XIV. - V den bratrství nesmí zapadnout slunce

4. října 2014 v 21:48 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Tak tu máme další část Keimusha. Nějak pořád ztrácím pohled o čase, kolik mi už v téhle dílovce uplynulo dní, vždycky si to přepočítám a pak to zapomenu. Tak že, abych si to sobě i vám trochu usnadnila tak řekněme, že toto bude jedenáctý den a do popravy zbívají tři dny. Upřímně, tohle není jediná povídka, kterou mám (jsem měla rozepsanou) mám jich tu mnohem více, ale nějak se k tomu nemůžu dokopat, to je zlé. Není to tak, že se mi nechce psát, to ne, mě se chce psát, ale ve škole, protože sem tam nudím a nemám, co na práci kromě toho, že sleduji hodiny a počítám minuty, kdy budu už moc vypadnout. Ach jo...

Poprvé po pár dnech zase trošku vysvytlo sluníčko, sice ho chvílemi stále kryli šedé mraky, ale většinou svítilo, i když stále foukal ten vítr. Ale v kombinaci s tím sluncem to bylo přímo ideální, když takhle slunce svítilo a hřálo a krásně je i ochlazoval vítr.
Ichigo byl poslední dobou tak trošku většinou někde mimo realitu jako by byl zavřený někde ve vlastním světě, většinou se tvářil nepřítomně a když se na něj mluvilo tak reagoval až když se do něj strčilo nebo se na nej zvýšil hlas. Nikdo netušil čím to je, ale jak už to tak bývá tak si z něj Renji začínal dělat srandu, že je zamilovaný, ale člověk by se ani moc nedivil, když se tak zamilovaně koukal do země, většinou se díval do země. A když už Ichigo vnímal a slyšel ten výsměch tak mu to prostě nedalo a zase se ti dva chytli a začali se handrkovat.
"Hej."
"Hej, Kurosaki!"
"Vstáveeeeeej Šípková Růženkooooo!" uchechtl se rudovlasý pobaveně, přičemž začal se zrzkem cloumat, aby ho vnímal. Tohle někdy bylo docela zábavné, dokonče se mu už povedlo i Ichiga schodit na zem jak byl takhle mimo. To pak bylo nahánění a nadávání, jak už to tak u těch dvou bývalo. Ale to jak se Ichigo skácel na zem to bylo prostě nezapomenutelné, tomu se nedalo nesmát.
"Heeeee?! Co je?! Nestrkej do mě!" ohnal se po něm rukou a zvedl se z lavičky. "Já nejsem žádná Šípková Růženka!" zahučel na něj se zamračením.
"Ale jistě." pokýval souhlasně hlavou a zvedl ruce do úrovni klíčních kostí. "Jenom sem se tě přišel zeptat jestli pudeš s náma." vysvětlil a dal ruce podél těla.
"Kam?" uklidnil se a nechápavě pozvedl obočí.
"Deme si s Grimmjowem zahrát basket tak sem se tě přišel zeptat jestli chceš taky." odpověděl s pokrčením ramen. "Abys nám tady potom nebrečel, že na tebe všinich kašleme a nikdo si s tebou nechce hrát." dodal takovým tím dětským hláskem.
"Basket?" naklonil hlavu trochu ke straně a chvilku přemýšlel jestli si má jít taky zahrát a nebo nemá. No mohl by, alespoň by pořád nemyslel na to samé, ale na druhou stranu by potom byli tři a to je blbí počet. "Ne nejdu, děte si hrát sami." usoudil nakonec a zavrtěl hlavou.
"Fajn, ale potom teda nebreč." provokativně ho dloubl prstem do žeber a pak se vydal bez dalšího slova klusem na hřiště, aby se náhodou zrzek za ním nerozehnal s úmyslem pomsty, že ho tady zase bude všude nahánět.
"Počkej až se vrátíš!" houkl za ním a mírně svraštil obočí. měl nutkání mu to běžet oplatit, ale nakonec zvítězila ta jeho chytřejší část (jestli nějakou má) a ta řikala, že se Renji stejně vrátí, tak že si na něj tady počká, než se vrátí a potom se mu pomstí až to nebude čekat.
Povzdechl si a podíval se na obrovskou budovu věznice. Musel si vymyslet, co bude dělat. Možná by si mohl lehnout na stůl nebo lavici a chvíli spát. Snad by tak dohnal i trochu spánku, od té doby co ho navštívil Ogichi ve sprchách tak se od té doby cítil poněkud vyčerpaný a nevyspinkaný.
Sjel pohledem po budově po jeho levici. Zavadil očima o jakousi postavu opírající se u stěny budovy. Měla založené ruce na hrudi a ještě skloněnou hlavu a kapuci. To bylo divné, tady nebývalo normální, že mají vězeňské uniformy kapuce. Nikdo tady neměl kapuci. To bylo extrémně divné, ale zajímalo ho, co to je zač a kde vzal tu uniformu s kapucí.
Vydal se tedy k budově k té postavě, co se tam opírala o zeď. "Hej, ty." houkl na něj "Co seš zač?" optal se a pár metrů před postavou se zastavil a překvapeně zamrkal, před tím, co viděl a když poznal toho, kdo to je. Jak se sem sakra jen mohl dostat aniž by na něj někdo přišel?
Bělovlásek trochu zvedl hlavu, ale aby mu kapuca stále kryla obličej. Usmál se a přiložil si na rty ukazováček. "Pšššššš...." hlesl jen.
"Ogichi, co tady..." dostal ze sebe nechápavě, ale pak si uvědomil, že by měl mluvit vážně potichu, pokud nechtějí mít problémy. "Jak ses sem dostal?" nechápavě zavrtěl hlavou "A kdes vzal uniformu s kapucí, to se tady nosit nesmí." dodal ještě.
"Neboj se, bráško, nejsem takhl pitomej." odvětil Ogichi stále měl na rtech ten úsměv a sledoval zrzka jedním funkčním okem. "A tu uniformu sem si pučil od Akona." vysvětlil.
"Co tady děláš, víš, jak je to tady pro tebe nebezpečný, je tady moc lidí, jdi pryč." trval si na svém starostlivě. Nechtěl aby se na něj přišlo a potom byly problémy.
"Mam tady nedokončenou práci a dokud jí nedokončim tak se odsud ani nehnu."
"Co tady máš tak důležitýho na práci."
"Tys mě neposlouchal?" naklonil hlavu trošku ke straně možná s hraným zklamáním. Sáhl do kapsy uniformy a vytáhl zkrvavený skalpel z chirurgické oceli. "Du si pro to oko, abych zase viděl." psychopaticky se zazubil a pak vrátil nástroj zpátky do kapsy, aby na něj někdo nepřišel.
"To riskuješ jenom kvůli tomu? Co když tě chytnou budeš mít problémy."
"Bez toho oka neodejdu." trval si na svém a vzal svého brášku za spodní čelist "Ale teď už musim jít, mam tady ještě spoustu práce." usmál se na něj a přejel palcem po rtech. Naklonil se k němu a vnikl mu jazykem do úst, aby si mohl na chvíli ukořistit jeho ústa.
Poslušně se mu vybídl a úžíval si tu chuť druhého úst, ale když se od něj s mlasknutím odtáhl tak nespokojeně zamručel a stáhl obočí, chtěl by ho ještě chvíli cítit.
"Dávej na sebe pozor." pošeptal mu a následně ho pustil a odtáhl se od něj. "Jo a dávej si pozor na stíny. Nikdy nevíš, co v nich najdeš." pošeptal mu u ouška a otočil ho zády k sobě, přičemž ukázal na zatažená mračna, skrz které prosvítali na jednom místě paprsky světla.
Podíval se na bílé světlo z něbe. Vypadalo to jako by z výše sestoupil anděl, byl to hezký sloup světla. "Proč mám dávat pozor na stíny?" zeptal se a přes rameno se podíval na Ogichiho, ale zarazil se. Nebyl za ním. Otočil se celým tělem a rozhlédl se, kde je. Jak mohl tak rychle zmizet, snad z toho neměl přeludy. Ale Ogichi byl vždycky takový, že někam zmizel a člověk ani nevěděl, jak a kam. Tak trochu tušil, že udělá nějakou hloupost nebo vyvede něco.... něco... Znal ho moc dobře, dokázal si představit a vybavit, co všechno by mohl udělat a čeho všeho by byl schopný.
Že by se mračna začala stahovat a zase začalo svítit slunce? Každopárne jestli ano, alespoň se bude moct vyhřívat. Vrátil se zpátky ke stolu s lavičkami, k tomu jejich na který nikdo jiný nesměl, protože to byl soukromí majetek. Vrátil se k němu a lehl si na stůl na záda. Překryl si paží oči, aby měl co největší tmu na oči a mohl zkusit si v klidu alespoň na chvilku odpočinout a spát.

Teď tady nikdo nebyl. Byl tu úplně sám všichni byli venku na čerstvém vzduchu. Ale převážná většina vězňů se ven těšila, důvod? Je to mnohem lepší, když mohou jít ven a mít chvíli volna a klidu. Cítit vítr a čistý vzuch a vidět a cítit sluneční paprsky. Dodávalo jim to takový pocit svobody, i když od opravdové svobody je dělili deseti metrové betonové zdi a taky ploty z pletiva a ostnatých drátů.
Ale mohli si za to sami, kdyby nezabíjeli lidi a neporučovali zákon tak by tady nemuseli být a mohli by cítit tu svobodu. Ale mezi tím světem tam venku a světem tady nebyl moc velký rozdíl. Tady byl sice člověk zavřený a nemohl skoro nic, pořád se mu rozkazovalo a poroučelo, ale venku to bylo vlastně to samé.
Někteří jedinci odsud třeba ani nechtěli. Třeba už si na tohle prostředí zvykli a bylo jim tady moc dobře. Byli tu dlouho a už to brali jako domov. Kdyby je z ničehož nic propustili ven na svobodu do ulic tak by asi moc dlouho nepřežili a možná by udělali něco, co by je dostalo zpátky do basy.
Pro ně by to možná bylo dobré, nebral jim to, pokud si to mysleli, ale ti, co byli dole, ti lidé, tedy to už nebyli lidé to byli už jen prázdné nemyslící a trpící schránky. Určitě by pro ně bylo mnohem lepší, kdyby je někdo toho utrpení zbavil. Musí to být pro ně asi veliká bolest, už jen podle toho, jak byli znetvoření a tak. Jak mohl Mayuri vůbec žít, když se prakticky zaživa sešíval dohromady a dokázal normálně, no 'normálně' mluvit a odpovídat na otázky.
Netušil, že něco takového tady v tom vězení je. Pochyboval, že to vůbec ví někdo, kromě těch, co tady pracují a určitě to tady nebude vědět každý bachař, co tady pracuje. Teh, a už vůbec to nemůže vědět veřejnost ani nikdo z venku, kdyby se to vědělo, určitě by se tady nic takového neprovozovalo. Vždyť ti lidé tady nemohli být normální. Akon rozhodně nemohl být normální. Mayuri také ne. A co se Ogichiho týče. Ten kluk je jakési stvoření, skřížené s něčim extrémně energickým a krvelačným s brutální silou a chtíčem po krvi. Snad i kdyby ho člověk přivázal na řetězy tak by se z toho nějak urval a šel dál po své kořisti. On přemýšlí jako nějaká divoká šelma. Kdyby nebyl zavřený dole tak tady nahoře by byl určitě jako slon v porcelánu.
V té knížce o tomhle vězení je všechno možné. Téměř vše na, co si člověk vzpomene. Nechápal, jak se sem vůbec mohla dostat. Nikdo jí určitě nečetl, jinak by jí tady nenechali. Kdyby byl někdo dost chytrý tak by se s její pomocí klidně dostal ven. Je hned několik cest a jedna z nich je právě tam dole v podzemí. Neuměl si představit, co by nastalo venku, kdyby se ty existence dostali ven a co teprve Ogichi. Tolik nevinných životů... To by bylo jako kdyby nastala apokalypsa, konec světa by byl jako ve filmech, když svět pohltí zombie a nebo všechno vymře. Tohle by mělo rozhodně podobné následky jako ty zombie.
Byl tady úplně sám nikdo jiný tady kromě něj nebyl. Tím lépe, měl dost klidu na to, aby si to mohl všechno naplánovat a pročíst ty plány, které šlohnul dole u Akona v laborce. Nechutné to místo. Už nikdy více. Nejradši by se těch vzpomínek zbavil, aby už na to nemusel nikdy myslet.
Plán jedna byl kuchyně ta byla hodně veliká a bylo tam dost plynu, který se rozváděl po celé věznici. Určitě když byla opravdu veliká zima tak tady určitě zatopili, jen aby tady neumrzli a konec konců celá stavba byla z betonu, kamene a oceli. Bylo tady chladno a oken tu také moc nebylo. A také, aby se ohřála teplá voda do sprch.
Plán druhý bylo potrubí a čerpadla vody. To bylo také napojeno v celém Keimushu, ale početně více. Voda se tady používala prakticky každou chvíli ať už na mytí nádobý nebo šůrování podlah nebo ve sprchách či k vaření. To bylo jedno, ale používala se tady hodně.
Ale který živel je silnější, voda nebo oheň. Vody tady bylo početně mnohem více, ale oheň jezase silnější, sice bolestivější, ale co je lepší utopení nebo upálení za živa. MUsel to nějak vymyslet. Už měl jen tři dny, než bude ta poprava Grimmjowa. Za tři dny si stihne udělat plán, vlastně ten si zvládne udělat už v hlavě, ale kde vezme všechny věci, ale to mohl uskutečnit. To bude už trošku těžší.
"Uryuu."
Trhl sebou a zavřel knížku, přičemž do ní schoval i plány vězení a všechny papíry, které tady měl, aby se to pokusil, co nejvíce schovat. Děsně vtipné, když knížka byla tvaru o půlky menšího, než ty plány. Podíval se přes rameno, kdo vyslovil jeho jméno. "U-Ulquiorro? Co tady děláš?" překvapeně zamrkal.
"Nechci být venku začíná tam svítit slunce. Nemám rád slunce." vysvětlil a vydal se k černovláskovi na konci knihovny u stolu.
"Jdi pryč." pokusil se ho vyhnat, aby neviděl to všechno, co si tady skladuje. Zatím na to nikdo nepřišel, nechtěl aby to tady vykecal Ulquiorra potom by přišla všechna jeho snaha vniveč a to nechtěl. Nechtěl mít ten pocit, že se tak snažil ty plány získat, viděl věci, které nikdo jiný dlouho neuvidí, několikrát ho skoro zabili a kdesi cosi a povedlo se mu útect z Ogichiho spárů.
"Neboj se nikomu neřeknu o těch tvých plánech." ujisti ho a přešel až ke stolu. "Vím o tom, že si šel tam dolů kvůli těm plánům a také vím, že tě skoro chytil Ogichi. A ty dveře se zabouchli sami, mají na to pojistku, když se zavřou tak se automaticky i zamknout a zevnitř se nedají otevřít. Je to logické. Tam dole jsou stvoření, které s nesmí dostat ven, kdyby se zevnitř dali otevřít tak by všichni mohli utéct. Proto se sami zamknou, když se zavřou. Je to tak bezpečnější." vysvětlil.
"Jak víš, co jsem chtěl tam dole a jak víš, o tom všem." nechápal, jak to mohl vědět, když tam s ním šel jen Renji a Ichigo, Ulquiorra ne, ale je možné, že mu to ti dva řekli. Ani by se tomu nedivil, kdyby něco takového vykecaly.
"Viděl jsem tě." hlesl prostě "Ty dveře bys sám neotevřel." dodal ještě.
"Aha..." přikývl souhlasně "Počkat, tos byl ty, kdo je otevřel?" cukl na něj pohledem, když mu tohle došlo. To by docela dávalo smysl, když teď řekl, že ho viděl.
"Říkám, že bys je sám nikdy neotevřel." zopakoval, přičemž z toho byl slyšet i jasný souhlas.
"Proč jsi to udělal?" zeptal se. Pokud věděl, neměl by k tomu jediný důvod. Nikomu neřekl, co má v plánu. Neměl sebemenší důvod obtěžovat se otvírat ty dveře a pomáhat mu.
"Protože nikoho jiného už nemám."
"Jak to myslíš?" Nikdy sme se přece neviděli."
"Ne protože jsme oba žili jinde."
"Co tím myslíš, měl bych tě znát?"
"Jsem tvůj bratr."
"Cože?" zaraženě vytřeštil oči. To bylo teda překvapení. Netušil, jestli si z něj dělal jen srandu nebo... Pokud věděl tak vždycky byl jedináček a Ulquiorra vypadal věkově podobně jako on sám. Pravda své rodiče moc dobře neznal, tedy neznal svého pravého otce. Nikdy ho neviděl, ale popravdě ani po tom nijak moc netoužil. Pokud opustil jeho milovanou maminku tak se mu hnusil a pokud v tom bylo něco jiného tak neznal důvod, proč mu to někdo neřekl. Vlastně... s jeho nevlastním otcem se nedalo mluvit možná proto a maminka umřela ještě když byl hodně malí tak to byl asi ten důvod. "Já nemám bratra."
"Máš. Chápu, že jsi to nevěděl. Popravdě, já také netušil, že tě někdy najdu, ale ty jsi od té doby, co jsi sem přišel nikdy s nikým nekomunikoval až poslední dobou jsi se rozmluvil tak jsem s tebou nemluvil ani já." vysvětlil a podíval se na papíry a knihu na stole.
"Já nemám bratra." stále si trval na svém, prostě si trval na tom, že on žádnou rodinu už nemá.
"Máš já jsem tvůj bratr, máme společného otce, ale ty jsi s ním nežil. Já s ním byl a bydlel jsem s ním s jeho známím. Vyprávěl mi o mamince. Prý měla černé dlouhé vlasy a byla moc hodná." snažil se ho přesvědčit.
Podíval se ke dveřím do knihovny. "Byla jako anděl..." poznamenal spíš polohlasně pro sebe. "Ale ty nemáš právo o ní mluvit, když jsi ji ani jednou neviděl." mírně se na Ulquiorru zamračil "Jdi pryč."
"Ale já mluvím pravdu." stále se ho snažil ujistit o tom, co mu tady celou dobu vyprávěl a snažil se ho o tom přesvědčit. Proč by mu měl lhát zrovna o tomhle to by byla asi hodně špatná sranda, nehezká sranda.
"A jak ti můžu věřit?" podíval se na něj " Nemůžu. Tady se nikomu nedá věřit."
"Proč bys mi neměl věřit. Nebýt mě zůstal bys tam dole zavřený, pomohl jsem ti, neřekl jsem nikomu, co chceš tam dole, neřekl jsem nikomu, že tam jdeš. Proč bych ti měl lhát o tom, že jsem tvůj bratr." chápal, proč to nechce přijmout jako pravdu. Tady se nedá nikomu věřit, všichni se tady něčím provinili. Ale alespoň to zkusil a zkusil mu to říct. Zbytek už je na něj, jak si to přebere a co udělá.
Složil si všechny plány vězení a dal si je pod lem kalhot a knížku si vzal do rukou. "Nikdo by nás spolu neměl vidět." poznamenal jen, než se zvedl a vydal se z knihovny pryč. Nejen, že teď měl práci s plánováním, ale teď bude mít i o čem přemýšlet o tom, co Ulquiorra řekl a jestli je to pravda. Měl by snad důvod lhát a pokud ano, proč by to dělal. Ta samá otázka byla i proč by to říkal, kdyby to byla pravda. Čím by si tím pomohl nebo co tím chtěl docílit.

"Ne... Nech mě být." snažil se. Stále couval ke zdi, ale to mu bylo potom k ničemu se od něj dostat, co nejdál, když naradil na zeď za sebou a už dál nemohl teď už je v pasti nemůže ani utéct a ani se bránit. Nemohl se bránit a ani neměl jak se bránit. Neměl žádnou zbraň a on není tak fyzicky zdatný, aby měl nějakou šanci.
"Tohle mi tak strašně chybělo." pronesl bělovlasý a celý se tím pohledem chvěl. Skoro zapomněl, jaký je to pocit, když je někdo zahnaný do rohu, má strach, který z něj jde až hmatatelně cítit a bojí se. Byl to tak opojný a vzrušující pocit a co víc. Bylo ještě lepší, když jeho oběti křičeli bolestí a krváceli a prosili o slitování. Chytl blonďáčka prudce pod krkem a natiskl ho silou k tvrdé stěně za ním.
"Neubližuj mi... Nic jsem ti neudělal." zachraptěl. Chytl Ogichiho ruku v zápěstí, aby se jí pokusil trošku povolit a uvolnit, aby mohl lépe čerpat kyslík. Měl za to, že Ichiga bratr je zavřený dole, jak se odtamtud vůbec dostal a proč si vyhlédl zrovna jeho, proč se sem nahoru vrátil. Určitě se chtěl mstít za to, že ho zavřeli dolů.
"Proč bych to měl dělat. Stejně jednou chcípneš, stejně jako ostatní." ušklíbl se psychopaticky naklonil se a přejel jazykem Teslovi po tváři až k roztrženému, krvácejícímu obočí, přičemž onu krev olízl. Ta zvláštní železitá pachuť sladké krve, nemohl se tomu ubránit. Mezitím k blonďáčkovi zvedl černý nůž.
Strnul a zakňučel. Pustil jednou rukou bělovlasého zápěstí, aby mohl chytit ruku, ve které držel nůž, aby se pokusil si ho držet, co nejdále od těla, aby se nedotkl jeho kůže. Už mu vrazil pár ran do obličeje a do těla, nechtěl, aby se ho dotýkal i tím nožem.
Nemělo to cenu, snažit se držet net nuž dál od jeho těla. Byl mnohem silnější. Vrazil nůž do chlapcova břicha. Udělalo mu moc velikou radost, když tím donutil blonďáčka bolestně vykřiknout a způsoboval mu tohle trápění. A aby ho donutil k dalším bolestným zvukům a pokoušením se uvolnit tak s nožem zaraženým v drobném těle začal kroužit a začal s ním otáčet po hodinových ručičkách.
Bolestně křičel a snažil se uvolnit, ale jen si tím způsoboval další a velikou bolest "Prosím pust mě!" zakřičel a znovu se zazmítal. Ani nevěděl, jak se sem vůbec mohl dostat a jak skončil v jeho spárech.
"Zmlkni skrčku." ušklíbl se na něj a trhl s nožem nahoru a ozvalo se až zapraskání kostí, když nůž pronikl přes celé hrudník a po zdi se rozcákla krev. Mrtvé tělo blonďáčka se svezlo k zemi, když už nemělo žádnou oporu, jak by se udrželo. To je třetí člen z Nnoitrovi bandy teď už zůstal jen jejich kápo.
Nemohl si to odpustit, ale takhle byl na něj moc hezký pohled na jeho perfektně odvedenou práci. Sklonil se k němu a chytl ho za víčko jednoho oka, přičemž ho nožem odřízl, aby nepřekáželo. Natočil si chlapcovu hlavu tak, aby na něj dobře viděl a mohl si prohlédnout barvu jeho oka. Hnědošedá, zvláštní barva, ale to není ta, po které tak moc toužil. Tohle oko nechtěl. "Jaká škoda."
Namočil si prsty ruky v krvy, které z těla začala vytékat. Natáhl se ke stěně a krví nakreslil šipku k Teslově hlavě a s nápisem vedle šipky, který byl anglicky.
I want this!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 elinka elinka | 4. října 2014 v 23:47 | Reagovat

to je zajímavé zjištění :) a taky ty ogichiho psycho nálady XD

2 miko-kun miko-kun | 5. října 2014 v 15:56 | Reagovat

dokonalá kapča :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama