Červenec 2014

XII. - Když chceš něco dobře schovat, nech to na očích

25. července 2014 v 13:14 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Mno, tak já si myslím, že obrázek mluví za vše >:) * ale pokud se jedná o existence podobné Ogichimu tak to už je potom něco jiného >:3 Snad se mi to povedne s Ogichim nějak prodloužit aby to opravdu vyšlo alespoň na těch patnáct částí a i kdyby ne tak až Keimusho skončí tak budu ještě psát takové dodatky, ale pssssst! To bude překvapení ;)

Zase další zdlouhavý den, připadalo mu, že to utíkalo strašně pomalu a když takhle nad tím večer přemýšlel, přišlo mu to jako kdyby šel právě spát a hned se zase probudil. Takový záblesk dalo by se říct. Navíc musel poslední dobou strašně myslet na tu Grimmjowowu popravu. Nebyl jediný, koho to mrzelo, jistě už to vědělo celé vězení, hodně rychle se to rozneslo. Mluvilo se o tom a Nnoitra a spol z toho měli děsnou srandu. Vždy na konci dne si vyčítal, že zase uběhl další den blíž k té popravě.
Jindy chodil do sprchy s klukama, ale dneska to nestihl. Stráže prohladávali každého vězně po jednom a hledali jim na oblečení stopi od krve, jestli nenajdou viníka, kdo je zodpovědný za tu Findorrovu smrt. On sám to nebyl, ale kdyby řekl že ho netěšila jeho smrt tak by lhal. Ten chlap byl taky pekný zmetek. Nevycházeli spolu úplně stejně jako s Nnoitrou, všichni z jeho gangu byli takový.
Byl taky teď úplně sám, všichni ostatní už vypadli, ale co, aspoň má celé sprchy jen pro sebe alespoň nějaký bonus, když už nic. A jak mu na kůži padala vlažná voda, to bylo také tak příjemné a neodolatelné ještě, když to ticho nikdo nerušil. Tady na každého jednou dojde a je jen otázkou času jestli dříve nebo později navíc, Grimmjow tady byl z nich nejdýl. Měl by nad tím aspoň na chvilku přestat přemýšlet, kazí to tuhle až intimní atmosféru.
Jak byl tak hluboce zamyšlený a tekoucí voda mlátila o kachličky nevšiml si, že tu není sám a že k němu směřují kroky ještě po mokré podlaze. Ale z toho zamyšlení ho to vytrhlo až příliš pozdě, až těsně před tím, než ho někdo chytl za rameno, vyplnul vodu, druhou rukou mu překryl ústa a následně ho otočil zády ke zdi, o kterou ho opřel. Překvapeně vytřeštil oči a ani nedutal. "O-Ogichi?" zahučel druhému překvapeně do dlaně.
Bělovlasý se potěšeně zazubil. Páni, on si ho ještě pamatoval. Ten jeho výraz byl k nezaplacení, úplně bylo hmatatelně cítit, jak moc ho tady nečekal. "Ahoj bráško." zapředl, přičemž si modrým jazykem přejel po rtech. "Jsem zpátky. Stýskalo se ti po mě?"
Chytl ho za zápěstí, aby mu mohl dát ruku pryč a mohl taky mluvit. "Jak ses dostal ven?" optal se. Pořád ten samí výraz, potěšený, že zase vydí svého staršího bratra a zároveň překvapený, že se sem vůbec dostal. Myslel si, že je zavřený někde dole v cele.
"Dveřma přece." odvětil se zazubením. Ha, jak ironické, to by ho rozhodně nenapadlo. Ale co, sranda musí být. "Chtěl sem se na tebe podívat, jak se tady nahoře máš."
"Strašně se mi po tobě stejskalo, víš to?" uculil se a přitulil se k němu, aby ho mohl obejmout. Bylo mu úplně jedno, že bude teď mokrý, dlouho ho neviděl. "Kde jsi vzal vezeňskou uniformu, myslel jsem, že ti tamtu vzali." zvedl k němu hnědý pohled.
"Nevzali, měl sem jí tam dole schovanou. Kdybych sem přišel v tom, co sem nosil dole, bylo by to moc nápadný." vysvětlil. Objal chlapce a pohladil ho po holé kůži. Ani si nemohl představit, jak moc mu ten dotek a vůně tohohle těla chyběl.
"Vyrostli ti vlasy." vztáhl k němu ruku a prohrábl bílé, dlouhé prameny. Neodpustil si ten pohyb znovu nezopakovat, byli tak jemné a příjemné na dotek na to, v jakém prostřédí se nacházeli. "Sluší ti to." když odcházel byli o poznání kratší, tam dole ho nejspíš ani neměl kdo stříhat.
"Změnil sem vyzáž." uchechtl se bělovlasý. Něžně ho chytl za spodní čelist a palcem přejel po těch doknalích rtech. "Za to ty ses nezměnil vůbec. Za to sem moc rád."
Dětsky se uculil. "Proč máš tohle." tázavě naklonil hlavu ke straně a opatrně vztáhl ruku k černému čemusi, co měl natazěné skoro přes půlku levé části obličeje. Vypadalo to jako páska, ale spíš to byl kus nějaké látky.
"Ale, ale." chytl mu tu nenechavou ruku a mírně ucukl hlavou dozadu, aby se nedotkl. "Na to nesahej, jahůdko."
"Co se ti stalo?" chtěl vědět a mírně stáhl obočí.
"Víš, tady nahoře je někdo, do se dostal dolu a potom mi utek. Přišel sem nahoru nejen, abych tě viděl, ale abych si vzal to oko zpátky." vysvětlil krátce.
"Um..." vyprostil si zápěstí z druhého sevření a opatrně zvedl obě ruce. Vydal se za něj a prsty ruky našel uzel zavázaného kusu černého hardu. Opatrně ho začal rozvazovat. Sledval reakce svého staršího brášky, jestli nebude mít námitky, ale nebránil se tomu. Rozvázal černou látku a pomalu ji stáhl dolů, aby se mohl podívat, jak vypadá to oko.
Nechal ho ať se klidně podívá, ale bude to jeho problém jestli se toho zděsí. Nevypadalo to vůbec hezky. Celá ta oblast okolo oka hrála barvami, doslova, víčko měl zavřené, ještě stále to mírně krvácelo ,když s tím okem špatně hnul. Když se vrátil za Akonem tak ho pěkně seřval, že si za to může sám a že teď nemá čas mu s tím něco udělat. Když mu tu ránu umýval tak říkal, že to oko už bude nepoužitelné. Většina z těch polomrtvol, co jsou zavřeny tam dole nemá kvalitní oči, jsou poškozené a nebo nevidí vůbec. Jen mu to oko očistil od krve a podíval se jak to vypadá. Řekl, že by to oko šlo nahradit, pokud by měl něco kvalitního, ale dole nic není, pak mu to jen převázal tím kusem látky, aby krev nebyla všude a zakrylo se oko. Rozhodl se, že se vrátí sem nahoru a to oko si vezme zpět.
Stáhl obočí. Nevypadalo to vůbec hezky. Určitě to muselo hodně bolet, to už se dalo vydedukovat jen z toho, jak to vypadalo. Natáhl ruku k jeho vtáři, po které jemně přejel a vydal se nahoru. Natáhl se k němu, zavřel oči, opatrně přejel po obočí rty, neodvážil se sjet už níž na víčko, nechtěl, aby ho to bolelo. "Bude to v pořádku, věř mi." zašeptal tiše.
Přejel po jeho ruce, aby si mohl vzít zpět kus látky. Zase si ji uvázal, aby mu kryla oko a ono zbytečně nekrvácelo. "Chyběl si mi." prohrábl zrzavé vlásky, políbil ho na ústa, přičemž se následne vydal jazykem dovnitř do těch horkých hlubin, aby je mohl plenit jazykem. Chytl ho za stehna, aby si ho mohl vytáhnout k sobě blíž, zády ho opřel o zeď a kolenem si ho ještě podepřel. Vydal se prsty k chlapcovo vstupu, po kterém přejel prsty. Bylo to tak příjemné dotýkat se jeho kůže, když byla ještě mokrá. Pomalu se začal tlačit dovnitř.
Tiše zasténal. Odtáhl se mu od úst. Pevně ho objal kolem krku. Moc mu chyběli ty jeho dotyky. Tak dlouho bez něj byl, nedokázal si představit, jak bez svého dvojčete mohl být. To je jako tělo bez duše. Prázdá skořápka. "Tak moc si mi chyběl." zavzdychal, když v sobě cítil pohyby prstů, které se začali i roztahovat.
"Já vím, že jo." zapředl mu u ouška, obtáhl jeho konturu a nakonec ho jemně kousl. "Miluju ty tvoje nádherný vzdechy, pamatuješ, když sme byli ještě svobodný?" přejel po linii hrdla a jemně skousl do zubů kůži.
"Um..." semkl víčka pevně k sobě stejně tak, jako rty, aby se utlumil. "No tak... Neprodlužuj to. Chci tě." vydechl smyslně.
Vytáhl z něj prsty, aby si mohl povolit kalhoty. Promnul v ruce svou erekci a nasměroval ji oproti chlapcovo vstupu, provokativně se o něj otřel, aby ho donutil sténat.
Zachvěl se a přeřývaně zachraptěl. "Prosím, Ogichi." pevně v rukou sevřem tmavomodrou uniformu. Nohama ho objal kolem boků, aby našel oporu a nechal ho do sebe proniknout.
Pobaveně se usmál "Vůbec ses nezměnil, bráško." prudce přirezil do jeho těla a téměř okamžitě začal přirážet. Nemohl porovnávat sex s Akonem a Ichigem. Oboje to bylo úplně o něčem jiném. Pravdou bylo, že tam dole to byli buď zubožení vězni nebo Akonem.
Vzpomínal na ty časy, když ještě mohli chodit volně venku, jak chtěli a nebyli nikde zavření. Mohli si dělat, co chtěli, aniž by jim někdo říkal, co mají dělat. Chybělo mu to, stejně jako mu chyběl jeho bratr, kterého měl teď zase zpátky. Z té dlouhé absence se ho nemohl nabažit. Cítil, že se hodně rychle blíží k vrcholu.
Byl na tom úplně stejně, rychle stoupal po schodech nahoru k vrcholu a po pár dalších přírazech ho naplnil svým spermatem. Vyčerpaně se o něj opřel a vydýchával to.
Cítil, jak se do něj udělal,bylo to tak intenzivní až to k vrcholu vyneslo i jeho samotného. Se zachvěním potřísnil vlastní bříško. "Už mě neopouštěj, prosím." trochu povolil sevření, kterým ho objímal, ale z daleko ho ještě nehodlal pustit, chtěl si plně vychutnat jeho přítomnost.
"Neměj strach, už zůstanu s tebou." ujistil ho a políbil do vlasů. "Teď už zůstanu pořád s tebou. Budu si tě hlídat dnem i nocí."

Poznámka: Tak tady by jsme to mohli ukončit. Chtěla jsem psát ještě něco, ale ne necháme to takhle. Přemýšlela jsem nad tím, že jsem říkala, že tady bude sex. No nevím, jak vy, ale mě to přijde hodně málo na to, aby se tomu dalo říkat, že tady v téhle dílovce je sex. Přemýšlela jsem, že budu psát i s někým jiným... Víte co? Jestli chcete ještě sex tak si napište pár a já to do děje nějak zakomponuju :P Jinak, ještě jsem chtěla přidat tenhle obrázek. Tuhle povídku bych zveřejnila už včera, ale před noc jsem dělala ten obrázek. To je jen zhruba, jak vypadají ty vězeňské uniformy a ta páska přes oko, i když to není moc vidět :/ Nemůžu si pomoct, ale Ogina tady vypadá jako Jeff the Killer, proč se mi nikdy nepovede nic, tak jak bych potřebovala XP








XI. - Dveře, které byli zavřeny, měli zůstat zavřeny

23. července 2014 v 21:13 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Ohledně obráku, možná vám to už došlo, ale možná také ne, každopádně, já nebudu říkat praví důvod, přoč jsem sem dala zrovna tenhle, tedy kromě toho, že se mi to líbí a sedí to, ale opět si odmyslete, že je Ulquiorra nějaké Arrancar XP A pro ty z vás, kterým to ještě nedoslo - ne opravdu ne Ryuuken tady nemá s Ishidou nic společného, proč? Proto že by se mi to rušilo a potom by to nešlos tím pracovat, prostě nejsou příbuzní okaj? Ďakujem XP

"Jak je možné, že se tady našlo tělo?" zeptal se hnědovlasý, jež seděl za svým stolem v kanceláři. Byl tady ředitelem už hodně dlouho a kromě řádění Ichigova bratra tady žádné vraždy nikdy nebyli. O Ogichiho tělech se vědělo bylo jich kolem pěti, dali by se zpočítat na jedné ruce, ale nikomu to nevadilo, ti mrtví stejně měli jít na popravu a neměli žádné známé, kterým by to vadilo, dalo by se říct, že jim alespoň ulehčil práci s popravou. Potom toho ale už začínalo být moc. Mohla by nastat vzpoura, vězňům se nelíbilo, že může jen tak zabíjet a ostatní si nemůžou ani škrtnou. Také byl stále agresivnější tak musel být přesunut dolů do podzemí a tam zůstal, dál nikoho nikdy nezajímalo, co se s ním stalo a ani co se stalo ostatním, kteří tam dole jsou.
"Včera večer, okolo sedmé hodiny, když tma stráže měli obchůzku našli tělo Findorra Caliuse." odvětil černovlasý s přikývnutím. Když se včera povedlo všechny ty zvědavce odehnat od mrtvoly, museli stráže udělat průzkum a všechno zajistit.
"Jak vypadalo tělo?" optal se Aizen a podíval se teď pro změnu na Ryuukena.
Samozřejmě, ten je na očetřovně, ale to by toho nebylo moc, co by dělal. "Oběť měla řezné rány, řekl bych menší nůž. Také utrpěla několik silných ran v oblasti břicha a hrudi. Nejspíš dostal velkou ránu do hlavy, lebka byla prasklá, s tím by se shodovala jedna ze skvrn na zdi. Ale ta rána by oběť nejspíš jen omrčila a způsobila otřes mozku." vysvětlil, vytáhl složku a hodil ji na stůl před Aizena. "Přínou smrti bylo vykrvácení z hrdla." zakončil to na konec.
Vzal si složku a otevřel ji, byli tam údaje o vězni, důvod jeho pobytu ve vězení, osobní údaje atd. Na další stránce byl vypsán spis a fotky mrtvoli. Oběť byla opravdu zuhožená a bylo jasně vidět, že opravdu vykrvácela z hrdla. Potom tam byl jeden snímek toho nápisu krví na zdi. "Jsem zpět?" pozvedl tázavě obočí. Vzal fotografii a posunul ji k těm dvěma naproti. "Co myslíte, že to znamená."
"Vzkaz." typl si Byakuya. "Myslím, že ta zpráva naznačuje, že tohle není první a ani poslední oběť."
"Rozhodně je pachatel někdo z vězňů. Bude to někdo, kdo je zkušený. Nebyli nalezeny žádné otisky, ale určitě by se mohl najít ten nůž. Ten, kdo to udělal rozhodně nemohl mít čisté oblečení. Krev se několikrát rozstříkla. Navrhoval bych prověřit všechny všechny vězně, někdo z nich na sobě určitě musí mít krev a pokud budete mít štěstí, mohli by jste najít i nůž." konstatoval Ryuuken a potáhl si z cigatery.
"Dobrý nápad." přikývl souhlasně hnědovlasý, prohlížel si pozorně fotky, jestli tam nění něco nápadného. "Svolejte stráže a jděte s nimi prohledat cely, prohledejte důkladně každou celu až s tím budete hotovy, prohlédněte uniformy vězňů chci nahlásit výsledky." podíval se na černovlasého. "Ryuukene, už jste provedl pitvu?"
"Ještě sem se k tomu nedostal." odvětil šeodlavý a vypustil z úst kouř.
"Dobře, proveďte pitvu a potom chci výsledky, chci se jen ujistit." odvětil Aizen s úsměvem. "Já se půjdu podívat na místo činu. Teď už můžete jít." vybídl je.
Oba dva se tedy zvedli a vydali se ke dveřím, následně za sebou i zavřeli. Hnědovlasý ještě seděl za svým stolem a prohlížel si fotografie. Otočil se v křesle a zvedl se, přešel ke skříni, odemkl ji a následně i jeden ze šuplíků, vytáhl ho a zalistoval. Vzal jednu z mnoha složek a následně to všechno zavřel. Vrátil se zpátky na křeslo a otevřel složku vedle té, kterou teď dostal.

Foukal vítr, kupodivu byl silnější, než včera. To počasí se nijak neměnilo, na jednu stranu to bylo dobře, alespoň nebylo to hnusné verdo, že by i velbloud pošel, ale na druhou, když bylo takhle zataženo tak z toho byla skoro až zima. Tedy jak komu, že.
"Až zjistim, kdo ho zabil, tak mu vlastnoručně rozmlátim držku!" vrčel Nnoitra. Takhle vrčel celý den to už nejspíš i od včera, když se to dozvěděl. Nebyl moc rád, že mu někdo zabil člena jeho gangu a očividně by se moc rád mstil. Pořád někde nervózně pochodoval a nebo chytal záchvaty vzteku.
"Vy zmrdi!" štěkl vztekle "Já vim, že to byl jeden z vás a až to zjistim tak ho zabiju!"
"A jak by sme to asi udělali he?" oplatil mu Grimmjow a rozhodil rukama. "Kdyby to byl někdo z nás nebyli by na nás asi nějaký stopy?"
"No rozhodně se nějaký najdou, šmejde!" vyprskl pohrdavě Nnoitra.
"Můžeš začít." ušklíbl se Ichigo "Hele, neblatí tady to pravidlo, že ty ani nikdo od tebe nesmí na naše území a nikdo od nás na tvoje?" naklonil hlavu ke straně.
"Drž hubu!" štěkl na něj černovlasý. Nespokojeně zamručel. Ano, takovou měli dohodu na tom něco pravdy bude. "Ještě sme spolu neskončili!" varoval je, pak se otočil a ne příliš ochotně se vydal na svou část dvora.
"Taky vás někdy tak štve, že by ste mu tu hlavu nejdarši vomlátili vo zeď?" neodpustil vy vyslovit svou myšlenku na hlas a stočil za Nnoitrou červený pohled.
"Umíš číst myšlenky?" podezřívavě se na Renjiho koukl.
"Oooooo páni, Ichigo má nahnáno, protože umim číst myšlenky?" otočil se k němu čelem a pobaveně se zakřenil.
"To teda nemam!" zvedl se z lavičky a rukama praštil do stolu.
"Neeeee, jistě že neeeeee." provokatér jeden, ono až se mu to jednou nevyplatí.
"Ty...!" zahučel, ale jeho pohled upoutalo něco jiného, nebo spíš někdo jiný. Překvapeně zamrkal a odešel od stolu. "Ishido?"
Grimmjow a Renji se podívali tím samím směrem a potom i se stejným výrazem jako Ichigo. Neni to jenom přelud, že ne. Asi ne. Ale bylo vidět, že na jednu nohu došlapoval špatně.
"Ty žiješ?" neodpustil si a nevěřícně ho sledoval. Páni, tušil, že tam dole zůstane a už se nevrátí, byl tam déle, než deset hodin skoro den, myslel, že už se nevrátí.
"Samozřejmě, že ano." odvětil. Zamračil a jakmile se k němu dostal tak ho chytl rukou pod krkem za tmavomodrou uniformu "Ty jeden pitomče! Kvůli tobě jsem tam dole mohl zůstat! Proč si zavíral ty dveře?! Udělal jsi to snad schválně, abych se nevrátil?!" vychrlil na něj.
"C...Co...?" dostal ze sebe tence. Opravdu by netušil, že na něj bude ječet ani by to do něj neřekl dokonale ho to zaskočilo.
"Tys zamkl ty dveře! Ty jsi byl poslední kdo u nich byl, než jsem vešel! Mínil jsi mě tam snad nechat tvému bratrovi?!" pokračoval stále tak rozhořčeně a vztekle. Chudáci všichni tři totální přišli o řeč, jak moc je ten přístup šokoval.
"Tys potkal Ogichiho?" povedlo se mu vyslovit jednu jedinou otázku, která mu vyvstala na mysli, když se mu povedlo trošku se z toho vzpamatovat.
Jen zamručel, odstrčil ho od sebe a radši si šel sednou na lavici. "Myslíš si, že bych si ty ruce pořezal sám?" hlesl teď už klidněji a spíš polohlasně.
"Pořezal?" nechápal Grimmjow, zasedl ke stolu naproti, na své místečko na kterém vždy seděl a které si hlídal jako oko v hlavě. Na to si nikdo jiný nesměl sednout.
Povzdechl si a zvedl ruce, přičemž je k němu natáhl, aby se podíval. Některé řezné rány byli hlubé, třeba ta na dlani, ale nekteré nebyli až tak hrozné.
"To je mu podobný." poznamenal Ichigo jen tak pro sebe, aby se neřeklo. "A máš co si chtěl?"
"Mám." přikývl souhlasně. "Co se tady večer stalo. Slyšel jsem nějaký hluk."
"Někdo tady včera zabil Findorra. Nevíme kdo, ale podřeza mu krk." odvětil modrovlasý s pokrčením ramen.
"Budou to teď nějak řešit, asi nás budou prohledávat a zjišťovat, kdo to byl." doplnil ho Renji.
"Říkal jsem, že se vrátí." přimpomněl jim Ulquiorra, jež právě přišel a sedl si na lavičku. "A vy jste říkali, že se nevrátí."
"Nevrátil bych se, nekdo mi totiž zamknul dveře." stočil vyčítavý pohled na zrzka. S tím se teď nebude dlouho bavit. "Nevím, jak se mi to povedlo, ale ty dveře se pak otevřeli, ale byli zamčené." Pravda, ty dveře byli zamčené, někdo je musel otevřít z venčí, ale když se ven dostal tak tam nikdo nebyl. Nikoho neviděl. Možná to bylo z toho zmatku, že za ním byl Ogichi, neměl tušení jesli si jen nevšiml, že tam někdo byl.

Ozvalo se ohlučující skřípání, jak se dveře pomalu pohnuli. Sice se pootevřeli pomalu, ale potom se už otevřeli poměrně rychle. Na to jak byli obrovské a také těžké se otevřeli hodně rychle, také to nemohlo být vůbec příjemné pro sluch. Otevřeli se úplně do kořán a když někdo vyšel ven a dveře pustil tak se zase zavřeli, silně se zabouchli.
Po schodech, které vedli nahoru od dveří se začal znovu plazit stín, ale tenhle byl větší a v ozěně ho doprovázel psychopatický smích.




X. - Žil jsi život, jež ti zničili, není nic lepšího, než vzít si zpět, co ti bylo vzato

23. července 2014 v 2:23 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Necháme sport sportem a zase na chvíli zvážníme okaj >:I Ne jen sranda XP I když možná by jsme se trošku mohli vrátit k té krvi... Víte, mě už nijak moc nejde skrývat to všechno ty plány a tak, jak vy minulé části hráli ten basket, byl to pokus o chvilku klidu, dalo by se říct, klid před bouří. Ale teď už to vážně půjde všechno na sebe. A ano splnilo se mi mé přání - napsala jsem deset částí dílovky a ještě zdaleka nekončíme, doufám, že by jich mohlo být i patnáct :3

"Kotě, vážně seš tak najivní, že sis myslel, že mi utečeš? Opravdu? Tak to tě asi zklamu... Mám tě!" zazubil se bělovlasý, který nad ním klečel, rukama opřený vedle ramen a tak ho dokonale obklíčil, aby mu už nemohl více utíkat.
Celou levou část obličeje měl z krvavenou, z levého oka mu prýštila rudá krev, která černovláskovi dopadala na obličej. Nemohl tomu uvěřit, vždyť... dostal se nahoru! Pamatoval si, jak vybíhal schody a potom zabouchl dveře, jak... Jak se sem jen dostal. Proč to tady vypadalo přesně jako Akonova laboratoř? A proč v ní byl?!
"Je radost na tebe pohledět." pochváli si. Modrým jazykem olízl krev ze své tváře. Celou dobu se psychopaticky zubil. "Ale tohle." ukázal na své levé oko "Mi ještě zaplatíš." uchechtl se potěšeně. Natáhl se pro skalpel. "A zaplatíš mi to úplně stejně. Oko za oko." přimhouřil to druhé ještě použitelné žluté oko.
Vytřestil oči. To snad nemyslí vážně. Proč je tady dole. Dveře se zabouchli. Nechtěl tady být. To znamenalo, že už se nedostane nahoru a všechna jeho snaha byla k ničemu?! "Ne!" chytl oběma rukama tu Ogichiho, aby si jí udržel, co nejdál od obličeje, o což se také snažil.
Jakou radost mu dělalo vidět ho trpět. Vyzíval se v utrpění druhých bylo to jako euforie skoro by to přiroval i k sexu. Neměl tušení z čeho má větší požitek. "Nemá cenu se bránit." chytl mu obě zápěstí, aby se jimi nemohl nadále bránit. Sklonil se a jazykem obtáhl linii lícní kosti, do zubu vzal obrubu brýlí, aby je sundal. Odhodil je stranou, aby se nepletli. "Tohle už nebudeš potřebovat." ujistil ho a vydal se skalpelem k jeho levému oku. Ostří se stále přibližovalo, než se střetlo s modrou duhovkou a...

"Ogichi!" vyhrkl zděšeně a vymrštil se do sedu. Měl pocit jako by mu srdce mělo chvíli co chcíli puknout, jak rychle mu bilo. Také hodně rychle dýchal, skoro nemohl popadnout dech. Rozhlédl se. Člověk si ani nedokáže představit tu úlevu, když za zády cítil ty masivní ocelové dveře. Byl to jen sen. Pousmál se, s úlevou zaklonil hlavu a opřel si jí o dveře. Ano, dostal se ven. Dokázal to a Ichigo říkal, že to nezvládne. Když ho to tak napadlo, až toho pitomce potká tak ho vlastnoručně zaškrtí! Kvůli němu by skončil dole! Ale hlavní je, že je zpátky.
Když dostatečně zklidnil svůj dech i tep chtěl zkontrolovat, jak vyvázl a co všechno se za tu dobu stalo. Nejprve zkontroloval kapsy, jestli má ty nákresy to je hlavní, měl je. Potom si všiml té louže krve, zaschlé krve. Ale jistě, Ogichi mu vrazil ten skalpel do nohy. Snad už to bude lepší, ale bude se na to potom muset podívat. Musí si najít nějaké místečko, kde bude mít klid a soukromí, aby se zase mohl dát do kupy.
Zapřel se rukama o zem, aby se mohl zvednout, bolestně sykl, ale zvednout se mu povedlo. Chvíli počkatl, ale potom se vydal od dveří pryč. Trochu to bolelo, rána byla určitě otevřená a možná i hluboká, kulhal a musel se opírat o zeď, ale šlo to. Teď se musí dostat zpátky, aniž by na něj někdo přišel. Z toho by mohli být nějaké další problémy, ještě toho trochu.

"Co se děje?" zeptal se Renji, když se konečně zastavili. Nevěděl proč, ale Byakuya ho s sebou odvedl do budovy vězení, ale na tomhle místě ještě nebyl vypadalo to jako nějaké stará chodba. Nepoužívaná. Těžko říct, aby asi to bylo schválně, asi se o tomhle rozhovoru nemělo vědět.
Když se ujistil, že jsou tu rozhodně sami a že rozhodně nikdo neodposlouchává tak k rudovlasému stočil pohled. Téměř všichni vězni měli být venku a stráže jsou tam také, aby je hlídali, kdyby se něco semlelo. Už tady byl dost dlouho, aby věděl, kde se teď kdo nachází a co má za práci. Nikdo sem nepřijde. "Mám pro práci."
Nechápavě naklonil hlavu ke straně a pozvedl nechápavě jedno obočí "Práci?" jakou asi práci. Tedy kromě toho, že tady jsou každodenní práce například v kuchyni nebo úklid nebo v prádelně a tak. Snad by ho neposlal nikam pracovat samotného.
"Vyskytli se jisté...." udělal krátkou pomlku, aby mohl najít to zprávné slovo "Komplikace. Moc dobře vím, že stejně jako ostatní i tebe zasáhla ona zpráva o Grimmjowově popravě, avšak je tu možnost, že by jeho poprava mohla být zrušena a nebo oddálena."
Tak tohle ho opravdu hodně zajímalo. Stejně tak se mu změnil i výraz na zaujatý a v očích se mu zaleskli jiskřičky naděje.Grimmjow by mohl žít dál? Právě toho tady zná nejdýl, jsou prátelé a skoro všichni vědí, jak těžké je přijít o blízkého člověka. "Jak?"
"Nemohl bych to udělat sám, nemohu porušit zákon ani pravidla, ale ty jsi tímhle stylem žil. Věřím, že pro tebe to nebude problém ani tady." cosi vyndal z kapsy.
Přimhouřil oči. Buď v tom bude nějaký háček nebo to je schválně. Tušil, co má udělat, ale Byakuya nebyl zrovna ten typ, co by řešil, něčí popravu. Proto mu to nesedělo. "V tom je háček. To je past." zamračil se podezřívavě.
"Jen jeden háček. Nesmíš zanechat stopy." odvětil vztáhl k němu ruku a natáhl se k němu "Tohle zůstane jen mezi námi, nesmíš zanechat stopy. Pokud můžeš Grimmjowovy pomoct, využij toho." zašeptal mu u ucha, do ruky mu vložil malou obálnou věc. "Udělej, co musíš, v ničem ti nebráním. Pamatuj. Tohle zůstane jen mezi námi." odtáhl se od něj. "Máš ještě půl hodiny na to, aby jsi mohl být venku. Jdi." vybídl ho.
Nepatrně přikývl. Schoval věc do kapsy kalhot a vydal se zpátky ven. Bude muset mlčet, jestli se kluci budou ptát, co se stalo, na něco se vymluví. To už je maličkost, ale teď musí vymyslet jiné věci. Na rtech se mu rozlil mírně psychopatický úsměv.

Masivní ocelové dveře dolů do útrob podzemí, které skrývalo nepopsatelné hrůzy byli zavřené. Zabouchli se a automaticky zavřeli. Nikdo se ven nedostane. Je to nemožné, dostat se přes několik centimetrů, možná desítek, silnou ocel ven. Nikdo se nedostane ven a ani dovnitř.
Bylo to poprvé po dlouhé době, co dveře byli otevřeny a zase zavřeny. Po stěně se začal plazit stín, směřoval ke dveřím. Někdo znovu chtěl otevřít dveře. Poslední dobou jsou hodně v provozu, člověk by se divil, že nikdo neslyší to, jak skřípou.
Onen stín působil v takovém prostředí dost temně a děsivě, pomalu se začal sápat i po zemi. Kdo ví, co měl za lubem, proč šel zrovna sem. Bylo vidět, že se zarazil, když uviděl na zemi krev. Čerstvou krev. Stín se sklonil k louži krve, chvíli u něj byl a následně se zase zvedl.
Dotkl se madla dveří a odemkl. Ozval se skřípot. Dveře se pomalu začali otevírat a když stín usoudil, že jsou dostatečně otevřeny vplazil se do nich a nechal ocel se za ním zavřít se stejně skřípavím zvukem.

Ten samí den, když už byli všichni po večeři a chystali se do sprch a někteří ze sprch a do svých cel se stala zvláštní věc. Stráže nikdy tak neplašili, ale pomalu se všichni začali sbíhat jednou chodbou a tak i nějací zvědavci neodolali a museli se běžet také podívat.
"Co se tady děje?" nechápal Ichigo. Jak už tady padlo. Stráže nikdy takhle nešíleli, nikdy jich nešlo tolik tím samím směrem.
"Nemam tušení, ale zajímá mě, co se děje, tohle je divný." odvětil souhlasně Grimmjow a podíval se chodbou, kterou se stráže hrnuli, cosi si mrmlali, ale nebylo jim rozumět, byl moc velký rozruch.
"Deme se podívat." ztělo to jako rozkaz, ale mělo to znít jako otázka, jen se rudovlasému mu nepovedlo tam dát otazník.
"Jo, docela mě to zajímá." přikývl souhlasně modrovlasý a společně se všichni tři vydali onou chodbou za ostatními. Ulquiorra s nimi nebyl ten většinou v tuhle dobu chodil večeřet a nebo do sprchy, ale určitě mu potom budou muset říct, co se děje. Oni sami by to požadovali pokud by u té události nebyli. No co, každý je někdy zvědaví a někdo míň a někdo víc, no.
"Kdo to jen mohl udělat?" "Jak se jim povedlo udělat takovou věc?" "Není možné, aby tady někdo vlastnil zbraň!"
Ano přesně tyhle otázky tady padali, alespoň tyhle byli přes veškerý ten hluk slyšel. Očividně všichni byli hodně šokovaní a fascinovaní. Stále se scházelo více vězňů a bachaři měli pomalu, co dělat, aby je udrželi za pomyslnou čárou a nepřibližovali se. Jen z těží se těm třema povedlo proniknout až těsně ke strážím.
"Co to sakra..." zarazil se zaskočeně zrzek a upřeně sledoval dění před sebou. Na zemi kus od zdi ležela mrtvola. Ve velké kaluži krve. Vššude v dosahu byla krev. na zdech a po zemi byli cákance a kapičky.
I Grimmjow a Renji tomu nemohli uvěřit. Komu se sakra povedlo tady někoho zabít s takovou ostrahou, která tady je, to je nemožné! A tohle vypadalo na řezné rány. Nejspíš zemřel na vážná poranění a vykrvácení z hrdla, ale to nebylo tak překvapující, překvapující byl ten fakt, že toho chlápka znali. Vlastně s ním dnes hráli basket, Findorr.
Ale to nebylo vše, ještě více šokující bylo to co bylo na zdi. Kromě cákanců krve byl na zdi nápis. Byl napsán krví oběti a dalo by se říct, že zároveň mluvil za vše a zároveň vyvolával spoustu otázek. Ten nápis byl napsán anglicky.
I'm back!

IX. - Nikdy se nesmíš vzdát, musíš hrát, aby jsi vyhrál

22. července 2014 v 13:39 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Nemohla jsem najít žádný obrázek tak jsem sem dala tenhle protože se asi nejvíc hodí, ale budete si muset odmislet tu masku a Hollow díru a všechny ty doplňky, na internetu prostě nenajdete nic co by se hodilo a ve vězeňských uniformách tam opravdu nenajdete :/ Mno nic, tahle část bude zhruba z času, co se dělo nahoře, když Ishida byl dole. Tohle bude asi nějaká trochu část na odreagování (?) dalo by se říct a pro ty, které tohle bude nudit nebo nemají rádi basket, tak se omlouvám, neumím psát nějaké sporty a tak, ale potřebuji zase chvilku klidu dalo by se říct O.o

Od včera se začalo to až příliš horké počasí kazit, kdo ví proč, ale slunce se schovalo za mraky a na nebe padli šedé až černé mraky, vypadali, že by se každou chvíli měli protrhnout a spustit vodopády vody. Také se zvedl vítr, byly slyšet stromy, jak bouřlivě šustili ve větru. Teď bylo venku přímo delikátní počasí, proto všichni byli na vězeňském dvoře a chladili se po těch teplých dnech.
Hráli hry. Tady se toho sice moc hrát nedalo, maximálně tak fotbal a nebo basket a ty míče už toho také dost zažili, možná kromě her tady bylo ještě hřiště, něco jako venkovní tělocvična, které se používala také, pokud vevnitř bylo plno nebo se tam v tom vedu nedalo být. Ale ne všichni museli nutně dělat tyhle aktivity, někteří se prostě jen někde povalovali a chladili.
"Dělej!" houkl Grimmjow a zvedl ruku, aby na něj bylo vidět. Nikdy se neměl rád s Nnoitrou a tou jeho vadnou ligou, zkrátka nešlo odmítnout té skělé situace jin nakopat zadek v basketu. Teď se uvidí, kdo je lepší a pokud se jedná o pravidla? Na ty tady nikdo moc nehrál, jejich týmu chyběl pátý hráš, ale to je úplně jedno, nikomu to tady nevadí a jak by to mohlo asi tak vadit, když jsou čtyři tak si vystačí ještě s bojovým duchem dokázat jim, že to oni jsou tady ti lepší.
Ulquiorra se zadýchaně po modrovlasém podíval. Zatím je to nula nula. Všechny koše se jim povedlo vybránit, ale to také stojí hodně úsilí stejně tak i z druhé strany, a on má hodně velkou nevýhodu s jeho výškou, určitě by nevykryl nic od Nnoitry, který má přes dva metry a on sám jenom metr sedmdesát skoro. Ale zase má výhodu v obratnosti.
"Dej to sem, škvrně!" zazubil se Nnoitra a rozehnal se po Ulquiorrově míči rukou.
Měl na štěstí rychlejší reflexy, Grimmjowovi by to nedokázal přihrát, byl moc daleko a ještě byl u něj Tesla. Prohodil si míč pod nohama a uhnul černovlasému stranou, aby ho netrefil, on by to totiž moc rád udělal.
"Děka!" usmál se Ichigo, chytl míč a rozeběhl se s ním ke koši na druhé straně hřiště. Potěšeně se zazubil, povedlo se mu dostat až k němu, aniž by mu někdo vzal míč. Odrazil se od země a těsně před tím, než míč spadl do koše tak ho někdo odhodil stranou.
"Chm, blbe." uchechtl se pobaveně Yylforte. Jak si myslel, že dá koš, to bylo úplně směšné, rozhodně ne.
"Hajzle!" procedil pohrdavě rudovlasý, zatnul ruku v pěst. Tohle už je po třetí, co ten míč vykryl. Ale míč teď byl volný! Samozřejmě, že se tam všichni hned hrnuli. Ale nakonec ho dostal do rukou Findorr. Ten má s Yylfortem hodně společného, sem se dostali totiž spolu. Prý nějaké vraždy. To ho nezajímá. Rozeběhl se blonďákovi naproti a sebral mu míč jedným svižným pohybem ruky.
"Šmejde!" ušklíbl se Nnoitra. Když se míč odrážel od země rukou ho odhodil z Renjiho dosahu k Teslovi a ten se s ním zase vydal zpátky ke koši. Potěšeně se usmál.
Tesla doběhl kus od koše a přihrál míč Findorrovi, ten se odrazil od země a hodil míč, na štěstí se trefil jen do zelezného kruhu koše, tak že se míč odrazil zpátky.
Ještě štěstí, že poblíž nich byl Ulquiorra, vzal míč a zase pohotově dribloval ke koši. Findorr a Tesla běželi za ním a snažili se mu zatarasit cestu a před ním byl Nnoitra a Yylfort. Horem to nepůjde. Rychle si prohlédl, kde jsou ostatní z jeho týmu. Tohle už půjde. "Renji!" prohodil míč Nnoitrovi pod nohama, díky tomu, že byl tak vysoký tak se mu to povedlo. Míč se odrazil od země.
"Dík!" kývl rudovlasý a vydal se ke koši.
"Ne tak rychle!" Yylforte do něj prudce strčil a ještě mu schválně podkopnul nohy, aby ho poslal na zem, ale i s sebou.
Zasyčel, když se praštil do hlavy o betonovou zem. A míč se kutálel kapsy pryč. "Ichigo! Míč!"
Zrzek se po něm podíval. Tady nikdo nebude řešit, že mu schválně podkopl nohy, tady se na pravidla nehraje, klidně se tady může používat násilí, je to každému jedno. Sebral kutálející se míč a pospíchal dál. Nnoitra, Findorr a Tesla ho ale dokonalé obklíčili. Když se po něm rozmáchli, povedlo se mu podklouznout Teslovi pod rukama, ale musel se hodně zkrčit, až tak moc, že nezvládl udělat další krok. "Grimmjow!" hodil míč na zem, od které se odrazil k modrovlasému, jelikož on skončil taky na zemi.
"Uhni, kteréne!" zavrčel nevrle černovlasý, odkopl ho stranou, aby se mu nepletl.
Modrovlasý chytl míč, doběhl ten kousek cesty ke koši a vší silou vyskočil. Prohnul se v boku a vší silou poslal míč konečně do koše, velmi těsně to stihl, než mu černovlasý skoro urazil ruku, když se snažil vykrýt míč, ale nestihl to.
Hřištěm se rozlehl vítězný výkřik, ovšam jen od těch čtyř, kteří dali koš. Na Nnoitrovi, Findorrovi a Yylfortovi byl dost jasně poznat vztek, úplně je to zžíralo, bylo to zřetelně vidět. Tesla se jen tvářil jako obvykle. "Ty hajzle! Ještě sme spolu neskončili slyšíš?!" zavrčel na Grimmjowa černovlasý vražedně a strčil do něj. "Deme!" rozkázal svému týmu a vydali se z hřiště pryč.
"Super, je to tam!" uchecht se potěšeně a zároveň i pobaveně zrzek. Dali koš a zároveň se jim i povedlo naštvat Nnoitru a jeho gang. Dva v jednom.
"Dej pět!" zazubil se rudovlasý a zvedl ruku, aby si s Grimmjowem mohl plácnout. Sice má roztržený spodní ret, ale to nic není, to se zahojí za chvíli.
"A krásně to pročistilo plíce." dodal černovlásek a protáhl se. O tomhle povídat ještě hodně dlouho, jak je tak znal. Rozhodně to nebude jen jednodenní úspěch. Přece jen porazit ten gang v něčem to už musí být.
"Yo to jo." přikývl souhlasně Grimmjow, všichni čtyři byli hodně zadýchaní a taky spocení a to i když fouká vítr a je zataženo, teď by se ta sprška z nebe i hodně hodila. "Tak dem." vybídl je s přimhouřením oči a zase se vydal k tomu jejich stolu a lavicím, které jim patřili.
"To mi chybělo." poznamenal Renji. Položil míč na zem ke stolu a horní část uniformy na stůl. Stáhl ze sebe i propocené triko, aby se trochu zchladil a zároveň se do něj mohl utřít.
"Asi tak. Ale Nnoitra byl teda pěkně nasranej." neodpustil si Ichigo, také ze sebe stáhl všechno horní oblečení, zasedl na lavičku a rukama se opřel o stůl, aby se mohl pořádně vychýchat a nabrat do plin čerství, osvěžující kyslík.
Grimmjow ty dva také napodobil, jen s tím rozdílem, že on nenosil ani triko a ani tílko, děsně mu to vadilo a zima mu nevadila. "Hele... Když nad tim tak přemejšlim... Už sem přes dva dny neviděl Ishidu..."
"Jo no... Chtěl jít do podzemí." odvětil Ichigo a zvedl k němu hnědý pohled.
"Co?" pozvedl modrovlasý obočí "Já řikal, že začíná šílet. Co to bylo sakra za debilní nápad? Mu jebe?"
"Kdo ví, řikal, že tam nutně potřebuje." pokrčil Renji rameny a sedl si k nim na lavičku.
"Blbec, ten už se nevrátí." zavrtěl hlavou Grimmjow a prohnul se v zádech, aby se mohl protáhnout a uvolnit napjaté tělo.
"Vrátí." opáčil Ulquiorra přesvědčeně. A také si na tom hodlal trvat.
"Nevrátí. Buď nenajde cestu ven nebo tam na někoho narazí." zamítal stále Grimmjow. "Ulquiorro, víš vůbec, co je tam dole?"
"Cely a tam jsou vězni." odvětil černovlásek. Rozepnul si horní část uniformy, aby trochu větral, ale tak mu to bohatě stačilo.
"Ichigo, kde je tvuj bratr?" stočil modrý pohled na zrzka vedle sebe a šťouchl do něj loktem.
"Co?" podíval se po něm, nejdříve nevěděl, co má dělat, co se po něm chce, očividně byl myšlenkami úplně někde jinde. "Eeee, Ogichi?" pozvedl tázavě jedno obočí.
"Ne asi, Jeníček a Mařenka!" protočil oči.
"Byl tady se mnou, ale potom ho přeřadili, dělal problémy, zabil několik vězňů a potom ho přeřadili dolů do podzemí, kde ho zavřeli." netušil přesně. Už ho dlouho neviděl.
"Vidíš." stočil pohled zpátky na Ulquiorru.
"Ale on se vrátí." stále si trval na svém.
"Dobře, dobře, jak myslíš, ale pochybuju, že přežije, možná se vrátí na kousky." pokrčil rameny.
"Ne nevrátí se na kousky." zamračil se mírně.
Zatím, co se tady ti dva hádali a další dva je možná až pobaveně sledovali, že se hádají jako malé děti o hračku, zatím k nim šel jeden ze strážných. "Omlouvám se, že vás ruším." hlesl, aby si jich všimli a přestali se dohadovat nad hloupostmi, ale spoň on si myslel, že to jsou hlouposti.
"He? Byakuyo, co ty tady chceš?" pozvedl tázavě obočí Ichigo a stejně jako všichni tři tak i on se na něj musel podívat. Páni, kdo by tušil, že sem zavítá někdo jako on.
"Nepřišel jsem za tebou." ujistil ho, že se nemusí něčeho bát, že zrovna on by něco provedl. "Přišel jsem za Renjim." stočil šedý pohled na rudovlasého "Pojď se mnou." vybídl ho a otočil se, přičemž se vydal pryč.
Tázavě se po ostatních podíval, ale jaksi mu odpovědět nemohli, dívali se na Renjiho podovným způsobem. Sebral si tedy své triko a uniformu a vydal se i když ne moc potěšeně za Byakuyou.

To si snad dělaj srandu

22. července 2014 v 1:29 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Hichigo/Ogichi x Zangetsu
Warning: yaoi, možná trošku vzdoru O.o

Poznámka: Tahle povídka je pro monču a snad nebude vadit, když tohle také bude jako jedna povídka, omlouvám se, ale Kate neumí psát na bovel :/ :D No nevadí, taky máme všichni práci a když teď píši povídky tak je píši většinou od půlnoci klidně i do pěti nebo šesti do rána... Ale dost už se mnou. Snad nebude vadit, že je tohle na Ogichiho a Zangetsu, někde mám schované obrázky i s Ishidou a Zangetsu, ale nemohla jsem je najít :/ a Ogichi je prostě poulární a mě se za něj dobře píše, to je úplně jiný kafe, než Ichigo. Tak tady to je a pardon za spoždění <:3

"Hej, Zangetsu!" zazubil se bělovlasý. Už ho to zase chytá, tedy ne, že by tomu jindy bylo jinak, ale měl nutkavou potřebu někoho potrápit a jediný, kdo byl momentálně po ruce byl chudák Zangetsu. A kdyby se někdo ptal, ne nechtělo se mu lézt do lidského světa za Ichigem a ani ho nechtěl tahat sem. Je líný, moc práce, navíc, přece nemůže nechat Zangetsu jen tak bez poskvrny, to by nešlo. Ani by se nedivil, kdyby chudák stařík ani nevěděl, co je to se pořádně odvázat a taky si tak užít.
"Ano." odvětil hnědovlasý a stočil k druhému modrý pohled, i když arvu jeho očí kryly hnědé brýle. Už zase přemýšlel a díval se kamsi do dálky. To dělá nepřetržitě, nic zvláštního.
"Poď se trochu zabavit!" chytl ho za plášt, jako by se po něm chtěl sápat nahoru. "Upleteme ti copánky!" vytřeštil fascinovaně oči, při té představě, jak by potom vypadal a potěšeně se zazubil.
"Co že?" otočil se k němu bokem. Plést copánky? Okaj tohle Ichigovo já má téměř vždy hodně blbé nápady a je hyperaktivní, ale tenhle nápad se mu nelíbil!
"Jo upleteme ti copánky!" chytl ho za hnědé vlnité vlasy a rozdělil si je na tři pramínky, aby je mohl začít splétat. Neuměl být jemný, tak že je asi jasné, že to muselo tahat.
"Hichigo, přestaň." zamračil se, odtáhl se od něj, aby na něj tak snadno nemohl. Ten se jen tak nezklidní, radši být na pozoru.
"Ale já mam hravou." odvětil s přivřenýma očima šibalsky. Zubil se. To nikdy nevěstí nic dobrého. Dostal se rukama pod černý plášť a strhl Zangetsu pod sebe na zem, tak že na něm ležet. Vytáhl se do kleku, aby mu nemohl druhý utéct a přejel rukama po jeho těle.
"A já řekl přestaň." chytl jeho ruce a zvedl je nad své tělo, aby se ho už více nedotýkal. Vytáhl se do sedu a začal ho od sebe strkat dolů, aby se mohl znovu zvednout.
"A já řek, že mam hravou." ušklíbl se a když si tak hezky sedl tak se naklonil a jazykem mu vnikl do úst. Spokojeně zavrněl teď ho nehodlal jen tak pustit. Hrál si s jeho jazykem. Vymanil si ruce z jeho sevření a nadzvedl se mu na klíně. Jednou paží ho objal kolem krku, abym u neutekl a tou druhou se vydal rozvázat své obi a následně pod hakama, přičemž do svého nitra začal pronikat hned dvěma prsty. Slastně zasténal do staršího úst.
Zangetsu překvapeně vytřeštil oči. Zapřel se mu rukama o ramena a pokusil se vzdorovat, ale tím, že si ho Hichigo držel a rozhodně nehodlal pustit, nepovedlo se mu ho odtlačit, ale samozřejmě, že se nijak moc extra nezapojoval.
Začal se sám připravovat a roztahovat prsty od sebe. Odtáhl se mu od úst. Chtěl na něj vidět a také se musel nadechnout.
Když se od něj konečně odtáhl, znovu se o něj začal zapírat, aby se ho pokusil odtlačit dál. S tímhle nechtěl mít nic společného, vůbec se to nehodilo k jeho charakteru bylo mu to proti srsti.
"Ale no tak. Taky potřebuješ trochu uvolnit." zapředl mu u ouška. Vytáhl ze sebe své prsty a jal se rukou vydat k druhého oblečení, aby se mohl dostat na jeho vzrušení. Promnul ho mezi prsty a víc se k němu natiskl. Nasměroval jeho vzrušení ke svému vstupu a nechal ho do sebe proniknout celou svou délkou.
Semkl víčka k sobě a potlačil zachvění. Radši odvrátil hlavu stranou. Vážně, teď už ho asi těžko nechá v klidu dožít.
"Ale no tak, starouši. Uvolni se trochu, tohle ti nic neudělá." prohrábl hnědé prameny a obtáhl jazykem konturu jeho ouška. Začal se nadzvedávat na jeho klíně a z hrdla mu unikali slatné vzdechy. Vůbec se nesnažil je tlumit, naopak, chtěl Zangetsu rozrajcovat, aby i ten z toho něco měl a také to byla záměrná provokace.
"Zavři pusu, zlí Hollow!" cukl na něj pohledem. Zamračil se jako na nějakého psa, kterému hrozí jeho páníček. A i když si to možná neuvědomil, nechtěně mu z úst unikl jeden sten.
Potěšeně se zazubil. Konečně jaká pozitivní odezva. Přimhouřil oči, neodolal tomu pokušení přejet jazykem po tom strništi na jeho tváři. Pomalu v něm stoupalo všechno to vzrušení, cítil, že už brzy bude. Obemkl prsty svou erekci a začal jí zpracovávat.
Nemohl si pomoct, ale ten zpropadený kluk dokázal své. Tušil, že spolu dlouho nebudou mluvit, v žádném případě. Odvrátil pohled, ještě pár nadzvednutí toho těla nad ním a pohltila ho vlna orgasmu, naplnil Hichigovo nitro bílou tekutinou.
Vydechl. Potřísnil svou ruku vlastním spermatem a přestal se nadzvedávat. Přejel si jazykem po rtech a potom to samé udělal i u Zangetsu. "Vidíš? A žíly se ti z toho nezkrátili." odtáhl se od něj, už ho nechá zase na nějakou dobu být. Sedl si na zem vedle, aby se mohl trochu vydýchat.

Opíral si bradu dlaní a loktem o lavici. Čučel ven z okna, měl divný pocit a jaksi věděl proč, myslel, že to i viděl nebo si to dokázal dost živě vybavit. "To si snad dělaj srandu." zahučel v hlavě nevěřícně Ichigo. Nikdy by ho nic takového nenapdalo, že se Zangetsu nechá přefiknout od Hichiga, upřímně ho to dost zaskočilo, ale možná i malinko naštvalo. Těžko říct. Hlavní bylo, že mu to dost zaměstnalo mozek a on teď vůbec netušil, co bude v té zatracené písemce!!! Gaaaaaaaah!!! Hichigo!!!!



VIII. - Nejdřív musíš spadnout do tmy, aby jsi mohl vidět světlo

21. července 2014 v 15:40 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Dobře tak můj experiment Akon x Ogichi z minulé části se mi povedlo. Byl tam první sex super ha >:D Ale zase trošku zklidníme *.* Jelikož už dole máme všechno splněno tak se pomalu přesuneme zase nahoru k ostatním. Ishidu teď necháme chvíli spát a na chvilku se zaměříme na někoho jiného, ještě přesně něvím koho, ale už mám pár nápadů. Upřímně, vůbec mu to nezávidím, že byl tam dole, chudák teď z toho bude mít noční můry do konce života :/ ale co mohlo být i hůř. Tak si počtěte a já začínám mít docela hlad, tak zatím pa :P

Odtáhl se a prohlédl si pozorně své dílo. Moc se mu to líbilo. Oblečení měl potřísněné od další krve společně s nožem. Ruce měl krvavé stejně tak jako místy kůži obličeje. Prejel si po rtech modrým jazykem, aby mohl olíznout krev. Spokojeně vydechl, po čtyřech si zase přelezl k chlapci, klekl si před něj a dvěma prsty chytl jeho spodní čelist. "Kotě seš dokonalej." zašeptal smyslně, kousl černovláska do hrdla a pak se rty vydal nahoru a jazykem slízával krev. Položil nůž na zem, aby si mohl uvolnit ruku a vydat se jí po těle naproti sobě a pod kalhoty a spodní prádlo k chlapcově vstupu, potěšeně se usmál.
Cukl sebou prudce dozadu a nespokojeně zamručel. "Nesahej..." zachraptěl a z těžka otevřel modré, vyčerpané a utrpením prosycené oči. Nechtěl být od něj ještě poskvrněný takovým, co teď zamýšlel.
"Kotě, ty zase zlobíš." konstatoval, natiskl ho na zeď a sám se na tiskl na jeho tělo. "To se mi nechce líbit. Krev ti moc sluší, pod tou vězeňskou uniformou určitě budeš vypadat ještě líp, než teď."
Zachvěl se a odvrátil hlavu stranou. Teď byl přesně na tom rozmezí jako zvíř, které je zahnané do rohu. "Nesahej na mě!" štěkl po něm a rukama ho od sebe odstrčil. Ty řetězy byli na to dost dlouhé, aby mohl jít klidně i dva metry od té zdi. Otřel si ho rukávu uniformy krev z tváře a následně i z pořezaných rukou. Na obličeji i pažích měl rýhy od nože. Zvedl ze země své brýle, aby konečně viděl zase normálně a ne rozmazaně a varovně Ogichiho sledoval.
Bělovlasý se podepřel na lokni a překvapeně se na chlapce podíval. Páni, netušil, že v něm zůstalo ještě tolik síly. Tošil by, že podkopal jeho psychiku dost na to, aby se nebránil. Chtěl ho vidět prosit a brečet nikoli se vzpírat a křičet. "Ty se chceš prát? No, jak myslíš." zvedl se ze špinavé podlahy. Chytl Ishidu za modrou uniformu a vytáhl ho na nohy.
"Ne! Nesahej na mě!" zapřel se o něj rukama, aby si ho uržel, co nejdál od těla. Ta bolest od řezných ran ho teď vůbec nezajímala vlastně jí teď vůbec necítil, do krve se mu dostal adrenalin, chtěl se mu bránit a také se bránit bude, nenechá ho, aby si s ním dělal, co chce, nění žádná hadrová panenka.
"Ogichi!" okřikl ho vztekle Akon a praštil do ocelové desky stolu. "Nech toho kluka na pokoji a vypadni odsud! Potřebuji mít klid!"
"Ale já za to nemůžu."
"Řekl jsem ticho!" zavrčel černovlasý, odtáhl se od stolu, praštil Ogichiho do zad, aby Ishidu pustil a pak ho chytl za triko a začal ho táhnout, doslova, pryč odsud do jiné místosti.
Černovlásek se za nimi ještě chvíli koukal, aby se náhodou nerozhodli vrátit, ale když se kroky vzdalovali stále víc a víc, usoudil, že je to na pár vteřit v pohodě. Cukl pohledem na plány vězení, které byli na zdi. Vrací se k původnímu plánu. Zkontroloval chodbu, kde Akon s Ogichim zmizeli. Sáhl na zadní kapsu kalhot a přejel po ní pečlivě prsty. Z látky vytáhl jehlu. Podíval se na zámek na okovech. Ohnul jehlu a strčil ji do zámku a tak dlouho s ní hýbal a zkoušel dotek, dokud neuslyšel cvaknutí a zámek se odemkl. Sundal si okov z jedné ruky a potom to samé zopakoval i u druhé ruky. Pustil jehlu na zem a přešel ke zdi. Sundal všechny plány vězení a rychle se rozhlédl, jestli nejsou někde ještě nějaké. Musel pospíchat, nevěděl, kdy se Akon vrátí. Složil nákresy a schoval je do kapsy, ještě ho zaujala jakási složka na polici. Její nadpis ho upoutal až moc na to, aby ji tady nechal. Vzal jí s sebou taky. Nic víc tady neviděl. Jen si ještě vzal ten skalpel.
Byly tady dvě chodby - dva možné východy. Jeden, do kterého vešeli ti dva, tím se zamítá tahle chodba. Vzal tedy tu druhou, rozeběhl se do tmy. Viděl jen černou tmu a sem tam obrysy, cesta byla stále rovně. Moc netušil kudy jít, připadalo mu, že jde stále v kruhu.
Neměl tušení, kolik hodin tady už byl, ale ostatní nahoře ho budou určitě považovat za mrtvého. Nemohl tady skončit, nechtěl skončit v rukou Ogichiho a Akona taky ne. Jak nad tím tak přemýšlel tak si jsou s Ichigem docela podobní, i když mají oba trošku jiné sexuální chotky, ale oba dva z jakéhosi neznámého důvodu chtějí jeho.
Potřeboval na chvilku oddech trošku se zorientovat. Nikoho za sebou neslyšel, ale nemohl čekat dlouho. Před tím také něvěděl, že ho Ichigovo dvojče pronásleduje, kdo ví, jak dlouho. Třeba o něm věděl už když sem vešel. Nemohl riskovat, že mu zatarasí východ, nikdy by se odsud nedostal.
Zaslech dalekov chodbě kroky. Za sebou, vracet se už nemohl musel dopředu. Konečně začal vidět problikávající světlo, touhle chodbou už šel. Tušil, že právě tady potkal Ogichiho. Zase se rozozeběhl dál. Vážně se už blížil za pár minut se dostal do té obrovské hali s celami, tam kde prvně slyšel Akona a našel Mayuriho. Teď už si cetu pamatoval. V krvi mu proudil adrenalin.
"Kotě ty chceš utíkat?" uchecht se psychopaticky bělovlasý a strhl ho s sebou na zem. Kde se tady vzal? Čekal tady snad? Buď ho nějak předběhl nebo je za ním ještě Akon. Pomalu všechny naděje na útěk vyprchávaly, to je zlé a už byl tak blízko a tak daleko.
"Ogichi?!" zamračil se a skopl ho ze sebe, aby se zase mohl rychle sesbírat a dostat se od něj pryč, ale bělovlasýho chytl za nohu a zase stáhl na zem pod sebe. "Nesahej na mě!"
"Ty potvoro, mě nebudeš utíkat!" upozornil ho, vytáhl ho s sebou na nohy. Pevně ho chytl pod krkem. "Tohle je muj revír, myslel sis, že se ti fakt povede utéct?"
Chytl jeho zápěstí rukama, pokusil se uvolnit, dusil ho. Nemohl teď skončit, už byl tak blízko, to bylo tak nespravedlivé, nechtěl snášet jeho perverzní muka a řezání do kůže. Je tak zkažený až je to nechutné. "Pust mě! Hned mě pust!" zazmítal se, nohama ho zkusil znovu kopnout.
Potěšeně se usmál, rád viděl své oběti trpět, takhle jak se snažil. To bylo přesně ono. Nechal ho se zmítat a snažit se bránit, stejně to nemá cenu, on ho nepustí, měl mnohem větší sílu. A to nebyla jediná jeho výhoda. Byl vyšší i fyzicky zdatnější a hlavně tady ty chodby v podzemí znal lépe, než kdokoliv jiný a když k tomu přičteme ještě to, že jeho oči jsou zvyklé na tmu, které tady je. "Ještě sem se tak nepobavil jako s tebou kotě."
Přestal se zmítat, tohle nemělo cenu, musí to jít jinak. Ogichi má sice sílu, ale určitě neumí používat mozek, rozhodně na to nevypadal. Vzpomněl si na ten skalpel, co si schoval v kapse. "Vážně? A to se teda pobav s tímhle!" vší silou, co mohl mu vrazil ostří chirurgického nástroje do oka a ještě ho kopl do břicha, aby ho dostal na zem a dost daleko od sebe. Jakmile ho pustil mohl se rozeběhnout zase ke dveřím, už byl blízko schodiště.
Bolestně zařval a seknul sebou o zem. Chytl se za obličej a bolestí se svýjel na zemi. "Ty zkurvená mrcho! Koukej se vrátit! Zabiju tě!" křičle za ním, snažil se nevnímat tu bolest. Z oka mu crčely proudy krve a trčel ocelový nástroj. Pevně stiskl zuby k sobě. Chytl skalpel a na jeden prudký pohyb ho vyrval, ale za bolest, nešlo to, aby s sobě potlačil další vykřiknutí.
Zadýchaně vybíhal schody. Ty dveře, už byli tak blízko. Teď už to zvládne. Ogichi přece nahoru nemůže. Nebo snad jo? Ne pokud mu zabouchne dveře. Netušil, jak se to stalo, ale zakopl. Slyšel ho, jak se vztéká a blíží se. Sesbíral se a vyběhl zbylé schody.Už byl vyčerpaný, ale vší silou se zapřel o dveře. Zkoušel do nich vrazit. To není možné, musel s nimi, ale spoň trochu hnout, leda by byli zamčené. Kdo je sakra... "Ichigo! Ty jeden pitomče!!!" to si snad dělá srandu, jako kdyby věděl, že už se nevrátí tak je musel schválně zamknout! To ne teď ne. Vždyť už je u dveří!
"Ty svině malá! Zabiju tě a bude tě to bolet! Poď sem ty děvko!" vrčel vražedně, drápal se za ním po schodišti. Celou levou část obličeje měl zkrvavenou, krev stále tekla z jeho oka. Těžko na něj už bude někdy vidět. V ruce svíral skalpel a šel za ním na horu. Měl vztek.
"Ne!" zavrtěl hlavou a praštil do masivních dveří. Kurosaki! Ty idiote! Proč dříve koná, než myslí, proč ty dveře zamykal! Ještě jednou se do dveří vší silou opřel. Ozvalo se cvaknutí, pohnuli se, začali se otvírat. To ne, sice se říká, že když je člověk v tísni tak dokáže vyvynout nadpřirozenou sílu, ale tohle. Tlačil na dveře jak jen mohl. Konečně světlo, které do tmy pronikalo. Držel dveře a vyběhl ven.
"Ale ne! Nikam nejdeš! Koukej se sem hned vrátit!" štěkl za ním. Vylezl za ním. Mračil se. Ohnal se po něm rukou, ale nechytl ho a když se za ním začali zavírat dveře, zapřel se za ně rukou a tlačil proti sobě. "Mě neutečeš, mrcho!"
"Ne! Pust ty dveře! Vypadni odsud!" opřel se zády o masivní ocelové dveře a nažil se je zabouchnout. Nemohl ho pustit nahoru. Kdo ví, co by tady pak bylo za pohromu. Podklouzla mu noha a spadl na zem. Ogichi ho chytl za unigormu nohy a táhl k sobě.
"A mam tě svině, teď už mi neutečeš." zasmál se psychopaticky. Tlačil dveře a táhl si chlapce k sobě. Vrazil mu skalpel do nohy a potěšeně se zazubil, když se mu dostalo bolestného cuknutí a výkřiku. "Jaká slast." pochválil si.
Bolestně se chytl za nohu, hodně to krvácelo. Byl hluboko a bolelo to a bělovlasý stále tlačil dveře, i když se o ně zapíral, jak jen mohl. Skousl si ret, chytl rukojeť chirurgiského nástroje a vytrhl ho. Potlačil v sobě bolestný křik a skučení, myslel, že si prokousl ret. Stiskl pevně krvácející ránu. "Obojná slast." oplatil mu stejnou kartou a vrazil mu skalpel do ruky, aby ho pustil a když sebou zase trhnul. Zapřel se o dveře a zaboudl je, díky váze dveří a tomu, že se zavírali, když do nich tlačil tak se mu to povedlo.
"Ty děvko! Zabiju tě! Slyšíš! Já sem s tebou ještě neskončil!" křičel z poza dveří a rozzuřeně do nich mlátil. Ozývali se silné rány, ale ty dveře zevnitř otevřít nejdou. Když se zabouchli tak se i automaticky zamkli. To neotevře.
Ignoroval ho. Opíral se zády o dveře. Tiskl si krvácející ránu na noze a hrudník se mu hodně a rychle nadzvedával, vydýchával všechen ten běh, chaos a přetahování s ním. Skoro tam zůstal. Nemohl ty dveře ale otevřít sám. Nešlo to, to bylo nemožné. Musej je někdo otevřít zvenčí, ale kdo. Netušil, kdo to byl. Ale začala na něj doléhat únava a všechno to vyčerpání. Jak mu pomalu vyprchával adrenalin z krve, začínal být stále unavenější. Vidění se mu rozmazávalo, ztrácel krev a motala se mu hlava. Pomalu toho bylo až tak moc se že neudržel při vědomí. Zavřel oči a svezl se po dveřích na bok do lehu.



VII. - Brány svého vězení si nese každý v sobě

20. července 2014 v 2:49 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Dobře, tak v téhle části chci udělat jeden experiment a jestli se mi to povede tak sem machr, pardon, že tohle říkám, ale vážně, moc se mi do toho nechce, ale chci to zkusit. Jako já zvládnu napsat všechno, ale na tohle jsem sama zvědavá. A taky nechci, aby to bylo jen yaoi tak že, to nakonec dopním něčím trošku krvavějším chudák kluk a to bude pokračovat možná v další části, ale možná tam bude něco jinýho. Uvidíme Tak zatím pa :)

Ta bolest. Strašná bolest v hlavě, jako by ho přejel vlak. Tak moc mu třeštila hlavě. Jen velmi těžce otevřel oči, všechno se s ním motalo a ze začátku viděl dost rozmazaně. Ta bolest. Chvilku mu trvalo, než se mu obrazy vyjasnili, ale když se tak stalo, první čeho si všiml bylo, že tahle místnost vypadá, jako nějaká laboratoř. Byl tady operační stůl pak kdesi jaké baňky, po zdech nalepené nějaké poznámky a papíry a dokonce i mapa celého vězení, právě pro to sem šel. Ale netušil, jak se sem dostal. Pamatoval si, že dostal velkou ránu do hlavy a že ho chtěl Ogichi odnést s sebou, tak že ho odnesl sem. Sice mu usnadnil cestu se sem dostat, ale jak se teď dostane on ven, když neví, jaká je cesta.
Když se mu prstala motat hlava, pokusil se vstát, ale místo toho jen slyšel cinkání. Okolo zápěstí měl okovy na řetězech, které vedly do zdi. To nepovolí vypadalo to dost pevně. Takhle si připadal jako vězeň, vlastně to byl asi záměr. Takhle si ho tady svázat jako kdyby byl nějaké zvířátko.
"Ále, kotě se nám probudilo? Že sis dal na čas." zazubil se bělovlasý, který právě přišel a vydal se k němu.
"Pust mě, proč jsi mě sem přinesl."
"Proč?" dřebl si k němu na zem a chytl ho pevně za spodní čelist. "Už dlouho sem neměl nikoho takovýho jako seš ty." vysvětlil, sklonil se k němu a přimhouřil žluté oči. Natáhl se jazykem.
"Dost!" vymanil se druhému ze sevření a odsouval ke zdi, aby od něj byl, co nejdál. S ním nechtěl mít nic společného. "Nech mě být." zamračil se varovně.
"Úúúúúúú, krása, koťátko vystrkuje drápky." zavrněl potěšeně, klekl si na zem, že se k němu vydá, ale vyrušili ho další kroky. Stočil pohled za sebe a usmál se "Tak že, ty ses taky vrátil?"
Z poza rohu vyšel černovlasý muž v bílém laboratorním plášti, místy od krve a mezi rty měl cigarety. Cosi za sebou táhl, potom se ukázalo, že to byl tenhle, kdo zabil toho v té cele, to tělo bylo celé od krve a hlavu to mělo nebo spíš nemělo v dobrém stavu, byla úplně vykroucená a jen tak vysela. Přešel k operačnímu stolu, na které hodil tělo. "Chm, hnusný svině." zamručel jen.
"Ale no tak, to od tebe nebylo hezký nechat mě tady samotnýho." zahučel na něj, zvedl se a přešel k černovlasému. "Podívej, koho sem našel, možná proto byl v celách takovej rozruch." ukázal na chlapce v rohu.
"Tak to byl tenhle?" podíval se na černovláska otráveně. "Co tady dole děláš, hlupáku." zavrčel, opřel se o operační stůl a vzal mezi dva prsty cigaretu, aby si z ní mohl potáhnout a následně vypustit kouř. "Jako by toho člověk neměl už tak nad hlavu. Starat se o malí fracky a ještě mi sem vletí další." mrmlal si pro sebe otráveně.
"Já že sem malej fracek???" nevěřícně se na něj koukl až dotčeně. "Já nejsem fracek!" zamračil se "Vypadáš, že by ses potřeboval uvolnit, nejsi moc napjatej? Poslední dobou seš nabručenější víc, než jindy." konstatoval zamyšleně, zatahal ho za laboratorní plášť a bradou se mu opřel o rameno "Ale no taaaak, Akone, nekaž to."
"Jsi otravný." odbyl ho mručivě, chytl ho za triko a natlačil na stůl. "Proč si sem toho kluka přivedl, děláš mi akorát starosti, měl si ho rovnou zabít, Ogichi."
"Zabít? Ale to by nebyla taková zábava. Chci si ho nechat. Prosím. Alespoň jako zvířátko." naklonil hlavu mírně ke straně a přitáhl si ho blíž k sobě. Vzal mu cigaretu z úst, aby se nepletla a mohl obtáhnout linii rtů jazykem.
"Stejně ti za chvíli pojde, s tvým přístupem." odvětil, vlastně mu to bylo úplně jedno jestli si ho bělovlasý nechá a nebo ne, pochyboval, že má šanci na útěk. Vzal si od něj zpět svou cigaretu, aby si mohl potáhnout. Podíval se na chlapce v rohu.
To snad nemyslí vzážně, že si ho tady chtějí nechat jako zvířátko. On nechtěl být žádné domácí zvířátko na řetězech. Toho si za svůj dlouhý, ktrátký život užil už dost už znovu nechtěl a rozhodně nechtěl skončit tady dole v podzemí s takovými obludami. Očividně v nich moc lidskosti nezůstalo. Ne, musí se odsud bezpodmínečně dostat.
"Moc ti děkuju." zavrněl potěšeně Ogichi a přitáhl si staršího k sobě, přejel jazykem znovu po jeho rtech a potom se dostal přes ně do úst, aby si mohl hrát s jeho jazykem. Užít si tu chuť cigaretového kouře a slin. Rukama se vydal dolů po černovlasého těle, přes oblečení obtahoval prsty linie mužova těla, než se dostal až dolů, přes oblečení přejel po rozkroku a následně se vydal k zapínání kalhot. Rukou vklouzl pod spodní prádlo a začal ho vráždit.
"Jsi jako zvíře." procedil skrze kouř, který vypuustil z úst a znovu si potáhl. Očividně jim oboum bylo úplně jedno, že na tom stole o který se tak krásně opírají je čerstvá mrtvola se skoro urvanou hlavou.
Chudák Ishida, tohle opravdu vidět a ani slyšet nepotřeboval, kdyby mohl tak by se někde zavřel a počkal až ta 'bouře' přestane a raději by se ani nevrátil. Nemohl ale dělat nic jiného, než držet semknuté víčka, co nejvíc u sebe a tisknout si ruce na uši, dokud to nepřestane tak ty ruce nehodlá dát pryč a oči nehodlá otevřít.
"Chci tě." vydechl běovlásek a chtivě ho kousl do spodního rtu, stále se mu dobíval jazykem do úst. Rukou ho dráždil v rozkroku, tou druhou se vydal k zapínání svých kalhot, které taky rozepnul. Otřel se o staršího rozkrok, který osvobodil zpod oblečení, tiše zasténal a přimhouřil žluté oči.
Akon si zatím v klidu dokouřil svou začatou cigaretu. "Jenom protože, když si to děláš nad mrtvolama tak to neni takový." odhodil nedopalek na zem. Vysadil chlapce na kovovou desku, přičemž mu stáhl kalhoty a spodní prádlo. Nasměroval svou erekci proti druhého vstupu, chytl si ho za boky, aby mu neutíkal a prudce do něj pronikl až po kořen.
Spokojeně, chraptivě zasténal, přimhouřil oči a usmál se. Opřel se rukama o desku stolu a zády se trochu opřel o mrtvé tělo za sebou, aby měl trochu oporu. "Dělej, chci tě." zachraptěl, natáhl se k němu, aby zase mohl okupovat druhého ústa.
"Sklapni." zamručel mu do úst. Začal do něj prudce, hluboko a docela tvrdě přirážet a naplňpvat ho v pravidelných přírazech. Pevně tiskl jeho boky, aby si ho udržel na místě. Ano, oběma jim bylo úplně jedno, že tady mají mrtolu a živolu. Očividně na tohle byli už zvyklí, navíc tady dole asi nikdo jiný při vědomí v takovém 'dobrém' stavu není a i kdyby to dělali před lidmi, určitě by jim to bylo úplně jedno.
A i když ani jeden z nich nebyl připravený, měli z toho při nejmenším ještě lepší požitek. Spokojeně zakláněl hlavu a přivíral oči, skousával si spodní ret. Občas se i opřel o to mrtvé tělo, co měl za sebou a o které se opíral zády. Na stole se pomalu začala shromažďovat krev, tak mu to občas trošku podklouzlo no. Pak se jednou rukou přestal podepírat úplně a začal v ruce zpracovávat své vzrušení ve stejném tempu jako do něj Akon pronikal.
Ještě do něj párkrát přirazil, než ho naplnil svým spermatem, i když to, že měl orgasmus na něm nebylo tak moc poznat, stále měl ten svůj typický výraz. Přestal do něj vnikat a odtáhl se, aby si mohl zase zapnout své kalhoty.
I Ogichi ho následoval téměř ve stejnou chvilku a potřísnil svou ruku bílou tekutinou. Spokojeně se usmál, slízal jí ze své ruky a slezl ze stolu, aby se mohl také obléci.
Vytáhl z kapsy krabičku cigaret, i když byla trošku pomuchlaná. Vzal si jednu cigaretu do úst a zapálil ji. Krabičku následně vrátil do kapsy i se zapalovačem. Potáhl si a vypustil kouř z úst.
"Už ses uvolnil?" optal se smyslně bělovlasý a natáhl se ještě pro další chytivý polibek. Podíval se na mrtvolu na stole, natáhl jí, aby ležela rovně a na zádech. "Pořád vypadaj hůř a hůř, neni to už taková sranda jako kdyby to byli normální lidi, na těch se dá dobře vyhrát." konstatoval pro prohlížení těla.
"Tak uhni, mám práci." odstrčil Ogichiho stranou, aby mu nezacláněl, přitáhl si několik nezbytně důležitých věcí jakou je skalpel a tak.
Zamručel a podíval se po laborce. Jeho pohled upoutal zkrvavený nůž, jež ležel opodál někde mezi bordelem a papíry. Úplně ho žádal, ať k němu jde a vezme si ho. Tomu zkrátka nemohl odolat. Musel přijmout tu naléhavou žádost. Bylo to tak lákavé a ještě, když si představil, co by s tím nožem mohl dělat... Zvedl ho ze stolu a prohlédl. Po rtech se mu rozklil psychopatický úsměv.
Klekl si k Ishidovi na zem, odkryl mu uši, aby ho zase poslouchal a přiložením nože k chlapcovo hrdlu ho donutil otevřít i oči. "Ahoj, kotě, otevři oči, už je čas vstávat." zapředl.
Černovlásek otevřel oči a podíval se na nůž, který byl těsně u jeho hrdla. Cukl pohledem na bělovlasého a ani nedutal, jen ho opatrně sledoval.
"Kotě, máš moc krásný oči." pochválil si, naklonil se k němu, aby mu viděl lépe na oči. Druhou volnou rukou chytl jeho brýle a sundal mu je. "A takhle sou ještě hezčí. Ještě sem takový oči neviděl. Vypadáš tak nevinně a sladce." přimhouřil zasněně oči, nemohl si odpustit obtáhnout jazykem tu dokonalou kůži na líci.
Semkl víčka k sobě a zachvěl se. Natiskl se zády pevně ke zdi a snažil se to nějak přetrpět. Nebylo to moc příjemné, ale co mohl dělat.
Zvedl nůž a opřel ho do kůže tváře, pak s ním trhl a po noži tam zůstala jen rýha, ze které se začala řinout krev. "Seš tak nevinnej. Něco mi řiká, že hrát si s tebou bude celoživotní zážitek." slízl mu z tváře krev, nožem se vydal sunou pomalu dál k jeho ruce a opřel čepel do chlapcovi dlaně.
Stočil modrý pohled ke své ruce. Tohle se mu přestávalo líbit stále víc. Začínal uvažovat o tom, že tohle byl vážně blbí nápad chodit sem. Zachvěl se. Nechtěl už znovu ne. Nechtěl znovu zažít, to čím už si za svůj život a své dětství prošel. Znovu už ne. Cítil bolest v dlani, bolestně zasyčel, pálilo to.
"Kotě, miluju tě." zašeptal mu do ouška, obtáhl jeho konturu. Nůž byl teď potřísněný od nové a čerstvé krve. Byla to pro něj velmi opojná chuť a pohled a vůně. Nemohl si pomoct. Položil jeho brýle na zem, naklonil se k jeho dlani a chytl jí, aby s ní nemohl ucuknout. Olízl prsty a potom je rozevřel, aby se mohl dostat na tu obojnou chuť krve.

VI. - Zabít musí být zvláštní a opojná rozkoš

19. července 2014 v 0:24 | Nisure |  Keimusho
Poznámka: Tak po dlouhé době tady máme další část Keimusha... Nejspíš bude trochu ktarší, ale to proto, že v další části budu chtít udělat takový experiment >:D Yo, když sem si předčítala své předchozí části, abych se znovu vžila do role - opravdu je tam chyb jak much, vím to a omlouvám se, ale já jen píšu a potom to po sobě nekontroluji, důvod? Nebaví mě to po sobě předčítat, když je to 'čerstvé' a když to po sobě čtu tak nedávám pozor na chyby, ale na to, co se tam děje :/ Tak že se chci za všechny ty chyby omluvit, ale žádný učený z nebe nespadl :D

Vyletěl ze dveří a ještě dříve, než se z toho šoku stihl vzpamatovat, tak zakopl o vlastní nohy a skácel se k zemi. Snažil se popadnout dech a uklidnit vlastní mysl i srdce a namluvit si, že to nic nebylo a že Mayuri tam zůstal zavřený, nepočítal s tím, že by se dokázal dost rychle pohybovat na tož běžet za ním, ale v takovém stavu, kdy člověku běhá mráz po zádech mu samozřejmě před oči vyskočí jako první ta představa, jak se za ním Mayuri plahočí, od úst mu odkapávají krvavé sliny, v úších mu zní ten děs nahánějící smích a takové prostředí, jako je tohle tomu ještě dopomáhá.
Zavrtěl hlavou, aby se trochu vzpamatoval a podepřel se na rukou. Všiml si, že toho moc nevidí. Vydal se rukou najít své brýle a potom si je zase nasadil, aby viděl. Rozhlédl se nejprve ke dveřím. Byli zavřené. V místnosti byl klid. Nikdo tady nevřískal jako před tím. Sesbíral se ze země a trochu se oprášil. Někdo tady byl, před tím.
Mayuri povídal, že ho musí najít. Před tím, když ho slyšel, ale nezněl moc přátelsky... Přece se teď nevrátí, i když, kdyby se teď vrátil mohl by přežít a nemusel by riskovat, že skončí jako někdo z tady přítomných. Jedna část jeho já mu říkala, ať rychle zmizí dokud to jde, ale ta druhá, že tohle tady musí dokončit.
Vydechl a vydal se tedy vstříc nebezpečí. Musí se dostat do té laboratoře a strhat ze stěn ty plány a potom rychle ven. Kdo ví, kolik psychopatů tady bude takhle poletovat. Čím dřív tím líp. Chce odsud vypadnou. Zapisoval si každou odbočku a dělal si krátké poznámky, aby potom věděl kudy má jít až se bude vracet. Ale měl takový ten zvláštní pocit, nejslíš ho zná každý, ten jako by vás někdo sledoval. Nechtělo se mu to líbit, ale zatím tomu nevěnoval moc pozornost.
"Kotě..."
Strnul a zachvěl se. Opravdu to slyšel nebo se mu to jen zdálo. Každopádně se mu to nelíbilo ať už ho klame vlastní mysl a nebo ne. S tím, co tady dole viděl a jaká je tady atmosféra a tak, by nebylo divu, kdyby se mu to jen zdálo, možná že už ho klame i vlastní mysl. Pomalu se za sebe ohlédl, ale nic tam neviděl. Nejspíš se mu to jen zdálo, ale stejně - byl radši opatrnější.
Vydal se chodbou dál. Nebyla už tak prostorná, jako ty, ze kterých přišel. Zdi tady byly, jako kdyby... jako kdyby tady proběhlo nějaké zvíře, byly úplně rozdrázané, dokonce bylo vidět i do stěn na místech, byli vidět klidně prkna. Kdyby zem nebyla kamená určitě by vypadala podobně. Byl tu bordel a znusný zápach hniloby a smrti. Ta odporná aura.
"Tys neslyšel, kotě?" znovu se ozval ten hlas, to bylo jako ze záhrobí a ještě ho dobrovázel takový téměř až pištivý smích v povzdálí. Tohle už se mu asi těžko mohlo zdát. Nepřipadal si, že by začínal šílet. Ne, rozhodně ten hlas slyšel, jako by zněl za ním. Otočil se a podíval se do chodby a snažil se tam něco rozeznat. Cokoliv, co by mu třeba mohlo napovědět, od koho jde ten hlas.
"Áno, konečně ti to došlo." kdesi ve tmě v uličce se mihl nějaký světlí stín. "Vypadáš docela chytře. V tom případě by mě zajímalo, proč sem lezeš."
O krok couvl. Nemohl si pomoct, ale ta silueta mu někoho připomínala a ten hlas taky, ale nemohl si vzpomenou koho. Neodpovídal a pomalu couval do zadu.
"Kampak, kotě? Někam spěcháš?" ten hlas se začal vzdalovat a silueta ve tmě potom zmizela úplně. Chvíli byl klid, ale potom ho kdosi popadl zezadu a praštil s ním o zem. Ale rána to byla docela silná a taky bolestná. "Tak to je škoda, teprve sme se potkali."
Otevřel oči a s překvapením se zarazil. Vždyť on vypadal úplně stejně, jako Ichigo. Už věděl, koho mu připomínal ten hlas a ta silueta. Jenom že tenhle měl bílé vlasy a žluté oči a kůži taky téměř bílou. To bude nejspíš z toho nedostatku slunečního svitu. Kdo ví, kdy naposledy viděl slunce. "Ty jsi.... Ogichi."
"Páni? Znáš mě? Tak že, bratříček se prokecnul?" klekl si nad něj a podepřel se vedle něj rukama, přičemž ho dokonale obklíčil, aby se nemohl vyprostit. Sklonil se k němu, možná až do příliš blízké vzdálenosti, téměř se ho dotýkal tělo na tělo. "Ale to pořád neni odpověď na mojí otázku kotě." zazubil se a jazykem mu přejel po tváři.
Nespokojeně uhnul hlavou a zapřel se mu rukama o ramena. Tohle nebylo dvakrát příjemné a to, jak byl blízko taky moc ne. "Jdi dál."
"Kotě, ty mě, ale vůbec neposloucháš!" zamručel nespokojeně, chytl mu obě zápěstí do jedné ruky a zvedl mu je nad hlavu, aby dal s těma rukama pokoj a zároveň se o ně i opřel, protože se druhou rukou taky přestal podepírat, přejel chlapci po rtech a bez ptaní mu vnikl dvěma prsty do úst.
Zamračil se, jazykem se mu snažil prsty dostat ven z úst. Ne zrovna moc příjemné, bůh ví, kam ty prsty strkal. Tak se radši snažil držet jazyk, co nejdál od jeho prstů, ale upřímně, to nemělo moc cemu, měl pocit, jako by mu je chtěl strčit až do žaludku.
Spokojeně se usmál, vytáhl prsty a prohlédl si je. "Víš, nejspíš budeš první, kdo sem šel dobrovolně." poznamenal, přejel po prstech jazykem, kdo ví proč, ale měl modrou barvu. Pak se tou samou rukou vydal po jeho těle až se dostal k rozkroku, po rtech se mu rozlil až úchylný úsměv.
"Um..." stáhl nohy pevně k sobě a zachvěl se. "Nech mě být." zamračil se na něj, pokusil se vyprostit si zápěstí nebo se nějak vymanit.
"Ještě si mi ani neodpověděl. Víš co? Vezmu si tě s sebou." zazubil se, zvedl se ze země a chlapce si přehodil přes rameno.
Tak ho napadlo jestli to nebyl právě Ichigův bratr, kdo to tady před tím byl. Měl oblečení od krve, někde zaschlá, ale někde byla i čerstvá. Ale počkat, jeho hlas nesedí s tím hlasem, který slyšel před tím. Tak že, z toho vyplívá, že tu jsou minimálně dva volně pobíhající psychopati. "Koukej mě pustit na zem!" trochu s sebou zazmítal a zapřel se mu rukama o záda.
"Kotě, nech toho!" shodil ho ze sebe na zem, moc krásně to zadunělo, ale účel to splnilo. Takhle se ponese mnohem snáž, když je v bezvědomí, ale asi ho potom bude hodně bolet hlavička. Usmál se, při tom pohledu na něj. Vypadal tak roztomile a taky tak hezky. Prostě si nemohl ten pohled vynachválit. Přejel si prsty po rtech a vydechl. "Kotě, seš tak sladkej." znovu si ho vytáhl nahoru, ale tentokrát mu přejel po rtech jazykem, přičemž pronikl až do úst. "A taky tak sladce chutnáš." odvětil, když se od něj odtáhl. Přehodil si ho zpátky přes rameno a vydal se s ním pryč.

Návštěva!

18. července 2014 v 18:57 | Nisure |  Bleach povídky, parodie atd
Pairing: Uryuu x Renji
Warning: Shonen-ai, v nemocnici

Poznámka: Řekněme, že tohle bude pokračování té povídky před tím, tak že Milovat a chránit. Zkrátka se po tohle poslední dobou nohí hlavou. Doufám, že až tohle dopíšu, budu mít klid a konečně se budu moct aspoň trochu vyspat a nepsat ve čtyři hodiny ráno. Až tohle napíšu tak půjdu zase na yaoi a omlouvám se, že tady nejsou moc povídky, ale není mi zrovna úplně nejlíp, tak prosím trošku strpení. A taky bych už asi měla dopsat šestou (?) část Keimusha, co? Chjo chtělo by to klon, všechno to sama psát nezvládam! XP :)

Páni, tady se snad dalo zabloudit, i kdyby měl u sebe GPSku. Už ani netušil, kde je co a to tady byl za bílého dne, kdo ví, jak dlouho už tady bloudil a upřímně, už ho to přestávalo bavit. By ho taky trošku zajímalo, jakej pitomec měl ten nápad postavit nemocnici jako totální bludiště. Ani by se nedivil, kdyby tady za chvíli našel cestu do Říše Divů.
Povzdechl si a na chvíli se zastavil, aby se alespoň trošku zorientoval, kde to vůbec je. Pousmál se a na krásno si odchytil jednu sestřičku, která náhodou šla kolem. Ha, ještě není tak blbej, jak vypadá... i když ho to taky mohlo napadnout tak o hodinu dřív že?! "Taková krásná a mladá dívka by mi určitě mohla pomoct." zahradil jí cestu a pousmál se.
Hnědovláska zvedla pohled a trochu se začervenala nad tím až medově vysloveným oslovením, které na ní padlo. "To... Ano... Nejspíš, ano." přikývla nakonec a znovu zvedla pohled.
Ha! Vítězství! Zaradoval se v duchu. "Moc se omlouvám, že vás ruším, určitě máte ještě hodně práce, ale mohla by jste mi prosím říct, kde má pokoj Uryuu Ishida?" sklonil se k ní, aby jí viděl z příma do očí a pozorně jí sledoval. Byla docela drobná, oproti němu, tak aby se na něj nemusela koukat tak moc nahoru a vlastně si jí chtěl i trochu prohlédnout a ohodnotit.
"Em... Ale jistě, pojďte za mnou, prosím." odvětila souhlasně a vřele se uculila. Odvedla ho tedy k onomu pokoji a rovnou i zaklepala na dveře.
"Děkuju moc, možná, že se ještě někdy potkáme. Hm?" přimhouřil oči a usmál se. Chudák holka takhle jí rozházet, když s ní tak neúplně flirtuje. Aspoň, že se červená, výhra. Otevřel dveře do pokoje a pak je za sebou rovnou zavřel.
"Renji?"
"Hoj." přikývl a rozhlédl se po pokoji. "To máš celej pokoj jenom sám pro sebe? Luxus." neodpustil si.
"Proč jsi sem přišel?" optal se a stočil pohled k oknu.
"Proč? Abych tě zase viděl. Stýskalo se mi po tobě a taky chci vědět, jak se máš." přešel k posteli a opřel se o její kraj rukama.
"Neměl jsi sem chodit." momentálně bylo okno mnohem zajímavější, a nebo se na něj nechtěl podívat.
"Musel sem."
"Ne nemusel stejně, jako jsi mě nemusel zachraňovat."
Jemně ho chytl za spodní čelist a přiměl ho, aby se na něj podíval. "Ty bys udělal to samí být na mim místě. Přestaň se tim trápit. Nechci tě vidět takhle."
"Renji..." znovu uhnul pohledem, tak jak mu to oči dovolili. Někdy moc přemýšlí nad věcmi. "Jsem tak slabý..."
"Tohle neříkej. Nehledě na to, že to neni pravda."
"Je to pravda a ty to víš stejně dobře, jako já, ale nechceš to říct. Proč se zahazuješ s někým, jako jsem já."
"Už sem ti to přece řikal. Taky bys pomohl tomu, koho miluješ." pohladil ho palcem po líčku a usmál se, když se na něj podíval.
"Prosím, promiň mi to." zašeptal a pevně ho objal a přitáhl si ho blíž k sobě. Sám si nalhával, že ho tady nechtěl. Chtěl, byl tak rád, že za ním příšel. Stýskalo se mu. Chyběla mu ta jeho vůně a dotek. Semkl víčka pevně k sobě a opřel si čelo o jeho rameno.
"Ishi, není co promíjet. Miluju tě." políbil ho do vlásků. Sedl si na kraj postele, aby k němu měl blíž. Pohladil ho po zádech. "Chyběl si mi. Moc krásně voníš." hlesl polohlasně.
"Jak?" zeptal se, aniž by se od něj odtáhl, spíš naopak, sevřel ho ještě o něco víc, aby měl jistotu, že mu neuteče, ani by ho nepustil. Nechtěl, aby od něj odešel a on tu byl zase sám.
"Hezky, po liliích." odvětil a trošku se od něj odtáhl, aby mu viděl do tváře.
"Ale to přece nejde."
"U tebe jde všechno, Ishi." usmál se, sklonil se k němu a vtáhl si ho do polibku, ve kterém zapojil i jazyk, aby si mohl hrát s tím jeho. Tak moc mu chyběl. Byl rád, že ho má a že už je v pořádku.
Zavřel oči a nechal ostatní smysli vstřebávat ten požitek. Zapojil do hry i svůj jazyk a pevně sevřel staršího mikinu v ruce. "Ale stejně... Nebýt tebe, tak bych tam zůstal, pomohl jsi mi a ani se ti nic nestalo. Jsem tak slabý." neodpustil si, když se od něj odtáhl.
"To ne. Nemluv takhle o sobě, navíc, taky sem z toho nevyšel jen tak, ale zjistil sem to až doma." odvětil a pohladil ho po tváři.
"Co... Co se ti stalo?" zaptal se a zvedl starostlivě modrý pohled. Jestli ho Hollow zranili jen kvůli vlastní neschopnosti tak si to neodpustí.
"Už je to v pořádku, neboj se Ishi, bylo to jenom škrábnutí do ramene." ujistil ho a políbil na čelo. Překryl mu dvěma prsty rty, aby neměl zase námitky, on by je měl, na to ho znal už dost dobře. "Vážně to nic není, dobře?" nahradil prsty svými rty. Vydal se rukou po jeho těle a vnikl pod spodní část jeho oblečení.
Zachvěl se a odtáhl se od něj. "Co to děláš?"
"Tak hádej, můžeš třikrát." zavrněl, obemkl ho prsty a pozvolna začal dráždit.
"Ale já... nechci." pokusil se zaprotestovat, ale když věděl, že to bude mít marné, tak nemělo už cenu se bránit. Tiše zasténal, opřel se čelem o staršího hruď a pevně sevřel v rukou jeho triko.
Spokojeně se usmál, volnou rukou mu prohrábl černé vlásky a pomalu zintenzivňoval tempo ruky, kterou ho dráždil v rozkroku. Ty, pro něj, krásné zvuky, které vycházeli z chlapcových úst mu taky tak moc chyběli.
"Re...Renji dost... já nechci tady..." zasténal a skousl si spodní ret, aby se mohl trochu utlumit. Bylo by to dost trapné, kdyby sem někdo vešel a on tady byl takhle.
"Kdybych těď přestal..." nedokončil větu, sklonil se k jeho oušku a přejel po něm jazykem. "Tak bys mi to nikdy neodpustil." zašeptal smyslně. Ještě párkrát zopakoval ten pohyb svou rukou, než mu ji potřísnila bílá tekutina. Usmál se a vytáhl jí.
Ještě se trošku zachvíval a vydýchával z toho zážitku. Radši se nechtěl ani vidět, určitě byl zase celý rudý, že by mu i rajčátko mohlo tu barvu závidět. "R...Renji..."
Očistil svou ruku od bílé tekutiny a vzal ho za bradu. Přitáhl si ho do polibku, aby mu dal ochutnat sám sebe. "Ano, copak." optal se, když se od něj odtáhl. "Víš, že ti tahle barva děsně sekne?" poznamenal a přejel mu palcem po rudých líčkách.
"Nech toho!" stáhl obočí, překryl si tváře a otočil se od něj, jelikož z toho zrudl ještě víc. Tohle dělá schválně, vždycky ho červená na schvál, zrádce jeden.
"Ale no tak, vždyť ti to sluší, rajčátko." přivinul si ho k sobě a políbil do vlasů.
"Renji!" zahučel a schoval se mu radši na hruď, takhle na něj aspoň neuvidí a jestli přestane říkat, jak moc mu to sluší a kdesi cosi tak se přestane i červenat.
"Chyběl si mi víš to?" optal se, pohladil po zádech a druhou rukou ho objal. "Miluju tě, Ishi."
"Já tebe taky, děkuju." odvětil a zvedl pohled.
"Neděkuj." pousmál se a znova si chlapce přitáhl k sobě, aby ho mohl políbit na ústa a potom zapojit do hry i svůj jazyk. Tak mu chyběl. už se těšil, až si ho bude moct zase odvést domů, aby tam nebyl sám. I samotné minuty mu přijdou jako věčnost, když je doma sám a nemá ho u sebe.

Milovat a chránit

16. července 2014 v 3:20 | Nisure |  Bleach povídky, parodie atd
Pairing: Uryuu x Renji
Warning: shonen-ai, krev

Poznámka: Řekněme to asi takto, představte si že nemůžete usnout. Pořád musíte nad něčím přemýšlet a ta věc vám nedá klidného spánku a takhle vás to trápí týden. Prostě mi to nedalo a ve tři hodiny ráno, po nekonečném civění do stropu, se zvednu zapnu notebook a prostě to musím napsat. Chci se v klidu vyspat a přemýšlet i nad něčím jiným. Jinak, ano tohle se bude možná až moc podovat jedné manze, ano omlouvám se, ale já zkrátka nemůžu za to, že všechny dobré mangy jsou jenom s jedním párem. Mno, tak jsem si to trošku předělala, mangu napsala jako povídku. Předem se omlouvám, budou tam chyby ale když to píšu tak pozdě ráno není se čemu divit. :)

Z hrdla se mu vydralo jakési překvapené až bolestivé vyhrknutí, jež se dalo zároveň přirovnat i k vyraženému dechu. Z úst mu vylétla krev a aniž by stačil nějak zareagovat nebo snad postřehnout, co se vůbec stalo, bezpodnímečně se svalil na zem.
Cukl za sebe pohledem a zděšeně se po Hollow rozmáchl Zabimaru. Tělem dutého prošel jako máslo a vrátil se zpátky do své formy. "Ishido!" kříkl na něj a přemístil se Shumpem k němu. Rychle zadřepl na zem a položil Zanpakutoo vedle sebe, aby mu teď nepřekáželo. Podepřel chlapce a vytáhl si ho k sobě, přičemž si ho opřel o nohy.
Přes rty se mu vyřinula krev a z těžka otevřel oči. Krvácel z hrudníku a to docela dost. Krev se mu dostala až do úst. Oblečení mu začínalo vlhnout a barvit se do ruda. Ani si moc nebyl jistý jestli cítí nějakou bolest.
Podíval se na krvavou ránu a překryl jí dlaní, aby se alespoň pokusil umírnit krvácení. Tohle vypadalo hodně vážně a s první pomocí na tom byl sakra mizerně. "Vydrž, musím tě dostat k Uraharovi."
Zvedl k němu pohled a zapřel se mu rukou o hruď. "Ne..." zaprotestoval, i když přec krev v ústech to znělo trochu přidušeně.
"To teda jo. Tohle sám nezvládneš!" zamračil se na něj. Vzal svůj meč a vrátil ho do zapečetěné formy, aby ho mohl dát zpět do pochvy. "Takhle tady vykrvácíš!"
"Nech mě... být!" trochu se od něj odtáhl. Hodně špatně se mu přes tolika krve mluvilo.
"Co to říkáš?" nechápal. Otřel mu krev od koutku úst a chytl mu zápěstí ruky, aby se od něj nesnažil odtlačit pryč, protože on ho stejně pustit nehodlal.
"Aby jsi mě tu nechal!" zvýšil na něj hlas a hned na to se zakusckal. Z úst mu vytakla červená tekutina, které tam byl nadbytek.
"Zbláznil ses??! Nemůžu tě tady nechat!" nesouhlasil a vytáhl ho do cedu, aby se mu tady neudulil a mohl něco dostat ven.
"Ale ano, můžeš... Jdi pryč a nech mě tady." v sedě by se sám neudržel, možná kdyby zapojil veškeré síly, ale teď už také moc neměl. Boj s Hollow byl tak vyčerpávající, bylo jich tak moc. Je to tak ponižující, že ho zasáhl dutý a to, když už byl téměř poslední.
"Nikdy! Pomůžu ti! Odvedu tě k Uraharovi."
"Řekl jsem ne!" vymanil se mu a sesunul se na zem na břicho, takhle aspoň mohl vykašlat většinu krve, která mu tak moc ztěžovala život.
"Proč?!" vytáhl ho zpátky k sobě a opřel si ho o nohy, aby mu znovu mohl držet krvácející ránu.
"Nemůžu si nechat pomoct od Shinigamiho!" vyštěkl na něj se zamračením a znovu se mu rukou zapřel o hrudník, aby se pokusil odtáhnout. "Nežádám se o tvou pomoc! Nežádám se o ničí pomoc!"
"Já se tě nebudu ptát jestli chceš nebo ne! Nemůžu tě tady nechat jen tak umřít!" trval si an svém a znovu ho chytl za zápěstí. "Chci ti pomoct."
"Nechci tvou pomoc. Chci, aby jsi teď šel pryč a nechal mě tady. Nepřeji si, aby jsi mě viděl takhle, takhle slabého." stáhl obočí a uhl pohledem. "Už jsi mi pomohl tolikrát, že nevím, jak ti to budu do konce života splácet..." konstatoval spíš jen polohlasně. "Renji, miluju tě, prosím, nech mě tady..."
Sledoval ho rudým pohledem. Chytl ho za spodní čelist, a otočil si ho zase k sobě. Sklonil se k němu a políbil ho na rty a pomalu mu vnikl do úst i jazykem. Cítil tu železitou chuť, kterou už měl on sám v ústech nespočetkrát. Ale to mu bylo jedno, plenil jeho ústa a držel si ho u sebe, aby nemohl ucuknout.
Překvapeně vytřeštil modré oči a sledoval ho. Chtěl se odtáhnout, ale bohužel pro něj nebyl tak fyzicky zdatný. Nakonec se, ale podvolil. Zavřel oči a jemně se zapojil do té slastné hry. Vyprostil si ruku a objal staršího kolem krku, aby si ho udržel u sebe, co nejdéle.
Odtáhl se od něj a uhnul hlavou na stranu, aby mohl vyplivnout krev, od které chlapci trochu pomohl, aby ho tolik nedusila. "Já tebe taky." odvětil a vrátil k němu pohled. Otřel mu ústa od rudé tekutiny a chytl ho pod koleny. "A právě proto tě tady nemůžu nechat." zvedl se s ním ze země a vydal se s ním k Uraharově krámku, a aby nemrhal časem, zapojil i Shumpo.
"Tvrdohlavý jako vždy..." tuhle myšlenku ovšem nevyslovil nahlas. Musel se nad tím, ale usmát. Vztáhl k němu ruce a aspoň se ho chytl za kimono, aby měl k němu blíž. "Promiň mi to..." zašeptal a zavřel skoro provinile modré oči.
"Není co promíjet, Ishi." sklonil k němu pohled a pousmál se. Byl s téměř jistý, že ho ta jeho tvrdohlavost jednou zabije a nebo alespoň přizabije, ale on má docela výdrž, ten čas ještě hodně dlouho nenastane, za život už si toho také hodně zažil a ještě zažije, oni oba dva.