Good Morning...

8. února 2014 v 16:28 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Jen shonen-ai skoro ani to ne je to trochu víc jenom sen :D



Poznámka: Tahle povídka je docela krátká a přepisuji jí ze sešitku, ve kterém je napsaná. Je to vlastně dalo by se říct jen sen. Shonen-ai je tam jen na konci a vlastně... Mno vlastně je to jen krátká povídka, která mě napadla o hodinu občanky, když jsme se bavili o lidských vztazích :D

Nebylo nic videt... Všude byla tma a byla zima... A taky bylo cítit, jak hučí a fouká hodně mrazivý vítr. Na obloze se až bolestně pomalu míhaly stíny a obrysy mraků. Obloha byla o nějaký ten odstín světlejší, než všechno okolo.... Ale stále nebylo vidět nic jiného a to i přes to, když se sám pohyboval... kamkoliv...
Hueco Mundo to nebylo, to vypadá úplně jinak. Ani vlastní tělo necítil na tož, aby ho viděl. Vlastně... nemohl ani jistě vědět, že se doopravdy hýbal. Snažil se rozpomenout... na jakoukoliv maličkost... cokoliv si vybavit, ale měl vygumováno...
Svalil se na zem, tedy alespoň si to myslel. Z ničeho nic totiž cítil tlak v místech, kde jsou kolena a následně přes celoupravou číst těla a potom i ránu do hlavy.
Nějakou dobu se nemohl pohnout. Bylo to jako věčnost. Jako mnohá staletí ba dokonce tisíciletí. Ale pak všechno začalo pomalu chytat nádechy barev a odstínů, bohužel jen v šedé a černé. A dokonce se mohl i sám od sebe pohnout. Zapřel se rukama o kamennou, chladnou, špinavou zem a zvedl se. Vytáhl se na nohy a následně se rozhlédl kolem. Všude jen skály, kamenny a mrtvé stromy. Ale v dáli bylo malinké, zářné, bílé světýlko.
Čím víc se k němu přibližoval, tím víc se od něj vzdaloval . Chtěl mu běžet vstříc, ale naopak běžel dál a dál. Vypadalo to, jako by běžel po zadu. A když zkoušel couvat tak couval. Světlo se stále oddalovalo.
Netušil vůbec, co se děje, z ničeho nic se mu prudce podlomili kolena a tvrdě dopadl na zem do kleku. "Kso..." procedil skrze zaťaté zuby. Cítil na tvářích horkou tekutinu, které začínala chladnout. Rozlívala se mi po obličeji. Zaslechl hučení, podobné... nebo dokonce stejné, jako vydávají Hollow! Pokusil se nahmatat své Zanpakutoo, které by jinak nosil kolem pasu. Nikde ho nemohl najít. "Zabi...maru..." dostal téměř bolestně přes zuby za zaryl prsty do země.
Byl jako přivázaný řetězy k zemi, aby se nemohl pohnou, byť jen malinko. Jako by měl snad být předhozen těm neklidným duším, které prahli po jiných duších, jako oběť.
Hollowové se stále blížili. Stále hučeli. A když byli dost blízko, začali se tvrdě a bez slitování zakusovat do své nehybné oběti. Nevnímajíc bolestné zmítání a křičení...
"Renji..."
Všude bylo ticho, už ani necítil tu bolest od Hollow, kteří z něj, doslova, rvali kusy a ještě před chvilkou ho za živa požírali... Až mrazivé ticho... Jen na tu ozvěnu hlasu jeho jména...
"Renji..."

Z těžka a s velkou námahou trošku pootevřel červené oči. První čeho si všiml, že tady bylo světlo. Bílé světlo. Pomalinku začal vnímat... Zaznamenal, že hodně rychle dýchal a bylo mu horko...
"Renji..."
Stočil rudý pohled k černovláskovi, který seděl na židli vedle něj... Všiml si, že on sám leží v posteli, je otevřené okno a foukal sem mírný vítr, který si pohrával se záslonou.
"I-Ishi..." dostal ze sebe tiše, přes nepravidelné výdechy a nádechy. Nevypadal moc vesele, ba naopak, dokonce posmutněle až starostlivě. Tak že... to on na něj celou tu dobu volal jménem? "Co... co se... stalo?"
"Od té doby, co tě napadli Hollow jsi se nevzbudil... A teď jsi se začal hodně potit a zrychlil se ti dech, tak jsem se tě snažil vzbudit... Asi se ti něco zdálo..." vysvětlil tmavovlasý chlapec pochmurným tónem hlasu a zvedl se ze židle.
Tak že, ten sen byl vlastně tak trochu skutečnost, ale jeho hlava si to trochu přetvořila do snu... Už chápal. Tenhle mladý, krásný, bílý zázrak byl to bílé světlo a to on ho vytáhl ze spárů Hollow.
"Ale neměl by jsi se moc hýbat... Tvá zranění byla velmi kritická a nedoufali jsme, že to přežiješ... Ale odpočívej." dodal Ishida a trochu přivřel okno. "Tvůj Zabiramu se zlomil, ale bude v pořádku, už se začal regenerovat." informoval ho ještě.
"Uryuu... já..." hlesl tiše a stále černovláska sledoval pohledem. Chtěl se ho ptát na tolik věcí. Chtěl se zvednout. Zjistit, co se stalo nebo jestli tam byl sám...
"Jen lež a odpočívej." usmál se na něj mladíček a přešel k němu. Podepřel se rukou o postel a sklonil se k rusovláskovi. Jemně ho políbil na rty a pohladil po vlasech. "Dobré ráno, Renji..." hlesl jemně. Ty jeho modré, velké oči byli tak překrásné...




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama