VIII. - Nejdřív musíš spadnout do tmy, aby jsi mohl vidět světlo

21. července 2014 v 15:40 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Dobře tak můj experiment Akon x Ogichi z minulé části se mi povedlo. Byl tam první sex super ha >:D Ale zase trošku zklidníme *.* Jelikož už dole máme všechno splněno tak se pomalu přesuneme zase nahoru k ostatním. Ishidu teď necháme chvíli spát a na chvilku se zaměříme na někoho jiného, ještě přesně něvím koho, ale už mám pár nápadů. Upřímně, vůbec mu to nezávidím, že byl tam dole, chudák teď z toho bude mít noční můry do konce života :/ ale co mohlo být i hůř. Tak si počtěte a já začínám mít docela hlad, tak zatím pa :P

Odtáhl se a prohlédl si pozorně své dílo. Moc se mu to líbilo. Oblečení měl potřísněné od další krve společně s nožem. Ruce měl krvavé stejně tak jako místy kůži obličeje. Prejel si po rtech modrým jazykem, aby mohl olíznout krev. Spokojeně vydechl, po čtyřech si zase přelezl k chlapci, klekl si před něj a dvěma prsty chytl jeho spodní čelist. "Kotě seš dokonalej." zašeptal smyslně, kousl černovláska do hrdla a pak se rty vydal nahoru a jazykem slízával krev. Položil nůž na zem, aby si mohl uvolnit ruku a vydat se jí po těle naproti sobě a pod kalhoty a spodní prádlo k chlapcově vstupu, potěšeně se usmál.
Cukl sebou prudce dozadu a nespokojeně zamručel. "Nesahej..." zachraptěl a z těžka otevřel modré, vyčerpané a utrpením prosycené oči. Nechtěl být od něj ještě poskvrněný takovým, co teď zamýšlel.
"Kotě, ty zase zlobíš." konstatoval, natiskl ho na zeď a sám se na tiskl na jeho tělo. "To se mi nechce líbit. Krev ti moc sluší, pod tou vězeňskou uniformou určitě budeš vypadat ještě líp, než teď."
Zachvěl se a odvrátil hlavu stranou. Teď byl přesně na tom rozmezí jako zvíř, které je zahnané do rohu. "Nesahej na mě!" štěkl po něm a rukama ho od sebe odstrčil. Ty řetězy byli na to dost dlouhé, aby mohl jít klidně i dva metry od té zdi. Otřel si ho rukávu uniformy krev z tváře a následně i z pořezaných rukou. Na obličeji i pažích měl rýhy od nože. Zvedl ze země své brýle, aby konečně viděl zase normálně a ne rozmazaně a varovně Ogichiho sledoval.
Bělovlasý se podepřel na lokni a překvapeně se na chlapce podíval. Páni, netušil, že v něm zůstalo ještě tolik síly. Tošil by, že podkopal jeho psychiku dost na to, aby se nebránil. Chtěl ho vidět prosit a brečet nikoli se vzpírat a křičet. "Ty se chceš prát? No, jak myslíš." zvedl se ze špinavé podlahy. Chytl Ishidu za modrou uniformu a vytáhl ho na nohy.
"Ne! Nesahej na mě!" zapřel se o něj rukama, aby si ho uržel, co nejdál od těla. Ta bolest od řezných ran ho teď vůbec nezajímala vlastně jí teď vůbec necítil, do krve se mu dostal adrenalin, chtěl se mu bránit a také se bránit bude, nenechá ho, aby si s ním dělal, co chce, nění žádná hadrová panenka.
"Ogichi!" okřikl ho vztekle Akon a praštil do ocelové desky stolu. "Nech toho kluka na pokoji a vypadni odsud! Potřebuji mít klid!"
"Ale já za to nemůžu."
"Řekl jsem ticho!" zavrčel černovlasý, odtáhl se od stolu, praštil Ogichiho do zad, aby Ishidu pustil a pak ho chytl za triko a začal ho táhnout, doslova, pryč odsud do jiné místosti.
Černovlásek se za nimi ještě chvíli koukal, aby se náhodou nerozhodli vrátit, ale když se kroky vzdalovali stále víc a víc, usoudil, že je to na pár vteřit v pohodě. Cukl pohledem na plány vězení, které byli na zdi. Vrací se k původnímu plánu. Zkontroloval chodbu, kde Akon s Ogichim zmizeli. Sáhl na zadní kapsu kalhot a přejel po ní pečlivě prsty. Z látky vytáhl jehlu. Podíval se na zámek na okovech. Ohnul jehlu a strčil ji do zámku a tak dlouho s ní hýbal a zkoušel dotek, dokud neuslyšel cvaknutí a zámek se odemkl. Sundal si okov z jedné ruky a potom to samé zopakoval i u druhé ruky. Pustil jehlu na zem a přešel ke zdi. Sundal všechny plány vězení a rychle se rozhlédl, jestli nejsou někde ještě nějaké. Musel pospíchat, nevěděl, kdy se Akon vrátí. Složil nákresy a schoval je do kapsy, ještě ho zaujala jakási složka na polici. Její nadpis ho upoutal až moc na to, aby ji tady nechal. Vzal jí s sebou taky. Nic víc tady neviděl. Jen si ještě vzal ten skalpel.
Byly tady dvě chodby - dva možné východy. Jeden, do kterého vešeli ti dva, tím se zamítá tahle chodba. Vzal tedy tu druhou, rozeběhl se do tmy. Viděl jen černou tmu a sem tam obrysy, cesta byla stále rovně. Moc netušil kudy jít, připadalo mu, že jde stále v kruhu.
Neměl tušení, kolik hodin tady už byl, ale ostatní nahoře ho budou určitě považovat za mrtvého. Nemohl tady skončit, nechtěl skončit v rukou Ogichiho a Akona taky ne. Jak nad tím tak přemýšlel tak si jsou s Ichigem docela podobní, i když mají oba trošku jiné sexuální chotky, ale oba dva z jakéhosi neznámého důvodu chtějí jeho.
Potřeboval na chvilku oddech trošku se zorientovat. Nikoho za sebou neslyšel, ale nemohl čekat dlouho. Před tím také něvěděl, že ho Ichigovo dvojče pronásleduje, kdo ví, jak dlouho. Třeba o něm věděl už když sem vešel. Nemohl riskovat, že mu zatarasí východ, nikdy by se odsud nedostal.
Zaslech dalekov chodbě kroky. Za sebou, vracet se už nemohl musel dopředu. Konečně začal vidět problikávající světlo, touhle chodbou už šel. Tušil, že právě tady potkal Ogichiho. Zase se rozozeběhl dál. Vážně se už blížil za pár minut se dostal do té obrovské hali s celami, tam kde prvně slyšel Akona a našel Mayuriho. Teď už si cetu pamatoval. V krvi mu proudil adrenalin.
"Kotě ty chceš utíkat?" uchecht se psychopaticky bělovlasý a strhl ho s sebou na zem. Kde se tady vzal? Čekal tady snad? Buď ho nějak předběhl nebo je za ním ještě Akon. Pomalu všechny naděje na útěk vyprchávaly, to je zlé a už byl tak blízko a tak daleko.
"Ogichi?!" zamračil se a skopl ho ze sebe, aby se zase mohl rychle sesbírat a dostat se od něj pryč, ale bělovlasýho chytl za nohu a zase stáhl na zem pod sebe. "Nesahej na mě!"
"Ty potvoro, mě nebudeš utíkat!" upozornil ho, vytáhl ho s sebou na nohy. Pevně ho chytl pod krkem. "Tohle je muj revír, myslel sis, že se ti fakt povede utéct?"
Chytl jeho zápěstí rukama, pokusil se uvolnit, dusil ho. Nemohl teď skončit, už byl tak blízko, to bylo tak nespravedlivé, nechtěl snášet jeho perverzní muka a řezání do kůže. Je tak zkažený až je to nechutné. "Pust mě! Hned mě pust!" zazmítal se, nohama ho zkusil znovu kopnout.
Potěšeně se usmál, rád viděl své oběti trpět, takhle jak se snažil. To bylo přesně ono. Nechal ho se zmítat a snažit se bránit, stejně to nemá cenu, on ho nepustí, měl mnohem větší sílu. A to nebyla jediná jeho výhoda. Byl vyšší i fyzicky zdatnější a hlavně tady ty chodby v podzemí znal lépe, než kdokoliv jiný a když k tomu přičteme ještě to, že jeho oči jsou zvyklé na tmu, které tady je. "Ještě sem se tak nepobavil jako s tebou kotě."
Přestal se zmítat, tohle nemělo cenu, musí to jít jinak. Ogichi má sice sílu, ale určitě neumí používat mozek, rozhodně na to nevypadal. Vzpomněl si na ten skalpel, co si schoval v kapse. "Vážně? A to se teda pobav s tímhle!" vší silou, co mohl mu vrazil ostří chirurgického nástroje do oka a ještě ho kopl do břicha, aby ho dostal na zem a dost daleko od sebe. Jakmile ho pustil mohl se rozeběhnout zase ke dveřím, už byl blízko schodiště.
Bolestně zařval a seknul sebou o zem. Chytl se za obličej a bolestí se svýjel na zemi. "Ty zkurvená mrcho! Koukej se vrátit! Zabiju tě!" křičle za ním, snažil se nevnímat tu bolest. Z oka mu crčely proudy krve a trčel ocelový nástroj. Pevně stiskl zuby k sobě. Chytl skalpel a na jeden prudký pohyb ho vyrval, ale za bolest, nešlo to, aby s sobě potlačil další vykřiknutí.
Zadýchaně vybíhal schody. Ty dveře, už byli tak blízko. Teď už to zvládne. Ogichi přece nahoru nemůže. Nebo snad jo? Ne pokud mu zabouchne dveře. Netušil, jak se to stalo, ale zakopl. Slyšel ho, jak se vztéká a blíží se. Sesbíral se a vyběhl zbylé schody.Už byl vyčerpaný, ale vší silou se zapřel o dveře. Zkoušel do nich vrazit. To není možné, musel s nimi, ale spoň trochu hnout, leda by byli zamčené. Kdo je sakra... "Ichigo! Ty jeden pitomče!!!" to si snad dělá srandu, jako kdyby věděl, že už se nevrátí tak je musel schválně zamknout! To ne teď ne. Vždyť už je u dveří!
"Ty svině malá! Zabiju tě a bude tě to bolet! Poď sem ty děvko!" vrčel vražedně, drápal se za ním po schodišti. Celou levou část obličeje měl zkrvavenou, krev stále tekla z jeho oka. Těžko na něj už bude někdy vidět. V ruce svíral skalpel a šel za ním na horu. Měl vztek.
"Ne!" zavrtěl hlavou a praštil do masivních dveří. Kurosaki! Ty idiote! Proč dříve koná, než myslí, proč ty dveře zamykal! Ještě jednou se do dveří vší silou opřel. Ozvalo se cvaknutí, pohnuli se, začali se otvírat. To ne, sice se říká, že když je člověk v tísni tak dokáže vyvynout nadpřirozenou sílu, ale tohle. Tlačil na dveře jak jen mohl. Konečně světlo, které do tmy pronikalo. Držel dveře a vyběhl ven.
"Ale ne! Nikam nejdeš! Koukej se sem hned vrátit!" štěkl za ním. Vylezl za ním. Mračil se. Ohnal se po něm rukou, ale nechytl ho a když se za ním začali zavírat dveře, zapřel se za ně rukou a tlačil proti sobě. "Mě neutečeš, mrcho!"
"Ne! Pust ty dveře! Vypadni odsud!" opřel se zády o masivní ocelové dveře a nažil se je zabouchnout. Nemohl ho pustit nahoru. Kdo ví, co by tady pak bylo za pohromu. Podklouzla mu noha a spadl na zem. Ogichi ho chytl za unigormu nohy a táhl k sobě.
"A mam tě svině, teď už mi neutečeš." zasmál se psychopaticky. Tlačil dveře a táhl si chlapce k sobě. Vrazil mu skalpel do nohy a potěšeně se zazubil, když se mu dostalo bolestného cuknutí a výkřiku. "Jaká slast." pochválil si.
Bolestně se chytl za nohu, hodně to krvácelo. Byl hluboko a bolelo to a bělovlasý stále tlačil dveře, i když se o ně zapíral, jak jen mohl. Skousl si ret, chytl rukojeť chirurgiského nástroje a vytrhl ho. Potlačil v sobě bolestný křik a skučení, myslel, že si prokousl ret. Stiskl pevně krvácející ránu. "Obojná slast." oplatil mu stejnou kartou a vrazil mu skalpel do ruky, aby ho pustil a když sebou zase trhnul. Zapřel se o dveře a zaboudl je, díky váze dveří a tomu, že se zavírali, když do nich tlačil tak se mu to povedlo.
"Ty děvko! Zabiju tě! Slyšíš! Já sem s tebou ještě neskončil!" křičel z poza dveří a rozzuřeně do nich mlátil. Ozývali se silné rány, ale ty dveře zevnitř otevřít nejdou. Když se zabouchli tak se i automaticky zamkli. To neotevře.
Ignoroval ho. Opíral se zády o dveře. Tiskl si krvácející ránu na noze a hrudník se mu hodně a rychle nadzvedával, vydýchával všechen ten běh, chaos a přetahování s ním. Skoro tam zůstal. Nemohl ty dveře ale otevřít sám. Nešlo to, to bylo nemožné. Musej je někdo otevřít zvenčí, ale kdo. Netušil, kdo to byl. Ale začala na něj doléhat únava a všechno to vyčerpání. Jak mu pomalu vyprchával adrenalin z krve, začínal být stále unavenější. Vidění se mu rozmazávalo, ztrácel krev a motala se mu hlava. Pomalu toho bylo až tak moc se že neudržel při vědomí. Zavřel oči a svezl se po dveřích na bok do lehu.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 miko-kun miko-kun | 21. července 2014 v 21:44 | Reagovat

no tyjo ty si zlá...TOHLE UDĚLAT mé OBLÍBENÉ postavě...tak to teda ne! ať mu to akon spraví a bude zas ok on zvládne vše...a taky by se mohl dostat nahoru a  promluvit si s ichim >:)

2 Nisure Nisure | 21. července 2014 v 23:16 | Reagovat

Yo, cítím s tebou :/ <:D Ale se nedalo ten skalpel nevyužít, navíc se vyžívám v krvi a bolesti, když píšu nějakou povídku tak si to nemůžu nechat ujít, pokud je příležitost :3 Omlouvám se, pokud ti to moc vadí <:D
A ano všechno bude, ale teď se na chvilku zaměříme na něco jiného XP >:D

3 Kate Kate | 22. července 2014 v 1:32 | Reagovat

jo, jo, Nisure je takový menší psychopat XD na to si zvyknete
PS: kdyby nebyla tak by to nebyla taková sranda ne? ;)

4 miko-kun miko-kun | 22. července 2014 v 10:31 | Reagovat

jo pravda...a sranda musí být to jo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama