V. - Moudrý má oči ve své hlavě, blázen však chodí ve tmě

11. června 2014 v 0:25 | Nisure |  Keimusho

Poznámka: Tak a je to tady přesouváme se na krásno do pozdemní části Keimusha, tedy do té části, kde jsou ti psychopati, pomatenci, plázni atd atd a jeden z nich je také Mayuri, o kterém bude tato část a další povídka také ještě zůstaneme v podzemí a to bude zase s Akonem >:D Jinak, kdyby to někoho zajímalo inspiraci, jak vypadá podzemí beru z počítačové hororové hry Outlast, kterou jsem viděla, nikoli hrála, upřímně, kdybych to měla hrát skočím z prvního okna, co ve hře uvidím protože mě by to srdíčko opravdu nepobralo. A já de... *Prosím omluně spojení. Tato chyba není vinou vašeho přijímače...* tam dolu za těma pakama pošlu zrovna Ishidu. *Flák hlavou o stůl.* Mno tak snad to chudáček přežije, když ne... No tak tady je další část hehe <:D

Jakmile se za ním zabouchli ocelové dveře, trošku to s ním cuklo, jelikož to byla hodně velká rána. Když se ujistil, že to byli opravdu jen ty dveře tak vrátil pohled zpátky před sebe. Nejspíš mu bude chvilku trvat, než si jeho oči zvyknou na tu tmu tady dole. Zatím, co nahoře svítila světla nebo prosvítali sluneční paprsky, ale tady? Teh, tady to nešlo. A také tady byla mnohem větší zima a také vlhkost. Na to jaké bylo na hoře vedro se tady téměř chvěl zimou.
Když si zvykl na tu tmu tak se pomalu vydal dolů ze schodů, přičemž jednou rukou mapoval zeď, aby měl alespoň trochu přehled. Jak že to říkal? 'Když se nevrátíš do deseti hodin, seš mrtvej?' to asi nebude hezké, když jen do dseti hodin. Ono se to možná nezdá, ale je to krátká doba. Navíc tu byl sám a nevěděl, co tady dole může být.
Když sešel poměrně dlouhé schody uviděl dole malinké světlo. Žárovka, která už byla na pokraji svích sil tam svítila a občas problikla, přičemž zapolňovala ne příliš velký prostor svým světlem. Ostatní zůstalo skryto v temnotě. Došel k žárovce, která jen tak vysela ze stropu na tenkém kabelu. Rozhlédl se, chodba vedla dál a cosi se tam lesklo. Tušil, že to budou takové ty folie místo závěsů nebo zkrátka něco takového. Nic jiného tu nebylo. Tak že půjde přes ty závěsy. Ale ještě před tím, rozepl horní část své uniformy a vytáhl z vnitřní kapsy malý bloček a tužku, přičemž si na čistou stranu nakreslil schodiště a šipku dolů, potom žárovku a ty závěsy - záchytné body, aby věděl, kudy se vrátit. Takhle si bude muset poznamenat cestu. Netušil jestli tady dole bude schopný vnímat všechno, tak jako nahoře, tak že se nemohl spolehnout na svou paměť jistota je jistota. Zavřel bloček a vrátil zpátky do kapsy a zapnul si uniformu. Zvedl pohled k závěsu a vydal se tedy dál.
Snažil se jít po tichu, ale když odhrnoval folii tak to příšerně šustilo. Prošel dál a podíval se do chodby. Tady je to snad nekonečné. Vytáhl si z kapsy u kalhot benzinový zapalovač a škrtl s ním, aby aspoň něco viděl. Kde ten zapalovač vzal? Kdo ví, někde nebo od někoho určitě. Zkrátka šel dál dlouhou chodbou, byla tady ozvěna, což se mu moc nelíbilo, ale zase toho mohl hodně slyšet. Potom tady byla vlhkost, která kapala i ze stropu. Postupně zahlédl světlo. Sice mírné, ale když k němu došel. Zhasl zapalovač a vrátil zpátky do kapsy. Vešel do obrovsné místnosti. Ono se tomu snad ani nedalo říkat místnost. Bylo to tak obrovské a rozsáhlé a mělo to dvě patra. Všude kam jen dohlédl byli cely.
Pomalu, snažíc se být, co nejvíc nenápadný se vydal dál. Díval se po celách. Už věděl, proč sem dolů nikdo nechodí a to, co je tady dole to nesmí nahoru. Bylo jen zázrak pokud něktarý z uvězněných neměl nějak znetvořený obličej nebo nezjizvené ruce, na první pohled zohavenou kůži nebo když už tak useklou ruku v zápěstí nebo v lokti. Ale to bylo jen to nejmenší, byli tady i horší existence, které i mlátili hlavou o zeď nebo cosi mumlali sami se sebou nebo pokřikovali, aby je Ishida pustil ven.
Došel na konec té chodby a pro jistotu si jich nevšímal. Na konci si znovu vytáhl bloček a připsal další záchytný bod. Potom ho schoval zpátky. Podíval se dál. Svítilo tak světlo bylo už zářivější, ale stále takové nažloutlé, ale neprobliklo. Počítal, že tady bole bude tak půl hodiny maximálně. Deset hodin je jeho časový limit, musí to stihnout do deseti hodin, jen bude trošku těžší se tady vyznat s časem.
Došel až k tomu blikajícímu světlu. Tady byli také cely. Tedy nevypadalo to jako cely, nebyli tady ocelové mříže. Byli tady slíš jen masivní dveře s malinkým skleněným okénkem a ovnitř každé místnosti se svítilo. Přešel k jedněm dveřím a podíval se okénkem dovnitř. Zdi byli počmárané krví, byli tam krvavé šrámy už i zaschlé, zkrátka všude krev. Ale nikoho tam neviděl ať se snažil, jak chtěl. Zkusil zatáhnout za železný zámek a zápatku, aby se pokusil dveře otevřít, ale bylo to zamčené. Zvedl pohled zpátky k okénku a stoupl si na špičky, aby měl lepší výhled na zem, ale skoro mu to srdíčko nepobralo. Když se znovu podíval tak se ze země někdo prudce zvedl a praštil hlavou o dveře kousek nad skleněmou deskou.
Jak se lekl tak sletěl na zem a díky tomu šoku se mu v sobě povedlo zadržet překvapený a zděšený výkřek. Odsunul se od dveří o kus dál a snažil se z toho vzpamatovat. Ta tvář vypadala příšerně. Nemělo to jedno oko. Kůže byla, jako kdyby jí už někdo na něco použil, čelisti nedrželi u sebe a příšerně to v té cele křičelo, vlastně tomu se snad ani nedal říkat křik. To bylo skučení nebo vzteklé řvaní. Posunul si brýle na očích a cukl pohledem k jiným celám. Očividně nebyli prázdné, šli z nich ty zamé zvuky a mlácení částmi těla o stěny a plechové dveře.
Rychle se zvedl a rozeběhl se najít nějaký úkryt. Viděl, jak se za rohem mihl stín. Nechtěl, aby ho tu někdo našel. Sice to mohl být někde ze shora, ale to je hloupost, proč by sem někdo chodil. Možná stráže, ale to také nechtěl riskovat.
"Hej! Sklapněte vy bezpáterní kreténi!" zařval hlas a z poza rohu už se linul stín. Jemu se jen tak tak povedlo najít otevřené dveře do další místnosti, ani si nestačil všimnou, jaký byl nad těmi dveřmi nápis, ale hlavně, že to stihl, než sem vešel ten, komu patřil ten vzteklí hlas.
Neděsil se moc toho hlasu, ale toho, jaké tady dole jsou existence a teď tady jde ješně někdo, kdo se může pohybovat volně a jak chce. Zavřel dveře, které se otevírali dovnitř a opřel se o ně zády. Tiše dýchal, aby pomalu uklidnil tep i dech a poslouchal, co se tam bude dít.
"Ticho tady bude!" zařval znovu ten hlas. Bylo to skoro, jako by byl přímo za ním. Slyšel jak něco těžkého dopadlo na zem a v té hale nastal klid. Následně vrzaní dveří a táhnutí po zemi. "Nemrskej sebou tak!" ozval se znovu ten samí nahněvaný hlas a hned za ním praskaní kostí. Tak nechutný dlouhý zvuk. Potom už bylo slyšet jen táhnutí po zemi a hrobové ticho. Snažil se poslouchat, jestli ještě něco neuslyší. Napadla ho ta hrozná scénka, že by se teď otevřeli dveře a ten někdo ho vytáhl ven. Až mu z toho běhal mráz po zádech. Zahnal tu ošklivou myšlenku a po dalších několika minutách čekání se odtáhl od dveří a potichu se vydal dál. Teď nebude riskovat, že půjde ven. Ne. Radši se půjde podívat, co je tady.
Nebyla to tak dlouhá chodva byli tu mříže, ale pootevřené. Otevřel je a šel tedy dál. Kupodivu to tak neskřípalo. Zahnul za roh a tam byli ty samé dveře s malím skleněným okénkem, ale ty hle vyli otevřené, nebyl na nich zámek. Otevřel je a za sebou přivřel. Polovina místnosti byla cela v jejímž nejhlubším stínu někdo byl.
"Ty ses vrátil?" ozval se hlas z rohu cely.
"Vrátil?" nechápal.
Dotyčný zvedl pohled. V té tmě mu tak trochu zářili jantarové oči. "A ty jsi kdo?"
"Na to jsme se chtěl zeptat já." odvětil a přimhouřil modré oči. Tenhle zněl celkem normálně. Mluvil normálně. Měl obě oči, možná, že to bude trochu jiná existence. Pomalu a opatrně se vydal blíž k cele.
"Mmmm, ty vypadáš, jako jeden z těch ze shora." poznamenal a zvedl se ze země, přičemž se vydal ke mřížím, ale když vystoupil ze stínu, byl nahý, ale neměl pohlavní orgány. Místo toho tam byla jen sešitá kůže a to se táhlo až přes břicho a hruď, ale do hrudníku bylo vidět i na žebra - tam ještě nebyla káže sešitá, byla tam vidět propletená nit, kterou držel v zubech a prstech levé ruky. Pravá ruka chyběla v lokti. Měl modré vlasy a byl od krve.
Dobře, tak když se vynořil se stínu, tak se zarazil a trochu couvl. Co se tady dole sakra děje. "Co jste zač... A co se tady dole děje?"
"Existuje důvod, proč sem dolů nikdo nechodí a proč sem nikdo nesmí."
"Co jste zač."
"Mayuri..."
"Vy jste Mayuri? Kurotsuchi?"
"Už to tak bude." odvětil modrovlasý za mřížemi a zatáhl za nit, kterou si vzal ze zubů, přičemž jí utáhl a stáhl kůži blíže k sobě. "A ty... Jak se ti sem povedlo dostat."
"Potřeboval jsem s vámi mluvit." vysvětlil černovlasý a snažil se moc nenavazovat oční kontakt a nebo se na něj jen kouknout.
"Se mnou? Chlapče, je opravdu velmi překvapující, že tady zavřeli tak mladýho kluka jako seš ty. Člověk musí být blázen, aby se odvážil pomyšlení na to, co se skrývá tady dole, co teprve na to, že dojde až sem. Nikdy by mě nenapadlo, že by někdo došel až sem a přežil to nebo ho On nechytil." konstatoval zdlouhavě a znovu si chytl nit, aby si jí mohl podržet a následně ji znovu utáhl.
"Kdo On?"
"Před chtílí tady byl. Tos byl ty, kvůli komu tady byl ten řev, že jo? To kvůli tobě tady On křičel, aby ostatní zmlkli, že jo!" zvedl jantarový pohled a chytl mří levou rukou a nit si držel v zubech a až odpozně se zubil.
Trošku sebou cukl. Lekl se ho, když se tak nalepil na ty mříže, byl tak blízko. "Já... Potřebuji vaši pomoc." změnil téma a zvedl k němu modrý pohled.
"Pomoc? Co bys ty moh potřebovat odemě?"
"Četl jsem hodně knih a v jedné bylo, že se tady ve vězení nacházel člověk, který vstoupil sem dolů, ale už se nikdy nevrátil. Také tam bylo, že se nespočetkrát pokoušel o útěk, někdy mu to téměř vyšlo, ale nakonec zůstal v zapomnění a bylo tam vaše jméno." vysvělil "Potřebuji pomoct. Potřebuji, aby jste mi popsal každý kout tohoto vězení. Vy to víte, a já vím, že to víte. Pomůžeme si navzájem, když mi to řeknete, dostanu vás ven. Dostanu nás všechny ven."
"To je hloupost!" zamítl to hned a zazubil se. "Nikdo se odsud nemůže nikdy dostat a už vůbec ne malej kluk!" naklonil se k němu a jedině, co mu bránilo v tom se naklonit až k chlapci byly mříže, o které se opřel hlavou. "Nicméně nemám jediný důvod ti pomáhat. Pokud odsud hned nevypadneš zemřeš a skončíš jako ostatní tady dole!"
"Ne to ne. Jen mi pomozte. Potřebuji znát tohle vězení. Musíte mi pomoct!"
"Co si myslíš?! Vypadam snad na to, že bych si pamatoval, jak to tady vypadá. Sluneční svit sem neviděl víc než jedenáct let. Myslíš si, že si to ještě pamatuju?!" vypadalo to, že si každou chvíli vyláme zuby, tím jak moc je na sebe tiskl. Ale to zatím ne, jen mu přes zuby začali přetékat sliny, ale byli načervenalé, jako by od krve, astékali mu z úst a následně kapali až na zem.
Tohle se mu přestávalo líbit. Bylo to děsivé. Už jen ten pohled. Začínal přemýšled nad tím, že uteče dokud opravdu může, ale co, když ne, co když na něj ten On čeká někde před touhle celou. Nebo, co když na něj u přišel a jde si pro něj. Co když je za ním...
"Řeknu ti jen tohle..." zahučel modrovlasý skrz kapajicí sliny a nit v zubech. "Najdi laboratoř, tam má ukryté všechny plány a nákresy, každý kout. Když najdeš laboratoř najdeš plány. Má je na zdech. Ale varuju tě... Jestli tě nezabije teď nebo v jeho laboratoři ven se nedostaneš živej." z hrdla mu unikalo něco jako tiché pištivé smání nebo tak dal zuby od sebe a obotal si nit okolo jazyka a nechal ústa otevřená, aby mu mohli sliny téct ven, schválně.
"Laboratoř?" ujišťoval se.
"Čim víc mrtvol na cestě bude tím seš blíž." uchechtl se a přimhouřil jantarové oči.
Souhlasně přikývl "Děkuji." hlesl a otočil se.
Modrovlasý po něm hmátl levou rukou a přitáhl ho na železné mříže. "Udělej pro mě něco, pohřbi všechno, co tady je." podíval se mu do tváře a potom ho pustil.
Černovlásek se na něj trochu polekaně podíval a kývl. Lekl se toho, jak ho přitáhl k těm mřížím. Vsadil by se, že i s tou jednou rukou by byl schopný mu nehezky ublížit. Ještě si vytáhl bloček a zapsal cestu a poznámky, které se mu tady podařilo získat a potom se vydal tedy pryč.
"Neboj se, to co tě tady čeká je mnohem horší, než smrt! Víš to! Posloucháš mě ještě?! On tě najde a bude ti za živa měnit orgány! Seskládá tě a znovu rozeskládá! Bude na tobě dělat pokusy! Hej! Hej vetřelče! HEJ!" začal ječet přes celou chodbu a šíleně se při tom smál až to bylo uširboucí. Tak nepříjemné a děsivé, jako kdyby se mu po zádech plazila smrt a svýma mrtvýma, kostnatýma rukama ho chtěla uchvátit a rozcupovat.
Nemohl to potlačit. Přinutilo ho to běžet, jako kdyby Mayuri otevřel tu celu a běžel za ním. Jakmile se dostal k pootevřeným dveřím cely. Musel je zavřít a když se dostal k plechovým dveřím rychle z nich vypadl a zavřel za sebou, aniž by se podíval, jestli je někdo v té hale.

Flashback
Už jako malého kluka ho zajímalo lékařství. Vždy toužil být doktor nebo pracovat pro FBI, dělat pitvy a řešit nevyřešené a nevyřešené případy. Vždy ho fascinovalo lidské tělo, jak bunguje, všechny ty řetězce, jak na sebe vše navaruje. Jen jedna malinká buňka je velice důležitá i jedna bakterie je moc důležitá pro celý organismus. Tak moc ho fascinovalo lidské tělo. Jak jen to může všechno fungovat. Všechno je tak dokonalé a dokonale to do sebe zapadá. Jako málí vždy koukal na kriminální pořady a snažil se sám přijít na příčiny smrti.
Měl svůj tajný bunkr a tam si hrál na vědce. Vešíval zvířata k sobě nebo je pomocí svých nožů, které měl z domova, pitval. Zapisobal si vše, co zjistil, kreslil si náčrtky, orgánů. Jak co vypadá a funguje. Psal si své vlastní úvahy. Ve škole se velice dobře učil. Vystudoval střední i vysokou školu. Chtěl pracovat pro FBI v laboratořích, řešit případy a zjišťovat případy mrtvích, ale vždy mu řekli, že nemá dostatečné skušenosti.
Po několikátém pokusu dostat práci se naštval tak, že se zavřel doma a nevylezl z domu. Dělal tam osobní pitvy na zvířetech nebo chodil do nemocnic a márnit pro těla. Když mu to nestačilo. Těla byla příliš stará a hnila. Jednoho krásného večera šel navštívit rodiče s tím a domů se vrátil s dvěma novými těli na experimenty. Uzavíral se do svého světa a pospupně ho to dohánělo k šílenství. Všechna těla zněškodnil. Spálil je, rozsekal na kusy a zakopal pod zem nebo je hodil ho sklepa v ifelitovém pitli.
Nestačilo mu to. Chodil si pro své pokusné subjekty ven a domů se je přitáhl obráčené, mrtvé jen velmi vzácně. Dělal na jich za živa pokusy a pitvy. Pro jeho smůlu, jednou k němu zavítal mladý pár s tím, že mají rozbité auto, jesli by si u něj nemohli zavolat, on souhlasil a vpustil je k sobě domů, bohužel pro ně, už se nikdy ven nedostali. Za nedlouho po té se u něj stavili policisté, že se poblíž jeho domu našlo auto mladých manželů a jestli o nich něco neví, že by se chtěli podívat do jeho domu a prohledat ho. Opět souhlasil. Když žádli o pití, dal jim tam uspávadla, ale bohužel jen jeden z nich to vypil. Po dlouhém nahánění se tomu druhému povedlo utéct.
Past sklapla. FBI, pro kterou chtěl pracovat k němu vtrhla, prohledala mu celý dům. Psy našli zakopaná i několik let stará těla v zemi i ve sklepě. Dokonce byli nalezeny i na půdě. On byl označen jako extrémně nebezpečný případ a skončil ve vězení, ze kterého se snažil po více než dvacet let utéct. Zkoušel to všemy způsoby, ale nakonec skončil v podzemní části vězení, v jedné cele a už nikdy se nedostal ven.
Skončil tam sám. Sám jako pokusný experiment, stejně jako on měl ty své experimenty a pokusné subjekty. On se teď stal jedním z nich.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato dílovka? Mám psát další díl?

Piš dál, líbí se mi 100% (12)
Zatím piš uvidíme 0% (0)
Zkus to vylepšit 0% (0)
Radši to nepiš 0% (0)

Komentáře

1 miko-kun miko-kun | 11. června 2014 v 8:04 | Reagovat

Páni ty bys mohla psát i horory. Tede ne že bg to bylo strašidelný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama