Březen 2014

Ďábel nebo Anděl?

30. března 2014 v 18:50 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Aizen x Grimmjow
Warning: Yaoi, možná trošku násilí

Poznámka: Upřímně, povídek na tyhle dva je hodně po málu. Myslím, tedy já četla zatím jen jednu. Nevím jestli jich je víc, ale pokud ne tak tohle bude druhá, o které vím. V tom případě... Je mi ctí. *Vznešeně se ukloní a usmívá se.* :Kokos!: <------ to nic každý má svoje dobrý a špatný já <:D

Nesnášel Aizena... Tak z hloubi duše ho nenáviděl... Nemohl si pomoct. Bylo to až mučivé. Pořád jen, Aizen-sama tohle, Aizen-sama tamto a skutek utek. Neeee, kdepak, on není jeden z těch idiotů, co se Aizenovi klaní a nejspíš to v dlouhé budoucnosti ani nehodlal měnit. Vlastně, pokud oni se mu chtějí klanit tak ať. Grimmjowovi je to úplně jedno. Proč by se o ně měl starat, kdy pro něj udělali něco dobrého hm? To je právě to. Až Sizena přestane bavit, jak mu pořád lezou do prdele tak se jich prostě zbaví, jak on to umí, bez slitování a ještě s tím jeho nechutným úsměvem na rtech.
Nejlepší by bylo odsud vypadnout dokud to ještě jde, ale kam. Shinigami po něm půjdou. Možná by mohl jít do Lesa Menosů. Tam jsou Hollow. O zábavu postaráno, ale na jak dlouho. Sice má silný duševní tlak a i stejně silnou vůli k boji, ale ne všechno trvá věčně.
Při té cestě po Las Noches to bude muset nějak vymyslet a ne tady jen tak bezcílně bloudi, i když on je zkáze už nejspíš blíž, než si myslí.
"Ale, ale... Grimmjow, kdepak jsi se tady vzal?" zeptal se s úsměvem a tím jeho typickým přístupem hnědovlasý muž stojící ve dveřích.
Očividně se dostal až k komnatám samotného kapitána Arrancarů, bravo Grimmjow, velmi dobře. A to je zrovna to místo, kam se za žádných okolností nechtěl dostat. Jak ironické. "Zabloudil jsem." odvětil prostě a zastavil se, přičemž se po něm přes rameno ohlédl. Bez sebemenšího zájmu.
"Jen náhodou?" optal se znovu Aizen a rty mu více cukli vzhůru. Odtáhl se od dveří a vydal se z modrovlasému, vzdornému Espadovi.
Tohle se mu nelíbilo. Pohrdal jím. Už jen to, že by měl být takhle blízko u něj se mu příčilo. Otočil se k hnědovlasému muži čelem, aby byl případně mohl reagovat. Ovšem, Aizenova reakce ho dočista paralizovala. Ty opovážlivé rty se ho ještě dotky na tom samém místě a aby toho nebylo málo jazykem na jazyk. Šokovaně vytřeštil modré oči a strnul. Chtěl se od něj tak moc odtáhnout a zmizet odsud.
Aizen se spokojeně pousmál do polibku a ještě víc ho prohloubil. Tahle nepoddajná kočička se mu líbila. Vždy byl takový vzdorný a neposlušný. Tak to měl rád. Odtáhl se Espadovi od úst a vtáhl ho s sebou do své komnaty. Po tom, co se za nimi zavřeli dveře už nemá možnost útěku. Vlastně, jeho den byl zpečetěn už od chvilky, kdy otevřel oči. Bylo by dost hloupé, kdyby se pokusil prát se samotným kapitánem Arrancarů, ale člověk by i věřil, že by toho byl Grimmjow schopný.
Nebránil se, i když měl takové nepotlačitelné touhy a nutkání. Až to bolelo, ale taky moc dobře věděl, že když si dá pokoj nedostane trest ještě za to, že se pokoušel bránit a vzdorovat. Rozhdně, ale nehodlal poslouchat, jako by to udělali ostatní. on není žádný pes, na kterého se může pískat a on jako blbec přiběhne ještě s radostí, to by bylo tak ponižující!
"Vypadáš krásně, Grimmjow." pronesl medově hnědovlasý muž a sevřel v jedné ruce modré vlasy, aby nemohl Espada ucuknout. Prsty druhé mu přejel po rtech a následně dvěma z nich vnikl do horkých úst. Přivřenýma očima ho sledoval, jako by ho chtěl celého pohltit. Bylo by hezké ho vidět v řetězech někde v želáři na pokraji smrti a života, ale ještě s věčnou sílou a vůli ke vzdoru a touhou k boji. Ty modré vražedné oči, jak by se leskli nenávistí....
To se leskli i teď. Vražedně přivíral modře se lesknoucí oči a jen z těží potlačoval nutkání stisknout zuby pěkně silou a rozdrtit ty opovážlivé prsty. Dotýkali se jeho jazyka a klouzali po něm, jak odporné. Pro něj rozhodně ano, ale ono mu těžko někdo pomůže.
Pustil modré vlasy a přesunul se rukou po Grimmjowovích zádech ke spodní části uniformy. Dostal se pod ní a donutil jí, aby se svezla z druhého beder a to rovnou i se spodním prádlem.
"Aize..." nedořekl druhého jméno a jen ho utlumil v nenávistném zavrčení, ale stejně to před druhého prsty moc nevyznělo. Zatnul ruce v pěsti a víc svraštil obočí.
"Buď hodný." zašeptal hnědovlasý a donutil mladšího, aby si klekl na gauč za ním a sám si vlezl za něj. "A moc nevzdoruj." pošeptal mu do ouška a obtáhl jazykem jeho konturu a v ten samí moment se do jeho těla začal tlačit hned dvěma prsty a následně s nimi pohybovat a roztahovat je od sebe.
Zatnul zuby pevně k sobě, aby zmlk a neudělal Aizenovi takovou radost. Podepíral se rukama a klečel na místě. Jen čekal, až ho konečně nechá jít,i když sám moc dobře věděl, že to hned tak nebude. Na chvilku se mu dopřálo klidu, když z něj vytáhl prsty, ale opravdu jen chvilka klidu. Otevřel ústa, aby se mohl trochu nadechnout, od toho držení v sobě své projevy, mu došel kyslík. A když do něj starší pronikl až pokořen tak se sebe vyrazil trochu hlasitý sten, ten unikl úplně sám, aniž by ho mohl nějak utlumit a nebo mu v tom zabránit. Rychle zavřel pusu a skousl si spodní ret, už netoužil po tom, aby se tohle znovu opakovalo. To se radši sám udusí.
"Ale no tak, Grimmjow, chci tě slyšet, tohle znělo krásně." pošeptal mu znovu do ouška. Začal do těla pod sebou vnikat a postupně zrychloval tempo. Bylo to tak hezké, jak se stažil nebýt slyšet a zároveň mu to občas i nevycházelo. Natáhl se a chytl ho za bradu, aby otevřel ústa a odepřel mu šanci tlumit se. Teď šlo všechno ven jen k jeho úším.
Cukl pohledem za sebe a trošku natočil hlavu, aby na hnědovlasého viděl. Jen kdyby mohl zabíjet pohledem, jak moc by si to přál. Pro Aizena by to byla opravdu hodně krutá a bolestivá smrt, ale pro něj nikoli, moc by si to užil. Tak moc! Nechtěl si to přiznávat opravdu nechtěl, ale pokud by řekl, že se mu to ani trošičku nelíbilo, ani trošičku, tak by to byla taky lež.
Ještě párkrá přirazil do těla pod sebou, než podlehl a naplnil jeho horké útroby svým spermatem. Grimmjow bo téměř ve stejnou dobu následoval. Nemusel to ani vidět, bylo mu to jasné, už podle modrovláskovi reakce a jeho projevů. Vystoupil z jeho těla a naklonil se nad něj. "Tak je hodný kocourek." usmál se a znovu si ho přitáhl k ústům a do polibku. Spokojeně plenil jeho ústa.
Grimmjow ho chvílinechal být, sám se ale moc nezapojoval. Potom se od něj odtáhl a vrátil pohled před sebe. "Už můžu jít?" zeptal se asi trošku mručivě, ale taky tišeji. Když se od něj starší odtáhl bral to jako svolení, že může. Zvedl se tedy a došel si pro své věci, aby si je mohol zpátky obléknout.
"Grimmjow, oba víme, že by bylo ipro tebe lepší, kdyby jsi byl zticha, že ano?" přimhouřil hnědé oči a díval se za ním, jak odchází z jeho komnaty a zavírají se za ním bílé dvoukřídlé dveře.

Malá, roztomilá návštěva

12. března 2014 v 2:08 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Yaoi ve škole, ale pozor jsou tu malé děti! >:( :D jinak nevím XD (Vím, ale napíšu až níž)

Poznámka: Já většinou (většinou okej?), když píšu povídku, tak je poskládaná z několika dalších myšleněk nebo 'dějů', kdybych měla psát povídku na úplně všechno tak v prvé řadě, je každá povídka úplně miniaturní a v druhé řadě by mě to ani nebavilo, když je takhle pár věcí nastrkáno do jedné povídky, je to lepší, něž aby to bylo v milionech povídkách. Ale snad to není poznat, že je v jedné povídce víc 'dějů' :D Do téhle povídky dávám teď dvě nové holčičky Airu a Yoshi, což jsou vlastně děti Mizuri (která už taky v jedné povídce byla).

Ráno jako každé jiné. Ale s tím rozdílem, že tady měli návštěvu. Není to zase tak dávno, co se Ishida domlouval s Mizuri, jestli by tady mohla nechat Airu a Yoshi na hlídání. Mizuri je totiž v nemocnici a Ichiro, její manžel a otěc těch dvou, musí chodit do práce a neměl by na ně čas a stejně jí Ishida slíbil, že když bude něco potřebovat, tak jí vyhoví. Ze začátku to bylo sice trochu vlažné - Renji neví, jak s dětmi zacházet. Ale už je to v pohodě. Není to zase tak zlé. Všichni čtyři spolu navzájem vychází. Vyvrbilo se to docela dobře. I když se Aira a Yoshi zprvu báli a stranili se Renjimu, teď už je to stejné jako u Ishiho. Dalo by se říct.
Nejspíš je u sebe budou mít ješt tak dva týdny plus mínus. Už je tady měli několik dní. Za tu dobu si na sebe zvykly. Aspoň je tady o něco živěji a Renji se tolik nenudí, když je doma sám. No, doma. Když ne doma tak ve městě. Ale Aira chodí už do školy a Yoshi do školky, tak už ani jedna nejsou doma. A jak takový typický den taky probýhá? Noooo...
Yoshi a Aira spokojeně dlabaly medové lupínky z misky s mlékem k dnešní snídani. Renji připravoval u kuchyňské linky svačiny do školy a byl k nim zády. A Ishida. Ten si dlaní podepíral bradu a v druhé ruce držel lžíci. Těžko říct, jak dlouho už se ta lžíce nedotkla cereálií. Ruka mu podklouzávala až nakonec podklouzla úplně a potom už jenom vyprsklo mléko a medové lupínky po stole a na podlahu.
"Stýčku, stýčku..." zanaléhala Yoshi a podívala se na rudovláska. Ten roztomilý, sladký hlásek. Takový naléhavý, dětský. Renji se otočil a podíval se na holčičku s dvěma culíčky a následně na Ishiho. "Ale no tak." mírně se zamračil a vydal se k němu. Chytil ho za vlasy a druhou ruku mu položil mezi klíční kosti a následně ho vytáhl z misky s mlékem a lupínky. "Budu tě muset vzít na lekce plavání. Tím, že vypiješ bazén daleko nedoplaveš." poznamenal. Opřel ho do židle a sundal mu brýle, které položil na stůl. Přinesl si utěrku, aby mu mohl otřít mléko z obličeje a vytušit vlasy. "Víš, jak teď budeš lepit?"
"Mmmmm...." zamručel nespokojeně a vzal mu utěrku. "Nech mě." podíval se na něj dotčeně a sám si začal sušit obličej. Tak byl prostě ospalí, nemohl za to. Musel se učit a připravovat do školy a taky si našel práci, do které chodil. Někdo vydělávat musel. Zatím, co Renji byl doma a plnil práce ženušky, Ishi chodil do práce a živil 'rodinu'. Sice je to trochu obrácené, ale co. Někdo to dělat musí. Však Renji taky pude do práce, on ho donutí, ať už bude chtít a nebo ne. Nebude to dělat sám.
"Jestli chceš plavat tak můžeš jít odpoledne do vířivky a nebo bazénu, nemusíš plavat v misce s mlékem." pokáral ho mírně a spíš vtipem. Nechal ho se sušit a vydal se dodělat svačiny. Pak je vzal a dal do tašek. Podíval se na hodiny. "Jejda." poznamenal pro sebe. "Tak jo, balíme, de se." oznámil. Podal jim tašky a pak vzal své klíčky mezi rty a zuby. Vzal Airu a hodil si jí přes rameno. Důvod? Mno, nedávno se mu stalo, že měl odvést Airu a Yoshi do školy a do školy. Dobrý, Yoshi vzal, ale na Airu zapomněl. Když Ishi došel do školy, tak mu řekl, že Airu zapomněl doma a ona tam přečela u dveří, protože jí Renji utekl.
"Hej! Co to děláš!" zajíkl se černovlásek, když s ním Renji udělal to samé, jako s Airou. Přehodil si ho přes rameno, aby ho tu nezapomněl. Nespokojeně za zazmítal a pokusil se slézt. Chodit ještě uměl sám! "Renji! Dej mě dolů!" pokusil se a zkoušel se mu zapřít o záda.
Vzal ještě Yoshi a tu si posadil za krk. Skvělé. Měl naloženo a ne, nehodlal Ishidu pouštět. A taky se mu to líbilo, jak se vzteká. Vydal se ke dveřím a vyšel ven pak je zavřel a zamkl. Klíče si strčil do kapsy a vydal se odvést holky.
"Počkej, zapomněl jsi zamknout!" namítl černovlásek a znovu se mu pokusil vyprostit. Tohle bylo ponižující, jak ho nesl. Chtěl dolů.
"Co?" zastavil se a přes rameno se na Ishidu podíval. Opravdu zapomněl zamknout? Ne! Jistě, že zamkl. Taky mu to napovídalo, jak se černovlásek pobaveně usmíval. "Seš podlej!" poznamenal a vydal se dál.
"Nestěžuj si. Chci si to taky trochu užít, když ti musím vyset přes rameno, jako pytel brambor a ty mě nechceš pustit." namítl a ušklíbl se. Vrátil pohled před sebe a díval se na cestu.

Když odvedli Airu a Yoshi tak se sami vydali do školy. Den tam utíkal pomalu. Renjimu rozhodně. Nebylo tam, co dělat. Nudil se tam. On rozhodně. Jooo když už se nenudil tak provokoval a nejčastěji Ishidu, ale ten ho potom s velkou radostí poslal do pryč, protože ho rušil od toho, dávát pozor v hodině. Vždycky byl rád, za tu chvilku, kdy konečně zazvonilo poslední znovení a konečně mohl zase vypadnout z téhle zpropadené školy.
Všichni studenti si sbalili své věci a postupně odcházeli ze třídy. Ještě, že už byl konec vyučování. Ishida si taky vzal své věci a vydal se na chodbu. Zase byl tak moc zabraný do svích myšlenek, že si ani nevšiml, že tam nechal Renjiho. Ovšem, ten se tam sám moc dlouho nezdrží, e-e naopak, co nejdřív vypadnout. Vyletěl ze třídy a chytil černovláska za zápěstí. Nedal mu ani šanci, aby se nějak rozkoukal nebo reagoval a vtáhl ho s sebou do jedné kabinky na záchodě a zavřel. Ajaj, zase má chutě. Ne, on by to nemohl vydržet někam, kde by se to víc hodilo.
"Re-Renji, co to zase děláš?" cukl na rudovláska modrýma očima, když se trochu vzpamatoval z toho počátečního šoku. Ho takhle přepadnout, tse. To se dělá? Takhle děsit. Rozhodně tušil, co zase zamýšlí, ale tohle už je samovolná otázka, to vyjde ven téměř aniž by si to uvědomil.
"Promiň, Neko." zavrněl rusovlásek a sklonil se k chlapci, přičemž si ho přitáhl do polibku, možná i s trochu podlou myšlenkou, aby ho pro zatím umlčel, aby nemohl namítat. Mezi tím se rukou vydal po mladšího těle až k zapínání kalhot a povolil ho. S mlasknutím se odtáhl od jeho úst a otočil ho zády k sobě. Trochu mu stáhl kalhoty i se spodním prádlem a aby zaměstnal i druhou ruku tak to samé udělal i u sebe.
"P-Počkej..." dostal ze sebe a přes rameno se na staršího podíval. Zapřel se rukama o stěnu, aby na ní neležel tělem, aby měl tak lepší polohu.
"Už nemůžu čekat. Čekal sem celej den." zaúpěl a natáhl se. Jemně ho políbil na rty a následně obtáhl jazykem konturu ouška. Levou rukou chytil jeho rameno a donutil ho ce předklonit, aby měl lepší přístup. Očividně 'neměl čas' na přípravu. Nadrženec jeden. Pomalu začal do tělíčka pod sebou vnikat. Šlo to ztuha a docela to i bolelo, ani jeden nebyl připravený. Ani kdyby chtěl tak by nemohl rychle. Pokud jim nechtěl nějak bolestivě ublížit, a že by to rozhodně bolelo. Bolestně přivíral oči a z hrdla se mu drali, sice tlumené, ale chraptivé steny.
"A-Aaaa... u...." zakňučel bolestivě a semkl víčka pevně k sobě, aby potlačil slzy, které se zoufale snažili dostat ven. To hodně bolelo a ještě když nechtěli ani svaly povolit. Zatnul prsty do steny. "T-To..." skousl si ret mezi rty. snažil se v sobě udržet své projevy, i když ty nebyli jediné, co se snažil v sobě držet.
"Ishido..." zašeptal slaastně do chlapcova ouška a vydechl. Pomalu začal s přírazy, když svaly trochu povolili, alespoň tak, aby mu umožnili v pohybu. Netrvalo dlouho a přírazy byli stále intenzivnější a pomalinku i hlubší. Přidržoval si mladíčka za boky, aby mu neutíkal a nechával tiché steny drát se mu z úst a dráždit Ishidovo ouško.
Zapíral se rukama a snažil se najít pevnou oporu, aby se udržel a vůbec, aby se udržel na nohou, i když ho Renji držel. Nejpíš by se bez jeho pomoci neudržel. Stále tiskl víčka k sobě, aby si byl jist, že mu slzy neutečou. Mírně zaklonil hlavu, aby se staršímu vybídl. Ten pocit, když se bolest mísí se slastí a nebo když bolest přechází ve stast.
Pustil ho jednou rukou, aby tou druhou mohl putovat k mladšího podbříšku a následně ho začít zpracovávat ve stejném tempu, jako vnikal do jeho těla. Cítil, že už dlouho nevydrží. Přisál se rty na chlapcovu šíji a jemně jí začal obdarovávat letmími, horkými polibky. Opravdu to netrvalo dlouho, než jeho nitro naplnil vlastním spermatem. Slastně zachraptěl do porcelánové kůži jeho hrdla a na chvilku tak spočinul. Tedy až do té doby, než si uvědomil, ten fakt, že on se sice uspokojil a dostal ze sebe to vzrušení, ale černovlásek ne. Vystoupil z jeho těla a oblékl se, otočil si ho čelem k sobě a políbil na rty. Následně se sklonil a sedl si do dřepu před chlapce.
Cukl na něj pohledem. Skousával si ret a upřeně staršího sledoval. Vztáhl k němu ruku a prohrábl rukou rudé prameny svázané černou stuhou. Jak miloval ten dotek do těch jemných, hustých pramenů. Tiše zasténal, když ho starší začal dráždit jazykem. A potom znovu, když ho vzal do úst a pouštěl si ho do těch horkých hlubin. Sevřel v ruce rudé vlasy a na moment semkl víčka k sobě.
Renji se spokojeně pousmál se začal si ho v pravidelném tempu pouštět do úst. Opečovával ho rty a uvnitř svých úst jazykem. Líbilo se mu, když viděl, co s Ishidou dělá jeho počínání. A ještě lepší bylo bedlivě poslouchat, jak dává na jevo, že se mu to líbí a Renji to dělá dobře. Pokračoval ve své hře jazykem a ústy až do té doby, dokud neucítil, že i černovlásek vyvrcholil. Odtáhl se od něj a zvedl se. Spolkl, co měl v ústech a olízl si rty. Usmál se a znovu si ho přitáhl do polibku.
Přimhouřil modré oči a slastně zapojoval do hry i svůj jazyk. Rukama se zatím jal taky se obléknou a potom si staršího přitáhl víc k sobě. Nechtěl to kazit, tohle se mu líbilo, ale ještě mají oba dva práci. Ještě takhle chvilku spočíval, do té doby, než rozpojil polibek a podíval se na staršího. "Už by jsme měli jít." vydechl.
"Jak sladký." zavrněl rudovlásek a přimhouřil oči. Vítězně se usmál, tahle slova Ishidu vždycky donutí se červenat, potom je opravdu tak sladký. Něžně ho palcem pohladil po zrudlém líčku. Vzal ho za ruku a otevřel dveře, aby ho mohl vypustit ven. Vzal jejich věci a vydal se za ním. Nikdo tady takhle po vyučování moc nebýval. Spíš všichni pádili co nejdřív ven, aby mohli vidět ostatní přátele a vydat se domů.
"Renji, běž napřed, já si musíš ještě něco zařídit." hlesl černovlásek po chvíli a zvedl pohled."Musím si jít pro flétnu, už je opravená a taky do orchestru." vysvětlil, aby to nemusel potom říkat na dvakrát.
"Kdy se vrátíš?" zeptal se na oplátku, i když neee, že by tam ten otazník nějak vyzněl. Takhle to spíš vyznělo jako odpověď a ne otázka.
"Až večer..." sklonil pohled k zemi. Ta byla mnohem bezpečnější, ta po něm aspoň neházela žádné pohledy a nehrozilo, že mu něco udělá. Ty Renjiho pohledy byli někdy až mrazící.
"Zase..." procedil s povzdechem a na chvílí zaklonil hlavu a zavřel oči. No, opravdu, ne že by ho to potěšilo, že se vracel takhle pozdě v noci. Když se vracel tak už byla tma a člověk nikdy neví, kde se potuluje nějaký vrah nebo úchyl nebo, kdo ví, co by se Ishimu mohlo stát. Těch možností je pfffffrr nespočet.

Když se musel s Ishidou pro zatím rozloučit tak se vydal pro Yoshi a Airu. Obě dvě už ve školce a škole taky skončily. Vždycky je chodí vyzvednout. Ze začátku to byl docela problém, jak nebyl zvyklí, že je má brát s sebou. Chvilku to trvalo, než ho to trklo, že někoho zapomněl, ale teď už to bere automaticky.
Ty učitelky byli někdy opravdu divné a měli divný přístup, anebo způsoby. Někdy až drzé a povýšené, tedy někdy. "Stýčku!" zavýskala vesele Yoshi, když uviděla známou tvář a v mžiku byla u něj a pěvně ho objala. Ach, jak roztomilá, malá tvářička. To opravdu dokáže člověka potěšit, když jí uvidí.
"Ahoj, Yoshi." usmál se na ní jemně. Sedl si k ní do dřepu a taky jí na uvítání objal. Tak droboučký, malý tvoreček a tak roztomilý. "Půjdeme pro Airu a domů, co ty na to." mírně se od ní otáhl a pohladil po černých vláscích. Yoshi byla o rok mladší, než Aira, plus mínus, ale Yoshi byla ta živější z těch dvou. Aira byla spíš stydlivá a moc nemluvící. To ale stejně nic neměnilo na tom faktu, že jsou obě zlatíčka.
"A kdy se vátí stýček domů?" zeptala se zvědavě a naklonila hlavičku trošku ke straně s tím tázavým, neodolatelným výrazem a dala si ručičky za záda. To je taky taková herečka tohle. Ale je to sladký.
"Až večer." povzdechl si a na chvilku uhnul pohledem. "Ale neboj se, nějak se doma zabavíme!" ujistil jí a znovu se na ní usmál. Zvedl jí ze země a posadil si jí za krk. "A drž se ať nespadneš." poradil jí a potom se s ní vydal vyzvednout Airu.
Yoshi nespokojeně zahučela. Pevně se Renjiho chytla za čelo a trochu se naklonila. "A jak se zabavíme?" optala se znovu a uculila se. Uměla mluvit i když všechno se jí ještě povedlo. Rozumět jí bylo a když jí sem tam nějaké to písmenko vypadlo to se prominout dá.
"To ještě uvidíme." provokativně do ní šťouchl, ale tak, aby náhodou nespadla na zem. Ona je to docela výška a asi by to docela bolelo. Takové klasické poňoukání, ale za ten líbezný smích to stálo.
Za nedlouho došli i pro Airu tak jako vždy už čekala před školou, na místě, kde byla vždy a kam pro ní chodil. Vždycky u toho stromu stávala úplně sama zahalená do oblečení s šaskou na zádech a tou dlouhou rukou šálou, kterou pořád nosila. Vypadala tak osamělá. Yoshi jí už z dálky zdravila.
"Ahoj, Airo, nečekáš tady dlouho?" zeptal se jí jemně, když k holčičce došli. Nikdy (tedy, alespoň za tu dobu, co jí znal) nebyla nějak moc komunikativní. S ním si nějak moc nepovídala s Yoshi to bylo něco jiného. Ta byla hodně komunikativní a společenská.
Černovláseka se na něj podívala a mírně zavrtěla hlavou. "Ahoj." odvětila po chvilce tenkým hláskem. Ani se nepohnula, ručičky měla stále schované pod dlouhými rukávy.
"Tak poď." natáhl k ní ruku a stále se na ní přívětivě usmíval. Nechápal, jak to, že s Ishidou se normálně baví. Takhle to vypadá, jako by Renjiho neměla ráda a nebo se ho bála, i přes to, že Ishi říká, že ho má ráda, ale jen se stydí.
Aira se podívala na jeho ruku a potom zpátky na něj do tváře. Opatrně zvedla ručku a chytla se ho. Ani nepípla. Zvedla hnědá očka zpátky nahoru, jako by se snad ptala.
"No vidíš." sevřel něžně drobounkou ručičku ve své a pomalu se s ní za ruku a Yoshi za krkem vydal domů. Domů to bude ještě chvilku trvat.

Vždycky, když přišli domů tak Renji uvařil oběd, zatím, co Aira psala úkoly a Yoshi si hrála. Většinou chodívala za rybičkami. No jo, tady v Sídle byla jadna místnost s obrovským akvárkem přes celou zeď. Vlastně to akvárko byla ta zeď, bylo zabudované do zdi. Bylo tam hodně rybek. Dokonce tam yl i žralůček. Takový ten malý, roztomilý. Byli tam hodně pestré rybičky, ale potom také ty, co se pusinkují. Vždycky, ale úplně pokaždé, když Renji vejde do toho pokoje, tak ty rybky vystřelí a naplácnou se tlamičkami k sobě a nechtějí od sebe pryč. To vždycky Renjiho tak moc deptá.
Po obědě si hrají a nebo si občas někam zajdou. Vždycky se dokážou zabavit. Dokonce i Aira se přidá. To je potom zábava. Ale jenom ve třech. Jaká škoda, že si s nimi nehraje i Ishida.
"Stýčku, stýčku." zanaléhala prosebně Yoshi a přicapkala za Renjim. S ručkama za zády a s tím neviným dětským kroucením ze strany na stranu a culením.
"Hm?" zambručel v otázce a zvedl k ní pohled od mobilu. Psal Ishimu, kdy se vrátí. Chtěl ho už mít u sebe v náruči a zase ho hezky přivítat doma. Totální záviskám, my víme.
"Stýčku, můžu si hját?" víc se uculila a hnedá očka jí v naději zazářila. Vytáhla jednu ručičku z poza zad a ukázala na rudé vlasy svázané stuhou.
"Huh?" pozvedl tázavě jedno obočí. Hrát si s jeho vlasy? Neměl rád, když si někdo hraje s jeho vlasy a nebo jinak, neměl rád, když je měl rozpuštěné. Bylo to nepraktické. Potom se všude pletly. Ale nechtěl Yoshi jen tak bezcitně odbýt, aby jí tím potom neublížil. Jednou mu to nic neudělá. "Tak poď." pobídl jí na konec a pousmál se.
Yoshi se potěšeně zašklebila "Sestšičko!" houkla v druhé ruce držela hřeben a spokojeně si klekla na Renjiho na zem. Aira vykoukla ze dveří a nesměle se vydala za Yoshi. Mírně se usmívala a taky měla hřeben. Vlezla si k Yoshi na zem, ale ani nepípla.
"Vy ste, ale potvůrky malý." podíval se na ně přes rameno. Tak že, ony se na něj už takhle připravily ano? To si tolik věří, že je nechá si hrát? Mno, očividně už ho mají přečteného, ale když těm tvářičkám se nedá odolat. Zvedl jednu ruku a chytl konec černé stuhy, přičemž za ní zatáhl a rozvázal husný vodopád rudých pramenů, které se mu rozlily po zádech a ramenou. Konec konců, taky si mohli trochu odpočinout, když byli denně svázané.
"Děkujeme." pípla Aira vděčně a prohlížela si červené vlasy. Opatrně k nim natáhla ruku a přejela po nich a potom ten samí pohyb zopakovala i hřebenem.
Yoshi se vesele zasmála a odhrnula si půlku vlasů na 'svou' stranu a začala je rozčesávat a hrát si s nimi. Tak schválně jak dlouho takhle vydrží. Očividně hodně dlouho.
"Vy ste se na mě takhle připravily. To je nefér. Kdo se vám má potom ubránit." s předstíraným dotčením mírně stáhl obočí, ale spíš se věnoval svému mobilu a jeho display. Nechával je ať si hrajou. Ono to nakonec nebylo tak zlé bylo to i docela příjemné.

Konečně doma. To byl zase den. Ale už byl zase doma. Těšil se až zase otevře dveře a půjde do tepla. A taky by se nejspíš měl připravit na další už tradiční Renjiho nálet. Pokaždé přiletí a nebo čeká rovnou u dveří a začne ho vítat a objímat a líbat. Je příjemné a hezké vědět, že když člověk přijde domů, čeká na něj někdo, koho koho miluje a naopak a takhle hezky ho přivítá. To opravdu dokáže člověka potěšit.
Vyhrabal klíče a následně odemkl dveře. Pomalu je otevřel. Cítil na těle, jak je doma teplo. Oproti tomu jak bylo venku. Silný kontrast. Mírně se zachvěl, aby si zvykl. Podezřelé, že ještě nic neslyší. Otevřel dveře uplně a podíval se, kde je. Určitě na něj někde vybafne, tak to, aby byl ve střehu. Zavřel dveře a vydal se do kuchyně. Kde si položil věci a svlékl si ty nepotřebné. Opravdu velmi podezřelé, normálně už by ho měl na krku. Bylo tady až děsivé ticho. To se mu nějak nechtělo líbit. Bylo to hodně podezřelé.
Vydal se tedy po Sídle hledat Renjiho a nebo holky. Někde tu být musí. Přece by se jen tak nevypařili jako prach. To je nemysl. A i kdyby jim hrozilo nějaké nebezpečí... V prvé řadě by vycítil Renjiho duševní tlak ve změně a v druhé řadě kdyby se opravdu něco dělo, Renji by se snad dovedl ubránit, no ne?
Prohledal několik pokojů. Nikde nikdo. Dokonce ani v pokoji, kde spala Yoshi a Aira. Taky tam nikdo nebyl. Zkontroloval i pokoj s giga-akvárkem, s těmi rybkami, které Renjiho tak moc deptají. Taky nikde nikdo. Skoro si začínal připadat, jako ve městě duchů (až na ten menší detail, že nebyl ve městě).
Kdo ví, proč ho napadlo podívat se do obýváku až teď. Otevřel velké jedno křídlo dveří a podíval se do pokoje. Ten pohled ho překvapil. Ale bylo to tak krásné, jak Renji spal na zemi a Yoshi s Airou přitisklé a schoulené u něj. To bylo tak krásné. Ani si nevšiml, že ho ten pohled donutil se usmát. Pootevřel dveře trochu víc a po tichu se vydal k rudovláskovo mobilu, který se válel na zemi o kousek dál a poblíž hřebeny a černá stuha. Tak proto, měl rozpuštěné vlasy. Oooo ta představa byla taky tak krásná. Sklonil se a zvedl mobil ze země. Vůbec netušil, že mu psal. Vyndal svůj mobil z kapsy a podíval se na display. Na hoře blikala obálka. Opravdu mu psal a on si toho ani nevšiml. Mírně zrudl. A to měl pěkně prosím mobil u sebe! Zaklapl Renjiho mobil a vrátil ho zpátky na zem a svůj do kapsy. Tiše odešel a vrátil se s lehkou dekou, kterou ty tři na zemi přikryl, aby náhodou neprochladli. sice tady bylo teplo, ale rozhodně to nechtěl riskovat.
"Ach jo, Renji." povzdechl si s úsměvem na rtech. Sklonil se a jemně Airu i Yoshi políbil na čelo. Malinko se odtáhl a podíval se na rudovláska. Opatrně mu rozvázal fialový šátek a položil vedle k mobilu. Chvilku se na něj koukal a problížel si ho. Jak krásný na ně byl pohled. Nemohl si to odpustit, ale opravdu moc krásný. Pousmál se a sklonil se k němu, přičemž ho něžně políbil na rty a opatrně prsty pejel po tváři. Pomalu se odtáhl a vydal se ke dveřím, vyšel ven, ale ještě, než je zavřel tak se na ně znovu podíval. "Dobrou noc, lásky moje."











Bílá a bílá je stále bílá, ale bělejší bílá

3. března 2014 v 0:28 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Ryuuken x Aizen
Warning: Yaoi, v Ryuukenovo nemocnici, konkrétně? kancelář >:D

Poznámka: No jak jsem říkala, 'Ono se v té hlavě druhý den něco najde' a taky, že jo. Našlo a hodně. Popravdě nemám ponětí, kdo bude nahoře, tak že, kdo ví, jak to dopadne XP Nic méně, trochu vysvětlení k příběhu. Aizen a Ryuuken jsou 'staří známí' a Ulquiorra a Ishida jsou jejich malí, zlatí synáčkové. Zbytek budou řešit ti dva a kdo ví jak, ale skončí to sexem XD

Šel chodbami Karakurské nemocnice. Potřeboval si promluvit se svým starým 'známím'. Věděl, že většinu času tráví tady, v nemocnici, taky musel hned z mnoha důvodů. Typoval, že bude buď u sebe v kanceláři a ˙nebo někde bude pochodovat, nejdříve se chtěl podívat do kanceláře. Po stěnách modré Quincy kříže, ach, jak typické, a to své schopnosti a vůbec všechny Quincy zavrhuje. Je to zvláštní člověk. Ale co, každý nemůže být úplně bez chyby. Navíc, žádný učený z nebe nespadl.
Popravdě... apsolutně netušil, kde má kancelář a ještě, když je ta namocnice tak velká a je tu tolik dveří a chodeb a místností. Nejspíš se bude muset někoho zeptat a nebo si najít mapu, ale to bude nejspíš úplně stejné, jako kdyby se měl někoho zeptat.
Po nekonečném bloudění se přece jen musel zeptat. Jedna milá, pohledná a hodná sestřička mu řekla, kudy má jít. Takový laskavý pohled měla. A taky nebyl daleko. Po tom dlouhém bloudění nemocnicí měl vetšinu cesty za sebou, než potkal tu dívku. No, vypadala mladá.
Zaklepal na dveře kanceláře, aby o něm druhý věděl a následně vzal za kliku a vešel. Hned za sebou zavřel, aby jejich rozhovor zůstal tam kde má - jen mezi nimi. Podíval se na světlovlasého muže a usmál se. "Zdravím, dlouho jsme se neviděli." pozdravil ho a mírně kývl.
Druhý zvedl pohled od papírů, ve kterých četl a podíval se na hnědovlasého "Co tady děláš?" hlesl jen místno pozdravu a vypustil z úst obláček kouře. Otočil se na židli, aby k druhému byl čelem. Položil papíry na stůl a potáhl si z cigarety, kterou držel v prstech.
"Jak už jsem řekl." začal a vydal se ke stolu. "Dlouho jsme se neviděli a potřebuji si s tebou promluvit." vysvětlil a opřel se dlaněmi o dřevěnou desku stolu.
"O čem." odvětil. Poslouchal druhého, i když by radši, kdyby měl klid, ale pravdou bylo, že Aizena taky už dlouho neviděl. Nu což. Pár minut snad neuškodí, stejně neměl zatím moc co na práci. Jen ty papíry, ale to bylo během chvilky hotové.
"Nechci se ti do toho pléct, ale měl by jsi se o svého syna trošku víc zajímat." poznamenal hnědovlasý muž a mírně se na druhého usmál.
"A jaký by to mělo smysl. Jestli myslíš jeho problémy..." na chvíli zavřel oči a znovu si potáhl z cigarety a následně dým vypustil ven. "Co si nadrobyl, to si také sám sní. Nevím, proč bych měl řešit jeho problémy."
"Tohle nemyslím." namítl Aizen a vzdálil se od desky stolu, aby na něj nešel našedlí kouř. Přešel k oknu a opřel se o zeď vedle něj. "Myslím to, že tvůj syn je poňěkud silně sblížený se Shinigamim." upřesnil, co měl na mysli, aby každý nemluvil o něčem jiném.
"To vím. Má vůbec cenu, mu to rozmlouvat? Stejně mi do toho nic není. Je to jeho problém." uzavřel to. Jestli si chtěl promluvit o tomhle tak to sem ani nemusel chodit. Takové zbytečnosti.
Chvilku bylo ticho. Jako v hrobě, možná až děsivé ticho. Díky bohu za to, že ho někdo z těch dvou prolomil. Tedy ten moudřejší. "Slyšel jsem, že lidé, kteří mají modré oči, pocházejí ze Španělska." konstatoval zamyšleně.
"Na takovou hloupost, jsi přišel kde." podíval se na něj přes rameno Ryuuken a mírně svraštil obočí. Tak tohle slyšel prvně. Kde to zase vyhrabal a kdo to vymyslel.
"Kdo ví, někde jsem to zaslechl." pokrčil rameny "Ale pokud je to pravda, ty a tvůj syn jste ze Španělska." poznamenal a mřimhouřil hnědé oči.
"Hloupost!" zopakoval znovu a naposledy si potáhl z cigarety a následně jí típl v popelníku. "A vůbec, jestli jsi sem přišel jen proto, aby jsi mi dělal kázání a vyprávěl nesmyslné báchorky, tak jsi vůbec nemusel chodit." obořil se na něj. No jo, jeho typická pohostinost a přátelství.
"Vlastně... Přišel jsem za tebou si promluvit a..." nedokončil větu, odlepil se od zdi a přešel ke světlovlasému. Opřel se rukama o opěradlo židle a sklonil se k němu.
Ryuuken se zamračil a cukl na něj pohledem. "A co děláš teď ty..." nestačil doříct větu, když ho umlčeli ústa druhého. Překvapeně vytřeštil oči a strnul. Nečekal to a úplně ho to vyvedlo z rovnováhy.
Spokojeně se pousmál, když viděl, že se mu druhý nebrání. Už ho dlouho neviděl. Chtěl ho. Přejel mu rukou po hrudi a břiše až k rozkroku a při té cestě mu rozepl poklopec.
"Neprotahuj to." vydechl polohlasně, když Aizen rozpojil polibek a trochu přimhouřil oči. Vybídl se jeho doteku a opřel si hlavu o jeho rameno.
"Dobře, jak chceš." zašepal a jazykem obtáhl linii jeho hrdla. Odtáhl se od něj, obešel ho a zvedl se židle a posadil na desku stolu. Vtěsnal se mu mezi stehna a znovu se vpil do jeho rtů a jazykem se probyl přes hradby zubů až do úst, které začal plenit a zapojovat druhého jazyk.
Světlovlasý bloudil do Aizenovo těle a přes oblečení obtahoval jeho linie těla. Nemohl je cítit tak dobře, jako by neměl oblečení, ale to nevadilo. Pomalu se rukama dostal až ke koženému pásku a přesce na něm. Rozepnul ji a povolil si zapínání kalhot. Vtěsnal se rukou pod spodní prádlo a přejel prsty po celé jeho dálce. Obemkl ho prsty a následně začal zpracovávat.
Hnědovlasý tiše zasténal do druhého úst a přimhouřil oči. Usmál se a natáhl se, aby mohl na stole udělat trochu pořádek a místa. Odsunul nepotřebné papíry a věci o kus dál. Donutil ho slézt ze stolu a přehnout se před desku. Stáhl mu kalhoty i se spodním prádlem a vnikl mu do úst dvěma prsty, aby je navlhčil a následně, aby si ho mohl začít připravovat.
Tlumeně zasténal a vybídl se Aizenovi. Mírně si skousl ret mezi zuby, aby v sobě držel ty zvuky a uvelebil se na stole, tak pohodlně, jak jen to šlo. Nechtěl to zbytečně protahovat. Kdykoliv by sem mohl někdo přijít a upřímně, bylo by to docela trapné, kdyby tady takhle viděl nějaký zaměstnanec ředitele nemocnice.
Vytáhl z něj prsty a chytil ho za boky, aby mu necestoval po stole. Nasměroval svou erekci proti jeho vstupu a následně do něj pomalu vnikl. Utišil v sobě sten, který chtěl ven. Téměř hned začal přirážet. Taky nechtěl, aby je tu někdo viděl, ale zase ho tak moc chtěl.
Snažil se být potichu. Skousával si spodní ret, aby byl zticha. Zatínal prsty do desky stolu, chtěl se držet na místně a co nejméně se posouvat a pohybovat i se stolem. Nechtěl si přehazovat avé papíry dosud odvedenou práci. Přes rty mu unikl občas jen velmi tichý sten.
Cítil, že se blíží po schodech k vrcholi. Postupně jeden stupínek za druhým až nahoru k bílému světlu, které tam zářilo. Cítil to. Přišel si s ním promluvit a ja k to skončilo. Ten fakt, že by sem mohl někdo přijít... Bylo to nebezpečné... a vzrušující.
Už jen pár přírazů druhého, které ho po stupíncích vynesli k vrcholu. Mírně se prohnul v zádech a pustil si ret, aby si ho neprokousl. Nechal uniknout steny přes hrdlo a ústa ven, ale snažil se je, co nejvíc utlumit ve svém nitru. Zaryl prsty do stolu a vydýchával zažitý orgasmus.
Stejně tak i Aizen. Už jen pár přírazů do Ryuukenova těla, do kterého následně vyvrcholil a dostáhl onoho zářného bílého světla, ke kterému stoupal výš a výš. Slastně vydechl a přimhouřil hnědé oči, sotva je udržel otevřené veškerou tou slastí. Bral si do plic čerstvé doušky kyslídu, který do teď nestíhal vdechovat. Odtáhl se od světlovlasého, aby si mohl natáhnout svůj oděv a zapnout.
Otočil se k druhému čelem a taky se natáhl pro své kalhoty a spodní prádlo. Povedlo se mu zklidnit se a následně si sáhl do kapsy pro krapičku a zapalovač. Vyndal z krabičky jednu cigaretu a vložil si jí mezi rty. Krabičku vrátil zpátky do kapsy.
"Neměl by jsi tolik kouřit." poznamenal s úsměvem hnědovlasý a přitáhl si Ryuukena k sobě, aby si ho mohl přitáhnout do polibku, ale před tím mu vzal tu zpropadenou cigaretu.
Vybídl se mu, ale mírně se zamračil. Brát mu takhle cigarety jo? Tlumeně nespokojeně zamručel do Aizenových úst, ale nebránil se. "Se svým tělem si budu zacházet, jak já uznám za vhodné." upokojil ho, když se dostal z polibku. Vzal mu svou cigaretu a vrátil si jí zpátky mezi rty a zapálil. Zapalovač vrátil zpátky do kapsy a potáhl si.
"Možná není jen tvé." usmál se s přimhouřenýma očima a posadil se do jeho židle za svými zády. Přehodil si nohu přes tu druhou a ruce si složil do klína. Zamyšleně se usmíval "Tak že, bílá ano..." poznamenal pro sebe spíš zamyšleně a zkoumavě si Ryuukena prohléžel.