Medvídek

10. února 2014 v 20:04 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Jen Shonen-ai, yaoi tady nebude a do tohohle by se ani nehodilo
<:D


Poznámka: Tato povídla je jako dárek pro Black Star, protože jí mám moc ráda, mám nutkání jí napsat něco hezkého a mám přišerné nutkání se o ní starat (instinktivně) ;* :3 Kdyby jste narazili na něco povědomého (z nějaké písničky) tak se nedivte a nelekejte já to psala v době, když jsem si pouštěla písničku o medvídkovi :D Jinak je to příběh z minulosti (jak napovídá obrázek), když byl Ishi ještě malý a roztomiloučký a zbytek v příběhu ;P Užijte si povídku :)

Byl krásný den. Svítilo slunce. Ptáčci prozpěvovali a vál mírný, ale osvěžující větřík. Bylo opravdu hezky. Dnešek se skvěle vydařil. Venku byli slyšet hrající si děti, které poletovali po městě a hráli si na vše možné hry. Karakura byla docela klidné město, když se to tak vezme a i když se tady občas něco semele tak to dobře dopadne. Někteří Shinigami měli za úkol chránit město před Hollow. Jejich aktivita poněkud klesla. Někdy se nějaký dutý objeví, ale málo kdy se stane, že by byli v nějak velkém počtu nebo to byla učiněná invaze. Ani sem nebylo vysíláno tolik Shinigami. Neměli by tady, co na práci, kdyby jich tu bylo víc. Většinou tu byli jen maximálně po třech. A kdyby náhodou tak dvanáctá Divize vše monitoruje a má vše pod dohledem.
Momentálně tady byl, ale jen jeden Shinigami a i ten neměl nic moc, co na práci. Většinou si jen vlezl někam, kde měl dobrý výhled na všechno okolí, aby viděl kolem, kdyby se náhodou otevřel průchod pro Hollowa, ale to byl pak rychlý proces. Spíš to tady bral jako dovolenou. Mohl si trochu odpočinout od svých povinností v šesté Divizi a všeho toho, co bylo ve Společenstvý Duší.
Seděl na střeše jednoho z mnoha domů v tomto městě a sledoval krajinu v dáli. Byl tady už dlouho. Už dlouho se tady nic nestalo, chtělo by to trochu oživit. Možná by se mohl jít projít nebo podívat po okolí. Kdo ví. Ale zaslechl dětský smích. Stočil rudý pohled směrem odkud vyšel hlásek. Dole na plácku v okolí stromů byl malý chlapec. Mohlo by to být aspoň nějaké zabavení na chvilku. Zvedl se a s pomocí Shumpo se přemístil dolů kus od chlapce. Byl zvědaví jestli ho uvidí.
Byl malinký, ale roztomiloučký. Měl s sebou velkého plyšového medvídka skoro tak velkého jako on sám. Hrál si s ním a povídal. Dětsky se smál. Měl kulaté brýle za kterými se skrývali velké, krásné modré očíčka. To bylo tak roztomilé stvořeníčko. Chvilku ho sledoval a potom se k němu pomalu vidal.
Chlapec se stále věnoval svému medvídkovi, jako by ani netušil, že sem někdo jde. Hrál si s velkým, plyšovým méďou. Ale byl tady úplně sám. Žádné jiné dítě s ním nebylo a ani nepřiběhlo. To je divné. Všude jinde jsou děti po skupinkách, ale jen on je tady úplně sám.
"Ahoj, chlapče." usmál se na něj jemně Shinigami a došel kousek k němu, ale ne moc blízko, aby se ho nebál. Snažil se tvářit tak, aby tomu drobnému kloučkovi nedával důvod utíkat a nebo se ho bát. Nechtěl ho hned plašit, ale on nevipadal, že by měl nějakou společnost nebo si ho všiml.
Mladíček si přestal hrád s medvídkem a podíval se na rudovlasého. Přeměřil si ho zkoumavým pohledem. "Kdo jsi?" zeptal se ho chlapec po chvilce a podezřívavě ho sledoval. Instinktivně si přitiskl medvídka do své drobné náruče, aby ho po případě mohl chránit svým tělem.
"Renji. Jsem Shinigami." odvětil rudovlásek a mile se na černovláska usmál. Sedl si k němu do dřepu, aby se na něj nemusel koukat z výšky (navíc to tak bylo výhodné pro oba dva) a sledoval malého chlapce. Chránil si svého medvídka. Nejspíš by si s ním nechtěl pohrát nebo mu ho půjčit. To se dá tušit, ale přece jen to zkusil. "Máš hezkého medvídka." poznamenal s přátelským podtónem v hlase. "Půjčíš mi ho?" zeptal se a opatrně k němu natáhl ruku.
"NE!" zavrtěl chlapec odhodlaně hlavičkou a zamračil se. Víc medvídka objal a o krok couvl. "Vy Shinigami jste zlí." odvětil "Tatínek říkal, že jste špatní." dodal odhodlaně. Rozhodně mu svého medvídka nepůjčí. To nepřipadalo v úvahu. A že by se s ním chtěl tak rychle kamarádit taky ne.
Stáhl ruku a opřel si jí o koleno jako si už opíral tu druhou. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptal se jemně a naklonil hlavu trochu ke straně. Kolik mu tak mohlo být. Byl malý, ale vypadal hodně chytře a roztomile. To bude těma velkýma, modrýma očima. Počítal, že mu nemůže být víc než sedm i na to byl moc malý vzrůstově, takový drobný.
Chvilku přemýšlel a nedůvěřivě Renjiho sledoval. Nevěřil mu, ale na druhou stranu by bylo slušné, když on se představil tak by mu měl také říct své jméno. "Uryuu." odvětil po chvíli přemýšlení, ale výraz se mu vůbec nezměnil. Tiskl si plyšáčka v náruči.
"Kde máš kamarády, Uryuu?"
"Nepotřebuji kamarády."
"Jsi si jistý?" ujišťoval se rusovlasý a trpělivě chlapce sledoval. Nepotřebuje kamarády? Tak že, nemá kamarády. Nejspíě má jen tohohle velkého plyšového medvídka, s kterým si tady hrál a povídal. "Nechceš si hrát třeba se mnou?"
"Ne nechci!" zavrtěl Uryuu hlavičkou a pak se i s medvídkem rychle otočil a rozeběhl se pryč, jak oby utíkal před hrozícím nebezpečím. Za neldlouho zmizel za stromy a byl pryč.
Chudáček malí. Neměl žádné kamarády a ani se nechtěl kamarádit. Ale nepochyboval o tom, že kdyby ho znal líp tak by ten kluk byl určitě mnohem podmanivější a přátelštější. Zvedl se zpátky do stoje a chvilku černovláska sledoval, než zmizel, ale potom si jen povzdechl. Musel se vrátit ke své práci...

Uběhlo už několik dní od té doby, co viděl toho chlapce. Jebo misse tady, ale už pomalu končila. Bude se muset vrátit zpět do SS a pokračovat ve své klasické práci. Ale ještě si chtěl užít svůj poslední den v lidském světe a pokusit se, co nejvíc odreagovat, aby byl připravený zase pracovat. Seděl ve stínu na střeše a sledoval slunce, jak se pomalu sune k západu. Ovšem z jeho rozjímání ho vyrušil dětský pláč. Zvedl se ze střechy a vydal se podívat, co to je.
Chvilku šel, ale potom viděl jak u jednoho se stromů sedí na zemi ten maličký a pláče. Hlavičku si opíral o kolínka a ručičkama si je držel u sebe natisklá. Plakal, kdo ví proč. Když ho viděl tak se v něm probudil ochranářský pud. Prostě k němu musel jít a zeptat se ho, co se stalo. Bylo mu ho líto.
"No tak, neplač, řekni, copak se stalo?" zeptal se jemně a klekl si k němu na zem a sklonil se k němu, aby na něj viděl.
"Jdi...Jdi pryč..." dostal ze sebe chlapec přes vzlyky a slzy. Nechtěl ho tady. Chtěl být sám a sám se chtěl i vypladat. Proto sem přišel, protože chtěl být sám.
"No tak, řekni, co se stalo? Uryuu." stáhl obočí a jemně ho chytil za bradu. Zvedl mu hlavu, aby se na něj podíval a sundal mu brýle. Otřel mu velké slzy do svého rukávu od černého kimona a vyčistil mu brýle. Ty modré, velké a upladané oči byli tak nádherné a roztomilé. Vyčistil mu brýle a potom mu je zase nasadil na oči. "Tak povídej, maličký." pobídl ho jemně a usmíval se.
"J....Já... Ztratil jsem.... svého m-medvídka..." odvětil kňučivě Uryuu a jen z těží potlačoval další slzy a popotahoval. Klepal se a sledoval rudovláska na proti.
"Ale... Neboj se najdeme ho, ano?" utěšoval ho a opatrně ho chytil za jednu ručičku a zvedl se s ním ze země, ale stále ho držel "Pověz, kde jsi ho měl naposledy."
Černovlásek se nechal zvednout a podvědomě stiskl Renjiho ruku drobnými prstíky. Otřel si slzyčky, které se mu nahrnuli do očí a podíval se kolem, aby si vzpomněl, kde měl naposledy svého medvídka. "Když jsem... přišel od tamtud... u-už jsem ho neměl." zakňučel smutně a znovu popotáhl a ukázal směrem ven od stromů.
"Tak pojď. Jdeme se po něm podívat." usmál se rusovlásek a začal ho vést s sebou za ručku, aby mohli jít hledat medvídka. Prošli menší lesík a potom se vydali po plácku a k domům, které už vedli do města. Mědvídek nikde nebyl a on cítil, jak se Uryuu zase chvilkami zachvívá a jak se mu derou slzičky do očí z obav, že medvídka nenajde. To bylo srdce rvoucí. Chudáček malí.
"Já...já chci... medvídka..." zavzlykal zničeně černovlásek a zavřel očíčka, aby zabránil slzám drát se ven. Sklonil hlavičku a druhou ručičkou si otíral slzy.
"Neboj se najdeme ho." ujišťoval ho rusovlásek zvedl od něj pohled a tak jako náhodou zavadil o cosi hnědého, co se skrývalo v křoví. Nebyl si jistý. Jemně zatáhl za chlapcovi ručku a vydal se s ním ke křoví. Pak mu ručičku pustil a odtáhl se od něm. Trochu roztáhl větve křoví a hrábl do něj rukou. "Podívej Uryuu." odvětil potěšeně a vytáhl z křoví hnědého medvídka. Sice byl trochu spinaví a měl natrhné bříško, ale byl celí.
Černovlásek zvedl uslzený, modrý pohled a celý se potěšeně rozzářil, když spatřil svého plyšáčka. "Medvídek!" zajásal a natáhl ručičky, přičemž po něm chňapl a rychle si ho přitáhl k sobě. Spokojeně si ho k sobě tiskl v obětí a usmíval se. Byl na to tak krásný pohled. Byl tak roztomilý a sladký.
"Vidíš, říkal jsem, že ho najdeme." přikývl a usmíval se na něj. Pohladil ho po černých vlasech. Nemohl si pomoct. Pohled na něj byl prostě neodolatelný. Ovšem ten okamžik zkazilo, když mu v kapse zazvonil mobil. Musí se vrátit do SS. "Už musím jít." oznámil a zvedl se. Usmál se na chlapce. "Ahoj." mávl na něj, než se otevřeli dveře do Společenství a následně se vydal dovnitř.
"Renji..." hlesl černovlásek jen poplašeně, ale stále se usmíval. Nepatrně přikývl a vesele objímal medvídka a znovu se smál a hrál si s ním...

Reality

Černovlasý mladík seděl u stolu a v rukou držel hrníček s horkým čajem. Venku byla zima, ale ten čaj ho skvěle zahřál. Přemýšlel, vzpomínal... Na staré časy. Díval se na starého, plyšového medvídka, který seděl povisle na stole. Byl už dost opotřebovaný a zaprášený. Měl trochu rozpárané bříško a jednu tlapku a jedno očíčko vypadlo. Zub času se na něm hodně podepsal. Možná, když už ho tady má, mohl by ho opravit a zašít.
"Ishi, hledal sem tě. Co tady děláš?" zeptal se rudovlásek a rozespale, unaveně si promnul oči. Vydal se krokem za chlapcem a trochu zatřepal hlavou, aby se probral.
"Renji." černovlásek na chvilku odtrhl pohled od medvídka a podíval se na nově příchozího. "Netušil jsem, že se vzbudíš tak brzo." poznamenal a trochu si upil z hrníčku s čajem.
"To já taky ne, ale probudil." pokrčil rameny a přešel ke stolu. "Proč jsi odešel?" zeptal se a trochu se naklonil, aby mu viděl do tváře.
"Špatně se mi spalo. Tak jsem šel na půdu, ani nevím proč, ale našel jsem tam toho medvídka." vysvětlil zkrácele a trochu polohlasně a sledoval plyšáka na stole.
"Medvídka?" pozvedl Renji jedno obočí a stočil pohled taky na onu hračku. Ano, vzpomínal si. Toho medvídka znal a pamatoval si ho. Tenkrát před lety. Jak by mohl zapomenout na toho malého, roztomilého chlapce, odhodlaného bránit svou oblíbenou hračku a jediného kamaráda. "Bylo ti tak sedum let."
"Pět." opravil ho Ishida, ale nikoli ve zlém gestu. K tomu medvídkovi měl silný citový vztah, ani netušil, jak se ocitl na půdě a navíc v Ryuukenově vile.
"Promiň, Ishi." hlesl omluvně rudovlásek a jemně ho políbil na rty. Přešel za něj a objal ho rukama kolem ramen. "Je už hodně starej." dodal na poznámku k medvídkovi.
Černovlásek souhlasně přikývl a jemně se pousmál. Trochu zaklonil hlavu a oblatil rudovláskovi polibek na rty. "Miluju tě, Renji." zašaptal a podíval se mu do očí.
"Já tebe taky, Ishi." přikývl mírně a pousmál se. Pohladil ho po rameni a hrud a znovu ho něžně políbil na ústa. Přimhouřil rudé oči a pomalu si ho přitáhl do vášnivého polibku...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama