XVI. - Duše bez těla přežít může, ale tělo bez duše je jen prázdná schránka

30. listopadu 2014 v 21:13 | Nisure |  Keimusho
!!!!VAROVÁNÍ!!!!
Pokud máte slabí žaludek tuto část nečtěte! Hned začátek této části je extrémně nechutný! Píše se zde o kanibalismu (více méně) a Ogichim, ale o hodně nechutném, tak že pro slabé po vahy a pro ty, kteří si to nechtějí zkazit tak doporučuji NEČÍST!!!! Nerada bych potom měla na svědomí záporné komentáře a že píši takové nechutné věci a tak, tak že prosím, využijte mou radu, pokud nechcete číst o tomto!!!!
!!!!!DĚKUJI!!!!

Poznámka: Tak je tady další část. Dobře já vím, že mi trvá extrémně dlouho, než napíši jednu část, ale nějak sem se k tomu zase nemohla dokopat mno a včera ve dvě hodiny sem otevřela tuto povídku a napsala první dvě věty, mno a světe div se... Ono mě to nějak začalo bavit tak tady máte další část Keimusha. Sice bude asi trošku kratší, ale tak nějak jsem do téhle části nechtěla už motat nic jiného a taky jsem už nevěděla jak navázat na další dění. :/ Tak si užijte a na hoře je varování tak že, jestli si to nechcete znechutit tak začátek nečtěte :) Děkuji.

Bylo to jako věčnost. Ogichi celou tu dobu křičel a řval. Vztekal se a dělal po sobě spoušť. Bylo více, než zřejmé, že do některých místností se samozřejmě dostal a pak už bylo slyšet kromě nadávek a výhružek ničení nábytku, házení a rozbíjení věcí a další mlácení. Bylo to až hrůzu nahánějící, jak obyčejný člověk dokázal udělat takovou spoušť a nevyčerpat se. Určitě už jen to samotné vyrážení dveří bylo velmi namáhavé. Samožřejmě, on měl sílu a tak všechno, ale z čeho jí bral? Bylo dost absurdní a složité tam dole v podzemí sehnat něco k jídlu....
...Leda, že by...
O bože! To je tak nechutné! Když se nad tím člověk zamyslí, tak tam dole nic k jídlu není, pokud by se včak nejednalo o kanibalismus a... to je tak extrémně nechutné a žaludek obracející, že by se tam Ichigův bratr živil něčím takovým, jak nějaká chodící mrtvola! Je to nechutné! A to se s ním Akon líbí!
Počkat...!!! Když byl Ishida tam dole a Ogichi ho odchytnul a omráčil tak mu přece přece jazykem přejížděl po rtech a potom šel i hlouběji... Oooo!!!! Bože!!! To je...!!! Fuj!! Z toho by se člověk pozvracel! Chudák, ještě že byl při tom mimo, ale ono by asi nebylo nejlepší, kdyby se to dozvěděl. Přece jen je to....

Ne, to nic. Necháme Ogichiho stravování a podobné nechuťárny stranou, ať nad tím radši člověk nepřemýšlí, ono to tak bude lepší pro všechny.

Ale nakonec z ničehož nic všechno utichlo. Asi mu došla pára a už ho to přestalo bavit. Konec konců, každý má svůj limit a to platí ohledně všeho. Potom už byl klid a nic se nedělo, asi šel někam jinam vraždit zase někoho jiného, možná, že teď už Nnoitru. Aspoň by mu ušetřil to trápení a nadávání s tím, že mu někdo vyvraždil celý gang.
"Můžeš jít?" optal se chlapce, přičemž mu až teď dal ruku pryč od úst. Celou dobu mu zakrýval ústa, aby nemluvil a tišil se. Byl celý rozklepaný, ale to už taky ustávalo, když tady byl více méně klid, větší už ani nebude, ale ve vzduchu pořád výřila ta agrese a Ogichiho touha po krvy.
"Zvládnu to." ujistil rudovláska a trochu mu rukama zatlačil na hrudník, aby ho ujistil, že už je to v pořádku a může jít od něj dál. Zapřel se zády o zeď a s její pomocí se vytáhl zase zpátky na nohy.
"Co máš s tou nohou?" zajímal se, ale pořád mluvil tak nějak polohlasně nebo spíš šeptem. Přešel ke dveřím, byli trošku polámané. Byla v nich malinká škvírka, kterou se mohl podívat jestli je Ichigův starší bratr někde v chodbě a jestli tam náhodou nečeká. Naštěstí ne. Neubránil se úsměvu. Bylo to komické, že prý je tohle věznice s nejlepší a nehlídanější ostrahou v celém širém Japonsku a je zařazena mezi známími světovými věznicemi, ale to, co se o ní říká si extrémně protiřečí a vůbec to není pravda. Odsud by utekl každý. Klidně by mohl kdokoliv jít za strážemi a na rovinu jim říct "Hele du ven, chyťte si mě." zavrtět na ně zadkem a spokojeně si vzít roha ven a všem by to bylo úplně jedno.
"Nic zvláštního, děkuju, že jsi mi pomohl." odvětil a přešel za ním, aby mohl pomalu a po tichu dávat pryč ty věci, které naskládali ke dveřím, aby se sem Ogichi nedostal.
"Nelži myslíš, že to nepoznam?" pozvedl tázavě jedno obočí a pomohl mu s odklízením harampádí.
"Není to nic vážného." trval si tvrdohlavě na svém, ale za celou dobu, co s ním mluvil se na něj nepodíval.
Přešel k černovláskovi a vzal ho za ramena, aby ho odtáhl od čehosi, co nejspíš kdysi bylo něco jako police nebo skříň. "Co vim, tak než si šel tam dolu tak ti nic nebylo, tak že se ti to muselo stát, když si byl tam dole." konstatoval "Co se ti stalo?" položil znovu svou otázku.
Až teď k němu zvedl modrý pohled a mírně přimhouřil oči. "Když se mi povedlo dostat ven tak sem se snažil zavřít dveře, na druhé straně byl Ogichi. Vrazil mi do nohy skalpel." daroval mu tedy tu jeho vytouženou odpověď.
"Dostala se ti tam infekce. Měl bys s tim za někym zajít." nebylo těžké odhadnout ten zbytek, ohledně toho, skalpelu, v tom prostředí, kde byl a rozhodně byl špinavý a několikrát používaný tak z toho by asi byla nádherná infekce a rozhodně by se při dlouhém neléčení a namáhání mohla i ta infekce napadnout kost a pak by to vedlo buď k otravě krve a nebo by mohl přijít o nohu, každopádně, ani jedno není dobré a oboje je bolestivé.
"Nemůžu s tím za nikým jít. Bylo by to moc nápadné a nemám na to čas." setřásl ze sebe jeho ruce, aby mu pustil ramena a mohl jít odklidit poslední zbytky nábytku.
"Počkej." vzal ho za zápěstí a odtáhl od dveří. "Já jdu první. Někde by tam ještě mohl bejt. Každopádně venku je bezpečno, musíš se dostat ven. Těžko říct jestli by ti bachaři věřili, kdybys tam za nima přišel s tim, že tě nahání Ichiga bratr, tak inteligentní zase nejsou." vzal za polorozpadlé dveře a pomalu je otevřel. Vážně to vypadalo, že tam už Ogichi není. Šel tedy na chodbu a vybídl černovláska, aby šel taky na chodbu, ale zůstal, co nejblíž ke dveřím.
Nikde tady nebyl a do nějakého skladu by se snad nezašil, i když člověk nikdy neví. Došel až ke kraji zdi k odbočce, odkud vyběhli a podíval se přes roh jestli tam není. Vede tam dlouho chodba tam by se nikam nemohl schovat a na drohé straně taky nebyl. Vzduch byl čisný, vzdal to a asi šel hledat někoho jiného, koho by mohl potrápit. Vystoupil z pozarohu a ukázal na chodbu, která vedla dál. "Dobrý můžeme jít ven." pousmál se a přikývl.
"Bože ste tak najivní." potešeně se zazubil a zhoupol se po trubkách, které vedli na stropě, přičemž skopl Renjiho na zem. Jak se tam nahoru na ty trubky dostal?! Vždyť je to pět metrů nad zemí! Ale asi mu to nedělalo problém se tam udržet ještě když tam vylezl tak potichu. On snad ani není člověk.
"Renji!" vyjekl zděšeně černovlásek a cukl sebou. To byla docela rána a potom ještě dostal druhou o kamenou a tvrdou podlahu.
Stočil k němu žlutý pohled a potěšeně se zazubil. "Už mi utíkat nebudeš." Obkročil rudovláska na zemi a vytáhl z kapsy ten prokletý skalpel. On ho prostě pořád musí mít u sebe, je překvapující, že ho někde nevytrousil.
Zapřel se rukama o zem a podepřel se na nich, aby se mohl trochu zvednout ze země. Připadal si jako kdyby ho přejel vlak, strašně moc mu třeštila hlava. Podíval se na bělovlasého a rychle ho chytl za nohu a zatáhl k sobě, aby mu trochu oplatil tu ránu o zem a zároveň, aby na chlapce nemohl. "Běž ven!"
"Koukej mě pustit!" zasyčel podrážděně Ogichi a kopnul ho druhou nohou do ruky, aby se ho pokusil setřást a mohl se uvolnit.
Vytáhl se na kolena a stáhl Ichigovo bratra až pod sebe. Sedl si na něj, aby mu znemožnil se bránit nohama a obemknul mu rukama hrdlo, přičemž začal tlačit. "Jdi pryč!" cukl pohledem na černovláska "Dostaň se ven tam na tebe nemůže!" dodal.
"Ale, co ty?" nechtěl ho tady nechat s Ogichim, sice nepochyboval o tom, že by se snad neubránil nebo je slabí, ale přece jen, nechat ho tady s Ogichim to je dost o krk.
"Nejsem tak neschopnej, jak vypadam. Zvládnu to, běž!" přikývl a vrátil pohled zpátky na bělovlasého pod sebou, přičemž mu více stiskl hrdlo.
"Ty parchante!" procedl skrze zuby a sevřel mu ruce, aby se je pokusil uvolnit, aby mohl normálně dýchat a nebo ho ze sebe mohl setřást. Ale silově to bylo hodně vyrovnané. Ať se vztekal a vzpíral, jak chtěl. Sice se mu povedlo trochu uvolnit Renjiho ruce, ale nedostal je z hrdla úplně. Přestal se tedy pokoušet jednou rukou a vytáhl z pozapásku černý nůž. "Neodbytný zvíře!" neodpustil si a zarazil mu nůž hluboko do boku.
Bolestně sebou trhl a sykl, když mu nůž pronikl hluboko do těla. Přes rty se mu vyřinul pramínek tmavé krve. Ruce automaticky povolili stisk a pustili. Z toho místa mu vystřelovala ochromující bolest do celého těla. Těžko říct jestli vůbec cítil tu bolest a nebo to bylo tak paralizující.
Potěšeně se zazubil. Moc rád viděl, když někdo trpí polestí a ještě opojnější to bylo, když v tom měl prsty on. Byl to tak nádherný a nepopsatelný pocit, prostě si nemohl pomoct. Uvědomoval si, že teď už má mnohem víc navrch, než on. Přejel si jazykem po tváři, aby mohl olíznout pár kapiček krve, které Renjimu přetekli z úst. Tak strašně moc miloval chuť krve, byla tak sladká. Skopnul ho ze sebe na zem a zvedl se ze země.
Když zaslechl další ránu o zem tak mu to nedalo a musel se otočit. Úplně strnul, přece nemohl jít pryč a nechat ho tady na pospas Ogichimu, když krvácel a vypadalo to že docela silně. Bylo to tak příšerné, když věděl, že by mu nemohl pomoct, ale moc se chtěl vrátit a aspoň se o to pokusit. Zachránil ho a pomohl mu, nemohl se mu odvděčit tím, že ho tady teď nechá Ichigovo bratrovi.
Vytáhl si z těla černý nůž a hlubokou ránu si překryl rukou, aby se alespoň pokusil nějak zpomalit silné krvácení. Vězeňská uniforma se mu začala špinit a vlhnout slastní krví. Úplně ho to ochromilo. Viděl barvu té krve, nebyla červená ani tmavě červená. Bylo to mnohem horší. Černá krev je ze střev. Nůž pronikl příliž hluboko, rozřízl i střeva, to je smrtelné. Nemá šanci to přežít, normálně by musel ihned do nemocnice a na sál. Muselo by se to sešít a pak by byli potřeba transfuze, ale takhle nemá šanci. Tady není žádná taková péče jako v nemocnici a taky může trvat klidně několik hodin nebo dní, než ho najdou. Věznice je obrovská.
Stočil červený pohled na Ishidu. Vypadalo to, že se chce vrátit. Na to ať rovnou zapomene, to by udělalo Ogichimu velkou radost, snad mu nechtěl udělat radost, potom by byla všechna ta snaha a útěky úplně k ničemu. "Jdi..." zachraptěl na něj. Jaksi mu v normálním mluvení vadila krev v ústech a hrdle.
Bělovlasí se jen potešeně usmíval a čekal až k němu přijde blíž. Je to podlí způsob, ale chytrý. Zvířata to také tak dělají. Zraní člena a ostatní se potom pro něj vrátí, ale už nevědí, že je to past. Je to lstivé a kruté, ale mnohdy to zabere, stačí jen být trpělivý.
Stočil pohled k Ogichimu a mírně se zamračil. Tohle moc dobře znal, sám to kdysi dělával, když měl třeba zabít dva nebo více lidí, je to dost účinné a vždy to zabralo. Nejen, že má sílu, ale on snad bude i inteligentní a nebo je to prostě jeho zvířecí instinkt. Podíval se po noži, který si vytáhl z těla. Vzal ho do volné ruky a na oplátku ho zabodl jemu do míst achylovky. To hodně zabolí a taky mu to znemožní trochu pohyb.
Bolestně vykřikl a podlomili se mu nohy. To zabolelo a ještě dlouho bude bolet. "Kreténe!" neodpustil si. Teď ho bude každý krok hodně bolet a bude silně kulhat, což ho bude taky silně zpomalovat, tedy pod podmínkou jestli se na tu nohu ještě postaví.
Pomsta! I v takové situaci to dokáže potěšit a ani tomu úsměvu se neubránil. Aspoň ví, že i když tady pomalu krvácí tak se ještě může bránit, ono je takové japonské přísloví "I když uřízneš vlkovi hlavu, ještě pořád může kousnout." no něco na tom pravdy rozhodně bude. "Jdi ven! Hned!" vrátil pohled na černovláska.
"A-Ale, co ty?" nechtěl ho tady nechat to bylo tak sobecké a taky ošklivé. Nechat ho tady, když mu pomohl a prakticky mu zachránil život, to bylo tak nelidské ho tady nechat.
"O mě se nestarej zmizni vocaď!" trval si na svém a rukou mu dal gesto ať už odsud zmizne. Má zraněnou nohu a teď i Ogichi, asi už nebude tak rychlí, ale rozhodně ho bude chtít stejně chytit až se jeho zbaví a to nemusí trvat vůbec dlouho.
Svraštil bezmocně obočí a i když se musel moc přemáhat tak se musel strašně moc přemáhat, aby se otočil a běžel dál a nechal ho tam.
"Zabiju tebe a potom celou tvojí rodinu!" štěkl po něm, když si vytáhl nůž z nohy a prudce se otočil a chytl Renjiho pod krkem, přičemž ho začal až drtivě tisknout.
"Já nemam rodinu." poznamenal a chytl mu rukama ruce, aby se je pokusil sundat a mohl dýchat, ale musel si pustit krvácející ránu v těle, ovšem ta opět začla rychle krvácet.
"To bylo myšleno jen obrazně ty idiote!" dodal ještě a silně ho praštil pěstí do tváře. "Zhin si tady!" vyprskl ještě na něj a nechal ho tam. Zvedl se na nohy a vydal se chodbou za Ishidou. Tedy vydal. Chtěl běžet, aby nejprve mu to silně podlomilo nohy, že skoro sletěl a do těla mu vystřelila bolest, ale ani to ho neodradilo od toho nutkání běžet. Snažil se jít lespoň rychle, ale při každém kroku se mu silně podlamovala noha a vypadalo to, že se skácí k zemi. Nevnímal tu bolest ani krvavou cestičku za sebou. To, že ho chytne a konečně si ho odtáhne s sebou to ho tak strašně nabudilo. Bolest přebolí, ale až se vrátí dolů tak bude spokojený, bude mít nové použitelné oko a nohu mu taky Akon opraví.






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miko-kun miko-kun | 30. listopadu 2014 v 22:27 | Reagovat

konečně zase nějaká akce a napínavá scéna :D

2 elinka elinka | 13. prosince 2014 v 10:06 | Reagovat

Renji na smrtelný posteli :O tak to bude ještě zajímaví XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama