Říjen 2014

XV. - Když jednou bylo něco pohřbeno, mělo to zůstat pohřbené v hloubi země

15. října 2014 v 23:40 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Povedlo se mi dosáhnout patnácti části, což je můj rekord. Nikdy se mi ještě nepovedlo napsat nějakou dýlovku, která by měla tolik dílu, což mě těší, ale jak už to tak bývá tak všechno musí jednou skončit, i když já doufám, že ne vždy to tak bude. Tak tady máte patnáctou část a doufám, že bude alespoň ještě jedna a nebo dvě. Uvidíme, jak mi to vyjde, každopádne, už nejde nic moc skrývat a jak je vidět tak to všechno už leze na povrch, jak to začíná končit. Tak počkáme, co z toho nakonec vyleze.

"Našlo se další tělo?" optal se Aizen, když si prohlížel složky, které mu ti dva zase přinesli. Po té vraždě Findorra a Yylfordta se chvilku nic vážného nestalo, ale oni nestihli ani dořešit tyhle dvě smrti a už je tady další a tentokrát je to Teslova mrtvola. "Skoro to vypadá, jako by se někdo mstil Nnoitrovi a nebo se ho snažil naštvat tím, že vyvraždí jeho stoupence." konstatoval a položil složku na dřevěnou desku stolu.
"Možná je to záměr. Kdyby bylo po mém, jako další oběť bych typoval právě Nnoitru. Není zrovna málo těch, kteří ho nemají rádi a nebo by se ho s radostí klidně zbavili, ale také bych typoval, že útočník je jen jeden." usoudil černovlasý, jež si pro změnu prohlížel jinou složku, kde byli fotky z místa činu. Pak to hodil na stůl k Aizenovy.
"Jeden útočník." zopakoval hnědovlasý a vzal si fotky, aby si je mohl také prohlédnout.
"Soudě podle způsobu smrti. Nebylo by zapotřebí více útočníků, spíš bych řekl, že kdyby jich bylo víc, než jeden tak by se sami sobě navzájem pletli." vysvětlil šedovlasý a potáhl si z cigarety. "Oběť měla bodnou ránu v břiše, řekl bych lovecký nůž. Pronikl až do střev, z rány vytákala černá krev. Bylo za potřebí obrovské síly, aby nůž prošel přes břicho a celý hrudník a způsobil na zdi takový výstřik krve."
"To nejspíš ano, hrudní koš je stavěný tak, aby chránil plíce a srdce, musí být hodně pevný. Je téměř nemožné, aby tohle dokázal jen obyčejný člověk." souhlasil Aizen, když si prohlížel různé fotky z místa činu. "A co tohle." vzal fotografii na níž byla krvavá šipka směřující k hlavě mrtvoly s nápisem 'Tohle chci!' "Co tím chtěl asi básník říci."
"Nejspíš hledáme někoho, kdo má rád lidské oči." poznamenal Ryuuken možná rádoby vtipem, i když těžko říct. Podíval se po Aizenovy a Byakuyovi "A nebo hledáme někoho, kdo nemá oko." pozměnil trochu svou poznámku, aby více šla k tomu, čím se tady zabývali.
"Dobře, tak že by jsme měli hledat někoho, kdo nemá oko a nebo nevidí." pronesl černovlasý a založil si ruce na hrudi. "Nemám tušení jestli tady je někdo, kdo nemá oko... Vyšetřit všechny vězně by trvalo dlouho."
"Já to dělat nebudu." zamítl hned Ryuuken. Jsou tu nejméně dva tisíce vězňů a každý je nějak problémový, člověk si ani neuměl představit, jak by to trvalo dlouho prohlédnout a vyšetřit všechny jen kvůli očím a pokusit se najít nějaký důvod, proč by snad vraždili kvůli očím. trvalo by to nejméně týden, než by mu pod rukama prošli úplně všichni, navíc by také nedělal nic jiného a na to vážně nějak moc velkou chuť neměl. Musí to jít i jinak. "Zkuste si najít něco, co by se spojovalo i se smrtí těch dvou předchozích."
"U všech tři mrtvol byl nějaký text. První oběť měla podřízlé hrdlo a druhá vyřízlí jazyk. To je asi to nejbližší, co by mohlo ty případy spojovat." položil i složku s fotkami na stůl a opřel se do svého křesla. "Ale je tu cosi, co tu první vraždu a ty poslední dvě odlišuje." ukázal na tři fotografie. "U těch posledních dvou jako by někomu šlo o lidské orgány u té první není žádný náznak něčeho takového."
"Chceš tím snad říct, že se tady jedná o dva odlišnné vrahy?" zeptal se černovlasý jestli to tedy odhadoval dobře, ale pokud ano tak by nemělo být tak hrozné najít je oba, ale zase na druhou stranu může to být ještě těžší. Navíc ani u jedné z mrtvol se nenašli žádné stopy, které by jim alespoň napomohli v hledání od koho mají začít nebo jak.
"I to je možné, rozhodně to nemůžeme zavrhovat, navíc." naklonil se nad fotografie a ukázal na krvavé texty na stěnách "Styl písma na prvním snímku a dalších dvou je poněkud jiný. Ten druhý je poněkud psaný ostře, písmena jsou do ostra a trochu se naklánějí dozadu na tom prvním je text spíše hladký, dalo by se říct." vysvětlil hnědovlasý, ale těžko říct jestli by jim rozdílné písmo nějak pomohlo. Zatím se z toho tedy dá odhadnout, že vrazi jsou dva.
"U první oběti byl také použitý jiný typ nože. Řezy byly tenké a hladké. Na druhých dvou obětích byli rány způsobeny zubatým nožem. Ve druhém a třetím případě zranění působí, jako kdyby jim chtěl dotyčný způsobit, co největší bolest v prvním šlo hlavně o rychlou a nenápadnou smrt, aby mohl, co nejrychleji zmizet." poznamenal Ryuuken a vypustil kouř z cigarety z úst.
"Dobře." hlesl, zvedl se ze svého pohodlného křesla a vytáhl z jedné z kartoték složku v červené barvě. "V tomhle je seznam ninějších vězňů, kteří mají nasvědomí seriové vraždy. Možná by tam mohla být nějaká stopa. Snad tam můžeme najít na někoho komu by se mohli tyhle vraždy podobat." sedl si zpátky do křesla a otevřel složku ve které bylo několik desítek papírů. Na těch však byla jen jména dotyčných a počet vražd, zkrátka jen stručně. Potom o každém vězdi tady jsou jejich osobní záložky.

"Tak fajn, kterej z vás kreténů to byl!!!!" vyštěkl vzteklně Nnoitra sotva se držíc na uzdě a prudce praštil rukama do plechové desky stolu. Jakmile se dozvěděl, že se našlo včera další tělo, ale tentokrát jeho malého blonďáčka tak to už byla poslední kapka a hned šel právě za nimi, protože oni se spolu nikdy neměli moc rádi a kdyby měli šanci tak by se pozabíjeli navzájem klidně hned.
"Do prdele! Ty debile lidi se tady snažej dohánět to, co nedohnali v noci tak vypadni!!!" oplatil mu stejnou mincí Ichigo a nespokojeně na něj zavrčel, když ho takhle nehezky probudil. Navíc, jak Nnoitra takhle fláknul do toho stolu tak to byla taková rána, že mu nadskočila hlava a on se do ní praštil. Nehezké probuzení.
"Drže hubu, prcku na tebe taky dojde!" zasyčel vztekle černovlasý. "Kdo z vás má nasvědomí Teslu a hned ven s tim!" znovu praštil rukou do stolu. Člověk by se ani nedivil, kdyby se to promáčklo.
"Kurva, nemlať do toho, co ti to udělalo?!" vyčetl mu Grimmjow a zvedl se z lavičky, přičemž do něj strčil, aby už do toho stolu nemlátil.
"Vsadil bych se, že to máš na svědomí zrovna ty, když ti maj za dva dny vystřelit mozek z hlavy." ušklíbl se a dal si hodně záležet, aby ta věta zněla až moc hnusně. "Určitě se snažíš ukojit to, cos ještě nestihnul na mrtvolách, co?!!!!" dodal ještě a spíš to na něj vyprskl.
Možná, že tady na sebe nadávali, ale tohle nedopadne dobře a to i když se do toho bude plést a nebo nebude, navíc, nenechá si vzít svou 'zásluhu' za to ,že se mu povedlo Findorra zabít a nikdo na to nepřišel a tak hezky se mu to povedlo. "Nnoitro, táhni!" zamračil se na něj varovně a prozatím se jen zvedl.
"Ani bych se nedivil, že v tom nakonec jedete všichni!" zasyčel nevraživě a probodával ty tři vražedným pohledem. Bylo by mu tak nějak úplně jedno, že on je už sám a oni jsou tři, to ho absolutně vůbec nezajímalo, klidně by se tady s nimi i porval, bylo mu to jedno.
"Proč by sme si měli špinit ruce s tvejma poskokama?!" vrčel Grimmjow, upřímně, jemu by to bylo taky úplně fuk, jestli by se tady s ním měl porvat nebo ne. Jestli ho na to dost vyburcuje tak klidně a zatím to vypadalo, že mu vážně rupnou nervy, neměl je zrovna moc pevné.
"Musíte se tady pořád hádat?" optal se černovlásek z pod stolu. Už zase začínalo být teplo tak se schovával pod stolem. To je prostě jeho místečko pokud svítí slunce nebo je teplo a musí být venku. "Třeba to nebyl ani jeden z nás. Jak se můžete navzájem odsuzovat, když ani nemáte žádné stopy, kdo by to mohl být tak laskavě zmlkněte a nekřičte tady, někteří z nás by se rádi snažili relaxovat." mírně se zamračil, i když ho nejspíš někteří moc neviděli, ale to mu nijak nevadilo.
Docela je překvapilo, že má Ulquiorra takovou kuráž a okřikne dokoncei Nnoitru a ten kupodivu taky na chvíli zklapnul. To bylo drsný. Ale samozřejmě, že to netrvalo dlouho a Nnoitra s Grimmjowam se do sebe zase pustili, zatím sice jen pomocí slov a nadávek, ale přece jen.
"Skvělé, lidi sou tak hloubí a začnou se obviňovat navzájem. Neni divu, že jednoho dne stejně všichni pojdou." neodpustil si bělovlasý, když sledoval to divadlo, které se před ním dělo. Zajímavé bylo, že se tady procházel úplně volně s kapucí na hlavě, které tady byli nepovolené a nikdo je tu neměl a stejně si ho tu nikdo nevšiml, připadal si jako neviditelný. A to je tohle vězení prý ten typ s největší ostrahou. Ha, to je vážně velmi vtipné. Idioti, vždyť ani nepřišli na to, kdo to tady zabil ty dva blonďáky a to jim tam nechal ještě stopy, aby na něj přišli. Kdepak, jsou to úplní idioti. Teď si musel vymyslet zase jinou zábavu. No páni, on vlastně úplně zapoměl, proč sem vůbec šel. To musí hned napravit, chtěl zase vidět na obě oči, když vidí jen na jedno je to matoucí a nezvyklé. Otočil se a vydal se tedy zpátky k budově věznice, aby si mohl najít to druhé oko.

Takhle odpoledne nikdo moc ve věznici nebyl, to už muselo být. Ještě si to pamatoval, že byli všichni radši venku, aby si užili tu trošku volnosti. Ale venku ho nikde nenašel tak musel být tady uvnitř a jestli ani to ne, tak někde musí najít jeho zdechlinku, ale to by mu zkazilo veškěrý požitek. Ještě netušil, jestli si ho vezme celého s sebou dolů a nebo si vezme jen oko a tělo jim tady nechá a udělá z něj další krásný a milostný vzkaz pro Aizena a ostatní.
Ale taky ho pomalu začínalo štvat, že ho nemohl najít. Už se byl podívat v jídělně, také u kuchyně, ale ta byla zamčená tam by se ani nedostal. Ta se zamiká protože jsou tak samozřejmě nože a tak podobně, pak prohledal i prádelnu, taky nic, dokonce se byl podívat i ve sprchách kdyby náhodou. Věznice byla příliš obrovská a jsou i místa, kam se nedostal, buď proto, že by se zamikají a nebo proto, že jsou tam stráže. Ale, ano bylo ještě jedno místo, kde se nebyl podívat místní stará knihovna. Bylo tam takového harampání, ale ještě se tam nebyl podívat.
Jen moc nevěděl jakou je to cestou. Upřímně, za tu dobu, co byl tady nahoře do knihovny páchnul jen tak maximálně dvakrát a to jedině s jeho mladším bráškou kvůli časákům. Samozřejmě, že tady trochu bloudil a to jen kvůli pitomé knihovně. Už z toho pomalu začínal mít nervy a doufal, že se na to vykašle.
Nakonec, ale našel ty dveře, konečně. Už se pomalu chtěl otočit a vrátit se dolů za Akonem, jestli nemá nějakou lepší zábavu nebo jestli si tam může pohrát s nějakým jeho subjektem na experimenty. Baví ho si s nimi hrát. Jsou to jako hračky, ale živé hračky, i když musel uznat, že takhle týrat nějakého živého člověka je mnohem, mnohem lepší zážitek, protože více vnímají bolest a všechno.
Došel až ke dveřím. Byli mírně pootevřené. Trošku do nich strčil prstem a pootevřel je, aby viděl do knihovny. No konečně! Konečně ho našel. Cítil, že tady je a taky viděl tam na konci místnosti u stolu ten stín. Kdo jiný by to tak mohl být. Když byl tam dole tak dlouho tak měl zostřené smysli více, než obyčejný člověk, zapamatoval si jeho vůni, to nešlo si nezapamatovat. Neodolal tomu se psychopaticky pousmát a promnout si potěšeně ruce. "Když se daří, tak se daří!" neodpustil si a vydal se tiše dál do místnosti.
Černovlásek byl zabraný do těch svých plánů vězení, poslední dobou tady trávil každý den, kdy jen mohl a povedlo se mu sem zašít, když byli ostatní venku. Už měl jen dva dny. Pomalu začínal tušit, že to ani nestihne do těch dvou dnů. Mít plány a nákresy to je jedna věc, ale na vlastní kůži si to osahat a ozkoušet to je něco úplně jiného. Klidně by nakonec mohl zjistit, že jsou ty plány špatné, kdo ví, jak jsou vůbec staré, třeba může být nějaká chodba už zazděná nebo všechno udělané jinak. Musel si ty plány vzít s sebou a na vlastní kůži si to projít, aby měl jistotu, že se nic nepokazí, ale tuhle jistotu mít nebude. Vždycky se může něco pokazit.
"Zvláštní... Člověk by tušil, že si budeš dávat pozor, po tom, cos mi utek vzal roha." pohrčil rameny a trochu rozhodil rukama. "Ale ty ne. Seš neopatrnej tvoreček." usmál se, když se kus za ním zastavil. Udělal to schválně. Chtěl si hrát. Věděl, že bude chtít Ishida zase zdrhat a taky bude, tak že se zastavil takhle pár metrů od něj, aby mu dal šanci na útěk a potom ho tady bude nahánět jako zvíře do té doby, dokud svou oběť neuštve a nevyčerpá a když ho bude moc štvat není problém si ho prostě chytit.
Cukl sebou a přes rameno se podíval. Už jen ten hlas byl děsivý, jelikož věděl, komu patří, ale ještě horší bylo, když viděl a věděl, že tohle už se mu nezdálo. "Jak..." dostal ze sebe jen, ovšem instinkt mu radil vzít a seskládat všechny plány, aby je tu nenechal a pak vzít roha. Kdyby tu ty plány nechal... ne tam dolů už by znovu nešel to vážně ne. Už by se totiž nedostal nahoru. Zajímalo ho, jak se mohl Ogichi dostat nahoru. Ulquiorra včera říkal, že ty dveře se nedají zevnitř otevřít tak, jak se mohl dostat nahoru, jiná cesta, než ty dveře není.
"No konečně. Už sem se začínal bát, žes na mě zapomněl." zatvářil se smutně, ale potom se znovu spokojeně zazubil a přimhouřil žluté oko.
"Jdi pryč! Nemám čas se tady s tebou nahánět!" zamračil se na něj a o pár kroků trochu couvnul. Když se mu povede utéct ven tak tam bude v bezpečí a nebo se dostat někdam do chráněných míst a chodem, kde jsou stráže.
"To je škoda..." naklonil hlavu trochu ke straně a pomalu se vydal k němu. "Tak to to asi budeme muset trochu urychlit." vytáhl z kapsy ještě zakrvavený skalpel z chirurgické oceli. "Potřebuju zpátky to oko." ukázal si na černý kus hardu, který už byl částečně nasáknutý krví.
Přesně tohle se mu zdálo. Že se sem nahoru vrátí, pro to oko. Podvědomě vztáhl ruku ke svému levému oku. Nechtěl o něj přijít a on by si ho s sebou určitě vzal zpátky dolů. I když to bude možná marná snaha tak stejně se rozeběhl okolo regálů a polic s knihami.
Přesně tohle čekal a věděl, že udělá. Aspoň mu dopřeje to, že si s ním chvíli pohraje na kočku a myš. Vrátil skalpel zpátky do kapsy a prudce strčil do regálu po svém levém rameni, přičemž ho rozvyklal a převážil na ten co byl vedle, alá domino. Chytl se jedné z polic a vyběhl nahoru po regálu a šel na další. Všechny knihy padaly z polic ven na zem a tvořili tak hromady. "Schválně, jak daleko se dostaneš." poznamenal, když se černovlásek dostal až ke dveřím a běžel pryč. Seskočil z klátících se regálů a vydal se tedy za ním.
Úplně mu drásalo nervy, jak za sebou slyšel padající knihy a police, jak všechno padalo na zem a to všechno Ogichi zničil jen jedním dotykem. Jak jen mohl zničit tolik knih. Ale teď se tím zabývat nemohl musel rychle ven.
"Hele. Tak mě napadá. Víš, co je televize? Já jo. Jednou sem viděl takovej horor. Strašně se mi líbilo, když tam ty děti zpívali tu písničku." poznamenal mu za zády. Neběžel za ním rychle, jen poklusával a občas trochu popoběhl, aby mu neutekl. Všiml si že špatně došlapuje na tu nohu, jak mu tam vrazil ten skalpel. Pochyboval, že by se mu to zahojilo nebo si to mohl sám tak dobře ošetřit. "Jedna, dvě, Freddy jde, Freddy si jde pro tebe. Tři, čtyři už sem míří. Pět, šest kříž dej v pěst. Sedm, osum ztratíš rozum. Devět deset..." zpíval mu za zády a schválně při tom používal takový temnější a děs nahánějící hlas. Zrychlil a dohnal ho. Podkopnul mu nohy a poslal na zem. Otočil na záda a obkročmo ho obklíčil a chytl za zápěstí, aby nemohl utéct. "...Už se nikdy nevzbudíš." dokončil celou písničku jemu těsně nad obličejem a psychopaticky se usmál.
Zachvěl se aodvrátil od něj hlavu. "Hned mě pust!" zazmítal se a pokusil se uvolnit si zápěstí. On si prostě nedá pokoj a jetě ho chytla nějaká zpěvácká nálada nebo co. Snažil se mu vysmeknout a uvolnit se, aby mohl dál utíkat a pokusit se dostat ven, i když věděl, že to bylo zbytečné, naděje umírá poslední.
"Ne." odvětil a přejel mu jazykem po levé části tváře, až k oku. Vzal sklíčko brýlí a sundal je, přičemž je odhodil stranou. Vzal obě černovláskova zápěstí do jedné ruky a držel mu je nad hlavou, aby se nemohl těma rukama bránit. Vytáhl z kapsy skalpel a vydal se jím pomalu k modrému oku. "Nemá cenu se bránit." potěšeně se usmál "To oko stejně už nebudeš potřebovat."
Přesně tohle se mu zdálo. Že ho drží a nemůže se ani hnout, že mu vzal brýle a ten skalpel se blížil k jeho oku. To bylo nepříjemné zjištění. A taky se mu zdálo, že je u Akona v laborce. To bylo ještě více znepokojivé. Nemohl si uvolnit ruce a nechtěl vědět, jak moc to musí být boletné až se hrot chirurgické oceli střetne s jeho okem. Pak si vzpomněl, že má ještě volné nohy. Všechno nebo nic. Vší silou ho nakopnul do extrémně citlivých míst a druhou nohou do břicha, aby ho od sebe dostal pryč.
Bolestně zaskučel a skácel se v bolestech na zem. Skalpel někde upustil, a ještě ke všemu se jeho oběť vzchopila a zase zdrhá. To je k zbláznění. "Počkej... Až tě chytim... Roztrhnu tě jako hada!" křikl za ním. Když se mu povedlo povolit od té bolesti. Nechal skalpel skalpelem a rozeběhl se zase za ním.
Přes rameno se podíval, kde je už se zase blížil. Pro jeho smůlu, mnohem rychleji, než by potřeboval. S tou nohou nemohl tak rychle běžet. Nezahojilo se to. Měl podezření, že v tom začíná být infekce. Ani by se vlastně nebylo čemu divit, tam dole je samí bordel a špína a tyhle nástroje se tam maximálně tak otřou, jestli vůbec. Z toho by mohla být docela dobrá otrava krve ne li hůř.
"Ty potvoro malá." neodpustil si, když ho zase doběhl, ale tentokrát ho neposlal na zem podkopnutím nohou, ale pro změnu rovnou pěstí, přičemž mu skoro vyrazil dech a moc krásně ho praštil a druhou chytil o zem. "A už buď hodnej. Bohužel, někde sem ztratil skalpel, tak že oko si budu muset vyndat rovnou dole." odvětil chytl černovláska za nohu a začal ho táhnout s sebou po zemi. Chvilku mu potrvá, než zase popadne dech a taky, než se mu povedle se nějak vůbec pohnout. Byla to silná rána do zad.
A navíc tu nikdo nebyl, tak že nehrozilo, že by je tu někdo mohl najít. Teď si ho prostě v klidu odtáhne až k Akonovi a konečně bude zase vidět na obě oči. Sice jedno bude žluté a to druhé modré, ale to mu vůbec nevadilo. Hlavní bylo, že je bude mít zase obě zpátky a jako bonus, bude mít novou hračku na trápení, dokud jí zase nezničí, jak to u něj bývá zvykem. "Hele...Tak mě napadlo, jakou ti pak vybereme klícku." poznamenal zamyšleně.
Perfektní, když se mu povedlo popadnout zase dech po nějaké té chvíli dušení tak mohl dýchat jen velmi mělce. Měl pocit, jako by mu na hrudník tlačil několik tun těžký betonový obdelník a nemohl se ani pořádně nadechnout. Nohy vůbec necítil a ruce skoro taky ne. Asi se mu spatně prokrvovali a neměli dostatek kyslíku. Teď už neuteče. Pokud se mu nepovede rozhýbat tělo a přimět ho spolupracovat tak je s ním konec a skončí na Akonově stole dole v podzemí, přesně tak, jak se mu to zdálo v tom snu.
Zase o nějakých pár minut později a blíže k ocelovým dveřím už měl zase Ogichi perfektní náladu. Tu jeho skladatelskou nebo hudební nebo jak to říct. Prostě si cosi pobroukával. Jen melodii a ještě si mával prstem, jak kdyby to dirigoval. "Když se podaří... Co se dařit má..." a zbytek si dobroukal "Hej, kotě, přidej se taky." podíval se na černovláska přes rameno a pak vrátil pohled zase zpátky před sebe. "Když se podaří, co se dařit má, tak je přeci krásně na světě!"
Božínku... On vážně zešílel. Tak nějak zapomněl na to, že se mu chtělo utíkat. "Nemůžeš mě radši zabít? Rozhodně je to lepší, než poslouchat ten tvůj vříškot." poznamenal otráveně. Poslouchat to jeho zpívání... Už sice cítil jakš takš nohy, ale ještě se mu špatně dýchalo. To byl šok pro jeho tělo.
"Hele zmlkni." sykl na něj přes rameno a stikl v ruce silně jeho nohu a zrovna ho táhl za to, kterou trefil tím skalpelem. Potěšeně se usmál, když mu tím způsobil bolest a černovlásek bolestně zasyčel a pokusil se uvolnit z jeho sevření, kvůli té bolesti.
Určitě něco s tou nohou má. Bolelo to. Takhle by to normálně bolet nemělo. A taky mu ten stisk nějak připomněl, že ho Ogichi vlastně táhne dolů a bude ho tam týrat, jako před tím. Už to nechtěl znovu začít. Za celý jeho život si toho zažil dost a nechtěl znovu. "Pust mě!" pokusil se uvolnit, ale znovu bolestně zasyčel a napnul tělo, když mu bělovlasý opět silně stiskl nohu.
"Buď hodný, kotě, ano?" řečnická otázka. Znovu si začal pobroukávat a dirigovat prstem. Už se blížil k rohu chodby. Jen tam zahne a půjde dál. Stráže tady žádné nebyli a nenarazil ani na žádné a to i když si taky tak krásně prospěvoval a naháněl tady svoje nové zvířátko, jo a taky poboural celou knihovnu. Ach ty stráže jsou tak neschopné. Jestli si nevšimli toho rámusu tam tak vážně... Jak tohle může být věznice se zvýšenou ostrahou...
Ovšem... Netrvalo dlouho a ta jeho písnička ho zase chytla a začal si prozpěvovat, ale teď už to znělo vážně zvučně, jako by si to nasvičoval do nějaké soutěže. Jen ta představa, jak se tady princezna navlékne do nějakých extrémně přiléhavých šatů. Vycpe si prsa ponožkami udělá si nějaký účes a jde někam zpívat do nějakého X faktoru nebo tak podobně a klidně by tam s ním mohl jít zpívat i Akon nebo Ryuuken.
"Když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na svě..."
"...Tě." dokončil Renji místo Ogichiho, který se skácel k zemi, když od rudovláska chytil krástou ránu pěstí do obličeje, ale že to musela být rána, když se tak rychle dostal na zem. To nečekal. No, kdo by to čekal, kdyby si vyzpovoval. Určitě by nikdo při tom nečekal, že by mu někdo z poza rohu mohl dát pěstí do obličeje.
Černovlásek se podíval, co se to stalo, že tak náhodou Ogichi přestal zpívat a určitě by jen tak sám od sebe nespadl na zem. "Re-Renji?" podíval se na něj překvapeně.
"Taky tě moc rád vidim po tak dlouhý době." přikývl souhlasně a pousmál se. Vytáhl chlapce za ruku zase na nohy. "Ale povídat si můžeme pak. Teď poď dělej." stále ho držel za ruku a začal ho táhnout s sebou tím směrem odkud ho přitáhl Ogichi, ten se zatím vzpomatovával na zemi z té rány.
"Po-Počkej." nechla se od něj táhnout pryč. Jak to tak vypadalo tak zatím ještě nehodlal skončit v podzemí jako Ogichiho hračka a nikdy nevidět už slunce, ale na tu nohu došlapoval ještě hůř, než před tím a taky to trošku víc bolelo, když mu jí Ichigovo bratr tiskl takovou silou. "Jak ses sem dostal a jak jsi mě našel?"
"Včera večer se našlo Teslovo tělo. Nnoitra nás byl seřval a my se tam s nim skoro porvali. Ale někdo nás sledoval. Vypadal jako každej jinej vězeň jenom měl přes hlavu kapuci a to vězeňský uniformy nemaj a jedinej, kdo má bílí vlasy je Ogichi. Chtěl sem jít za nim, ale Nnoitra mě nechtěl pustit a začal všechno házet na mě, že sem zabil všechny tři, ale já zabil jenom Findorra... Bachaři nás pak oddělili. Chvíli mi trvalo, než sem ho našel, jak tě táhne s sebou k těm dveřím. Tak sem to obešel a předběhnul sem vás." vysvětlil a přes rameno se podíval, kde je Ogichi. Už se začínal sbírat ze země. Zaběhnul za první roh, který byl po ruce. Teď musí najít něco, kde se můžou schovat.
"Hej! Ty hajzle! Koukej ho vrátit!" zařval vztekle Ogichi a zamračil se. Otřel si krev ze rtu a rozěběhl se za nimi. už zase mu utíká, nebo spíš, někdo mu bere jeho hračku, kterou si tak pracně chytil a taky to oko! To je k vzteku.
V téhle odbočce byli samé dveře. To byli nejspíš ty slavné sklady. Ale ty většinou byli zamčené. "Zkoušej dveře!" vybídl ho a pustil mu ruku, aby mohl jít sám zkoušet dveře.
Zvuky Ogichiho kroků, jak se stále blížil byli hlasitější. Už neměli moc času. Ano mohli by se spolu porvat, to by klidně mohli, ale proč to dělat, ještě aby pak někdo přišel a nebo Renjimu ublížil, ještě, když ho zachránil z Ogichiho spárů, sám by se z nich nejspíš nedostal a jestli ano tak by se mu už nepovedlo utéct. Vypadalo to docela bledě, všechny dveře byli zatím zamčené. Naštěstí jedny přece jen byli otevřené napravo páté dveře od posledních. "Renji!" podíval se na něj a vběhl do skladu.
Šel za ním a opatrně zavřel dveře, aby nebouchli nebo necvakli. A pod dveře stršil cosi, co tady našel a vypadalo to jako nějaký klín. Kdyby náhodou tak aspoň ty dveře otevře pomalu a nebo budou hodně drhnout o zem. "Dej sem něco." tak zabarikádovali dveře vším možným, co tady našli. Tady byl starý nábytek.
Podíval se na dveře a začal je postupně zkoušel otvírat a cloumat s nimi. "Sakra..." procedil skrze zuby. Zkoušel další dveře "Sakra!" zvýšil hlas a bylo slyšet jak do nich praštil a to už trochu blíž. "Já vim, že tady ste! Koukejte vylézt! Stejně jednou musíte vylézt! A až se to stane tak vás zabiju oba dva!" zakřval a silně kopl do jedněch dveří, které byli zamčené a téměř je vykopnul z pantů. "Kurva!!!!"
"Renji, co když..." nestihl ani doříct větu.
"Pšššššt..." natiskl ho zády na stěnu kus od dveří a překryl mu ústa dlaní. "Nemluv, uslyší tě." pošeptal mu a držel se těsně u něj přitisklí, aby slyšel Ogichiho kroky a hlas, jak je daleko a jestli se blíží k těmhle dveřím.
Netrvalo dlouho, než se Ogichi dostal až k těm dveřím, kde byli schovaní a pokusil se je vyrazit a mlátil do nich pěstmi. "Počkejte až vylezete ven!" zevrčel nenávistně a znovu do nich kopnul nebýt toho nábytku a klínu tak jsou vážně už vyražené.
"Pššššš...." šeptal mu do ouška tiše, cítil jak se chvěje a taky, že má strach a bojí se. Bylo to na něm vidět ne jen cítit, jak držel víčka u sebe a v rukou tiskl Renjiho uniformu. To by asi nedopadlo moc dobře, kdyby se sem Ichiga bráška dostal, když už vyrážel i dveře a on má taky hodně velkou sílu a přežil už vypíchnuté oko a kopanec do rozkroku, asi by mu to moc neublížilo. "Neboj se a hlavně potichu." hlesl a pomalu stáhl chlapce s sebou na zem, aby ho posadil a on sám si k němu klekl a stále u něj zůstal. Překrýval mu ústa, aby nevydal ani hlásku a snažil se ho tišit a doufal, že to Ogichi vzdá a půjde se dobíjet zase do jiných dveří...





XIV. - V den bratrství nesmí zapadnout slunce

4. října 2014 v 21:48 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Tak tu máme další část Keimusha. Nějak pořád ztrácím pohled o čase, kolik mi už v téhle dílovce uplynulo dní, vždycky si to přepočítám a pak to zapomenu. Tak že, abych si to sobě i vám trochu usnadnila tak řekněme, že toto bude jedenáctý den a do popravy zbívají tři dny. Upřímně, tohle není jediná povídka, kterou mám (jsem měla rozepsanou) mám jich tu mnohem více, ale nějak se k tomu nemůžu dokopat, to je zlé. Není to tak, že se mi nechce psát, to ne, mě se chce psát, ale ve škole, protože sem tam nudím a nemám, co na práci kromě toho, že sleduji hodiny a počítám minuty, kdy budu už moc vypadnout. Ach jo...

Poprvé po pár dnech zase trošku vysvytlo sluníčko, sice ho chvílemi stále kryli šedé mraky, ale většinou svítilo, i když stále foukal ten vítr. Ale v kombinaci s tím sluncem to bylo přímo ideální, když takhle slunce svítilo a hřálo a krásně je i ochlazoval vítr.
Ichigo byl poslední dobou tak trošku většinou někde mimo realitu jako by byl zavřený někde ve vlastním světě, většinou se tvářil nepřítomně a když se na něj mluvilo tak reagoval až když se do něj strčilo nebo se na nej zvýšil hlas. Nikdo netušil čím to je, ale jak už to tak bývá tak si z něj Renji začínal dělat srandu, že je zamilovaný, ale člověk by se ani moc nedivil, když se tak zamilovaně koukal do země, většinou se díval do země. A když už Ichigo vnímal a slyšel ten výsměch tak mu to prostě nedalo a zase se ti dva chytli a začali se handrkovat.
"Hej."
"Hej, Kurosaki!"
"Vstáveeeeeej Šípková Růženkooooo!" uchechtl se rudovlasý pobaveně, přičemž začal se zrzkem cloumat, aby ho vnímal. Tohle někdy bylo docela zábavné, dokonče se mu už povedlo i Ichiga schodit na zem jak byl takhle mimo. To pak bylo nahánění a nadávání, jak už to tak u těch dvou bývalo. Ale to jak se Ichigo skácel na zem to bylo prostě nezapomenutelné, tomu se nedalo nesmát.
"Heeeee?! Co je?! Nestrkej do mě!" ohnal se po něm rukou a zvedl se z lavičky. "Já nejsem žádná Šípková Růženka!" zahučel na něj se zamračením.
"Ale jistě." pokýval souhlasně hlavou a zvedl ruce do úrovni klíčních kostí. "Jenom sem se tě přišel zeptat jestli pudeš s náma." vysvětlil a dal ruce podél těla.
"Kam?" uklidnil se a nechápavě pozvedl obočí.
"Deme si s Grimmjowem zahrát basket tak sem se tě přišel zeptat jestli chceš taky." odpověděl s pokrčením ramen. "Abys nám tady potom nebrečel, že na tebe všinich kašleme a nikdo si s tebou nechce hrát." dodal takovým tím dětským hláskem.
"Basket?" naklonil hlavu trochu ke straně a chvilku přemýšlel jestli si má jít taky zahrát a nebo nemá. No mohl by, alespoň by pořád nemyslel na to samé, ale na druhou stranu by potom byli tři a to je blbí počet. "Ne nejdu, děte si hrát sami." usoudil nakonec a zavrtěl hlavou.
"Fajn, ale potom teda nebreč." provokativně ho dloubl prstem do žeber a pak se vydal bez dalšího slova klusem na hřiště, aby se náhodou zrzek za ním nerozehnal s úmyslem pomsty, že ho tady zase bude všude nahánět.
"Počkej až se vrátíš!" houkl za ním a mírně svraštil obočí. měl nutkání mu to běžet oplatit, ale nakonec zvítězila ta jeho chytřejší část (jestli nějakou má) a ta řikala, že se Renji stejně vrátí, tak že si na něj tady počká, než se vrátí a potom se mu pomstí až to nebude čekat.
Povzdechl si a podíval se na obrovskou budovu věznice. Musel si vymyslet, co bude dělat. Možná by si mohl lehnout na stůl nebo lavici a chvíli spát. Snad by tak dohnal i trochu spánku, od té doby co ho navštívil Ogichi ve sprchách tak se od té doby cítil poněkud vyčerpaný a nevyspinkaný.
Sjel pohledem po budově po jeho levici. Zavadil očima o jakousi postavu opírající se u stěny budovy. Měla založené ruce na hrudi a ještě skloněnou hlavu a kapuci. To bylo divné, tady nebývalo normální, že mají vězeňské uniformy kapuce. Nikdo tady neměl kapuci. To bylo extrémně divné, ale zajímalo ho, co to je zač a kde vzal tu uniformu s kapucí.
Vydal se tedy k budově k té postavě, co se tam opírala o zeď. "Hej, ty." houkl na něj "Co seš zač?" optal se a pár metrů před postavou se zastavil a překvapeně zamrkal, před tím, co viděl a když poznal toho, kdo to je. Jak se sem sakra jen mohl dostat aniž by na něj někdo přišel?
Bělovlásek trochu zvedl hlavu, ale aby mu kapuca stále kryla obličej. Usmál se a přiložil si na rty ukazováček. "Pšššššš...." hlesl jen.
"Ogichi, co tady..." dostal ze sebe nechápavě, ale pak si uvědomil, že by měl mluvit vážně potichu, pokud nechtějí mít problémy. "Jak ses sem dostal?" nechápavě zavrtěl hlavou "A kdes vzal uniformu s kapucí, to se tady nosit nesmí." dodal ještě.
"Neboj se, bráško, nejsem takhl pitomej." odvětil Ogichi stále měl na rtech ten úsměv a sledoval zrzka jedním funkčním okem. "A tu uniformu sem si pučil od Akona." vysvětlil.
"Co tady děláš, víš, jak je to tady pro tebe nebezpečný, je tady moc lidí, jdi pryč." trval si na svém starostlivě. Nechtěl aby se na něj přišlo a potom byly problémy.
"Mam tady nedokončenou práci a dokud jí nedokončim tak se odsud ani nehnu."
"Co tady máš tak důležitýho na práci."
"Tys mě neposlouchal?" naklonil hlavu trošku ke straně možná s hraným zklamáním. Sáhl do kapsy uniformy a vytáhl zkrvavený skalpel z chirurgické oceli. "Du si pro to oko, abych zase viděl." psychopaticky se zazubil a pak vrátil nástroj zpátky do kapsy, aby na něj někdo nepřišel.
"To riskuješ jenom kvůli tomu? Co když tě chytnou budeš mít problémy."
"Bez toho oka neodejdu." trval si na svém a vzal svého brášku za spodní čelist "Ale teď už musim jít, mam tady ještě spoustu práce." usmál se na něj a přejel palcem po rtech. Naklonil se k němu a vnikl mu jazykem do úst, aby si mohl na chvíli ukořistit jeho ústa.
Poslušně se mu vybídl a úžíval si tu chuť druhého úst, ale když se od něj s mlasknutím odtáhl tak nespokojeně zamručel a stáhl obočí, chtěl by ho ještě chvíli cítit.
"Dávej na sebe pozor." pošeptal mu a následně ho pustil a odtáhl se od něj. "Jo a dávej si pozor na stíny. Nikdy nevíš, co v nich najdeš." pošeptal mu u ouška a otočil ho zády k sobě, přičemž ukázal na zatažená mračna, skrz které prosvítali na jednom místě paprsky světla.
Podíval se na bílé světlo z něbe. Vypadalo to jako by z výše sestoupil anděl, byl to hezký sloup světla. "Proč mám dávat pozor na stíny?" zeptal se a přes rameno se podíval na Ogichiho, ale zarazil se. Nebyl za ním. Otočil se celým tělem a rozhlédl se, kde je. Jak mohl tak rychle zmizet, snad z toho neměl přeludy. Ale Ogichi byl vždycky takový, že někam zmizel a člověk ani nevěděl, jak a kam. Tak trochu tušil, že udělá nějakou hloupost nebo vyvede něco.... něco... Znal ho moc dobře, dokázal si představit a vybavit, co všechno by mohl udělat a čeho všeho by byl schopný.
Že by se mračna začala stahovat a zase začalo svítit slunce? Každopárne jestli ano, alespoň se bude moct vyhřívat. Vrátil se zpátky ke stolu s lavičkami, k tomu jejich na který nikdo jiný nesměl, protože to byl soukromí majetek. Vrátil se k němu a lehl si na stůl na záda. Překryl si paží oči, aby měl co největší tmu na oči a mohl zkusit si v klidu alespoň na chvilku odpočinout a spát.

Teď tady nikdo nebyl. Byl tu úplně sám všichni byli venku na čerstvém vzduchu. Ale převážná většina vězňů se ven těšila, důvod? Je to mnohem lepší, když mohou jít ven a mít chvíli volna a klidu. Cítit vítr a čistý vzuch a vidět a cítit sluneční paprsky. Dodávalo jim to takový pocit svobody, i když od opravdové svobody je dělili deseti metrové betonové zdi a taky ploty z pletiva a ostnatých drátů.
Ale mohli si za to sami, kdyby nezabíjeli lidi a neporučovali zákon tak by tady nemuseli být a mohli by cítit tu svobodu. Ale mezi tím světem tam venku a světem tady nebyl moc velký rozdíl. Tady byl sice člověk zavřený a nemohl skoro nic, pořád se mu rozkazovalo a poroučelo, ale venku to bylo vlastně to samé.
Někteří jedinci odsud třeba ani nechtěli. Třeba už si na tohle prostředí zvykli a bylo jim tady moc dobře. Byli tu dlouho a už to brali jako domov. Kdyby je z ničehož nic propustili ven na svobodu do ulic tak by asi moc dlouho nepřežili a možná by udělali něco, co by je dostalo zpátky do basy.
Pro ně by to možná bylo dobré, nebral jim to, pokud si to mysleli, ale ti, co byli dole, ti lidé, tedy to už nebyli lidé to byli už jen prázdné nemyslící a trpící schránky. Určitě by pro ně bylo mnohem lepší, kdyby je někdo toho utrpení zbavil. Musí to být pro ně asi veliká bolest, už jen podle toho, jak byli znetvoření a tak. Jak mohl Mayuri vůbec žít, když se prakticky zaživa sešíval dohromady a dokázal normálně, no 'normálně' mluvit a odpovídat na otázky.
Netušil, že něco takového tady v tom vězení je. Pochyboval, že to vůbec ví někdo, kromě těch, co tady pracují a určitě to tady nebude vědět každý bachař, co tady pracuje. Teh, a už vůbec to nemůže vědět veřejnost ani nikdo z venku, kdyby se to vědělo, určitě by se tady nic takového neprovozovalo. Vždyť ti lidé tady nemohli být normální. Akon rozhodně nemohl být normální. Mayuri také ne. A co se Ogichiho týče. Ten kluk je jakési stvoření, skřížené s něčim extrémně energickým a krvelačným s brutální silou a chtíčem po krvi. Snad i kdyby ho člověk přivázal na řetězy tak by se z toho nějak urval a šel dál po své kořisti. On přemýšlí jako nějaká divoká šelma. Kdyby nebyl zavřený dole tak tady nahoře by byl určitě jako slon v porcelánu.
V té knížce o tomhle vězení je všechno možné. Téměř vše na, co si člověk vzpomene. Nechápal, jak se sem vůbec mohla dostat. Nikdo jí určitě nečetl, jinak by jí tady nenechali. Kdyby byl někdo dost chytrý tak by se s její pomocí klidně dostal ven. Je hned několik cest a jedna z nich je právě tam dole v podzemí. Neuměl si představit, co by nastalo venku, kdyby se ty existence dostali ven a co teprve Ogichi. Tolik nevinných životů... To by bylo jako kdyby nastala apokalypsa, konec světa by byl jako ve filmech, když svět pohltí zombie a nebo všechno vymře. Tohle by mělo rozhodně podobné následky jako ty zombie.
Byl tady úplně sám nikdo jiný tady kromě něj nebyl. Tím lépe, měl dost klidu na to, aby si to mohl všechno naplánovat a pročíst ty plány, které šlohnul dole u Akona v laborce. Nechutné to místo. Už nikdy více. Nejradši by se těch vzpomínek zbavil, aby už na to nemusel nikdy myslet.
Plán jedna byl kuchyně ta byla hodně veliká a bylo tam dost plynu, který se rozváděl po celé věznici. Určitě když byla opravdu veliká zima tak tady určitě zatopili, jen aby tady neumrzli a konec konců celá stavba byla z betonu, kamene a oceli. Bylo tady chladno a oken tu také moc nebylo. A také, aby se ohřála teplá voda do sprch.
Plán druhý bylo potrubí a čerpadla vody. To bylo také napojeno v celém Keimushu, ale početně více. Voda se tady používala prakticky každou chvíli ať už na mytí nádobý nebo šůrování podlah nebo ve sprchách či k vaření. To bylo jedno, ale používala se tady hodně.
Ale který živel je silnější, voda nebo oheň. Vody tady bylo početně mnohem více, ale oheň jezase silnější, sice bolestivější, ale co je lepší utopení nebo upálení za živa. MUsel to nějak vymyslet. Už měl jen tři dny, než bude ta poprava Grimmjowa. Za tři dny si stihne udělat plán, vlastně ten si zvládne udělat už v hlavě, ale kde vezme všechny věci, ale to mohl uskutečnit. To bude už trošku těžší.
"Uryuu."
Trhl sebou a zavřel knížku, přičemž do ní schoval i plány vězení a všechny papíry, které tady měl, aby se to pokusil, co nejvíce schovat. Děsně vtipné, když knížka byla tvaru o půlky menšího, než ty plány. Podíval se přes rameno, kdo vyslovil jeho jméno. "U-Ulquiorro? Co tady děláš?" překvapeně zamrkal.
"Nechci být venku začíná tam svítit slunce. Nemám rád slunce." vysvětlil a vydal se k černovláskovi na konci knihovny u stolu.
"Jdi pryč." pokusil se ho vyhnat, aby neviděl to všechno, co si tady skladuje. Zatím na to nikdo nepřišel, nechtěl aby to tady vykecal Ulquiorra potom by přišla všechna jeho snaha vniveč a to nechtěl. Nechtěl mít ten pocit, že se tak snažil ty plány získat, viděl věci, které nikdo jiný dlouho neuvidí, několikrát ho skoro zabili a kdesi cosi a povedlo se mu útect z Ogichiho spárů.
"Neboj se nikomu neřeknu o těch tvých plánech." ujisti ho a přešel až ke stolu. "Vím o tom, že si šel tam dolů kvůli těm plánům a také vím, že tě skoro chytil Ogichi. A ty dveře se zabouchli sami, mají na to pojistku, když se zavřou tak se automaticky i zamknout a zevnitř se nedají otevřít. Je to logické. Tam dole jsou stvoření, které s nesmí dostat ven, kdyby se zevnitř dali otevřít tak by všichni mohli utéct. Proto se sami zamknou, když se zavřou. Je to tak bezpečnější." vysvětlil.
"Jak víš, co jsem chtěl tam dole a jak víš, o tom všem." nechápal, jak to mohl vědět, když tam s ním šel jen Renji a Ichigo, Ulquiorra ne, ale je možné, že mu to ti dva řekli. Ani by se tomu nedivil, kdyby něco takového vykecaly.
"Viděl jsem tě." hlesl prostě "Ty dveře bys sám neotevřel." dodal ještě.
"Aha..." přikývl souhlasně "Počkat, tos byl ty, kdo je otevřel?" cukl na něj pohledem, když mu tohle došlo. To by docela dávalo smysl, když teď řekl, že ho viděl.
"Říkám, že bys je sám nikdy neotevřel." zopakoval, přičemž z toho byl slyšet i jasný souhlas.
"Proč jsi to udělal?" zeptal se. Pokud věděl, neměl by k tomu jediný důvod. Nikomu neřekl, co má v plánu. Neměl sebemenší důvod obtěžovat se otvírat ty dveře a pomáhat mu.
"Protože nikoho jiného už nemám."
"Jak to myslíš?" Nikdy sme se přece neviděli."
"Ne protože jsme oba žili jinde."
"Co tím myslíš, měl bych tě znát?"
"Jsem tvůj bratr."
"Cože?" zaraženě vytřeštil oči. To bylo teda překvapení. Netušil, jestli si z něj dělal jen srandu nebo... Pokud věděl tak vždycky byl jedináček a Ulquiorra vypadal věkově podobně jako on sám. Pravda své rodiče moc dobře neznal, tedy neznal svého pravého otce. Nikdy ho neviděl, ale popravdě ani po tom nijak moc netoužil. Pokud opustil jeho milovanou maminku tak se mu hnusil a pokud v tom bylo něco jiného tak neznal důvod, proč mu to někdo neřekl. Vlastně... s jeho nevlastním otcem se nedalo mluvit možná proto a maminka umřela ještě když byl hodně malí tak to byl asi ten důvod. "Já nemám bratra."
"Máš. Chápu, že jsi to nevěděl. Popravdě, já také netušil, že tě někdy najdu, ale ty jsi od té doby, co jsi sem přišel nikdy s nikým nekomunikoval až poslední dobou jsi se rozmluvil tak jsem s tebou nemluvil ani já." vysvětlil a podíval se na papíry a knihu na stole.
"Já nemám bratra." stále si trval na svém, prostě si trval na tom, že on žádnou rodinu už nemá.
"Máš já jsem tvůj bratr, máme společného otce, ale ty jsi s ním nežil. Já s ním byl a bydlel jsem s ním s jeho známím. Vyprávěl mi o mamince. Prý měla černé dlouhé vlasy a byla moc hodná." snažil se ho přesvědčit.
Podíval se ke dveřím do knihovny. "Byla jako anděl..." poznamenal spíš polohlasně pro sebe. "Ale ty nemáš právo o ní mluvit, když jsi ji ani jednou neviděl." mírně se na Ulquiorru zamračil "Jdi pryč."
"Ale já mluvím pravdu." stále se ho snažil ujistit o tom, co mu tady celou dobu vyprávěl a snažil se ho o tom přesvědčit. Proč by mu měl lhát zrovna o tomhle to by byla asi hodně špatná sranda, nehezká sranda.
"A jak ti můžu věřit?" podíval se na něj " Nemůžu. Tady se nikomu nedá věřit."
"Proč bys mi neměl věřit. Nebýt mě zůstal bys tam dole zavřený, pomohl jsem ti, neřekl jsem nikomu, co chceš tam dole, neřekl jsem nikomu, že tam jdeš. Proč bych ti měl lhát o tom, že jsem tvůj bratr." chápal, proč to nechce přijmout jako pravdu. Tady se nedá nikomu věřit, všichni se tady něčím provinili. Ale alespoň to zkusil a zkusil mu to říct. Zbytek už je na něj, jak si to přebere a co udělá.
Složil si všechny plány vězení a dal si je pod lem kalhot a knížku si vzal do rukou. "Nikdo by nás spolu neměl vidět." poznamenal jen, než se zvedl a vydal se z knihovny pryč. Nejen, že teď měl práci s plánováním, ale teď bude mít i o čem přemýšlet o tom, co Ulquiorra řekl a jestli je to pravda. Měl by snad důvod lhát a pokud ano, proč by to dělal. Ta samá otázka byla i proč by to říkal, kdyby to byla pravda. Čím by si tím pomohl nebo co tím chtěl docílit.

"Ne... Nech mě být." snažil se. Stále couval ke zdi, ale to mu bylo potom k ničemu se od něj dostat, co nejdál, když naradil na zeď za sebou a už dál nemohl teď už je v pasti nemůže ani utéct a ani se bránit. Nemohl se bránit a ani neměl jak se bránit. Neměl žádnou zbraň a on není tak fyzicky zdatný, aby měl nějakou šanci.
"Tohle mi tak strašně chybělo." pronesl bělovlasý a celý se tím pohledem chvěl. Skoro zapomněl, jaký je to pocit, když je někdo zahnaný do rohu, má strach, který z něj jde až hmatatelně cítit a bojí se. Byl to tak opojný a vzrušující pocit a co víc. Bylo ještě lepší, když jeho oběti křičeli bolestí a krváceli a prosili o slitování. Chytl blonďáčka prudce pod krkem a natiskl ho silou k tvrdé stěně za ním.
"Neubližuj mi... Nic jsem ti neudělal." zachraptěl. Chytl Ogichiho ruku v zápěstí, aby se jí pokusil trošku povolit a uvolnit, aby mohl lépe čerpat kyslík. Měl za to, že Ichiga bratr je zavřený dole, jak se odtamtud vůbec dostal a proč si vyhlédl zrovna jeho, proč se sem nahoru vrátil. Určitě se chtěl mstít za to, že ho zavřeli dolů.
"Proč bych to měl dělat. Stejně jednou chcípneš, stejně jako ostatní." ušklíbl se psychopaticky naklonil se a přejel jazykem Teslovi po tváři až k roztrženému, krvácejícímu obočí, přičemž onu krev olízl. Ta zvláštní železitá pachuť sladké krve, nemohl se tomu ubránit. Mezitím k blonďáčkovi zvedl černý nůž.
Strnul a zakňučel. Pustil jednou rukou bělovlasého zápěstí, aby mohl chytit ruku, ve které držel nůž, aby se pokusil si ho držet, co nejdále od těla, aby se nedotkl jeho kůže. Už mu vrazil pár ran do obličeje a do těla, nechtěl, aby se ho dotýkal i tím nožem.
Nemělo to cenu, snažit se držet net nuž dál od jeho těla. Byl mnohem silnější. Vrazil nůž do chlapcova břicha. Udělalo mu moc velikou radost, když tím donutil blonďáčka bolestně vykřiknout a způsoboval mu tohle trápění. A aby ho donutil k dalším bolestným zvukům a pokoušením se uvolnit tak s nožem zaraženým v drobném těle začal kroužit a začal s ním otáčet po hodinových ručičkách.
Bolestně křičel a snažil se uvolnit, ale jen si tím způsoboval další a velikou bolest "Prosím pust mě!" zakřičel a znovu se zazmítal. Ani nevěděl, jak se sem vůbec mohl dostat a jak skončil v jeho spárech.
"Zmlkni skrčku." ušklíbl se na něj a trhl s nožem nahoru a ozvalo se až zapraskání kostí, když nůž pronikl přes celé hrudník a po zdi se rozcákla krev. Mrtvé tělo blonďáčka se svezlo k zemi, když už nemělo žádnou oporu, jak by se udrželo. To je třetí člen z Nnoitrovi bandy teď už zůstal jen jejich kápo.
Nemohl si to odpustit, ale takhle byl na něj moc hezký pohled na jeho perfektně odvedenou práci. Sklonil se k němu a chytl ho za víčko jednoho oka, přičemž ho nožem odřízl, aby nepřekáželo. Natočil si chlapcovu hlavu tak, aby na něj dobře viděl a mohl si prohlédnout barvu jeho oka. Hnědošedá, zvláštní barva, ale to není ta, po které tak moc toužil. Tohle oko nechtěl. "Jaká škoda."
Namočil si prsty ruky v krvy, které z těla začala vytékat. Natáhl se ke stěně a krví nakreslil šipku k Teslově hlavě a s nápisem vedle šipky, který byl anglicky.
I want this!