XVIII. - To, za co stojí žít, to nevymyslíš v hlavě, to musíš cítit v srdci [FINAL PART]

24. prosince 2014 v 23:46 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Tak a je to tady... Poslední a finální část Keimusha. Upřímně, myslím, že se mi po něm bude stýskat. Vážně mě to bavilo psát a je to jediná dílovka, co jsem kdy dopsala. Ano místy tam nebylo moc zábavných části a bylo to spíše nudné či informativní, ale jsem moc ráda, že jste to vydrželi až do konce. :) Doufám, že vás tahle dívlovka aspoň trochu bavila a zaujala. Myslím, že jsem úplně první, kdo měl nápad psát dílovku na téma vězení. Z počátku jsem myslela, že to bude nudné a nebude tam, co psát, ale nakonec to nebylo tak hrozné a já se do děje mnohdy vžívala. Poslední část my vyšla krásně na Štědný den, jak jsem to kdyby dávno plánovala a myslela jsem, že to nevyjde, ale vyšlo. Z toho mám radost. Jak jinak ukončit celé Keimusho, než dnem Vánoc a Novým rokem, že :3

Chytl za velké zrezlé kolo a vší silou se jal ho otáčet. Nechtělo povolit. Bylo očividné, že to bylo hodně staré, stejně staré jako samotné vězení. Chtělo by to trochu promazat, ale na to není čas a vlastně, kdo by se obtěžoval s tím, aby tady udržoval uzávěry na vodu tak, aby byli čisté a nikde netekli a nerezli a byli jako nové? S tím by se asi nikdo nepatlal.
Když se konečně kolo unáhlilo k tomu, aby se pohlo, ten zvuk jako by rval uši, jak moc to skřípělo, ani nebylo divu, že s tím nešlo točit. Bylo to tak prorezlé a staré. Dokonce i malé střípky rzi odpadávali na zem. Bylo to příšerné ty zvuky, jak z hlubin pekelných křik všech ztrápených duší.
Otočil s celým kolem na druhou stranu, než bylo a trochu odstoupil. Celou noc nespal, nemohl spát a to ani kdyby chtěl. Ogichi se mohl oběvit kdykoliv a kdekoliv. Podařilo se mu ho setřást jen díky tomu, že měl narušenou achylovku jinak by už bylo dávno po něm. Ogichi krvácel a to hodně, ale nedal by ruku do ohně za to, že by ho to dokázalo zpomalit na dlouho a nebo by ho to snad zabilo.
Věděl, že se dříve či později někde vynoří a ještě ho uvidí, ale netušil kdy, klidně ho mohl sledovat, klidně mohl být ve větracích šachtách nebo zase lézt po stropě. To nikdo neví, kde je, ale dokud nebude po něm, jako že doopravdy po něm, tak si nedá pokoj dokud ho nechytne a neodtáhne s sebou dolů.
Bylo tady mokro a vlhko, mohl využívat toho, že slyšel, když se něco dotkne vody, ale musel dávat pozor, aby se potom sám neděsil. Teď mu ta voda mohla pomoct, ale jen na místech, kde ještě svítí světla. Někde problikávají a některá jsou už stará a ani nejdou. Není se čemu divit, že.
Božíčku, proč pořád musel lézt někam, kde je to děsivé samo o sobě. Nejdřív do podzemí za Akonem a Ogichim a teď sem do stok, aby zavřel kohouty a spínače s vodou. Že se na to nevykašlal, aspoň by ho teď nehonil ukázkový psychopat, který chtěl jeho oči.
Přešel k ocelovým futrům dveří a naklonil se, aby viděl jestli je něco v chodbách. Tak rychle pryč odsud dokud je vzduch čistý až se dostane na povrch tak bude víc v bezpečí, než tady dole a taky to tady odporně páchne snad ani nechtěl vědět odkud je všechna ta voda a kam vedou ty trubky.
Cesta byla docela dobrá pokud pominul tu vodu z 'neznámého' místa a poblikávající světla. Snažil se být, co nejvíc po tichu, aby případně slyšel kroky nebo cokoliv co by mu naznačilo, že se blíží možné nebezpečí. Komu by se taky chtělo lézt sem dolů, že. Jediný kdo by pro to měl důvod byl Ichigův bratr a tomu by to bylo vážně úplně jedno, kdyby šel sem dolů, kdyby ho chytil tak by mu to za to stálo. Proč si prostě nejde někoho zabít nehoru, proč musí pořád nahánět jen jeho, to ho to vážně tak moc baví, když ho může honit po celém vězení? To vážně? On už neví, jak by se mohl zabavit, vážně.
Snažil se jít po tichu, ale zároveň trochu rychleji, aby tady dole potom nezůstal nevěděl, jak dlouho ty trubky vydrží ten tlak a vzhledem k tomu, že byli X let staré a opotřebované... Asi by tady nechtěl zůstat nikdo.
Jen doufal, že se vrací dobrým směrem. Tady dole to bylo úplné bludiště všechny tunely vypadali stejně a jen občas tady byli nějaké dveře, ale skoro vždy byli zavřené. Tohle místo navazovalo tak trochu děsivou atmosféru. Zdi tady byli místy pobořené a na některých byli šrámy něco, co blízce připomínalo rýhy po drápech, jako by tady proběhla nějaká bestije a rozdrápávala zdi. Chtěl odsud, co nejrychleji vypadnout. Nechtěl ani myslet na to, co by se mohlo vynořit ze tmy a skočit po něm ať už s drápy a ostrými zuby a nebo nožem a jedným žlutým okem.
Ale nakonec se mu povedlo najít ten železný žebřík po kterém sem dolů slezl. Radostně se usmál, že může nahoru. Konečně zase na čerství vzduch a na denní světlo a pryč odsud z té ďáblovi díry. Tam už v životě nevleze, ani kdyby ho to mělo zabít. Zaslechl za sebou cosi, co mu připomínalo dýchání. Mrazilo ho z toho v zádech. Chytl se žebříku a jal se rychle lézt nahoru. To dýchání se stále přibližovalo. Nechtěl, aby ho to něco chytlo za nohu, kdyby byl už téměř nahoře. Vylezl ven a rychle zaklapl železným výkem díru do kanálu. Ať už to bylo cokoli, ať to někdo byl a nebo se mu to jen zdálo ať si to zůstane tam dole.
Chvíli zůstal stát na místě, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a zorientoval se, co musí udělat teď.
Před tím už pustil potrubí s planem, a v kuchyni taky. Musel ke kuchyni. Kterým směrem je. To kdyby věděl, ale stát na místě také není dobré. Cestou si možná vzpoměne kudy.
Byl docela blízko až ucítí plyn tak bude vědět, že už to může zapálit, ale ještě zatím nebyl tak blízko. Možná snad za rohem a nebo ještě pár....
Konečně už cítil plyn. Když se podíval ke zdi tak u ní byli vidět trubky vedoucí až do kuchyně. Někde podél těch trubek byli kohoutky, které povoloval, aby plyn unikal. Sáhl do kapsy a vyndal starý benzinový zapalovač, který se mu povedlo vzít jednomu z vězňů, když ho nechal bez dozoru a potom odešel. Ten zapalovač tam byl tak sám, nemohl ho tam nechat tak osamělého.
To bude dost nebezpečné, když tady s ním škrtne tak to nebude tak špatné, není tady tolik plynu, aby to bouchlo, ale potom ten zapalovač bude muset hodit ho středu toho plynu a bude muset utéct. Když to nestihne tak to bude moc špatné.
Podíval se na zapalovač. V plechu byl vyřezaný nebo vyražený obrázek orla s roztaženými křídly. Vypadal docela hezky až ho byla škoda ničit. Chtěl s ním škrtnout, ale slyšel kápnutí a ve stejnou chvíli se na zemi objevila nějaká červená skvrnka. Podíval se na ní, vypadalo to trochu jako krev a pak si uvědomil, že to vlastně je krev. Vytřeštil oči a cukl pohledem nad sebe.
"Myslel sis, že mi zase utečeš?" zazubil se Ogichi. Už zase lezl po stropě na trubkách. Sakra, jak se tam dostal. On není člověk! Nemůže to být člověk! S natrženou achylovkou ho tady dokáže celou dobu nahánět a ještě s ní lézt na strop! Jak se tam vůbec zase dostal?! A jak se tam dokáže udržet?!
"Nech mě být!" když poběží přes kuchyni určitě tam někde musí být další východ tak může utéct tím. Ogichi určitě nemůže běhat. Nažene ho za sebou do kuchyně a pak ho tam zavře a ještě před tím tam k němu hodí ten zapalovač a konečně se ho zbaví. Tak na rychlo vymyšlený plán to zní přímo geniálně. Vrátil tedy pohled před sebe a rozeběhl se do kuchyně.
"Kampak?" zeptal se, zhoupl se na trupkách, aby ho srazil k zemi , ale i s sebou. Zabolelo to totiž, když doskočil na tu raněnou nohu a jelikož byla oslabená a nervy byli přetrhané tak se mu nohy podlomili a strhnul chlapce s sebou. Bolestně sykl. Rána znovu začala více krvácet. Cukl pohledem na černovláska a chytnul ho za nohu. "Nikam nejdeš! Zůstaneš tady se mnou!" psychopaticky se zazubil a černý zkrvavený nůž mu vrazil hluboko do lýtka, ale do té zdravé nohy.
Bolestně vykřikl a do očí se mu nahrnuly slzy. To bolelo a navíc mu teď zmařil možnost utíkat. Nechtěl teď skončit po tom všem. Chtěl to dokončit. Nakopnul Ogichiho do obličeje, aby ho pustil a chytl nůž v jeho noze. Semkl zuby k sobě a vytáhl si ho z nohy a hodil po Ichigovo bratrovi. Krvácelo to. Hodně to krvácelo a bolelo. Z očí mu přetekly slané slzičky bolestí. Sebral stříbrný zapalovač ze země a zapřel se rukama, aby se pokusil zvednout. Strašně to bolelo. Zatínal zuby a tekly mu slzy, ale povedlo se mu zvednou. Hodně silně kulhal, že skoro padal na zem, jak to bolelo a neposlouchala ho noha, ale klopítal ke kuchyni.
"Ty parchante!" zavrčel a ohnal se po něm rukama, aby se mohl pokusit ho chytit za nohu, ale nepovedlo se mu to, jen si zmáčel ruku v loužičce krve. Přitáhl si ji ke rtům a olízl prsty. Nemohl si odpustit úsměv, přišlo mu to na chuť. Zvedl pohled k chlapci, jak se pomalu a s bolestmi sune do kuchyně a zanechává za sebou stopy krve.
Vzal si nůž a sám se zvedl, aby se mohl vydat za ním. Hodně ho teď zpomalil, když ho zasáhl i do druhé nohy. Nemusel se už za ním hnát stačí, když za ním půjde. "Nemá cenu utíkat, stejně už mi neutečeš." přejel si jazykem po horním rtu.
Stále mu boletí tekly slzy. Mrazilo ho v zádech, když věděl, že se za ním sune smrt a on tady krvácí. Rozrazil rukama dveře do kuchyně a hned se zapřel o první věc, co mu přišla pod ruce. Potřebovat trochu pomoct a trochu se opřít. Ohlédl se přes rameno a pokusil se zrychlit tempo, jakým se sunul po kuchyni. Viděl dveře. Musel se k nim dostat, co nejrychleji mohl ať to bolelo jakkoliv. Na bolest teď musel kašlat.
"Kam chceš jít?" optal se bělovlásek a chytl rukou dveče, aby ho nepraštili do obličeje. To by bylo docela komické, kdyby ho teď flákli dveře do xichtu.
Neodpovídal mu a chytl se věcí, co měl po cestě, aby se dostal rychleji ke dveřím. Nechtěl se otáčet, nechtěl vidět, jak blízko je za ním.
"Mám ti ještě zazpívat tu krásnou písničku?" optal se a usmál se.
"To si nech pro někoho, kdo o to stojí." odvětil a zaořek se o jednu skříňku, která se otevřela. Nikdy před tím si jí nevšiml, myslel, že tady alkohol není povolený. Asi si ho tam dávali bachaři a potajmu tady pili. Vytáhl flašku s něčím nahnědlým, nevěděl, co to bylo neměl čas to číst a fláknul jí Ogichimu přes hlavu. Flaška se roztříštila a její obsah Ogichiho polil a střepi pořezali, tak že mu trocha alkoholu natekla do čerstvých ranek.
Bolestně zasyčel a překryl si oči rukama. "Co si to udělal?!" vyjekl bolestně a snažil se otřít si alkohl ze sebe. Štípalo to, teď už mu nebylo moc do smíchu.
Byl rád, že se mu na chvíli podařilo ho zdržet. Znovu se o něco zapřal rukama a sunul se dál ke dveřím. Pak se o ně zapřel rukama a otevřel je. Vyšel ven a zapřel se o zeď. Z tohohle asi nebude mít radost a bude ho chtít zabít ještě víc.
Když se mu podařilo setřít alkohol i s přimíchanou krví tak nevračivě zavrčel a vydal se rychlejším krokem ke dveřím. Rozrazil je. Měl vztek. Když chtěl hrát tvrdě tak se tedy bude hrát tvrdě. "Poď sem!" štěkl po něm, ale ve dveřích se zarazil.
"Tak si pro mě pojď." odvětil. V ruce držel benzinový zapalovač, ze kterého už plápolal zapálený malinký plamínek. Mírně se pousmál. Ogichi byl celý od hořlavého alkoholu a z kuchyně táhnul plyn a on stál téměř ve dveřích. "Zhiň v pekle." ušklíbl se znechuceně a hodil po něm zapalovač a potom se rychle jal utéct tak daleko, jak jen mohl, nehledě na bolest a krvácející nohu.
Vytřeštil žluté oko, úplně se mu v něj odrážel ten blížící se zapalovač a když se dotkl jeho oblečení tak vzplanul jako pochodeň. Bolestně vyjekl a snažil se uhasit své tělo, ale nevědomky zacouval zpátky do kuchyně, kde byl už dlouho puštěný plyn. Teď už se da jen domyslet, co se stane když přiblížíte oheň k plynu.
Z kuchyně se vyřinuly mohutné plameny a následný výbuch. Potrubí, které vedlo do kuchyně plyn začalo vybuchovat jako ohnivý had a sunulo se po celé věznici, všude kde vedlo až do podzemí, kde byl zdroj plynu. Když se tam plameny dostaly ten mohutný vůbuch způsobil otřes celé věznice a dunění.


Bachaři sebou trochu zacloumali a podívali se po sobě, přičemž se oba navzájem ptali toho druhého, co to sakra bylo za otřesi a za dunění. Tohlě tady bylo poprvé, znělo to jako zemětřesení, to snad ne. Tady nikdy zemětřesení nebylo, co to mělo znamenat.
Nemohl nevyužít té situace a alespoň si nezkusit zachránit kůži, když nedávali pozor. Přeběhl k bachaři a praštil ho do obličeje pěstí. Vzal mu zbraň a střelil ho do hlavy, aby s ním udělal rychlí proces. Krev se rozstříkla a pár kapek mu spadlo i na obličej a oblečení. Druhý už si připravoval svou střelnou zbraň, ale Grimmjow mu uštědřil taky ránu do obličeje pěstí, přičemž zaznělo křupnutí, nejspíš mu zlomil nos. Muž se skácel k zemi a než stihl jakkoliv jinak zareagovat tak se mu hlavou prohnala kulka,stejně jako jeho kolegovi.
Modrovlasý se potěšeně usmál a přimhouřil oči. Olízl si ze rtu krev a překročil obě mrtvoli, aby se mohl vydat k východu. Tak že, jeho poprava se nakonec nekoná? To je škoda, snad příště.
Ale sám vůbec netušil, co to bylo za dunění a otřesy. Možná zemětřesení, ale to je divné, tady zemětřesení není. To muselo být něco jiného. Možná jim tady něco bouchlo, kdo ví.
Něco se mu nezdálo. Pocítil na těle trochu se zvyšující teplotu, jak šel chodbami. To je divné. Schoval si střelbou zbraň za pas, aby ji měl pořád po ruce a přidal do klusu, aby mohl jít rychleji a zjistit, co se stalo.
Teplota jako by se stále zvyšovala. Na stropě vedli tubky, připadalo mu, že syčeli a nebo praskali. Když zahnul za roh tak musel prudce zabrzdit, aby se nespálil. Už věděl, co byla ta zvýšená teplota a nejspíš i ten otřes. Prasklo potrubí s plynem a on teď skoro vletěl do toho plamene. To by nebylo příjemné, nehledě na to, že by ho to podpálilo. Teď se mu povedlo zastřelit dva chlapi, co na něj mířili zbraní a utekl z vlastní popravy bylo by vážně směšné, kdyby skončil tím, že ho upálilo bouchlé potrubí.
Musel se přes to nějak dostat, ale touhle cestou to nepůjde. Otočil se a vydal se teda zpátky, aby našel jinou cestu, ale musel pospíchat, klidně to mohlou bouchnout znova.

Přidušeně zakašlal a podepřel se rukou. Kdyby se neschoval za roh tak by ho ten výbuch nespíš zabil, obzlášť, když bly tak blízko. Takhle ho to jen strhlo na zem. Posunul si brýle a zapřel se rukama o zeď, aby se mohl vytáhnout zase na nohy. Chytl se za hlavu a vydal se podél zdi dál. Ogichi tohle nemohl přežít, hlavně, když on byl zdrojem toho výbuchu. Muselo ho to zabít.
Ze stropu se utrhlo pár kousků, které spadli na zem. Asi by si měl pospíšit. Ten výbuch mohl narušit nějak stavbu a základy a může to spadnout. Přidal do kroku. Nejspíš tady vzbudil nějaký rozruch. To určitě musel, když tady s ničehož nic vybouchlo potrubí a začalo hořet celé vězení.
Cestu ven si snad ještě pamatoval. Cestu k hlavní bráně, ale teď je otázka, jestli je hlavní brána zavřená a nebo ne. Určitě se budou všichni snažit utéct, kdo taky ne. Ale jestli nebude otevřená hlavní brána tak bude muset jít jinudy. Kudy je jiná cesta ven, přes dvůr? Ale co ty drátěné ploty a betonová zeď a tohle všechno. Dostat se z vězení to je jedna věc, ale dostat se přes tyhle všechny brány to je úplně něco jiného. Ty brány se moc neotvírají, jen velmi řídce a to jen když sem vezou někoho dalšího a nebo vezou někam pryč.
Nějak moc ani nevnímal to horko trubek a sálajících plamenů. Připadal si tak trochu mimo. A pomalu viděl rozmazaně, jako by se mu to jen zdálo. Všechno co teď dělal, když šel a pomáhal si rukama tak to dělal jen podvědomě, sám nad tím moc nepřemýšlel. Prostě jen hádal cestu kudy by to mohlo být.
Možná to bylo tím otřesem po tom výbuchu a nebo tou ztrátou krve a orchromující bolestí, ale teď už to bolest moc nevnímal, vlastně skoro zapoměl, že má zraněnou nohu. Vypadal tak trochu malátně a zmateně a byla na něm vidět únava.
Stropy a zdi se pomalu odlupovali a potom začínali už padat i kusi zdí a stropu. Začínalo to být nebezpečné, ty kusy byli stále větší a větší. Padali mu do cesty a musel je obcházet. Ne všechny se totiž dali překročit, hodně ho to zpomalovalo v cestě a byl stále víc a víc vysílený, ale už tušil že může být blízko. Slyšel křik. Někde tady musí být nějací vězni nebo stráže, když se dostane za nimi tak už se bude moct dostat ven a potom už stačí jen utéct nebo se někde schovat, ale do té doby se musel udržet při smyslech a při vědomí.
Základy věznice se znovu otřásly a za ním spadl velký kus stropu, kdyby byl o pár metrů vzadu tak by bylo po něm. Tady to vážně už není bezpečné. Podíval se na pobortěný strop na zemi a chtěl se otočit, ale zaslechl další křik, jen nevěděl, jestli šel zezadu nebo zepředu. Nemohl se vracet. Kdyby se pro toho dotyčného vrátil tak by tam umřeli oba, takhle se možná zachrání.
"Ty si mi chtěl utéct?!!" za ním se ozval ten známí hlas mrazící v zádech, ale dříve než se vůbec černovlásek stačil podívat tak se z kouře vyřítil Ogichi a strnul ho s sebou na zem. "Chtěl si utéct?! Na to zapomeň! Vezmu tě s sebou!" rozesmál se, ale znělo to dost zvláštně a krákavě. Vlasy měl místy ohořelé a byli spíš více černé, než bílé. Oblečení měl také ohořené a ještě na místy doutnalo a bylo naoranžovělé od plamínků. Pásku přes oko už vůbec neměl a to oko mu vyselo z důlku ven už jen na samotných svalech. A obličej také nevypadal vůbec hezky. Tím žárem se mu kůže jako by scvrkla a znetvořila, měl ji po místech spálenou a rty měl úplně seschlé a pořád ještě krvácel.
Zděšeně se na něj podíval a zapřel se o něj rukama. "Nech mě být!!!" on je snad nesmrtelný! Jak tohle mohl přežít?! JAK?! To muselo zabít každého! A on stále ještě žije! Už nevěděl, jak by se ho měl zbavit a nebo ho zabít!
"Ty mi neutečeš! Teď už ne! Ale už mě sereš a proto si vezmu to, co mi patří teď!" psychopaticky se zazubil a vytáhl černý nůž. Natáhl ho k chlapcovu obličeji, ale ten mu tu ruku chytl, aby nemohl pokračovat. "Nebraň se nemá to cenu! Stejně chcípneš!"
"Ne...!" trval si na svém a držel mu ruku vší silou, jak jen mohl. Pochopitelně, že Ogichi byl silnější a to i teď, když už byl prakticky polomrtví. Vypadal jako démon z hlubin pekelných. Zapřel se o něj nohama a odkopnul ho od sebe. Když tak získal trošku času snažil se odsunout trochu dál. Otočil se na břicho a zapřel se rukama.
"Ne! Ty nikam nejdeš!" zavrčel podrážděně. Rozehnal se po něm rukou a chytnul ho za kotník. "Zůstaneš se mnou už na vždycky. Vezmu si tě s sebou dolů a Akon mi dá to co mi chybí a dá mi to z tvýho těla a potom budeme jedno dokonalý tělo!" psychopaticky se zasmál, ale znělo to jako skřípění nebo tak něco.
"Nech mě, Ogichi!!!" podíval se po něm přes rameno a snažil se ho odkopnout, aby mu pustil nohu. Nechtěl s ním nikam a to, co říkal to taky neznělo vůbec lákavě. Podíval se na strop. Byl hodně značně popraskaný a hořeli v něm trámy. Urvalo se z něj pár kusů kamene, které spadli na zem a uvolnili tak trám, co hořel. "Ale ano, já vim, že to chceš a že by se ti to líbilo. Vim to!" stále se psychopaticky šklebil, on by tomu možná říkal úsměv. Napřáhl se druhou rukou v níž držel nůž. "Budeme spolu!" Ze stropu spadlo dalších pár šutrů a ozvlo se prasknutí dřeva. Trám se svezl ze své původní pozice a spádl ze stropu. Zlomený a ostrý kus prorazil Ogichiho páteř a tělo a zaryl se hluboko v kamené podlaze zrovna ve chvíli, kdy se napřahoval nožem.
Zapraskalo to a všude vystříkla krev. Měl zrychlený dech i ten tím adreanalinem už vůbec nevypadal unaveně ani vysíleně. Tohle ho očividně úplně probralo. Kdyby byl na místě jako Ichigův brácha tak už by taky bylo po něm a byl by prošpikovaný trámem skrz na skrz. Ještě bylo slyšet bolestivé sténání. On ještě žil??!!! Ale nemluvil jen ještě bolestivě sténal a dožíval.
Zem se barvila krví a Ogichi pomalu dožíval. Černý nůž mu vyklouzl z rukya ležel vedle ní už nehnutě. Ještě mu párkrát těklo v prstech, ale to byli jen ještě křeče svalů. On už se nejspíš hýbat nemohl, tohle ho už muselo zabít, nikdo nemohl přežít, že ho probodne trám. A i kdyby to náhodou nějak přežil tak ten trám by ze sebe nevyrval, takovou sílu mít vážně nemůže.
Zapřel se o zem rukama a zvedl se "Mrzí mě to." podíval se na něj přes rameno a bez dalšího slova se vydal dál, jak nejrychleji mohl. Díky tomu adrenalinu, co mu proudil krví, nevnímal bolest v krvácející noze a mohl jít trochu rychleji.
"Ty.... parch....ante..." dostal ze sebe těžce Ichigův bratr přes potůčky rudé krve, co mu tekly z úst. To je tak jediné, na co se zmohl. Nic víc už nedokázal vyslovit ani udělat. Už nemohl dál bojovat a vzdorovat všem zákonům normálního člověka. Umře sám a tak jak žil a nikdo už mu nemůže pomoct. Takhle mu bude líp, už nebude ztrápená duše, ale konečně dospěje klidu.
Netrvalo to tak dlouho a křik se stupňoval a dostal se do chodeb, kde už byli vězni i stráže a dostal se do prostřed chaosu. Bylo tu hodně lidí, co tu už několikrát viděl, ale nepamatoval si jména a nebo pro něj byli nepodstatní, ale Ulquiorru nebo Ichiga tady třeba vůbec neviděl. Jak složité může být rozpoznat v tomhle chaosu JEDNU JEDINOU ZRZAVOU HLAVU?! Asi je to nad lidské možnosti, okaj pokračujeme.
Mnohdy se stalo, že do něj někdo vrazil a nebo ho praštil, ale všichni se hrnuli stejným směrem a to ven. Když si pomyslel, že tohle všechno má na svědomí on tak na sebe byl i tak trochu hrdý.
Stráže se snažili, aby vězni neutíkali, ale oni sami byli zbabělí a stejně povolili a potom se sami vrnuli ven a pryč odsud. Kdo by tady chtěl zůstat. Všichni se hrnuli ven v jednom gigantickém hadovi. Venku už byla tma a noc ozařovali jen reflektory z věznice. Byl veliký slejvák. Strašně moc pršelo, byli to úplné vodopády.
Z dáli byli slyšet houkačky policejních aut, hasičských a také sanitek. Určitě jeli sem. Museli jet sem. Ale jestli sem pojedou tak určitě zase všechny vězně chytnou a po případě je převezou do jiného vězení a nebo je rovnou postřílejí. Nechtěl do jiného vězení. Dával si takovou práci s tím vším a teď by měl jít někam jinam? Nikdy, to ať ho radši zastřelí. Hned jak to šlo tak se dostal ven. Musel se rychle zorientovat. Byli tady kopce. Hned na obzoru. Možná by se tam někde mohl schovat, ale spoň dokud se to tady neutiší. Nevnímal bolest v noze, která se zase vrátila a kulhal dál cestou a přes brány. Musel pryč rychleji, než sem dorazí.
Byl to nepopsatelný pocit, když zase mohl na kůži cítit čerství déšt a nebyl za branami vězení. A mohl zase cítit vzduch a vítr a čerstvou trávu pod nohami. Kulhal k prvnímu, kopci, co viděl na obzoru. Auta dorazila před věznici a hned byl slyšet řek a několik varovných výstřelí. Schoval se za kopec a lehl si do trávy. Sesunul se o kus níž, aby nebyl vidět. Zahlédl díru. Možná se do ní vecpe. S poraněnou nohou a na dešti. Odhrnul trochu trávy a kořenů a něja se vtěsnal dovnítř. Lezl dál hliněnou norou až do jakéhosi doupěte. Asi tady kdysi něco žilo. Snad by nevadilo, kdyby se tady prospal a odpočinul si trochu.
Zase na něj nějak začínala dolehat únava a ta ztráta krve také dělala své. Zase začínal cítit tu mučivou bolest v noze a slyšel Ogichiho hlas, jak ho pořád pronásleduje a chce ho zabít. Neudržel oči otevřené vysílením a musel je zavřít. Zdáli se mu děsivé noční můry. Nelíbilo se mu to, ale nemohl se probudit. Ale byl rád, že už je konečně venku z toho pekla na zemi a už se tam nikdy nevrátí. Někdo kdo si tohle prožil určotě musel mít noční můry do konce života a musel vidět hrůza za každým rohem. Někdo by klidně skoncoval se svým životem, než aby tím nadále trpěl. Ale on nemohl. Měl pár patrných důvodů, proč tohle všechno dělal a chtěl přežít. Měl něco, co chtěl ještě udělat, než bude muset odejít na věčnost a mude moct konečně už odpočívat v pokoji...

Poděkování: Děkuji, že jste se mnou vydrželi a po případě dočetli i mou první dílovku, kterou jsem dopsala celou do konce. Možná vás naštval ten konec a nebo máte na to nějaký názor, klidně napiště do komentářů :) Jsem ráda, že se mi povedlo napsat poslední povídku zrovna na Vánoce. Tak že děkuji a uvidíme, co bude dál. Ještě budu psát ty dodatky, ano. To bude vlastně o tom, kdo přežil a co se bude dít dál :) Však to uvidíte jestli vás to bude bavit tak si můžete přečíst i ty dodatky. Děkuji, Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok a zatím pa :3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miko-kun miko-kun | 27. prosince 2014 v 11:27 | Reagovat

konec trochu smutnější, ale jinak sem se  při čtení týhle dílovky :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama