco takového a on byl vlastně nadějný vědec, ale tu možnost mu překazili a potom postupem času mistr v boxu.... aaawwww!
"Asi je blbost žádat tě abys držel jazyk za zuby." předpokládal a podíval se na něj.

Trochu se oklepal, aby se z té vládnoucí extáze uvnitř něj trochu dostal a mohl normálně vnímat a odpovídat. "Vynasnažím se." přikývl a zatvářil se vážně, aby to ještě utvrdil.
"Snahu neberu chci výsledky." řekl stejně jako kdysi dávno jeho trenér.
"Tak dobře. Nikomu ani neceknu." zapřísahal se a zvedl na důkaz dva prstíky, jako to dělají skautíci nebo někdo tomu podobný.
"Vidíš že to de." pochválil ho. "Dík."
"Uhm." uculil se sladce a natáhl se k němu, aby mu mohl dát pusu na tvář.
Zarazil se když to udělal. Chytl se za napadenou tvář a překvapeně na něj zamrkal.
Vyděšeně se na něj koukl a překryl si ústa, jako by už neměl nikdy víc promluvit. "Promiň..." zamumlal do svých dlaní. Teď ho za to zbije, že se ho vůbec dotkl.
Díky Bohu pro něj se žádné bití nekonalo. Černovlasý prostě jen odešel a nechal ho tam stát.
Koukal se za ním fialovíma očíčkama, jako umírající labuť až do té doby dokud nebyl hodně daleko a pak dal ruce dolů a povzdechl si. Tak hezky ho přimněl se rozpovídat a převyprávěl mu celou minulost a on to nakonec tak zmrvil a celou svou snahu se s ním sblížit zničil. Bylo mu z toho na nic tak mu jen nezbylo nic víc, než odejít zpátky ke stolu a rozplácnout se na něj, jako mrtvolka.
Vrátil se k sobě do rohu a vytáhl novou cigaretu a tužku kterou někde schrastil. Obětoval cigaretu a rozpáral ji, tak aby z ní vysypal tabák a zbil mu jen papírek. Napsal na něj vzorec jednoduchého cukru C6H12O6, i s monekulárním obrazem a na druhou napsal vzkaz, kde bylo že se mu s ním povídalo hezky a že příště by rád slyšel jeho příběh. Potom vstal a nechal vzkaz u něj na stole když nenápadně procházel ve snaze někde splašit nové cigarety.

"Uryuu!" vychrlil a vrhl se chlapci na záda, když ho našel, ale nevěšel se na něj, jen ho objal, aby ho překvapil. Chudák je tak drobný, ještě by ho strhl na zem a zlámal ho. "Víš, co? Víš, co? Víš, co????" vyváděl jako malé dítě. pustil chlapce a skoro kolem něj skákal. Ty rudé vlasy se mu prorostli asi až do mozku a tak trochu mu z toho hráblo, ale nevadí.
Ne jen že mu tím náhlým útokem malém zastavil srdce, tak mu i na pár vteřin vyrazil dech, ale to nevadí. "Co se stalo?" optal se ho když mohl zase dýchat.

"Zejtra máme ke snídani jabka!" vychrlil ze sebe a skoro se z toho celý třásl radostí. "Chápeš to?! Jabka!!!" zavískal, jako malé dítě, které dostalo vytouženou hračku a jen ztěží se držel, aby neskákal radostí až do stropu.
Černovláskův výraz mluvil za vše. Odrážela se v něm věta: to vážně???
"Chápeš to?!" zopakoval znovu a chytl ho za ramena. "Po takový době tady bude konečně něco normálního k jídlu! Ty z toho nemáš radost?!" naléhal na něj a nemohl se přestat usmívat a oči mu doslova zářili.
"Ovšem že mám jen mne udivuje tvá horlivost nic víc." usmál se na něj.
"Zejtra bude bitka o jabka!" skoro až šíleně se zazubil a přimhouřil rudé oči. "A o to, kdo jich bude mít víc!" zatnul ďábelsky ruku v pěst.
"Takže se asi nenajím." pousmál se smutně.
"Ale jasně, že jo!" přikývl souhlasně "Ale nejdřív si to jídlo musíš s náma vybojovat!" objal ho rukou kolem ramen a vydal se s ním ven.
Trochu sebou zavrávoral, ale pak už si našel rovnováhu a šel s ním. "Ale jak? Já neumím bojovat." pokrčil rameny v otázce.
"Pffffrrrr....." odfrkl si a mávl nad tím rukou. "Prostě jenom šlohneš jabka a budeš zdrhat, co ti budou nožky stačit, protože po tobě pudou hned na to ostatní." vysvětlil mu svůj geniální plán.
Vymanil se mu, podklouzl mu z obětí a šel pozadu před ním. "Já se raději nezúčastním. Stejně jablka moc nemusím."
"A to chceš jíst ty blafy? Věř mi budeš toho litovat." varoval ho a naklonil hlavičku mírně ke straně.
"Já bych jen nerad přišel k úhoně." osvětlil mu, než se znovu otočil směrem kterým šel.
"Neboj se nepřijdeš." upokojil ho a ťapal za ním. "A co tady děláš?" zeptal se "Tys mě hledal Uryuu."
"Uhm hledal." potvrdil mu a šel k němu aby mohl jít vedle něj. "Nikde sem nikoho z vás neviděl, tak sem tě zkoušel najít."
"Ty ses bát, že sme ti utekli?" zatvářil se lítostivě a pohladil ho po hlavince.
"Uhm." přikývl a nechal se pohladit. "Myslel sem že mě už nechcete."
Mávl nad tím absurdmem rukou "Blbost. Kdo by nemohl chtít takovýho kawaii chlapečka jako seš ty." přivinul si ho k sobě, aby se s ním mohl chvilku pomazlit.
"Generál Takishida." odpověděl mu a taky se k němu přitulil.
"Huh?" nechápavě se na něj koukl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co říkáte na naší společnou dílovku Gefängnis?

Úžasný! Piště dál!
Ujde to
Nevím
Jsou i horší věci
100% NOUP

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama