Poison...

2. června 2015 v 17:49 | Nisure |  Bleach povídky, parodie atd


Poznámka: Tak tohle je ten příběhoví dodatek k té povídce s Byakuyou a Ryuukenem. Je to poněkud tragické a Byakuya je svině, ale to přece višchni víme. Vždycky ti, co na to nevypadají jsou ty největší mrchy, mno nic méně vždycky je nejlepší držet se poblíž těch méněnormálních existencí, jelikož u těch máte jistotu, že vám nic neudělají pokud sami jste nenormální XD

Položil papíry a složky, co za dnešek udělal, na stůl. "Teď už můžu jít domů?" zeptal se a přes rameno se ohlédl.
"Chodíš mi odevzdávat tvou práci stále později a ne vždy máš všechno hotové. Budeš tady muset být dély." odvětil Byakuya s úplně jiným tématem, než zněla otázka.
"Dýl? Ale to bych potom nemohl být vůbec doma." namítl a otočil se k němu čelem.
"Shinigami nepatří do světa lidí. Máš své povinnosti tady. Do světa lidí máš chodit jen kvůli práci a ne kvůli člověku." vyčetl mladšímu.
"Ale já ho mám rád a chci s ním být." trval si na svém tvrdohlavě rudovlásek.
"To mě jsi říkal léta a stejně jsi potom zběhl." připoměnul mu.
"Ale tenkrát to bylo úplně jinak!" mávl nad tím rukou, jako by roztahoval závěs a trochu zvýšil hlas. Nechtěl tady být déle, než musel být.
"A od té doby jsi se hodně změnil. Byl jsi poslušný a udělal jsi cokoliv, co jsi mi jen viděl na očích, ale teď už nejsi ani zábavný." natlačil ho na stůl "Měl by sis dobře vybrat, co je pro tebe důležitější."
"Já už si vybral, co je pro mě důležitější. Radši zůstanu ve světě lidí a budu obyčejným člověkem, než bych zůstával tady." ušklíbl se pohrdavě a odtáhl se od stolu.
"Ty jeden drzí bastarde." ucedil Byakuya mezi zuby a napřáhl se rukou, přičemž mu uštědřil nehezkou facku "Nikdo o tebe nestojí, proč se zajímat o někoho, kdo vyrůstal ve spodině. Jsi jen obyčejný parchant. Vůbec ses neměl narodit, jediný důvod toho příšerného nedorozumnění, ze kterého jsi vzešel ty je, že tvá matka byla děvka a hned jak mohla tak se tě zbavil!" vykřičel po něm ze vzteku "Pro tebe na tomhle světě není místo." sevřel v ruce lem jeho kimona a natlačil ho zpátky na tvrdou desku stolu.
Zapřel se o dřevo rukama, aby nepřepadl zády na stůl. Chtěl by se bránit, tak moc by chtěl, jen ztěží se držel a nedával si to líbit, přičemž poznámky o něm jaký je strašný spratek a o jeho matce trochu zaboleli, ale kdyby něco zkusil tak by ostatní věřili samozřejmě Byakuyovi a ne jemu, když už udělal tolik průšvihů. Ucítil v břiše pichlavou bolest.
"Vypadni odsud. Jestli se ještě vrátíš tak tě bez prodlení zabiju." vytáhl mu z těla injekční stříkačku a chytl ho za spodní čelist, jež tvrdě sevřel mezi prsty. "Jestli přežiješ tak tě stejně jednou zabiju, já. Někdo s tvým duševním tlakem se bude dlouho přizpůsobovat světu lidí. Jestli to nezabije duši a tebe, stejně budeš na konci nepoužitelná troska, mnohem víc, než si byl do teď." odstrčil ho od stolu a shodil ho na zem.
Zvedl k němu rudý pohled a svraštil nenávistně obočí. Taky by mu chtěl tak moc ublížit, ale nemohl, štvalo ho to. Zvedl se ze země a odešel pryč, všechny své poznámky utopil v sobě, doufajíc, že to jeho příčetná stránka dokáže všechno pobrat.
Jestli to Kuchiki myslel vážně, tak má volnost a už sem nemusí více chodit. Žádné věci tady snad neměl, tak že se pro nic nemusel vracet a mohl jít hned domů, ale z ničehož nic ho začalo bolet břicho.
Vytáhl své Zanpakutoo z pochvy, aby mohl otevřít Senkaimon a jít domů, ale nešlo to. Něco nebylo v pořádku. Normálně by měl bránu otevřít, ale teď to nešlo, ať to zkoušel, jak chtěl jak, brána se neotvírala. Bolest v břiše byla stále silnější.
Byakuya mu určitě zablokoval Senkaimon, aby ho nemohl použít a nemohl odsud pryč. Co vůbec bylo v té injekci. Typoval by, že v tom bylo něco v zeleném odstínu, nejspíš.
Rozbolela ho hlava, jako kdyby ho přejel vlak. Bylo to nepříjemné, jako po kocovině. Nemohl přes Senkaimon a tak musel jít přes tunel jinudy. Je to delší, ale aspoň má víc šancí, než kdyby zůstal tady ve Společenství.
Snažil se běžet, co nejrychleji mohl, aby se rychle dostal do světa lidí, nechtěl skončit tady.
Bolest v břiše jako by vystřelovala do celého těla, byl oto ochromující, chvilkami mu připadalo, že má těžší končetiny, že přestávají poslouchat.
Třeštila mu hlava, skoro mu v ní až pískalo, takoví ten vysokofrekvenční nepříjemný zvuk. Snažil se myslet a nějak hlavu zaměstnat, aby mu pracovala, jak jen to šlo, ale bylo těžké se soustředit. ta bodavá bolest jako by to pulsovalo, při každém bouchnutí jeho srce jako by se mu rozjasnil obraz a pak pomalu zčernal, než znovu bouchlo, cítil, že začínalo bít nepravidelně, ale co víc, cítil, že má v hrudníku vůbec to srdce a bijící.
Nemohl už moc běžet, nějak těžce se mu dýchalo, jako by měl zalepené dýchací cesty, jako by tam něco bránilo kyslíku dostat se až do plic.
Donutilo ho to zpomaluti do kroku, i když se snažil alespoň poklusávat, aby nezpomalil moc.
Před očima mu začalo tmavnout a blednuli mu barvy, přičemž zůstávala jen šedá a černá a záblesky vybledle zelené. Chtěl se o něco podepřít rukou, aby měl větší stabilitu, ale tady nebylo o co se podepřít.
Chtěl pořád jít, aby se dostal dál, domů, i když to stále víc a víc bolelo postupně už v celém těle. Pulsovalo to. už nic neviděl jen téměř samou tmu a vždy to probliklo zeleně. Viděl jen zelené obrysy. Připadalo mu, ž e slyší tep vlastního srdce, jako by byl o hodně zesílený. Byl stále více nepravidelný.
Podlomili se mu nohy a spadl na zem. Už nemohl dál. Slyšel, jak rychle dýchá, přerývaně, snažil se to udýchat, připadalo mu, jako by teď běžel maraton pro nejmenším a srdce na tom bylo stejně.
Bylo by to tak snadné zůstat tady ležet a nechat se osudu, ale to by bylo až příliž snadné se jen tak vzdávat.
Podepřel se rukama a vytáhl se na kolena. Tělo se mu příšerně chvělo vysílením a svaly ochabovali. Jen ztěží se mu povedlo vydrápat zpátky na nohy.
Kroky mu dělali obrovské problémy. Těžko říct, jestli byl ještě při smyslech a věděl, co dělá a proč. bolest už skoro necítil. Ale měl pocit, že ho něco rozežírá zevnitř, že se mu rozpadali vnitřnosti a tělo.
Tak nějak už přestal snímat všechno, ani už nic moc neviděl. Padaly mu víčka.
"Ishi-chan..."
Netušil, co se stalo, nohy mu povolili a tělo přestalo poslouchat. Už nemohl dál, i když chtěl být doma v teple. Prostě se jen sesunul k zemi.
Hlavou se mu prohnala myšlenka, že ho chtěl Byakuya zabít. To bylo poslední, pak už přestal vnímat úplně všechno...

"Renji!....."
Viděl samé šmouhy, rozmazané, nerozpoznatelné, všechno se slévalo dohromady. Dělalo se mu z toho špatně. Všechno se s ním motalo a na moment snad zaslechl výdech s tlumenými možná i slovy...

Bolestně vykřikl a prudce se prohnul v zádech. Pod rukama cítil něco měkkého, i když to bylo zároveň i tvrdé, vypadalo to, že to mělo vlákna.
"Prosím....Promiň mi to.... Moc se omlouvám, že to bolí..."
Něco uvnitř ho moc bolelo, ale nedokázal to specifikovat ani určit kde. Viděl nad sebou světlo, velké, ale umělé... a s tím rozmazaným zrakem působilo snad i kostičkovaně... Kříšťálový lustr.
"Neumírej mi...Prosím...Renji...!"

Otevřel oči, ale nic neviděl, motala se mu hlava a byla tma. Od skleněné plochy se odráželo světlo, asi z měsíce, co svítí venku na okno. Ležel na měkkém, ale nebyl doma, z toho, co rozpoznal, tak to nevypadalo, jako to, co je doma. Slyšel pípání, jež prořezávalo to ticho, to bylo jediné, co slyšel, než zase upadl do bezvědomí.
"Ishi..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama