Prosinec 2014

XVIII. - To, za co stojí žít, to nevymyslíš v hlavě, to musíš cítit v srdci [FINAL PART]

24. prosince 2014 v 23:46 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Tak a je to tady... Poslední a finální část Keimusha. Upřímně, myslím, že se mi po něm bude stýskat. Vážně mě to bavilo psát a je to jediná dílovka, co jsem kdy dopsala. Ano místy tam nebylo moc zábavných části a bylo to spíše nudné či informativní, ale jsem moc ráda, že jste to vydrželi až do konce. :) Doufám, že vás tahle dívlovka aspoň trochu bavila a zaujala. Myslím, že jsem úplně první, kdo měl nápad psát dílovku na téma vězení. Z počátku jsem myslela, že to bude nudné a nebude tam, co psát, ale nakonec to nebylo tak hrozné a já se do děje mnohdy vžívala. Poslední část my vyšla krásně na Štědný den, jak jsem to kdyby dávno plánovala a myslela jsem, že to nevyjde, ale vyšlo. Z toho mám radost. Jak jinak ukončit celé Keimusho, než dnem Vánoc a Novým rokem, že :3

Chytl za velké zrezlé kolo a vší silou se jal ho otáčet. Nechtělo povolit. Bylo očividné, že to bylo hodně staré, stejně staré jako samotné vězení. Chtělo by to trochu promazat, ale na to není čas a vlastně, kdo by se obtěžoval s tím, aby tady udržoval uzávěry na vodu tak, aby byli čisté a nikde netekli a nerezli a byli jako nové? S tím by se asi nikdo nepatlal.
Když se konečně kolo unáhlilo k tomu, aby se pohlo, ten zvuk jako by rval uši, jak moc to skřípělo, ani nebylo divu, že s tím nešlo točit. Bylo to tak prorezlé a staré. Dokonce i malé střípky rzi odpadávali na zem. Bylo to příšerné ty zvuky, jak z hlubin pekelných křik všech ztrápených duší.
Otočil s celým kolem na druhou stranu, než bylo a trochu odstoupil. Celou noc nespal, nemohl spát a to ani kdyby chtěl. Ogichi se mohl oběvit kdykoliv a kdekoliv. Podařilo se mu ho setřást jen díky tomu, že měl narušenou achylovku jinak by už bylo dávno po něm. Ogichi krvácel a to hodně, ale nedal by ruku do ohně za to, že by ho to dokázalo zpomalit na dlouho a nebo by ho to snad zabilo.
Věděl, že se dříve či později někde vynoří a ještě ho uvidí, ale netušil kdy, klidně ho mohl sledovat, klidně mohl být ve větracích šachtách nebo zase lézt po stropě. To nikdo neví, kde je, ale dokud nebude po něm, jako že doopravdy po něm, tak si nedá pokoj dokud ho nechytne a neodtáhne s sebou dolů.
Bylo tady mokro a vlhko, mohl využívat toho, že slyšel, když se něco dotkne vody, ale musel dávat pozor, aby se potom sám neděsil. Teď mu ta voda mohla pomoct, ale jen na místech, kde ještě svítí světla. Někde problikávají a některá jsou už stará a ani nejdou. Není se čemu divit, že.
Božíčku, proč pořád musel lézt někam, kde je to děsivé samo o sobě. Nejdřív do podzemí za Akonem a Ogichim a teď sem do stok, aby zavřel kohouty a spínače s vodou. Že se na to nevykašlal, aspoň by ho teď nehonil ukázkový psychopat, který chtěl jeho oči.
Přešel k ocelovým futrům dveří a naklonil se, aby viděl jestli je něco v chodbách. Tak rychle pryč odsud dokud je vzduch čistý až se dostane na povrch tak bude víc v bezpečí, než tady dole a taky to tady odporně páchne snad ani nechtěl vědět odkud je všechna ta voda a kam vedou ty trubky.
Cesta byla docela dobrá pokud pominul tu vodu z 'neznámého' místa a poblikávající světla. Snažil se být, co nejvíc po tichu, aby případně slyšel kroky nebo cokoliv co by mu naznačilo, že se blíží možné nebezpečí. Komu by se taky chtělo lézt sem dolů, že. Jediný kdo by pro to měl důvod byl Ichigův bratr a tomu by to bylo vážně úplně jedno, kdyby šel sem dolů, kdyby ho chytil tak by mu to za to stálo. Proč si prostě nejde někoho zabít nehoru, proč musí pořád nahánět jen jeho, to ho to vážně tak moc baví, když ho může honit po celém vězení? To vážně? On už neví, jak by se mohl zabavit, vážně.
Snažil se jít po tichu, ale zároveň trochu rychleji, aby tady dole potom nezůstal nevěděl, jak dlouho ty trubky vydrží ten tlak a vzhledem k tomu, že byli X let staré a opotřebované... Asi by tady nechtěl zůstat nikdo.
Jen doufal, že se vrací dobrým směrem. Tady dole to bylo úplné bludiště všechny tunely vypadali stejně a jen občas tady byli nějaké dveře, ale skoro vždy byli zavřené. Tohle místo navazovalo tak trochu děsivou atmosféru. Zdi tady byli místy pobořené a na některých byli šrámy něco, co blízce připomínalo rýhy po drápech, jako by tady proběhla nějaká bestije a rozdrápávala zdi. Chtěl odsud, co nejrychleji vypadnout. Nechtěl ani myslet na to, co by se mohlo vynořit ze tmy a skočit po něm ať už s drápy a ostrými zuby a nebo nožem a jedným žlutým okem.
Ale nakonec se mu povedlo najít ten železný žebřík po kterém sem dolů slezl. Radostně se usmál, že může nahoru. Konečně zase na čerství vzduch a na denní světlo a pryč odsud z té ďáblovi díry. Tam už v životě nevleze, ani kdyby ho to mělo zabít. Zaslechl za sebou cosi, co mu připomínalo dýchání. Mrazilo ho z toho v zádech. Chytl se žebříku a jal se rychle lézt nahoru. To dýchání se stále přibližovalo. Nechtěl, aby ho to něco chytlo za nohu, kdyby byl už téměř nahoře. Vylezl ven a rychle zaklapl železným výkem díru do kanálu. Ať už to bylo cokoli, ať to někdo byl a nebo se mu to jen zdálo ať si to zůstane tam dole.
Chvíli zůstal stát na místě, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a zorientoval se, co musí udělat teď.
Před tím už pustil potrubí s planem, a v kuchyni taky. Musel ke kuchyni. Kterým směrem je. To kdyby věděl, ale stát na místě také není dobré. Cestou si možná vzpoměne kudy.
Byl docela blízko až ucítí plyn tak bude vědět, že už to může zapálit, ale ještě zatím nebyl tak blízko. Možná snad za rohem a nebo ještě pár....
Konečně už cítil plyn. Když se podíval ke zdi tak u ní byli vidět trubky vedoucí až do kuchyně. Někde podél těch trubek byli kohoutky, které povoloval, aby plyn unikal. Sáhl do kapsy a vyndal starý benzinový zapalovač, který se mu povedlo vzít jednomu z vězňů, když ho nechal bez dozoru a potom odešel. Ten zapalovač tam byl tak sám, nemohl ho tam nechat tak osamělého.
To bude dost nebezpečné, když tady s ním škrtne tak to nebude tak špatné, není tady tolik plynu, aby to bouchlo, ale potom ten zapalovač bude muset hodit ho středu toho plynu a bude muset utéct. Když to nestihne tak to bude moc špatné.
Podíval se na zapalovač. V plechu byl vyřezaný nebo vyražený obrázek orla s roztaženými křídly. Vypadal docela hezky až ho byla škoda ničit. Chtěl s ním škrtnout, ale slyšel kápnutí a ve stejnou chvíli se na zemi objevila nějaká červená skvrnka. Podíval se na ní, vypadalo to trochu jako krev a pak si uvědomil, že to vlastně je krev. Vytřeštil oči a cukl pohledem nad sebe.
"Myslel sis, že mi zase utečeš?" zazubil se Ogichi. Už zase lezl po stropě na trubkách. Sakra, jak se tam dostal. On není člověk! Nemůže to být člověk! S natrženou achylovkou ho tady dokáže celou dobu nahánět a ještě s ní lézt na strop! Jak se tam vůbec zase dostal?! A jak se tam dokáže udržet?!
"Nech mě být!" když poběží přes kuchyni určitě tam někde musí být další východ tak může utéct tím. Ogichi určitě nemůže běhat. Nažene ho za sebou do kuchyně a pak ho tam zavře a ještě před tím tam k němu hodí ten zapalovač a konečně se ho zbaví. Tak na rychlo vymyšlený plán to zní přímo geniálně. Vrátil tedy pohled před sebe a rozeběhl se do kuchyně.
"Kampak?" zeptal se, zhoupl se na trupkách, aby ho srazil k zemi , ale i s sebou. Zabolelo to totiž, když doskočil na tu raněnou nohu a jelikož byla oslabená a nervy byli přetrhané tak se mu nohy podlomili a strhnul chlapce s sebou. Bolestně sykl. Rána znovu začala více krvácet. Cukl pohledem na černovláska a chytnul ho za nohu. "Nikam nejdeš! Zůstaneš tady se mnou!" psychopaticky se zazubil a černý zkrvavený nůž mu vrazil hluboko do lýtka, ale do té zdravé nohy.
Bolestně vykřikl a do očí se mu nahrnuly slzy. To bolelo a navíc mu teď zmařil možnost utíkat. Nechtěl teď skončit po tom všem. Chtěl to dokončit. Nakopnul Ogichiho do obličeje, aby ho pustil a chytl nůž v jeho noze. Semkl zuby k sobě a vytáhl si ho z nohy a hodil po Ichigovo bratrovi. Krvácelo to. Hodně to krvácelo a bolelo. Z očí mu přetekly slané slzičky bolestí. Sebral stříbrný zapalovač ze země a zapřel se rukama, aby se pokusil zvednout. Strašně to bolelo. Zatínal zuby a tekly mu slzy, ale povedlo se mu zvednou. Hodně silně kulhal, že skoro padal na zem, jak to bolelo a neposlouchala ho noha, ale klopítal ke kuchyni.
"Ty parchante!" zavrčel a ohnal se po něm rukama, aby se mohl pokusit ho chytit za nohu, ale nepovedlo se mu to, jen si zmáčel ruku v loužičce krve. Přitáhl si ji ke rtům a olízl prsty. Nemohl si odpustit úsměv, přišlo mu to na chuť. Zvedl pohled k chlapci, jak se pomalu a s bolestmi sune do kuchyně a zanechává za sebou stopy krve.
Vzal si nůž a sám se zvedl, aby se mohl vydat za ním. Hodně ho teď zpomalil, když ho zasáhl i do druhé nohy. Nemusel se už za ním hnát stačí, když za ním půjde. "Nemá cenu utíkat, stejně už mi neutečeš." přejel si jazykem po horním rtu.
Stále mu boletí tekly slzy. Mrazilo ho v zádech, když věděl, že se za ním sune smrt a on tady krvácí. Rozrazil rukama dveře do kuchyně a hned se zapřel o první věc, co mu přišla pod ruce. Potřebovat trochu pomoct a trochu se opřít. Ohlédl se přes rameno a pokusil se zrychlit tempo, jakým se sunul po kuchyni. Viděl dveře. Musel se k nim dostat, co nejrychleji mohl ať to bolelo jakkoliv. Na bolest teď musel kašlat.
"Kam chceš jít?" optal se bělovlásek a chytl rukou dveče, aby ho nepraštili do obličeje. To by bylo docela komické, kdyby ho teď flákli dveře do xichtu.
Neodpovídal mu a chytl se věcí, co měl po cestě, aby se dostal rychleji ke dveřím. Nechtěl se otáčet, nechtěl vidět, jak blízko je za ním.
"Mám ti ještě zazpívat tu krásnou písničku?" optal se a usmál se.
"To si nech pro někoho, kdo o to stojí." odvětil a zaořek se o jednu skříňku, která se otevřela. Nikdy před tím si jí nevšiml, myslel, že tady alkohol není povolený. Asi si ho tam dávali bachaři a potajmu tady pili. Vytáhl flašku s něčím nahnědlým, nevěděl, co to bylo neměl čas to číst a fláknul jí Ogichimu přes hlavu. Flaška se roztříštila a její obsah Ogichiho polil a střepi pořezali, tak že mu trocha alkoholu natekla do čerstvých ranek.
Bolestně zasyčel a překryl si oči rukama. "Co si to udělal?!" vyjekl bolestně a snažil se otřít si alkohl ze sebe. Štípalo to, teď už mu nebylo moc do smíchu.
Byl rád, že se mu na chvíli podařilo ho zdržet. Znovu se o něco zapřal rukama a sunul se dál ke dveřím. Pak se o ně zapřel rukama a otevřel je. Vyšel ven a zapřel se o zeď. Z tohohle asi nebude mít radost a bude ho chtít zabít ještě víc.
Když se mu podařilo setřít alkohol i s přimíchanou krví tak nevračivě zavrčel a vydal se rychlejším krokem ke dveřím. Rozrazil je. Měl vztek. Když chtěl hrát tvrdě tak se tedy bude hrát tvrdě. "Poď sem!" štěkl po něm, ale ve dveřích se zarazil.
"Tak si pro mě pojď." odvětil. V ruce držel benzinový zapalovač, ze kterého už plápolal zapálený malinký plamínek. Mírně se pousmál. Ogichi byl celý od hořlavého alkoholu a z kuchyně táhnul plyn a on stál téměř ve dveřích. "Zhiň v pekle." ušklíbl se znechuceně a hodil po něm zapalovač a potom se rychle jal utéct tak daleko, jak jen mohl, nehledě na bolest a krvácející nohu.
Vytřeštil žluté oko, úplně se mu v něj odrážel ten blížící se zapalovač a když se dotkl jeho oblečení tak vzplanul jako pochodeň. Bolestně vyjekl a snažil se uhasit své tělo, ale nevědomky zacouval zpátky do kuchyně, kde byl už dlouho puštěný plyn. Teď už se da jen domyslet, co se stane když přiblížíte oheň k plynu.
Z kuchyně se vyřinuly mohutné plameny a následný výbuch. Potrubí, které vedlo do kuchyně plyn začalo vybuchovat jako ohnivý had a sunulo se po celé věznici, všude kde vedlo až do podzemí, kde byl zdroj plynu. Když se tam plameny dostaly ten mohutný vůbuch způsobil otřes celé věznice a dunění.


Bachaři sebou trochu zacloumali a podívali se po sobě, přičemž se oba navzájem ptali toho druhého, co to sakra bylo za otřesi a za dunění. Tohlě tady bylo poprvé, znělo to jako zemětřesení, to snad ne. Tady nikdy zemětřesení nebylo, co to mělo znamenat.
Nemohl nevyužít té situace a alespoň si nezkusit zachránit kůži, když nedávali pozor. Přeběhl k bachaři a praštil ho do obličeje pěstí. Vzal mu zbraň a střelil ho do hlavy, aby s ním udělal rychlí proces. Krev se rozstříkla a pár kapek mu spadlo i na obličej a oblečení. Druhý už si připravoval svou střelnou zbraň, ale Grimmjow mu uštědřil taky ránu do obličeje pěstí, přičemž zaznělo křupnutí, nejspíš mu zlomil nos. Muž se skácel k zemi a než stihl jakkoliv jinak zareagovat tak se mu hlavou prohnala kulka,stejně jako jeho kolegovi.
Modrovlasý se potěšeně usmál a přimhouřil oči. Olízl si ze rtu krev a překročil obě mrtvoli, aby se mohl vydat k východu. Tak že, jeho poprava se nakonec nekoná? To je škoda, snad příště.
Ale sám vůbec netušil, co to bylo za dunění a otřesy. Možná zemětřesení, ale to je divné, tady zemětřesení není. To muselo být něco jiného. Možná jim tady něco bouchlo, kdo ví.
Něco se mu nezdálo. Pocítil na těle trochu se zvyšující teplotu, jak šel chodbami. To je divné. Schoval si střelbou zbraň za pas, aby ji měl pořád po ruce a přidal do klusu, aby mohl jít rychleji a zjistit, co se stalo.
Teplota jako by se stále zvyšovala. Na stropě vedli tubky, připadalo mu, že syčeli a nebo praskali. Když zahnul za roh tak musel prudce zabrzdit, aby se nespálil. Už věděl, co byla ta zvýšená teplota a nejspíš i ten otřes. Prasklo potrubí s plynem a on teď skoro vletěl do toho plamene. To by nebylo příjemné, nehledě na to, že by ho to podpálilo. Teď se mu povedlo zastřelit dva chlapi, co na něj mířili zbraní a utekl z vlastní popravy bylo by vážně směšné, kdyby skončil tím, že ho upálilo bouchlé potrubí.
Musel se přes to nějak dostat, ale touhle cestou to nepůjde. Otočil se a vydal se teda zpátky, aby našel jinou cestu, ale musel pospíchat, klidně to mohlou bouchnout znova.

Přidušeně zakašlal a podepřel se rukou. Kdyby se neschoval za roh tak by ho ten výbuch nespíš zabil, obzlášť, když bly tak blízko. Takhle ho to jen strhlo na zem. Posunul si brýle a zapřel se rukama o zeď, aby se mohl vytáhnout zase na nohy. Chytl se za hlavu a vydal se podél zdi dál. Ogichi tohle nemohl přežít, hlavně, když on byl zdrojem toho výbuchu. Muselo ho to zabít.
Ze stropu se utrhlo pár kousků, které spadli na zem. Asi by si měl pospíšit. Ten výbuch mohl narušit nějak stavbu a základy a může to spadnout. Přidal do kroku. Nejspíš tady vzbudil nějaký rozruch. To určitě musel, když tady s ničehož nic vybouchlo potrubí a začalo hořet celé vězení.
Cestu ven si snad ještě pamatoval. Cestu k hlavní bráně, ale teď je otázka, jestli je hlavní brána zavřená a nebo ne. Určitě se budou všichni snažit utéct, kdo taky ne. Ale jestli nebude otevřená hlavní brána tak bude muset jít jinudy. Kudy je jiná cesta ven, přes dvůr? Ale co ty drátěné ploty a betonová zeď a tohle všechno. Dostat se z vězení to je jedna věc, ale dostat se přes tyhle všechny brány to je úplně něco jiného. Ty brány se moc neotvírají, jen velmi řídce a to jen když sem vezou někoho dalšího a nebo vezou někam pryč.
Nějak moc ani nevnímal to horko trubek a sálajících plamenů. Připadal si tak trochu mimo. A pomalu viděl rozmazaně, jako by se mu to jen zdálo. Všechno co teď dělal, když šel a pomáhal si rukama tak to dělal jen podvědomě, sám nad tím moc nepřemýšlel. Prostě jen hádal cestu kudy by to mohlo být.
Možná to bylo tím otřesem po tom výbuchu a nebo tou ztrátou krve a orchromující bolestí, ale teď už to bolest moc nevnímal, vlastně skoro zapoměl, že má zraněnou nohu. Vypadal tak trochu malátně a zmateně a byla na něm vidět únava.
Stropy a zdi se pomalu odlupovali a potom začínali už padat i kusi zdí a stropu. Začínalo to být nebezpečné, ty kusy byli stále větší a větší. Padali mu do cesty a musel je obcházet. Ne všechny se totiž dali překročit, hodně ho to zpomalovalo v cestě a byl stále víc a víc vysílený, ale už tušil že může být blízko. Slyšel křik. Někde tady musí být nějací vězni nebo stráže, když se dostane za nimi tak už se bude moct dostat ven a potom už stačí jen utéct nebo se někde schovat, ale do té doby se musel udržet při smyslech a při vědomí.
Základy věznice se znovu otřásly a za ním spadl velký kus stropu, kdyby byl o pár metrů vzadu tak by bylo po něm. Tady to vážně už není bezpečné. Podíval se na pobortěný strop na zemi a chtěl se otočit, ale zaslechl další křik, jen nevěděl, jestli šel zezadu nebo zepředu. Nemohl se vracet. Kdyby se pro toho dotyčného vrátil tak by tam umřeli oba, takhle se možná zachrání.
"Ty si mi chtěl utéct?!!" za ním se ozval ten známí hlas mrazící v zádech, ale dříve než se vůbec černovlásek stačil podívat tak se z kouře vyřítil Ogichi a strnul ho s sebou na zem. "Chtěl si utéct?! Na to zapomeň! Vezmu tě s sebou!" rozesmál se, ale znělo to dost zvláštně a krákavě. Vlasy měl místy ohořelé a byli spíš více černé, než bílé. Oblečení měl také ohořené a ještě na místy doutnalo a bylo naoranžovělé od plamínků. Pásku přes oko už vůbec neměl a to oko mu vyselo z důlku ven už jen na samotných svalech. A obličej také nevypadal vůbec hezky. Tím žárem se mu kůže jako by scvrkla a znetvořila, měl ji po místech spálenou a rty měl úplně seschlé a pořád ještě krvácel.
Zděšeně se na něj podíval a zapřel se o něj rukama. "Nech mě být!!!" on je snad nesmrtelný! Jak tohle mohl přežít?! JAK?! To muselo zabít každého! A on stále ještě žije! Už nevěděl, jak by se ho měl zbavit a nebo ho zabít!
"Ty mi neutečeš! Teď už ne! Ale už mě sereš a proto si vezmu to, co mi patří teď!" psychopaticky se zazubil a vytáhl černý nůž. Natáhl ho k chlapcovu obličeji, ale ten mu tu ruku chytl, aby nemohl pokračovat. "Nebraň se nemá to cenu! Stejně chcípneš!"
"Ne...!" trval si na svém a držel mu ruku vší silou, jak jen mohl. Pochopitelně, že Ogichi byl silnější a to i teď, když už byl prakticky polomrtví. Vypadal jako démon z hlubin pekelných. Zapřel se o něj nohama a odkopnul ho od sebe. Když tak získal trošku času snažil se odsunout trochu dál. Otočil se na břicho a zapřel se rukama.
"Ne! Ty nikam nejdeš!" zavrčel podrážděně. Rozehnal se po něm rukou a chytnul ho za kotník. "Zůstaneš se mnou už na vždycky. Vezmu si tě s sebou dolů a Akon mi dá to co mi chybí a dá mi to z tvýho těla a potom budeme jedno dokonalý tělo!" psychopaticky se zasmál, ale znělo to jako skřípění nebo tak něco.
"Nech mě, Ogichi!!!" podíval se po něm přes rameno a snažil se ho odkopnout, aby mu pustil nohu. Nechtěl s ním nikam a to, co říkal to taky neznělo vůbec lákavě. Podíval se na strop. Byl hodně značně popraskaný a hořeli v něm trámy. Urvalo se z něj pár kusů kamene, které spadli na zem a uvolnili tak trám, co hořel. "Ale ano, já vim, že to chceš a že by se ti to líbilo. Vim to!" stále se psychopaticky šklebil, on by tomu možná říkal úsměv. Napřáhl se druhou rukou v níž držel nůž. "Budeme spolu!" Ze stropu spadlo dalších pár šutrů a ozvlo se prasknutí dřeva. Trám se svezl ze své původní pozice a spádl ze stropu. Zlomený a ostrý kus prorazil Ogichiho páteř a tělo a zaryl se hluboko v kamené podlaze zrovna ve chvíli, kdy se napřahoval nožem.
Zapraskalo to a všude vystříkla krev. Měl zrychlený dech i ten tím adreanalinem už vůbec nevypadal unaveně ani vysíleně. Tohle ho očividně úplně probralo. Kdyby byl na místě jako Ichigův brácha tak už by taky bylo po něm a byl by prošpikovaný trámem skrz na skrz. Ještě bylo slyšet bolestivé sténání. On ještě žil??!!! Ale nemluvil jen ještě bolestivě sténal a dožíval.
Zem se barvila krví a Ogichi pomalu dožíval. Černý nůž mu vyklouzl z rukya ležel vedle ní už nehnutě. Ještě mu párkrát těklo v prstech, ale to byli jen ještě křeče svalů. On už se nejspíš hýbat nemohl, tohle ho už muselo zabít, nikdo nemohl přežít, že ho probodne trám. A i kdyby to náhodou nějak přežil tak ten trám by ze sebe nevyrval, takovou sílu mít vážně nemůže.
Zapřel se o zem rukama a zvedl se "Mrzí mě to." podíval se na něj přes rameno a bez dalšího slova se vydal dál, jak nejrychleji mohl. Díky tomu adrenalinu, co mu proudil krví, nevnímal bolest v krvácející noze a mohl jít trochu rychleji.
"Ty.... parch....ante..." dostal ze sebe těžce Ichigův bratr přes potůčky rudé krve, co mu tekly z úst. To je tak jediné, na co se zmohl. Nic víc už nedokázal vyslovit ani udělat. Už nemohl dál bojovat a vzdorovat všem zákonům normálního člověka. Umře sám a tak jak žil a nikdo už mu nemůže pomoct. Takhle mu bude líp, už nebude ztrápená duše, ale konečně dospěje klidu.
Netrvalo to tak dlouho a křik se stupňoval a dostal se do chodeb, kde už byli vězni i stráže a dostal se do prostřed chaosu. Bylo tu hodně lidí, co tu už několikrát viděl, ale nepamatoval si jména a nebo pro něj byli nepodstatní, ale Ulquiorru nebo Ichiga tady třeba vůbec neviděl. Jak složité může být rozpoznat v tomhle chaosu JEDNU JEDINOU ZRZAVOU HLAVU?! Asi je to nad lidské možnosti, okaj pokračujeme.
Mnohdy se stalo, že do něj někdo vrazil a nebo ho praštil, ale všichni se hrnuli stejným směrem a to ven. Když si pomyslel, že tohle všechno má na svědomí on tak na sebe byl i tak trochu hrdý.
Stráže se snažili, aby vězni neutíkali, ale oni sami byli zbabělí a stejně povolili a potom se sami vrnuli ven a pryč odsud. Kdo by tady chtěl zůstat. Všichni se hrnuli ven v jednom gigantickém hadovi. Venku už byla tma a noc ozařovali jen reflektory z věznice. Byl veliký slejvák. Strašně moc pršelo, byli to úplné vodopády.
Z dáli byli slyšet houkačky policejních aut, hasičských a také sanitek. Určitě jeli sem. Museli jet sem. Ale jestli sem pojedou tak určitě zase všechny vězně chytnou a po případě je převezou do jiného vězení a nebo je rovnou postřílejí. Nechtěl do jiného vězení. Dával si takovou práci s tím vším a teď by měl jít někam jinam? Nikdy, to ať ho radši zastřelí. Hned jak to šlo tak se dostal ven. Musel se rychle zorientovat. Byli tady kopce. Hned na obzoru. Možná by se tam někde mohl schovat, ale spoň dokud se to tady neutiší. Nevnímal bolest v noze, která se zase vrátila a kulhal dál cestou a přes brány. Musel pryč rychleji, než sem dorazí.
Byl to nepopsatelný pocit, když zase mohl na kůži cítit čerství déšt a nebyl za branami vězení. A mohl zase cítit vzduch a vítr a čerstvou trávu pod nohami. Kulhal k prvnímu, kopci, co viděl na obzoru. Auta dorazila před věznici a hned byl slyšet řek a několik varovných výstřelí. Schoval se za kopec a lehl si do trávy. Sesunul se o kus níž, aby nebyl vidět. Zahlédl díru. Možná se do ní vecpe. S poraněnou nohou a na dešti. Odhrnul trochu trávy a kořenů a něja se vtěsnal dovnítř. Lezl dál hliněnou norou až do jakéhosi doupěte. Asi tady kdysi něco žilo. Snad by nevadilo, kdyby se tady prospal a odpočinul si trochu.
Zase na něj nějak začínala dolehat únava a ta ztráta krve také dělala své. Zase začínal cítit tu mučivou bolest v noze a slyšel Ogichiho hlas, jak ho pořád pronásleduje a chce ho zabít. Neudržel oči otevřené vysílením a musel je zavřít. Zdáli se mu děsivé noční můry. Nelíbilo se mu to, ale nemohl se probudit. Ale byl rád, že už je konečně venku z toho pekla na zemi a už se tam nikdy nevrátí. Někdo kdo si tohle prožil určotě musel mít noční můry do konce života a musel vidět hrůza za každým rohem. Někdo by klidně skoncoval se svým životem, než aby tím nadále trpěl. Ale on nemohl. Měl pár patrných důvodů, proč tohle všechno dělal a chtěl přežít. Měl něco, co chtěl ještě udělat, než bude muset odejít na věčnost a mude moct konečně už odpočívat v pokoji...

Poděkování: Děkuji, že jste se mnou vydrželi a po případě dočetli i mou první dílovku, kterou jsem dopsala celou do konce. Možná vás naštval ten konec a nebo máte na to nějaký názor, klidně napiště do komentářů :) Jsem ráda, že se mi povedlo napsat poslední povídku zrovna na Vánoce. Tak že děkuji a uvidíme, co bude dál. Ještě budu psát ty dodatky, ano. To bude vlastně o tom, kdo přežil a co se bude dít dál :) Však to uvidíte jestli vás to bude bavit tak si můžete přečíst i ty dodatky. Děkuji, Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok a zatím pa :3

Merry Christmas my dear Nii-chan!

24. prosince 2014 v 17:18 | Nisure |  Bleach povídky, parodie atd

Poznámka: Jelikož jsou už ty Vánoce tak pro Vás máme pár povídek, jako náš Vánoční dárek :D V mé povídce sex nebude, nemyslím si, že se to hodí na Vánoce, ale pokud by jste nějaký chtěli... počkejte si na Silvestra >:) Tak si užijte čítání a potom přidáme i povídky na Silvestra jelikož bude další rok a to se taky musí oslavit! Tak že, Veselé Vánoce a Šťastný nový rok všem! :D

Bylo to zvláštní slavit lidské svátky, ale nikdo si rozhodně nestěžoval, že by se mu to snad nelíbilo a pokud ano tak si to nechával pro sebe a nebo byli všichni tak zaneprázdnění vánoční náladou a přípravami, že si toho ani nevšimli. Samotné Hueco Mundo je přece jen pustá poušť s věčnou nocí, ale ten bílí písek tak trochu působil jako sníh. Tedy, tady nikdo asi nevěděl, jak vypadá sníh nebo tak něco, ale mohli si to alespoň pomocí fantazie domýšlet, jak by takový sníh mohl vypadat. Je to bílé a malinkaté, lehké jako peříčko a studené a při doteku se to rozpustí v kapičku vody.
Celé Las Noches bylo vyzdobené všim možným vánočním. Kdo ví, kde to vůbec všechno nakradli a vzali, ale Las Noches teď bylo úplně jako vánoční stromeček a vůbec! Kde vzali ten vánoční stromeček?! Někde ho určitě šlohly. Určitě sou napíchlí na Uraharu nebo někoho z lidského světa!
Byl už Štědrý den, ale Arramcaři se ještě moc nescházeli. Tedy alespoň ne v hlavní hale, kde je ten gigantický stromeček. Každopádně Szayel měl z Vánoc tak velikou radost a všude věšel ozdobičky nebo cokoliv a prospěvoval si Vánoční písničky a chtěl vnést i Vánoční náladu pro svého mnohdy nenáviděného brášku, ale když jsou ty Vánoce, nějak ho začínal mít rád.
Rozrazil dveře do Yylfordtova pokoje a uculil se "Veselé Vánoce, Nii-chan!!!" zavýskal a hned se mu vrhnul kolem krku, aby mu mohl dát pusinku na čelo.
"C...Co to sakra děláš?!" cukl na něj pohledem a chytnul ho za ramena, aby ho od sebe držel alespoň na délku svých paží. Mírně se na něj zamračil a zvedl se z pohovky, na které se mu až do těď tak krásně uvelebil. Mohl to čekat, že jeho bratra chytně ta Vánoční nálada.
"Sou Vánoce a všichni by se měli mít rádi!" vysvětlil a od někud vytáhl tu Santovskou čepičku, kterou on sám měl na hlavě a nandal ji i blonďáčkovi. "Sluší ti to." neodpustil si a chytnul ho za tvářičky. "Ty si tak roztomilý, Nii-chan." nechal tam vyznít sladký podtón hlasu.
"Pust mě." zašklebil se a znovu ho od sebe odstrčil. "A nejsem holka." poznamenal ještě s dalším úšklebkem a odhodil si bílou bambulku, co mu lezla do očí.
"Ale já tě mám moc rád." pořád se tak sladce culil. Objal ho a přitulil se k němu.
Povzdechl si a protočil oči. No, jednou za rok mu to snad neublíž když se snesou v jedné místnosti a budou na sebe hodní.
"Ooo! Nii-chan mám pro tebe dáreček!" zajásal a vtlačil mu do rukou žlutou vánoční krabici s velkou rudou mašlí. Kde to sakra bere? A kde vzal ten obleček Santy? "Rozbal to, prosím!"
Podíval se na žlutou krabici a pozvedl jedno obočí, jestli to myslí vážně. Nechtěl mu nic říkat, ale možná to trošičku přehání s těmi Vánocmi a tak podobně, nehledě na to, že on sám pro něj nic nemá. To bude možná tím, že nemyslela na to, že by sem jeho bratr mohl přiletět s takovou náladou. Ale když viděl jeho výraz, jak je natěšený tak ho nemohl zklamat. Vzal a konec červené stužky a zatáhl za ní, aby jí povolil. Položil krabici na zem a otevřel ji. Sáhl do ni a vyndal ten obleček Santy, co má jeho bratr na sobě. Snad nemyslel, že si to obleče i on. Zvedl k němu jantaroví pohled s onou otázkou, co se mu jasně odrážela v očích.
"Líbí se ti?" zeptal se naléhavě a naklonil hlavičku trošku ke straně. "Prosím, obleč si ho na sebe. Bude ti slušet!" pokýval souhlasně.
"Snad si nemyslíš, že bych si na sebe vzal něco takového." vatáhl obleček celý a prohlédl si ho. By bílé chloupky jako olemování byli docela příjemné na dotek.
"Vážně! Slibuji, že ti to bude moc slušet! Prosííííííííííííííím!" naléhal stále a stáhl obočí, přičemž udělal ty sladké puppy eyes a zatvářil se velmi smutně.
Nemohl si pomoct, ale to bylo vážně roztomilé. Nemohl to odmítnout. Zvedl se tedy a vydal se do své koupelny, aby se mohl jít převléct do toho červeného kostýmku.
Szayel se potěšeně zajíkl. Podařilo se mu donutit svého brášku, aby si oblékl na sebe ten krásný obleček a oslavil s ním Vánoce. Už to snad nemůže bejt lepší!
Navlékl si na tebe ten obleček a podíval se do zrcadla. Připadal si jako šáša, ale co nadělal. Vyšel z koupelny a podíval se na svého bratra.
Pohled se mu úplně rozzářil téměř jako by měl v očích hvězdičky i ten výraz za to mluvil. "Moc ti to sluší Nii-chan!" vesele poskočil. Jeho bráška teď vypadal moc roztomiloučce a krásně. Nemohl si pomoct, ale bylo to vážně krásné se na něj koukat. Přeběhl k němu a znovu ho obejmul. "Podívej, teď se k sobě opravdu hodně hodíme, vypadáme skoro stejně." ukázal na svůj a na jeho obleček.
"Dobře, dobře." souhlasil a znovu si odhodil bambulku, co mu zase lezla do očí. Vážně teď vypadali téměř stejně a ten obleček takdy nevypadal zle. Nejspíš na něj už lezla ta vánoční nálada. "Ale já pro tebe žádný dárek nemám." poznemenal spíš polohlasně, protože ho to tak trochu mrzelo, že Szayel si dělal škodu a přinesl mu ten oblček, ale on pro něj nic nemá.
"To nevadí, jsem moc rád, že sis to kvůli mě na sebe vzal!" znovu mu dal pusinku na čelo a pevně ho objal. "A potom až půjdeme do hlavní haly tak sam budou sladkosti a ostatní a bude tam velikánský stromeček a všechno!" odvětil a rozhodil rukama.
"Tak dobře." souhlasil a oplatil mu úsměv. Nemuselo by to být tak špatné. Aspoň by tady nemusel být za křena a za toho, co vždycky pokazí zábavu. Ne bude si hrát stejně jako to dělají ostatní a bude si užívat. Určitě nebudou oni dva sami, kdo si to bude užívat tomu nevěřil. Třeba Grimmjow nebo Nnoitra si z toho budou dělat srandu to se dalo docela odhadnout. Snad se Szayel nezbláznil a nerozdává tyhle oblečky každému, kodo potká na rohu. To by bylo super kdyby tady potom všichni běhali v tom samém a podobném oblečku jako mají oni dva.
"Uhm." souhlasil a chytnul ho za pacičku, aby ho mohl s sebou táhnou ze dveří do haly se stromečkem. Určitě už tam někdo bude. Zajímalo ho, kolik přijde Arrancarů a budou se bavit. Určitě tam bude i Aizen a Gin a Tousen. Doufal, že si to všichni, co tam budou budou užívat tak moc, jako on sám. Moc se na to těšil až se to tady rozjede a bude party hard to bude super.
Obrovské dvoukřídlé dveře do veliké haly byly dokorán otevřené. Pár Arrancarů už tam bylo. Byl tam gigantický stromeček uprostřed haly. Vypadal moc krásně. Byli na něm všechny možné barvičky světýlek a ozdobičky, které se leskli v září světýlek. Byl moc krásný a příjemně voněl po lese a přírodě.
"Heeeeeeleee kdopak tady je." zazubil se Nnoitra a přejel si jazykem po rtech. Taky měl ten obleček jako měl Szayel a Yylfordt. Byl taky tak krásně rudý a měl bílé chloupky jako olemování a i tu samou čepičku na hlavě a Grimmjow taky.
"Tak že i vy dva máte ten obleček jo?" optal se Grimmjow a přimhouřil modré oči.
"Aizen-sama je přece rozdával ne." koukl se po něm Nnoitra a provokativně do něj šťouchnul.
"Hele, dej si pohov!" praštil ho přes ruku a vyplázl na něj jazyk.
"Je překvapivý, že vy dva ste si to na sebe vzali." poznamenal Yylfordt a přimhouřil obočí.
"Sranda musí bejt." mávl nad tím Nnoitra rukou "Vánoce pro všechny!" vyjekl a chytl Grimmjowa, přičemž ho odtáhl ke stromku a sundal s něj jeden z barevných řetězů. Omotal ho kolem modrovláska a pak ho hodil pod větve stromu jako první z vánočních dárků.
"To si děláš srandu?!" podívla se na něj modrovlasý a přimhouřil nevraživě oči. On z něj udělal dárek? No to ne a to ještě ani nezačla ta vánoční párty, co Aizen sliboval. Ten má dost už teď a nepotřebuje žádný punč nebo to cukroví nebo cokoliv jiného.

Celý veček probíhal celkem dobře a pohodově. Všichni se bavili snad se nenašel nikdo, kdo by nepřišel a neužíval si. Dobře tak Barragan a nebo Zommari, dobře ale ti se nepočítají to jsou takové ty netikavky. Dokonce i Ulquiorra a Yammi tady je, ale nejspíš jen od toho, aby vyjídal stoli s cukrovím a tak podobně, ale je tady, to se přece počítá.
Yylfordt a Szayel zapomněli, že se normálně nesnesou a konečně se k sobě chovali jako hodní bráškové a Nnoitra s Grimmjovem se pořád a celý den pošťuchujou a dělají ci naschváli a jeden z druhého srandu. Mno, alespoň Aizen nemusel zařizovat žádnou zábavu.
Všichni si povídali a skvěle se bavili. Nikdy před tím žádné Vánoce neměli a neznali, ale na to, že tenhle lidské svátek slaví úplně první tak si to docela dobře užívají.
"Hele! Co to je!!!?" zaječel někdo. Ten hlas šel jako by z balkonu. Všichni zpozorněli a vydali se za tím hlasem. Při pohledu z velikého balkonu byl výhledn a celou pustou krajinu a měsic na nebi, ale z nebe padalo cosi bílého. Bylo to vvelmi malinké a při doteku se to hned rozteklo a vypadalo to moc krásně.
Chytl svého brášku za ruku a vydal se s ním ven a spolu s nimi věželo o několik dalších Arrancarů, aby to mohli prozkoumat venku. Tohle ještě nikdy v životě neviděli.
"Dá se to jíst?" zeptal se Nnoitra a vyplázl jazyk, aby chytl nějakou tu věcičku na jazy. Trochu to zastudilo, když se ho to dotklo, ale hned to roztáhlo.
"To je sníh!" zaječel někdo a ostatní hned začali namítat a nebo souhlasit.
"Veselé Vánoce!" houkl chlapec na obloze s ledovými křídli a ocasem v uvolnění formě jeho Bankaie. Toshiro byl proti, ale přece jen ho ostatní přemluvili k tomuhle činu. Hezky jim tady nasněží a Arrancaři už můžou mít opravdové Vánoce jako je to ve světě lidí.
Otevřela se Garganta, ale nikdo z Hueca Munda jí neotevřel to otevřeli ostatní na druhé straně. Aizen poznal Shinigami, aby přišli na jejich oslavu do Las Noches a samozřejmě, že téměř všichni souhlasili a braly to jako dobrý nápad, že se můžou pobavit a ozkoušet nové věci.
Probíhalo to docela dobře všichni se snesli a bavili se. Vánoce nakonec nebyl tak špatný nápad, jak by mohl někdo tušit. Jsou vlastně docela hezké, když jsou lidi spolu a užívají si svátky a sněhových hrátek.



MERRY CHRISTMAS!!!!

Zase Vánoce... ach jo

24. prosince 2014 v 17:18 | Kate |  Bleach povídky, parodie atd
Pairing: Ichigo x Ogichi
Warning:Vánočn
í povídka, hračka a dárčik

Poznámka: Tohle je Vánoční povídka Kate ještě jich pár bude nemějte strach. Ona si vybrala povídku s Ichigem a Ogichim tak uvidíme, co to bude :) Jinak už nevím, co říct snad jen vám popřát i za ní Veselé Vánoce. :)

Zase Vánoce, ach jo. Pomyslel si zrzek, když se porocházel od obchodu k obchodu, hledajíc dárky pro otce a sestry. Pro Karin viděl super fotbalové kopačky, ale na jeho kapesné byly moc drahé a taky musel myslet na ostatní.
Yuzu by mohl koupit nějaké roztomilé zvířátko, třeba králíčka a tátovi nějaký polštář. Jo to by šlo, ale co ty ostatní? … GAAAAAH!!! Proč jen všechno nechával na poslední chvíli?!
Konečně měl všechny dárky pro sestry, tátu, Orihime, Chada a spoustu dalších kamarádu a momentálně je bez peněz … už zase.
Ale i tak to stálo za to. Když všichni rozbalovali dárky a viděl jim radost v očích. O tomhle sou vánoce. Rozdávat radost a sám se radovat. Mít klid a odpočívat a užívat si volné chvíle s rodinou.
Snad největší zábavu si užili, když se Ichigo převlékl za Santu a snažil se, aby ho nikdo neviděl, při tom ho holky potají sledovaly a zpoza rohu na něj vyskočily. Dlouho po tom se společně smáli. Byl to krásný den. Škoda že už skončil.
Šel k sobě do pokoje. Byl vyčerpaný a těšil se na postel. Jakmile otevřel dveře, byl připravený na Kona a tak ho hned popadl a strčil do skříně. Nechtěl ho poslouchat. Nevšímal si okolí a okamžitě zamířil k posteli. Ještě pořád na sobě měl ten oblek. Sedl si a chystal se ho svléknout, když ho někdo za ním strhl na záda.
"A co dostanu já?" Ogichi zrzka utěsnil pod sebou, aby se nemohl bránit a potěšeně se na něj podíval. Věděl, že pro něj nic nemá a trošku ho mrzelo, že na něj zapomněl, ale hodlal si to vynahradit.
"Ty nic. Pusť mě! Sem utahanej." shodil druhého ze sebe a znovu se posadil.
"Ale no tak, Ishigo. Já chci taky dárek." zaškemral bělovlásek druhému u ucha, přičemž mu rukou přejel po citlivém místě, což mělo následek. Než se nadál, ležel Ogichi na zemi a Ichigo byl na odchodu do sprchy.

Když se vrátil, Ogichi byl pryč. Konečně ho to přešlo. Dosud měl na sobě jen ručník a jelikož bělovlásek byl pryč a Kon zamknutý ve skříni, mohl si dopřát volnosti a nechat osušku spadnout na zem. Chvíli chodil po pokoji a připravoval si oblečení na zítřek. Bylo příjemné cítit chladivý vánek na svém údu.
Potěšeně ho pozoroval z postele a užíval si to. Sebral ten ručník a hodil ho přes topení. Je až k údivu, že si ho ještě nevšiml, ale také ho to těšilo. Nejkrásnější pohled na chlapce byl, když se zrzek ohnul. Bylo nádherně vše vidět, hlavně vstup. Už to nevydržel. Připravený byl až dost. Osvobodil své vzrušení z kalhot a spodního prádla dokud si ho zrzek nevšímá a je v tak báječné poloze. Stoupl se za něj a lehce se o něj otřel.
Zarazil se v okamžiku, když to cítil. Napřímil se a odstrčil své Hollow já. "VYPADNÍ!!!" rychle si sedl na postel a zakryl se dekou.
"Ale no tak. Celou dobu tu přede mnou chodíš nahatel a najednou se stydíš?" naklonil hlavu ke straně a potěšeně se usmál, když se chlapec začervenal. Udělal krok k posteli a tu zpropadenou deku hodil na zem a Ichiga donutil lehnout si.
"Nech mě být!" pokusil se mu vyklouznout, ale byl moc silný.
"Ne-e." jednou rukou mu chytil obě zápěstí a druhou se vydal po tom slastném těle dolů až k tomu báječnému údu. Potěšilo ho, když zjistil, že je chlapec vzrušený stejně jako on. "Nedal si mi dárek tak si vezmu tohle." usmál se a pevně ho uchopil.
"Ne...Ah!" tak tohle bylo podlý. Ale zase měl pravdu. Že by mu měl něco dát. Roztáhl tedy nohy od sebe a tak se mu víc vybídl. "Ale bude to po mim jinak." stáhl je zase k sobě.
"Dobře." zašklebil se a pustil ho a slezl si vedle zrzka. Zajímalo ho, co udělá.
Vytáhl se do sedu a naklonil se nad vzrušení druhého, přičemž si ho nabral do úst a dráždil ho jazykem. Nemělo cenu čekat. Aniž by si navlhčil prsty, vnikl hned se dvěma Ogichimu do vstupu.
Nečekal, že to bude tak rychlé. Trošku to bolelo, ale on měl bolest rád. A navíc to tlumil tou slastí, kterou mu Ichigo dopřává svými ústy.
Přidal třetí prst, a když si byl jistý, že je tělo pod ním dost připravené, vytáhl je a odtáhl se od druhého údu.
"Víš, že je to poprví co deš dobrovolně a ještě k tomu seš nahoře?" naklonil hlavu ke straně a čekal co bude dál.
"Vim." naklonil se k němu a vtáhl ho do bouřlivého polibku. "Ale nezvykej si na to je to poprví a naposled." dodal, když polibek rozpojil. "Zavři oči." nařídil mu.
"Že by překupko?" natěšeně se uculil a provedl to, co po něm druhý chtěl.
" Něco takovýho." zavázal mu oči a došel si do šuplíku pro jednu hračku. Když se vrátil, donutil bělovláska si kleknout a opřít se rukama před sebou. "Připravenej?" zašeptal mu otázku do ouška, přičemž se mu otřel o vstup.
"Jasně, že jo." zašklebil se. Nelíbilo se mu, když ho nechal čekat.
Jakmile dostal souhlas vnikl do jeho nitra vibrátorem, ale tak, aby si Ogichi myslel, že je to on.
Když ho ucítil v sobě, měl pocit jako by byl metrový nejspíš přirazil moc hluboko, ale jemu to nevadilo, bylo to ještě víc vzrušující.
Předem ho nastavil na nejvyšší výkon, aby si přece jenom užil ten svůj dárek. Věděl, že to brzo zjistí, tak se rychle připravil, vlezl si pod něj a rozvázal mu oči.
"C … co to … " nikdy by nevěřil, co s ním udělá pouhá věc, ale nebránil se tomu. Musel uznat, že ten zrzek je vynalézavý. Věděl, co po něm chce a tak do něj vstoupil až po kořen. Téměř okamžitě začal přirážet, chtěl ho víc a víc nedokázal se tomu ubránit, když ho pod sebou viděl a v sobě cítil tu věc.
Zaznamenal, že druhý stále zvyšoval tempo, hádal, že dlouho nevydrží, také ho chtěl. Rukama ho objal kolem krku a vtáhl si ho do dalšího polibku. Už jen párkrát. Už jen chviličku, cítil to. A také že se udělal a potřísnil si břicho svým spermatem.
Také Ogichi vyvrcholil do chlapcova nitra. Vyčerpaně se snesl na tělo pod sebou a zhluboka oddychoval. Nic podobného nikdy nezažil. Ta věc, co se v něm stále hýbala, ho tlačila do dalšího a dalšího orgasmu. Nemohl se tomu ubránit. Stále byl v Ichigovi a neustále ho plnil dalšími přívaly spermatu. Kolikrát už to bylo třikrát? Čtyřikrát? Nevěděl, ale jedno věděl jistě, že chce víc. Popadl druhý dech a znovu začal přirážet.
Nechal ho, ať si vyhraje, je to přeci jeho dárek, tak ať si ho užije.

Po dvou hodinách a snad padesáti vyvrcholení, konečně padl vyčerpáním vedle zrzka a vyndal si z těla ten vibrátor.
Oba leželi na posteli neschopní pohybu i jakéhokoli slova. Jen stěží oddechovali.
Když zase popadli dech, tak Ichigo ze země sebral deky a přikryl je oba a zaroveň se k Ogichimu přitulil. "Tak jakej byl dárek?" neodpustil si otázky a pohled na druhého.
"Takovej, že ho chci i příští rok." zazubil se bělovlasý a přitáhl si zrzka k sobě blíž, když oba řekli tu samou větu ve stejnou chvíli.
"Miluju Vánoce."


XVII. - Smrt není trest, ale vysvobození

19. prosince 2014 v 13:16 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Tak je tu další část. Už se pomalu blížíme ke konci. Přemýšlela jsem jestli tohle nemá být už vynální uzavření Keimusha, ale ne nebude to finální Keimusho >:) A dávejte pozor je tady časový posun první část je ještě sen samí den, druhá část a třetí je už čtrnáctý den a poslední část je patnáctý den. Uvidíme, co bude tady nejspíš to bude krátké, protože moc nevím, co tady psát, ale tak uvidíme mno :P Yop! A taky abych nezapomněla víte jak jsem měla ten obrázek u jedné části jak tam byl Ulquiorra u těch ocelových dveří s tím klíčkem? >:)

Vůbec necítil žádnou bolest na to, že měl proděravělé břicho, ze kterého se řinula stále tmavá krev a nechtěla přestat proudit. Jen cítil, že je zem pod ním stále vlhčí a vlhčí a nejspíš se i kaluže černé krve stále zvětšuje a ohraničuje tak pomyslný bazének na plavání. Samožřejmě... Sranda musí být ať už se to hodí a nebo člověk umírá, to vždycky trošku povzbudí a zlepší danou situaci.
Mozek zatím ještě stále fungoval, ale jak přestával dostávat potřebný kyslík tak také už pociťoval únavu a začínal se vzdávat, ovšem byl silnější, než ostatní končetiny. Nohy a ruce rezignovali už dříve z nedostatku kyslíku a krve, která by proudila tělem. Zrádci jedni, odmítají poslouchat.
Jen doufal, že Ogichiho zranil dost, aby si dal na chvíli pohov a nebyl tak hyperaktivní. Jistě, už jsme ho viděli běhat všude možně jako turbo myšku a lézt po stropě jako pavouka a taky má tak trochu nadpřirozenou a na člověka ne tak úplně normální sílu, ale možná na tom nese trochu zásluhy i ta jeho šílenost a psychika, kterou taky tak trochu postrádá, ale on jí nejspíš nepotřebuje, vyměnil ji za užitečnější schopnosti.
Ale přece jen, poškozená achylovka... To ho musí aspoň trochu zpomalit. Nebude na tu nohu moct došlápnout a určitě to musí aspoň trochu bolet. To by nebylo hezké, kdyby tady teď krvácel a řezal achylovky jen tak pro nic za nic, protože by naše turbo myška našla náhradní zdroj energie a snad přestala vnímat bolest a nebo vynalezla extrémně rychlou regeneraci.
I přes to, že už jen ztěží něco vnímal, snad jako by slyšel přicházející kroky, ale stále to znělo jako vzdálené jako vzdálená ozvěna. Potom kroky z ničeho nic utichly. Mírně pootevřel oči, jak jen to šlo, jak jen mu stačily ty zbylé drahocené síly.
Všechno se motalo a všechno bylo červené. Nejspíš by bylo mnohem lepší, kdyby ty oči nechal zavřené. Tohle bylo nechutné, připadal si jako na horské dráze nebo kolotoči. Bylo to nepříjemné. Rozpoznal jen velikou kaluž krve, která splývala se vším ostatním, jak se mu motala hlava. Ještě snad rozpoznal zdi a cosi černého. Kdyby mohl hádat nebo si typnout, co by to tak bylo, hádal by že sloup. Když trošku zapojil fantazii možná to mohli být boty.
Jak ironické už i jeho mozek to vzdává a vytváří si vlastní zvuky a obrazce. Sotva viditelně mu cukl jeden koutek nahoru v náznaku pobavení. Už neměl sílu na nic víc... Bylo stále těžší a těžší se udržet při vědomí.... Mozek určitě vyvolával halucinace a bolest hlavy a ztrátu vědomí.... Víčka znovu padla a svaly se i s nimi uvolnili. Nejspíš mu už nezbívá příliž času...
Kdo ví, jestli ho tady někdo najde. Možná jo, ale je jen otázkou v jak pokročilém stavu rozkladu bude jeho tělo. Jestli tady bude hnít dlouho a červy ho nerozežerou tak že bude k nepoznání a nebo ho najde někdo brzy... Těžko říct. Každopádně už se se vším smířil a doufal, že jeho snahy nepřijdou nazmar....

Od včera nikdo Renjiho neviděl bylo to divné, vždycky přišel ven. Nebyl uvnitř, když nemusel a snad neměl žádný průšvih. Nebe se začínalo docela zatahovat a na zem spadlo pár malinkatých kapiček. To vypadá na přeháňku, ale dokud nezačne pršet tak nikam nejdou a pokud začne pršet, proč někam chodit? Bachaři je stejně dovnitř nepustí i kdyby pršelo.
Grimmjow byl docela v klidu. Je to celkem zajímavé, ale zároveň je to děsivější, než kdyby se vztekal a nadával. Takhle na něj klidně mohl kdokoliv promluvit i v dobrém úmyslu a on by se klidně hned mohl ohnat a chtít se rvát a on by to s radostí udělal, kdyby chtěl, proto na něj radši nemluvil a nechal ho v klidu dožít... Aspoň ten jeden den, kdy může ještě být na čerstvém vzduchu, když ho zítra čeká ta poprava...
Ano všechny to trápilo, tedy Nnoitru asi ne, ale několik jedinců, kteří byli blízcí Grimmjowovi tak ano. Na všech to bylo vidět, i přes to, že se snažili odreagovat a nemyslet na to a brát to s humorem a užívat si dokud mohli tak to stejně na ně občas dolehlo.
Nemohl uvěřit, že tady Renji není, jak si může nechat ujít poslední den, kdy může být s Grimmem venku a dělat voloviny a nebo si něco zahrát a nebo cokoliv by mohli všichni dělat a taky tady nikde nebyl Ulquiorra. Toho sice viděl když šli z cel, ale potom jako by se po něm slehla podlaha. Všichni najednou úplně zmizeli jako by se pod nimi propadla zem.
To jsou vážně tak bezcitní nebo všichni mají něco naléhavého na práci? Tse. Taková drzost. Mírně se nad tím zamračil, když nad tím tak pečlivě namáhal jeho ne příliž často namáhaný mozek. Ale potom zase obočí stáhl a zapřel se lokty o kolena, načež se trochu předklonil a zadíval se do země.
Dělal si starosti o jeho velkého brášku. Chtěl ho vidět. Moc mu chyběl. Doufal, že byl v pořádku a že ho ještě uvidí. Ale Ogichimu by se přece nic nemohlo stát, je to jeho velkej brácha. Je silný a rychlí. Ale stejně si nad ním dělal starosti. Snad se už nevrítil dolů a nenechal ho tu samotného. To by mu přece neudělal. Nebo ano? Ne neudělal, vždycky byli spolu tak by ho tu nenechal. A taky říkal, že bez oka se dolů nevrátí, ale jak dlouho mu může trvat chytnou Ishidu a vzít si co chce. Potom by se přece vrátil dolů a černovláska by si vzal nejspíš s sebou a nebo by ho potrápil a pak někde nechal jeho mrtvolku ležet a udělal z ní nějakou 'tabuli', jak to míval ve zvyku u jiných obětí.
Pamatoval si, že když někoho zabili nebo Ogichi sám vždy bylo poznat, že je to jeho oběť podle nápisu, který zanechal na místě. Mohl být jakýkoliv. Docela ho bavilo si hrát s oběťmi a taky to potom bylo poznat.

"Už tady přestává být bezpečno." poznamenal hnědovlasý a pak nastala chvíle ticha "Ale i přes to, udělal jsi to, co jsem ti řekl?"
"Ano udělal." přikývl černovlásek. "Nenápadně jsem se proplížil dolů a potom mu otevřel dveře aby mohl jít ven." vysvětlil.
"Souhlasil?" optal se znovu starší a otočil se k chlapci naproti svému stolu.
"Říkal, že chce jít nahorů, že má nevyřízené účty a chce vrátit zpátky své oko a že si ho potom vezme dolů a udělá si z něj hračku."
"Zítra je Grimmjowowa poprava. Já vím, že má něco v plánu. Jen blázen by šel dolů do nebezpečí, kde je Ogichi a Akon. Vzal ty plány věznice. Měl jsem za to, že tam budou v bezpečí a zůstanou tam už navždy. Nechápu, jak se mu povedlo je vzít a už vůbec nechápu, že se s nimi dostal zpátky..." přemýtal si zamyšleně Aizen a následně znovu zvedl hnědé oči. "Ty jsi mu otevřel ty dveře, že? Říkal jsi mu to, když jsi za ním byl? A řekl jsi mu i, že jsi jeho bratr?"
Ulquiorra souhlasně přikývl. Dělal přesně, co se po něm chtělo. Poslechl a sledoval Ishidu a když se vracel nahorů tak mu pomohl otevřít dveře a potom rychle zmizel, přesně podle plánu. Ale to byl záložní plán. On se neměl z podzemí vůbec dostat nahoru. Ogichi a Akon ho měli zlikvidovat tam dole, je to absurdní, že utekl a dostal se zpátky až ke dveřím. Proto musel přijít plán B, když plán A selhal. Otevřel dveře, aby se dostal ven a potom byl chvíli klid, přesně, jak zněl plán. Když mu Aizen řekl, šel ke dveřím a dolů do podzemí. Řekl Ogichimu, že ho posílá Aizen a že ho pouští nahoru, aby dokončil to, co dole začal a nedokončil. Mohl si s ním dělat, co chtěl, ale musel ho chytit. Nemohl uvěřit tomu, že se mu to ještě do teď nepovedlo. Přece Ogichi je zabijácká mašina, která nikdy nemá dost a má vždy dost energie a chtíče na to, aby zabíjel a to je to, co ho žene dál.
Jak? Jak je možné, že černovlásek stále uniká. Tohle se ještě nikdy nestalo, že by někdo utíkal tak dlouho a stále mu to procházelo. Aizen už začínal pochybovat o Ogichiho spolehlivosti. Možná mu už dochází šťáva. Neměl rád, když se mu věci nedařili a plán, že se pokusí srazit Ishidu na kolena tím, že mu Ulquiorra řekne, že je jeho bratr tak to taky nezabralo!
Ten kluk je zdatnější a taky tvrdohlavější, než se zdá. To je hrůza a děs. Nechtěl, aby narušoval jeho nadvládu tady té věznice a dělal si své tajné plány někde v knihovně, když ho nedokáže chytit ani démon z hlubit pekelných tak, kde má konce? Má snad povraždit celou věznici nebo ho má chytnou sám.
Připadalo mu, že jsou všichni tak neschopní. Ulquiorra přestával být spolehlivý a Ogichi taky. Když člověk něco chce tak si to musí udělat sám. Už mu pomalu začínaly docházet nápady, co by měl dělat, aby ho zastavil a ten kluk si dal pokoj. Snad z toho i už on sám začínal šílet. Tomu by se snad balo říkat i posedlost.
"Už nevím, co vymýšlet dál." zvedl se ze svého pohodlného křesla a obešel stůl ke dveřím, kde se na chvíli zastavil a povzdechl si.
Ulquiorra se jen přes rameno ohlédl, ale nic neříkal a zůstal na místě. Nikdo mu neřekl, co má dělat tak proč by něco měl dělat. Udělal by cokoliv, co by mu Aizen řekl dělal to celou dobu tak proč v tom nepokračovat, co jiného by tady měl dělat. Všechno to byla jedna velká hra a lež, všichni jemu a Aizenovi naletěli. Jsou tak najivní.
"Mrzí mě to." přešel k černovláskovi a aniž by to mohl čekat tak ho objal rukou a přitáhnul si ho blíž k sobě a v tu chvíli zároveň mu do břicha vrazil dlouhý a ostrý nůž na dopisy.
Černovlásek sebou trhnul a bolestně vyhrkl. Pokusil se odtáhnout, ale Aizen ho držel moc pevně. Měl pocit, že se mu nůž zasekl směrem nahoru do hrudního koše. Cítil ho v těle, jak si prořezal cestu nahoru. Nečekal to, nemohl tomu vzdorovat a ani zabránit noži setkat se s jeho tělem.
Tak takhle to je? Když Aizen někoho přestane potřebovat nebo pro něj někdo nebude dost spolehlivý tak ho zabije? Tomu se říká demokracije. S touhle věznicí to vážně jde od desíti k pěti. Poslouchal jako hodinky všechno, co se po něm chtělo, snažil se, jak jen mohl. Jak může za to, že Ogichi ztrácí páru a nedokáže chytnou malého kluka? Za to přece nemůže nebo snad ano?
"Každého to jednou čeká. Dnes jsi to ty zítra je to Grimmjow a potom ostatní. Jeden po druhém." pošeptal mu u ucha a vytrhl mu nůž z těla, přičemž nejspíš rozřezal dalších pár orgánů a svalů. Pustil černovláska a odstoupil od něj.
Ulquiorra se chytl za krvácející místo v břiše a podíval se na ruku, která se hned zkrvavila. Klesl na kolena a volnou rukou se opřel o zem, aby se ještě udržel aspoň v kleče. Tohle byla vážně rána pod pás. Dělal přesně jak si hnědovlasý pískal a tohle je jeho odměna? Slíbil mu, že když bude dělat, co má tak dostane svobodu.
Tohle proklaté místo...
Cítil bolest a krvácel. Už se dlouho neudrží ani na kolenou. Ztrácel moc krve a nikdo mu nepomůže. Ztěží zvedl zelený pohled k Aizenovi, který byl před ním a zamračil se. "I peklo je na tebe moc dobré..." poznamenal přes pramínek krve, který mu přetekl přes spodní ret. Podlomila se mu ruka a klesl na zem. Začal spinit svou krví podlahu. Opouštěli ho síli a víčka mu padla. Ani nepotřeboval vědět, co bude s jeho mrtvolou, když to věděl...
Se všemi, kteří tady byli a umřeli tady nebo je někdo zabil tak to nebyl trest, možná to byla jen bolestná smrt, ale bylo to mnohem lepší, než tady žít. Žít tady je peklo a utrpení a smrt je to nejlepší, co tady může člověk mít, smrt je pro ně vysvobozením nikoli trestem. Kdyby viděli, co je tam dole, tak by to pochopili. Smrt tady neznamená trest, ale vysvobození...


Ozvali se kroky a následně na to alarm oznamující otvírání všech cel v té obrovské hale, kde byla většina vězňů. Všechny ocelové mříže se otevřeli, aby mohli jít vězni ven ze svých cel. Byl tady další den, jako vždy to tady chodí tak každý bude mít nějakou práci a budou rozděleni a potom půjdou ven, tak to tady bylo vždy, ale dnešek byl přece jen o trochu jiný.
Grimmjow moc dobře věděl, že je tohle jeho poslední den a že večer ho čeká to dlouho očekávané. Jen nevěděl, jaký způsob popravy to bude. Věděl, že je tady na výběr buď křeslo a nebo kulka. Jaký přepych, nevěděl, co by si vybrat. Kdyby vzal křeslo tak by si dopřál ještě chvilku sezení a pohody, ale kdyby měl kulku tak by to bylo zase rychlé a bezobolestné, kdyby byla do hlavy a měl by už konečně klid.
Ale samozřejmě, oni ho nemohli nechat popravit teď ráno. To by byla taková škoda, kdyby zmeškal svou práci a oni ho zabili už tak brzy, že ano. Tihlelidé jsou prolezlí hnusem a odporem snad ještě víc, než to vůbec jde. Jak on je nenáviděl. Všichni dělali, jako kdyby oni byli něco víc, než ostatní vězni nebo lidé. Chtěl by je zabít všechny. Všechny by je chtěl konečně zabít a rozhodně by si to moc užil. Byl by v extázy, kdyby to byl on, kdo by prohnal kulku hlavou toho hajzla, co ho dal popravit. Tak moc by si to užil a nikdy by na to nemohl zapomenou a nemohl se přestat usmívat.
Včera začalo venku pršet a do teď nepřestalo. Ale dnes je úplný slejvák, včera to bylo jen tak aby se neřeklo pár kapiček a konec.
Snažil se ten zbytek dne prožít tak, aby byl spokojený a mohl říct, že mu život a nebo alespoň tenhle den za to stál. Ale kdepak nemohl říct, že mu jeho život za to nestál. Byl to moc příjemný pocit když mohl někoho zabít a vidět jeho bolest a krev na svých rukou. Klidně by si to šel zopakovat, kdyby mohl.
Otevřeli se dveře a na dvůr vešlo pár bachařů. "Tak jdeme." zvolal k němu jeden a ukázal na dveře.
Modrovlasý se za ním jen podíval a pak na Ihiga, který seděl na lavičce. Doufal, že tady bude i Ulquiorra a Renji, aby se mohl rozloučit i s nimi. To je divné, přece by nepropásli tu chvíli, kdy s ním mohou ještě naposledy být. Nelíbilo se mu to, ale teď už s tím nemohl nic dělat. Ráno si všiml, že jejich cely jsou prázdné stejně tak i ta Ishidova. Netušil, co se se všemi stalo, jako by se po nich slehla zem. Co se s nimi stalo. Dal by ruku do ohně za to, že v tom mají prsty bachaři nebo Aizen.
Zrzek k němu zvedl pohled a povzdechl si. Ale přece jen se usmál, aby tady nebyla tak pochmurná nálada. "Tak čus, vole." přitáhl si ho do obětí a poplácal ho po zádech. "Bylo to super znát takový hovado jako ses ty." uchechtl se pobaveně a možná to byla i trochu provokace.
"Jasně sranda musí bejt, co?" zazubil se a praštil ho pěstí přátelsky do ramene. "Bylo to fajn." přikývl souhlasně a podíval se ke dveřím. "Až se Renji, Ulquiorra a Ishida vrátěj tak jim řekli že je pozdravuju." byl úplně v pohodě, jako by se teď vůbec neblížila jeho slavná poprava.
"Rozkaz, pane! Vyřídim." stipem zasalutoval a napřímil se, ale pak zase povolil a oplatil mu tu ránu do ramene. "Tak snad ještě někdy." pokrčil rameny.
"Yo, čus." udělal to samé a pak se otočil. Nadehl se a vydal se směrem ke strážím. Snažil se to brát s nadhledem. Smrt musí být určitě velké dobrodružství a velká zábava.
Díval se za ním, jak se pomalu vzdaluje a odchází až do té doby dokud se nezavřeli dveře. Nevěděl, jestli ho ještě uvidí, ale rád by. Doufal, že to aspoň nebude bolet. Určitě na něj budou všichni v nějak vzpomínat ať už jako přítele nebo nepřítele.
Bachaři ho vedli chodbamy věznice až do jedné slepé místnosti. Na stěnách a pdlaze byli cákance a kaluže krve, ale už zaschlé. Určitě tady už několik mrtvol a vězňů odsouzených na smrt bylo. No nic, nezbývalo mu jen se smířit s jeho nadcházejícím osudem. Stoupl si ke zdi čelem k bachařům, aby viděl tváře těch, který ho pošlou na věčnost.
Jeden z nich vytáhl z poza opasku střelnou zbraň a namířil ji Grimmjowovi na hlavu. "Poslední slova?" zeptal se a usmál se. Dělalo mu očividně moc velkou radost, že může někoho zastřelit a chtěl si to užít. Už pro něj nebylo úniku, nemohl se bránit a ani utéct. Tohle bude za pár vteřit konec toho slavného Grimmjowa Jaegerjaqueza...


Mám dotaz... Moc, moc prosím pomozte mi :(

17. prosince 2014 v 1:28 | Nisure |  Informace
Ahoj, nechci sem teď nic moc psát jen se vás chci zeptat, jestli náhodou někdo nevíte kolik dní už mi uplynulo v Keimushu :/ Já si to totiž vždycky počítám ale než dojdu ke konci tak se do toho zapotám a nevím, co bylo za den -.-
Tak se vás chci jen zaptat jestli nevíte, co byla poslední část za den nebo za jaký vůbec píši den.
Já vím, jsem idiot a neumím si to ohlídat, ale to je známá věc :D Tak kdyby jste náhodou věděli tak mi to napište prosím, ale když nevíte tak nevadí, když tak se něco vymyslí :)
Děkuji :3