VI. - Zabít musí být zvláštní a opojná rozkoš

19. července 2014 v 0:24 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Tak po dlouhé době tady máme další část Keimusha... Nejspíš bude trochu ktarší, ale to proto, že v další části budu chtít udělat takový experiment >:D Yo, když sem si předčítala své předchozí části, abych se znovu vžila do role - opravdu je tam chyb jak much, vím to a omlouvám se, ale já jen píšu a potom to po sobě nekontroluji, důvod? Nebaví mě to po sobě předčítat, když je to 'čerstvé' a když to po sobě čtu tak nedávám pozor na chyby, ale na to, co se tam děje :/ Tak že se chci za všechny ty chyby omluvit, ale žádný učený z nebe nespadl :D

Vyletěl ze dveří a ještě dříve, než se z toho šoku stihl vzpamatovat, tak zakopl o vlastní nohy a skácel se k zemi. Snažil se popadnout dech a uklidnit vlastní mysl i srdce a namluvit si, že to nic nebylo a že Mayuri tam zůstal zavřený, nepočítal s tím, že by se dokázal dost rychle pohybovat na tož běžet za ním, ale v takovém stavu, kdy člověku běhá mráz po zádech mu samozřejmě před oči vyskočí jako první ta představa, jak se za ním Mayuri plahočí, od úst mu odkapávají krvavé sliny, v úších mu zní ten děs nahánějící smích a takové prostředí, jako je tohle tomu ještě dopomáhá.
Zavrtěl hlavou, aby se trochu vzpamatoval a podepřel se na rukou. Všiml si, že toho moc nevidí. Vydal se rukou najít své brýle a potom si je zase nasadil, aby viděl. Rozhlédl se nejprve ke dveřím. Byli zavřené. V místnosti byl klid. Nikdo tady nevřískal jako před tím. Sesbíral se ze země a trochu se oprášil. Někdo tady byl, před tím.
Mayuri povídal, že ho musí najít. Před tím, když ho slyšel, ale nezněl moc přátelsky... Přece se teď nevrátí, i když, kdyby se teď vrátil mohl by přežít a nemusel by riskovat, že skončí jako někdo z tady přítomných. Jedna část jeho já mu říkala, ať rychle zmizí dokud to jde, ale ta druhá, že tohle tady musí dokončit.
Vydechl a vydal se tedy vstříc nebezpečí. Musí se dostat do té laboratoře a strhat ze stěn ty plány a potom rychle ven. Kdo ví, kolik psychopatů tady bude takhle poletovat. Čím dřív tím líp. Chce odsud vypadnou. Zapisoval si každou odbočku a dělal si krátké poznámky, aby potom věděl kudy má jít až se bude vracet. Ale měl takový ten zvláštní pocit, nejslíš ho zná každý, ten jako by vás někdo sledoval. Nechtělo se mu to líbit, ale zatím tomu nevěnoval moc pozornost.
"Kotě..."
Strnul a zachvěl se. Opravdu to slyšel nebo se mu to jen zdálo. Každopádně se mu to nelíbilo ať už ho klame vlastní mysl a nebo ne. S tím, co tady dole viděl a jaká je tady atmosféra a tak, by nebylo divu, kdyby se mu to jen zdálo, možná že už ho klame i vlastní mysl. Pomalu se za sebe ohlédl, ale nic tam neviděl. Nejspíš se mu to jen zdálo, ale stejně - byl radši opatrnější.
Vydal se chodbou dál. Nebyla už tak prostorná, jako ty, ze kterých přišel. Zdi tady byly, jako kdyby... jako kdyby tady proběhlo nějaké zvíře, byly úplně rozdrázané, dokonce bylo vidět i do stěn na místech, byli vidět klidně prkna. Kdyby zem nebyla kamená určitě by vypadala podobně. Byl tu bordel a znusný zápach hniloby a smrti. Ta odporná aura.
"Tys neslyšel, kotě?" znovu se ozval ten hlas, to bylo jako ze záhrobí a ještě ho dobrovázel takový téměř až pištivý smích v povzdálí. Tohle už se mu asi těžko mohlo zdát. Nepřipadal si, že by začínal šílet. Ne, rozhodně ten hlas slyšel, jako by zněl za ním. Otočil se a podíval se do chodby a snažil se tam něco rozeznat. Cokoliv, co by mu třeba mohlo napovědět, od koho jde ten hlas.
"Áno, konečně ti to došlo." kdesi ve tmě v uličce se mihl nějaký světlí stín. "Vypadáš docela chytře. V tom případě by mě zajímalo, proč sem lezeš."
O krok couvl. Nemohl si pomoct, ale ta silueta mu někoho připomínala a ten hlas taky, ale nemohl si vzpomenou koho. Neodpovídal a pomalu couval do zadu.
"Kampak, kotě? Někam spěcháš?" ten hlas se začal vzdalovat a silueta ve tmě potom zmizela úplně. Chvíli byl klid, ale potom ho kdosi popadl zezadu a praštil s ním o zem. Ale rána to byla docela silná a taky bolestná. "Tak to je škoda, teprve sme se potkali."
Otevřel oči a s překvapením se zarazil. Vždyť on vypadal úplně stejně, jako Ichigo. Už věděl, koho mu připomínal ten hlas a ta silueta. Jenom že tenhle měl bílé vlasy a žluté oči a kůži taky téměř bílou. To bude nejspíš z toho nedostatku slunečního svitu. Kdo ví, kdy naposledy viděl slunce. "Ty jsi.... Ogichi."
"Páni? Znáš mě? Tak že, bratříček se prokecnul?" klekl si nad něj a podepřel se vedle něj rukama, přičemž ho dokonale obklíčil, aby se nemohl vyprostit. Sklonil se k němu, možná až do příliš blízké vzdálenosti, téměř se ho dotýkal tělo na tělo. "Ale to pořád neni odpověď na mojí otázku kotě." zazubil se a jazykem mu přejel po tváři.
Nespokojeně uhnul hlavou a zapřel se mu rukama o ramena. Tohle nebylo dvakrát příjemné a to, jak byl blízko taky moc ne. "Jdi dál."
"Kotě, ty mě, ale vůbec neposloucháš!" zamručel nespokojeně, chytl mu obě zápěstí do jedné ruky a zvedl mu je nad hlavu, aby dal s těma rukama pokoj a zároveň se o ně i opřel, protože se druhou rukou taky přestal podepírat, přejel chlapci po rtech a bez ptaní mu vnikl dvěma prsty do úst.
Zamračil se, jazykem se mu snažil prsty dostat ven z úst. Ne zrovna moc příjemné, bůh ví, kam ty prsty strkal. Tak se radši snažil držet jazyk, co nejdál od jeho prstů, ale upřímně, to nemělo moc cemu, měl pocit, jako by mu je chtěl strčit až do žaludku.
Spokojeně se usmál, vytáhl prsty a prohlédl si je. "Víš, nejspíš budeš první, kdo sem šel dobrovolně." poznamenal, přejel po prstech jazykem, kdo ví proč, ale měl modrou barvu. Pak se tou samou rukou vydal po jeho těle až se dostal k rozkroku, po rtech se mu rozlil až úchylný úsměv.
"Um..." stáhl nohy pevně k sobě a zachvěl se. "Nech mě být." zamračil se na něj, pokusil se vyprostit si zápěstí nebo se nějak vymanit.
"Ještě si mi ani neodpověděl. Víš co? Vezmu si tě s sebou." zazubil se, zvedl se ze země a chlapce si přehodil přes rameno.
Tak ho napadlo jestli to nebyl právě Ichigův bratr, kdo to tady před tím byl. Měl oblečení od krve, někde zaschlá, ale někde byla i čerstvá. Ale počkat, jeho hlas nesedí s tím hlasem, který slyšel před tím. Tak že, z toho vyplívá, že tu jsou minimálně dva volně pobíhající psychopati. "Koukej mě pustit na zem!" trochu s sebou zazmítal a zapřel se mu rukama o záda.
"Kotě, nech toho!" shodil ho ze sebe na zem, moc krásně to zadunělo, ale účel to splnilo. Takhle se ponese mnohem snáž, když je v bezvědomí, ale asi ho potom bude hodně bolet hlavička. Usmál se, při tom pohledu na něj. Vypadal tak roztomile a taky tak hezky. Prostě si nemohl ten pohled vynachválit. Přejel si prsty po rtech a vydechl. "Kotě, seš tak sladkej." znovu si ho vytáhl nahoru, ale tentokrát mu přejel po rtech jazykem, přičemž pronikl až do úst. "A taky tak sladce chutnáš." odvětil, když se od něj odtáhl. Přehodil si ho zpátky přes rameno a vydal se s ním pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato dílovka? Mám psát další díl?

Piš dál, líbí se mi 100% (12)
Zatím piš uvidíme 0% (0)
Zkus to vylepšit 0% (0)
Radši to nepiš 0% (0)

Komentáře

1 miko-kun miko-kun | 21. července 2014 v 21:33 | Reagovat

jé ogina na scéně už  se těšim až si přečtu ten další díl >:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama