Gefängnis - III.

10. září 2015 v 19:16 | Renji & Uryuu |  Gefängnis







"D-dobrý den.." dostal ze sebe. Dlouho už nemluvil a zadrhával se mu hlas ze strachu. Uklonil se jak ho to učili aby udělal dobrý dojem.
"Řekni, chlapče..." začal a pousmál se. "Jak se někdo tak mladý a nevinný mohl dostat až sem?" zeptal se. Opravdu ho to velmi zajímalo, nevypadal vůbec nebezpečně a ještě k tomu všemu byl dobře vychovaný, nechápal, jak se o něj mohl zajímat císař.
"Jmenuji se Uryuu Ishida." představil se mu. To že byl Ishida už něco znamenalo. Tohle jméno znal askoro každý, aristokratská rodinyna s dlouholetou tradicí a známím jménem. "Jsem tu protože jsem udělal něco moc špatného."
Až skoro tomu nechtěl věřit, že byl z tak známé a vážené rodiny, teď už chápal proč o něj projevil zájem i samotný císař. "A co tak špatného jsi provedl?" zeptal se, kdyby se nezeptal tak tohle by mu jinak nedalo spát.
Nechtěl to říkat a ani si to připomínat, tak jen sklonil hlavu a zakroutil jí v nesouhlas.

Byl to tvrdohlavý chlapec. "No tak, Uryuu, mě to můžeš říct, já tě za to neukousnu." ujišťoval ho a sledoval ho hnědýma očima.
Zvedl hlavu a podíval se přes rameno na bachaře. Měl z nich strach a to jak ho sem násilím táhli k tomu taky nepomohlo.

"Ujišťuji tě, že se jich nemusíš bát, nesmí ti ublížit, jsou tu od toho, aby dávali pozor na ostatní vězně a drželi je v klidu. Neublíží ti." snažil se chlapce uklinit, aby se nebál. Stráže mu neublíží, pokud se nebude prát nebo dělat problémy. Stráže nesmí ublížit nikomu, ale mají na to nárok pokud se vězni rvou.
"I tak bych tu byl raději jen s vámi." řekl tiše a znovu se díval do země. Z jeho strach neměl zatím to byl jediný člověk co byl na něj od toho co se stalo hodný.
"Dobře." vyhověl mu a koukl se na stráže, přičemž se mírně pousmál. Oba dva muži uposlechli nevyřčený rozkaz a odešli z místnosti pryč, aby měli soukromí. "Posaď se." vybídl chlapce, aby si sedl na židli naproti ředitelskému stolu a nemusel tam stepovat na místě.
"Děkuji." poděkoval mu a přešel k židli aby se mohl posadit tohle bude dlouhé vyprávění.

"Tak povídej." vyzval chlapce. On sám měl času dost a klidně tady mohl poslouchat celý ten jeho příběh až do noci, jemu to nevadilo.
"No všechno to začalo když...počkat vy ste Sousuke Aizen můj otec vás znal." podivil se když si všiml cedulky co ležela na stole.
"Ano to jsem." kývl v souhlas. Nejspíš byl příliš rozrušený, že si toho všiml až teď a nebo na tu cedulku neviděl. "Myslíš Ryuukena Ishidu?" optal se.
"Ano to je můj otec." přikývl okamžitě co to jméno slyšel.

"Toho znám, ale netušil jsem, že má syna." poznamenal. Nevěděl, že měl dítě. Nikdy se tím rozhodně nějak moc nechlubil a nebo aspoň on sám na to nedával pozor, možná mu ten fakt mohl utéct.
"Příliš se o mě nezmiňuje a teď už vůbec nebude." řekl smutně a radost že tu je někdo alespoň malinko známí z něj odešla.

"Tak, co jsi provedl tak špatného, že se nebude zajímat ani o svého vlastního syna?" vrátil se k původní otázce.
'"Otrc mě nikdy neměl moc v lásce." prozradil mu. "Ale abych vám odpověděl." razazil se a zhluboka se nadechl. "Zabil jsem spoustu lidí a to není jediný hřích který jsem spáchal."
"Ty?" překvapeně a i pobaveně se na něj usmál, skoro až mu nevěřil. Takový malý roztomilý a nevinný chlapec, přece nemohl zabít člověka natož víc. "Takový milý klouček?"

"Mýlíte se já to opravdu udělal." snažil se mu vyvrátit jeho smýšlení.
"Dobrá tedy." odvětil a na chvíli se odmlčel, aby zapřemýšlel, furt mu to nechtělo jít do hlavy, jak sedmnácti letý kluk mohl vraždit. "Jaký jsi měl tedy důvod někoho zabít?"
"Dalo by se říct že sem bránil čest naší rodiny a otce, ale víc sem i pošpinil než obhájil." zkusil mu vysvětlit.
"Tak že to bylo nedorozumění?" když bránil čest jejich rodiny tak by se dalo říct, že se jen bránil.
"To ani ne spíš sem to tak trochu plánoval a udělal to schválně, jsem si jistý že se to jako nedorozumění brát nemohlo." trochu se rozpovídal, ale že by se přitom na staršího díval to se říct nedalo.
"Proč schválně? To někdo tak moc ponížil tvou rodinu?" zajímal se o další věci, aby mu to pěkně všechno pověděl.
"Sadoyovi-san se nelíbila přízeň kterou ke mě císař choval protože on je bratranec zesnulého prince a ne já." začal. "Jakož to takhle vysoce postavená osoba si může dělat co se mu zlíbí, tak první pomluvil mě. Všude vykládal že jsem kvůli moci schopný všeho a že mě otec nutí spát kde s kým aby se naše rodina dostala výš, ale to nebyla a není ani trochu pravda. Když mu to nevyšlo podle jeho plánů najal nějaké lidi kteří zmlátili tátu když šel z práce. On je moc hrdý než aby volal o pomoc tak ho zbili tak moc že skončil v nemocnici kterou sám řídí a aby to nebylo málo tak tam ho taky zmlátili. Všimli si toho až ráno protože tam byl pozdě do noci. Když jsem se to dozvěděl tak sem musel něco udělat. Našel sem si ty co to udělali a zabil sem je, ale potom sem dostal strach a zapálil sem ten dům kde byli. Jenže ten oheň se rozšířil ke dvoum okolním domům a zemřeli v něm rodiny s dětmi a teď sem tady a vyprávím vám to."

"Och." dostal ze sebe jen, když mu to celé převyprávěl. "To je vskutku kruté a zároveň smutné." soucitně kývl a zamyslel se. Chápal, že mohl za to, že je zabil, i když měl důvod a ještě když zapálil ten dům a oheň pohltil další dva, ale zase na druhou stranu, jen bránil svého otce. "Velmi zajímavý příběh." konstatoval a zapřemýšlel, přičemž se na křesle otočil bokem. "Máme tu spoustu provinilců, ale tenhle příběh jsem slyšel poprvé." poznamenal, když tak hledal v paměti.
"Můžu o něco poprosit?" zeptal se potichu.
"Ano?" vyzval ho a zase se otočil čelem k němu, aby na něj viděl. "Copak, potřebuješ?"
"Menší uniformu." řekl a zatáhl si za vrchní část uniformy.
Nad tím se přesně nešlo nesmát. Čekal cokoliv, ale tohle opravdu ne, i když musel přiznat, že mu byla kapánek velká. To bude nejpíš tím, že všichni jsou tady vysocí a velicí. "Ale jistě." zavolal stráže zpátky a pověděl jim, aby přinesli menší velikost uniformy.
"Děkuji moc." poděkoval mu znovu. A vzal si od jednoho strážného uniformu.
"Není za co." pousmál se na černovláska "Budeš mít celu s číslem sto šestnáct." informoval ho. "Stráže ti to potom ukáží. Teď je na tobě, jestli budeš chtít jít ven za ostatními, nebo půjdeš rovnou do cely." nabídl mu.
"Asi bych nemohl zůstat tady že ne?" zeptal se a tušil že řekne ne.

Vypadal neškodně a tak nevinně, nejspíš by mu nemohl ublížit, kdyby tady zůstal. Koukl se na nástěnné hodiny, které tiše tikali vteřina po vteřině. "Dobrá, ale jen do páté hodiny." odvětil.
Úplně ho překvapilo že souhlasil. Nejraději by mu hned skončil kolem krku, ale to se nehodí už kvůli tomu kdo je a v jaké je teď situaci. "Miliónkrát děkuji."

"Za málo. Nejspíš bude teď lepší, když si budeš dávat pozor. Naši milovaní hříšníci jsou velmi zvědaví, co to přišlo za nováčka a na některé by sis měl dávat pozor." poradil mu. "Řeknu strážím, aby tě vzali dříve na večeři a potom i do sprch, abys tam nemusel být s ostatními, než se tady rozkoukáš."
"Moc vám děkuji, skutečně vám to nezapomenu." vstal a uklonil se mu.
"To je v pořádku" ujistil ho a pousmál se. I přes to, že zabil tolik lidí i když ne jeho vinnou tak to byl hodný a milý kluk, což mohl být pro něj problém, že se na něj budou všichni lepit. Ale zatím měli vzteka, protože ten nováček se ještě neukázal, i když to všichni slibovali a už se pomalu blížila pátá hodina, kdy se musí zase přepočítat a na večeři. "Uryuu." oslovil chlapce.
"Ano?" hned se pzval a zvedl hlavu a pohled ke staršímu.

"V tuhle dobu se ostatní budou přepočítávat venku a potom půjdou na večeři. Měl bys jít teď pokud nechceš na nikoho narazit. Pošlu s tebou stráže jako doprovod." pověděl mu.
Nechtělo se mu pryč. Na mlčení a sezení v pozoru byl zvyklí a to že tu tajhle seděl už přes dvě nebo tři hodiny, mu vůbec nevadilo. "Já nemám hlad."
"Jsi si vědom toho, že i když jsme možná známí tak ti nemůžu dělat žádné ústupky a nemůžeš tady zůstat věčně." upozornil ho, ale nemyslel to ve zlém.
"Promiňte. Já už půjdu, nebudu víc zneužívat vaší dobroty." vstal a měl se k odchodu.
"Zatím se měj, a snaž se nedostat do problémů." poradil mu, když odcházel. Rád by ho tu měl déle, ale nemohl každý vězeň tu byl aby si odpykat trest. Nemůže dělat ústupky.
"Děkuju nashledanou. A jestli byste chtěl mohl bych vám tady pomoc máte tu strašný bordel v papírech." ne on to to prostě musel říct, tohle by mu nedalo spaní.
Překvapeně se na něj koukl. Ano měl tu bordel, ale že by mu s tím chtěl pomáhat? "Dobře, ale dnes už ne. Ty papíry nikam neutečou." ujistil ho. Kdyby náhodou chtěl tak by proč něj určitě někoho přišel.
"Dobře nashledanou." rozloučil se nakonec a vyšel z kanceláře. Hned za dveřmi na něj čekali ti samí bachaři co ho sem vedli.
"Tak deme partě." zavelel jeden ze dvou můžu a ten druhý ho postrčil, aby šel. Vedli ho směr jídelna ať už chtěl nebo ne.
On není prtě je mu sedmnáct. Vůbec se mu tady nelíbilo tohle nebyla vila a ani palác tohle bylo odborné místo. Bál se těch lidí co jsou tady bál se protože mu Aizen řekl aby si na ně dával pozor, když to řekl on tak je to asi vážně pravda.
Odvedli ho s sebou do jídelny a posadili ho k jednomu ze stolů, přičemž mu na táce přinesli večeři a vážně s ním nechtěli diskutovat o tom jestli bude jíst nebo ne. "Pohni ostatní za chvíli přijdou."
"Tak si to můžete vzít zpátky já jíst nebudu." řekl jim když to viděl, předtím taky neměl hlad ale teď ho přešel snad na celý týden tohle vypadalo odporně, nechitně a odpudivě. Byl zvyklí na něco lepšího.
"Hele možná, že před tim sis žil jako pán, ale teď si tady a s jinym jídlem nepočítej!" pohrozil mu bachař ne příliš potěšeně.
Pokrčil nad tim rameny a posunul tác na stole od sebe. "Dojedl sem."
"Fajn." zamručel a donutil chlapce, aby se zvedl od stolu, aby ho mohli odvést do jeho cely.
Něco takového jíst nebude, to tedy opravdu ne. Když šel do cely tak se rozhlížel všude kam mohl jestli náhodou na někoho nenarazí to by bylo dost špatné když se celé odpoledne schovával u Aizena-sama.
Grimmjow šel pryč ze dvora. Potřeboval jít totiž na záchod a Renji samozřejmě musel jít hned za ním, aby zjistil kam se tak hrne. Jenom, že modrovlásek byl rychlejší tak že, Reníček trochu zaostával a když procházel kolem chodbou tak si všiml, jak stráže vycházeli z té gigantické místnosti s celami. Tam normálně nechodili a cely jsou otevřené, co když tak někomu něco podstrkovali nebo tak. Musel to jít omrknout.

Když černovláska dovedli do jeho cely, tak mu řekli že v ní bude sám a ne jako ostatní po dvou. Byla tam zima a taky to bylo moc malé byly tam prakticky jen dvě postele a nic víc. Vybral si podle něj tu lepší a hned sklouzl pod deku a spal. Dlouho se pořádně nevyspal a teď na to bude mít určitě dost času.
Počkal až stráže odejdou a vydal se do celnice. Musel zjistit, co tam dělali, jestli tam třeba někomu něco propašovali tak by toho mohl využít a potom to zneužít. Pomalu procházel chobbou a hledal cokoliv podezřelého. nic podezřelé mu tam nepřišlo, jen jedna věc. Jedna cela byla zavřená a když tam došel, tak zjistil že tam někdo spí, když zjistil, kdo tak měl, co dělat, aby samou radostí nezapištěl jako holka. "Ty kráso, ten kluk je tady a já ho našel!" zahučel si pro sebe "A první!" koukal se do cely s hvězdičkami v očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama