Co víc si přát

27. února 2014 v 0:17 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Asi jen shonen-ai plus mínus a ze začátku možná jen trochu informativní O.o

Poznámka: Mno sex tady nebude, ale to snad někde jinde. Tohle je zatím jen to, co mě napadlo a je to zkombinované do příběhu. Tak mě napadá... *Ajaj...* Hodit do nějakého příběhu taky Ryuukena. To je taky 'kamarád', sice zatím nemám představu do jakého příběhu ho dát, ale... *Poklepe si na hlavu.* Ono se tam během zítřku něco vyklube a bude to použitelné. *Ani neví, proč zrovna Ryuukena. Ne že by ho měla nějak extra v lásce, to ne, ale tak hrozný taky není. A někdy z něj člověk prostě nemůže, co ON dokáže udělat!* XD

Sídlo bylo dost udržované. A to i když tady Ryuuken nebyl. No, měl na to sluhy no. Jak jinak, ale teď tak moc nebyli třeba. Stejně když se Ishi učil a byl zamčený u sebe tak Ren neměl nic na práci. A aby s tak drahoceným časem zacházel tak, že by šel spát, protože by nic jiného neměl na práci tak každý týden uklízel Sídlo. Stejně neměl jinak, co na práci a škola? Učení? To ho nijak nevzrušovalo. Ono se to nějak poddá a ono to nějak dopadne a vždycky dopadlo. Stejně do školy chodil jen, kvůli Ishidovi. Chtěl ho mít na očích a hlídat ho. Když tam chodil sám, tak ho tam každý šikanoval a otravoval a kdesi cosi a to samé i když chodil domů sám. Nechtěl, aby jednoho dne přišel s podlitinami, zničenými brýlemi a nebo od krve. To by si neodpustil a nejhorší by na tom bylo, že by si ani nechtěl nechat pomoct, chtěl by si to vyřešit sám.
Nechával ho ať se učí a on zatím uklízel Sídlo a dělal domácí práce. V Sídle bylo mnoho místností a pokojů, někdy si to i rozvrhl na dva na tři dny. Když to nemusel dělat z povinosti, že mu to někdo přikáže, tak ho to bavilo. Neměl s tím problém a navíc byl na práci zvyklý. Některé ty pokoje byli hodně zajímavé a taky se v nich i zastavil. Třeba pokoj s klavírem. Když z něj utíral prach tak si neodpustil si k němu na chvíli sednout a zkoušet mačkat různé klávesy a zkoušet melodie. Líbil se mu ten dotek na něco takového. Ne, neuměl na klavír a ani piano, uměl tak na kytaru, ale klavír, to bylo zase něco jiného. Mělo to něco do sebe. A taky se tady dobře přemýšlelo. Bylo tady ticho a klid. Pravdou, ale bylo, že nikdo kromě něj nevěděl, že tady takhle sedává a zkouší něco na klavír.
Potom taky knihovna. Tady v Sídle byla nebyla to zrovna ta největší místnost tady, ale nejmenší taky nebyla. Bylo tady hodně knih. Ne že, by ho nějaké ty filozofické, vědecké nebo podobné věci zajímali. Románky a slaďáky to taky ne. On když už hledal knížku tak většinou hledal něco, kde je sex, boj, horory a tak. Zkrátka něco, ne moc sladkého. Ale i když to byla knihovna tak v ní moc dlouho nebyl a pokud ano, měl rozsvícené veškeré lampičky a světla, která tu byla. Když tu byl sám tak to tu nahánělo i trochu strach a obzvlášť pokud má člověk bujnou fantazii.
Potom třeba obývák s domácím kinem přes celou obrazovku. Docela dost stylové a když si člověk sedne do toho extrémně pohodlného gauče na proti tak je to opravdu zážitek.
Ale co je taky zajímavé, je Ryuukenova pracovna. To je zapovězené místo. Nikdy se neopovažoval s čímkoliv pohnout. Chodil tam sice taky uklidit, ale nikdy ho nenapadlo se tam zdržovat. Až teď. Byla to docela velké místnost. Při vchodu do místnosti hned naproti bylo okno přes celou zeď a před ním pracovní stůl. Na levé straně od okna byla měnší knihovna na pravo skříně a police. Byli tu obrazy, ale to bylo spíš jen umění od nějakých těch malířů a tak. Ať hledal jakkoliv, nikde tu nenašel jedinou Ryuukenovu fotku a nebo jeho zaměstnanců, schůzí, úspěchů, cokoliv. Nikde tu nebyla jediná jeho fotka a ani Ishidi ať už z ninější doby a nebo, když byl ještě malí. Žádná fotka na stole. V šuplících byli jen nějaké spis a nebo hlouposti zkrátka nic moc zajímavého. Ale co ho lákalo, sednout si na Ryuukenovu židli. Sice by neměl, ale nemohl si to odpustit. Bylo to pohodlné a ten pohled ven z toho okna, když se na židli otočil byl úchvatný a obzvlášť, když zapadalo slunce. Nejspíš by měl jít uvařit večeři. Otočil se zpátky a podíval se na zásuvku ve stole. Vzal za ní a pokusil se jí otevřít, ale nešlo to. Nespokojeně se zamračil. Byla zamčená, co tam asi je schovaného. Kdyby ho tu teď Ryuuken viděl tak by ho vyhodil tím oknem. Zvedl se a vydal se do uchyně.

Ishida byl zavřený u sebe v pokoji a seděl u stolu na otevřeným sešitem, do kterého upíral pohled. Propiskou v prstech levé ruky mírně poklepával na dřevěnou desku a druhou rukou si podepíral bradu a hrál si s brýlemi. Zatáhl za nožičku a nadzvedl si je z nosu a potom zase pustil zpátky na jejich místo. Kdo ví, jak dlouho už takhle koukal do sešitu s podivnými rovnicemi. Nejspíš to bylo něco na způsob matematiky. Nebo fyziky.... Nebo chemie.... zkrátka něčeho na ten způsob. Kdyby jste před to postavili někoho jiného, například Renjiho tak na to kouká stylem dost vyjeveným a chvilku by mu asi trvalo, než by se vzpamatoval a zase začal vnímat realitu, kdyby jste mu řekli ať to vypočítá. Potom by v lepším případě zavrtěl hlavou a radši pomalu odcouval někam do pozadí a hrál neškodný keř (nebo ananas). Ale Uryuu to vypočítal, s klidem, ale po delší době to přestane bavit, no. "Mě-už-to-ne-my-slí." vyhláskoval celou větu a na každou hlásku zatáhl za nožičku brýlí, aby je nadzvedl a následně pustil zpátky. Položil tužku na stůl a opřel se o opěradlo židle. Už ho to nebavilo. Jak dlouho tady vůbec už byl. Od té doby, co přišel ze školy. To bude tak... čtyři pět hodin? Nejspíš. Chtěl taky nějaké to uvolnění. Proč vůbec musí všechno dělat Renji. Uklízet, vařit a tak všechno. Jemu by to taky neuškodilo a občas by to taky uvítal. Ale jít ven třeba se jen projít, to by mu taky nevadilo. Jenom že... R-e-n-j-i! Ven ho nepustí, protože byl nedávno nemocný a byl dlouho doma.
Z ničehož nic se ozvalo zaklepání na dveře. Co to? Následně se dveře otevřeli. Do místnosti sice vešel Renji, ale tak trochu jinak, než obvykle. Na sobě měl takové ty uplé dříny, ve kterých krásně vynikla postava. Bílou košili s černou kravatou a světlejší černou vestičkou. Vlasy měl svázané do copánku, ale pár prámínků měl podíl levé části obličeje a obloukem přes levé oko. A na prstech levé ruky držel stříbrný podnos i s poklopem. "Ishida Uryuu."
Černovlásek se na něj tázavě a trochu zaraženě podíval, ale zůstával sedět opřený. No, to bylo opravdu zvláštní, nikdy by do rudovláska neřekl, že by si na sebe vzal něco takového, jako nosí komorníci či sluhové. A kde to vůbec vzal? Ale musel uznat, že mu to docela i slušelo. Mírně pobaveně se pousmál a posunul si brýle na nose. Zavřel sešit s podivně vyhlížejícimi rovnicemi a odsunul vše so měl na stole stranou, aby se toho alespoň došasně už zbavil.
Rudovlásek se spokojeně pousmál, ne opravdu by na sebe tyhle věci nevzal, ale chtěl si trochu hrát a proč to tady taky trochu neosladit, když je tu většinou takové ticho (pokud nebereme jiné situace, že). "Mladý pane, dovolte mi..." záměrně nedokončil větu a vydal se plynule k mladšímu. Takovým elegantním stylem se uklonil a pomalu položil podnost na dřevenou desku stolu. Chytil ucho stříbrného podnosu a nadzvedl ho, přičemž se z pod něj vyhrnula líbezná vůně. V porcelánové misce byly nudle soba, které myla mírně polité sojovou omáčkou. Také čajová konvička se zeleným čajem. "Soba v sojové omáčce a zeleným čajem." odvětil rudovlásek a usmál se na Ishiho.
Chlapec si prohlédl večeři na stříbrném podnose. Usmíval se. "Děkuji." odvětil a mírně na staršího přikývl. Tahle hra nebyla tak úplně špatná a bylo to i hezky naservírované. Co víc si přát, než někoho, s kým si člověk rozumí a kdo pro něj udělá první poslední, i když by si to nejspíš ani nezasloužil. Vzal si hůlky, aby se mohl pustit do nudlý. Musel přiznat, že měl docela hlad, což mu připomnělo, když mu v bříšku zakručelo a dožadovalo se teplého jídla a pití. Líčka mu trošku zčervenala.
"Nemáš za co, Ishi." koutky mu cukli nahoru a přimhouřil oči. Narovnal se a podepřel se rukou o stůl. Bylo to roztomilé a sladké vidět ho, jak hezky papá. Ty krásné rty a chutný jazíček. Jeho bílí anděl. Jenom jeho, nikoho jiného. Sledoval ho, každý pohyb jeho úst a ruky. Jak si vkládal do pusinky nudle a pomáhal si rty a jazykem, brát si je dovnitř, aby je mohl rozžvýkat a spolknout.
Uryuu na chvilku přestal jíst a zvedl k rusovláskovy modrý pohled. "Děje se něco?" zeptal se zvědavě. Renji jen zavrtěl hlavou, ale on věděl, že to nebude jen tak prosté. Však ho známe. "Jo, Renji, abych nezapomněl." začal trošku zamyšleně. "Mluvil jsem s Mizu, říkala, že by potřebovala na čas pohlídat holky."
"Holky?" zopakoval tázavě Renji a sklonil se k černovláskovi. Pozvedl tázavě jedno obočí. Mizuri? Jooo, Ishi říkal, že by nějaké děti měla mít, to je pravda. Upřímně... On a děti to moc dohromady nejde. Většinou se ho ty děti bojí a nebo on s nimi nevychází. Dát mu sem děti to nebude úplně ten nejlepší nápad. "T....tak jo..."
"Renji?" naklonil hlavu trochu ke straně. Věděl, že s dětmi moc nevychází, ale musel mu to říct, aby potom nepřišel domů a nebyli tady děti. A Mizuri slíbil, že když bude něco potřebovat, tak jí pomůže. Položil hůlky a zvedl se ze židle. "Ale no tak, bude to jen na pár dní." podíval se na něj smutně a přešel k němu, přičemž ho objal. "Uvídíš, že spolu budete vycházet." ujišťoval ho a vzhlédl k němu.
"Ishi..." hlesl jen rudovlásek a jemně chlapce objal a přitáhl si ho blíž k sobě. Co by pro něj neudělal. Možná bude mít nakonec přece jen pravdu. "Uvidíme." pohladil ho po tváři a ukazováčkem přejel po jeho hebkých rtech.
Chlapec se pousmál a vybídl se staršího roteku. Nebylo to zase tak zlé, i když na to možná nevypadal, taky uměl být jemný, když chtěl. "Renji? Mohl bych jít na chvíli ven?" zeptal se a přívětivě, prosebně rudovláska sledoval.
"Ishi." zamračil se na něj a něžně ho chytil za bradu. "Nedávno si byl ještě nemocnej, venku je zima a neni tam hezký počasí. Nikam." zamítl to hned Renji a na znamení nesouhlasu zavrtěl hlavou.
"Ale, prosím." zakňučel smutně černovlásek a stáhl obočí. "Nebaví mě, být tady zavřený a jen se učit. Proč ty musíš dělat všechny práce a mě nenecháš ani něco uvařit a nebo se uklidit?" zatvářil se smutně.
"Protože seš, křehkej Ishi, proto." odvětil prostě rudovlásek a sklonil se k němu, přičemž ho jemně políbil do vlasů a pohladil rukou po zádech.
Ishida se trochu zamračil a trochu zatlačil rukama na druhého hruď, aby ho odtlačil k posteli, v pokoji, donutil ho si sednout. "Nejsem tak křehký, jak si všichni myslíte." opáčil nesouhlasně a možná se ho to i dotklo. Klekl si ke staršímu na zem a sledoval ho trochu zamračeným, přísným pohledem. Jednou ručkou pomalu přejel prsty po jeho stehni až na rozkrok, po kterém ten samí pohyb zopakoval a zavadil o zapínání kalhot.
Červenovlásek tiše zasténal a zalapal po dechu. Na chvilku zavřel oči a trošku zaklonil hlavu, ale nebránil se. Naopak, bylo to příjemné a... vzrušující. Pootevřel červené oči a sklonil k chlapci mezi svýma nohama smyslný pohled. Bylo to až hypnotizující, jak na něj upíral ty modré velké oči.
Nadšeně se pousmál a chytil mezi nehty zip uplých, černých kalhot a a následně je celé rozepl a trochu rukou rozhalil. Klesl pohledem dolu a víc se usmál. Nenechavími prstíky pohladil látku spodního prádla a následně pod něj vnikl a to samé udělal i pod ním po celé Renjiho délce.
"I-Ishi... Co to děláš...?" zasténal chraptivě a skousl si spodní ret mezi zuby, aby držel své emoce trochu na uzdě. Jistě, věděl, co dělá, ale to bylo asi tak jediné na co se zmohl. Už jen ta přestava ho vzrušovala. Jen představa. Naptož, když je to realné a může to všechno vnímat na svém těle.
"Uvidíš." odvětil dráždivě chlapec a trochu mu stáhl i spod ní prádlo. Přejel prsty po celé jeho délce a naklonil se nad jeho klín. Dých na jeho špičku a následně jí obkroužil špičkou jazíčka. Spokojeně se usmíval. Moc dobře věděl, co to s druhým dělá. Bavilo ho provokovat a dráždit a trápit ho. Políbil jeho špičku a následně jí vzal mezi rty. Zvedl ke staršímu modrý, hluboký pohled a mírně ho kousl zoubky.
Bolestně, ale zároveň slastně zasténal a zachvěl se. Na takovém citlivém místě to bolelo, ale zároveň to bylo příjemné a smyslné. Sevřel v ruce deku pod sebou a skousával si ret, aby se trochu tišil. Sledoval Ishiho mezi svýma nohama, jako by ho ten černovlasý chlapec úplně uhranul. Nemohl by se mu bránit a to ani kdyby chtěl.
Pousmál se a znovu obtáhl jazykem jeho špičku. Obemkl ho rty a následně si ho pomalu začal pouštět do svých horkých útrob. Nikam nepospíchal, naopak pouštěl si ho do úst možná až bolestně pomalu. Dráždil ho jazykem a prsty jedné ruky. Tou druhou se podepíral o postel. Pomalu začal zintenzivňovat tempo, jímž si ho vral do úst, sledoval ho modrýma očima a dráždil rty a jazykem.
"I...Ishi..." zasténal až prosebně a zaklonil hlavu. Pohladil ho něžně po tváři a černých vlasech. Miloval jeho rty a jazyk. Jak dokonalé stejně jako on celý. Upíral na něj červený pohled a vnímal jeho horká ústa a doteky. Dýchal přes pootevřená ústa a nebo se aspoň snažil. Cítil, že už dlouho nevydrží. Vyvrcholil černovláskovi do úst a znovu pevně sevřel deku v ruce.
Pokusil se spolikat vše, co měl v ústech a nechal staršího vyklouznout z úst. Zvedl ke staršímu modrý pohled a taky nabíral do plic čerstvý kyslík.
Jemně ho chytil za bradu a sklonil se k němu, přičemž ho mírně políbil na rty. Pousmál se a obtáhl jazykem linii chlapcovích rtů. "Tak že, chceš ven jo?" ujišťoval se možná trošku podezřívavě.
Uryuu jen mírně souhlasně přikývl a pousmál se. "A můžu?" zeptal se a přívětivě ho sledoval. Jestli mu to před tím nedovolil, tak teď dovolí stejně ho nemůže držet zavřeného pořád. On by se stejně nějak ven dostal zná to tady mnohem lépe, než Renji.
"Dobře, ale jenom na chvilku. Dneska už ne. Už je tma." odvětil nakonec souhlasně. Ha! Povolil, jak jinak. Přitáhl si černovláska blíž k sobě a přivlastnil si jeho ústa, aby se mohl probýt přes brány rtů a bílých zoubků až do jeho horkých hlubin a plenit je vlastním jazykem.

Už byla tma. Oba dva už se byli osprchovat. Zase po nějaké době spolu. A oba už byli taky utahaní. Kolik tak mohlo být. Jedenáct hodin? Plus mínus.
Renji si zaplul do postele a uvelebil se na ní. Konečně-měkká-teplá-postel. Po celém dlouhém dní to snad uvítá každý, snad i ten, kdo nic nedělá. "Ishi, nech už to a poď." pobídl ho a podíval se ke stolu.
"Ale to mám na zítra. Musím si to uklidit nebo to tady zapomenu." namítl Uryuu. Poskládal si štosy popírů na stole a následně je založil do desek, které vložil do tašky vedle stolu. Aby se taky nepoto... To neznamená, že Ren na školu z vysoka kašle, že on musí taky. E-e kdepak. Když už tak za Rena napíše referát internet, když už joooooooo jde do tuhého. Vydal se k posteli. Taky zalezl do postele a pod deku. "Dobrou, Renji." natáhl se a políbil ho na rty. Položil si hlavu na staršího hruď a jednu ručku taky. Bylo příjemné takhle ležet. Z rudovláska sálalo teplo, takové to příjemné, hřejívé, tělesné teplo. Ale taky takhle ležel, protože se mu lépe usínalo. Chvilku prsty obtahoval linie černého tetování a svalů, než začal usínat.
Natáhl se po dece a překryl černovláska, aby mu nebyla takové zima. Bylo to hezké, mít ho takhle blízko u sebe. Jednou rukou ho objal a držel si ho u sebe. Druhou chytil jeho brýle a sundal mu je z očí. Ještě, aby se tady v noci nějak převalovali a ráno - kde jsou brýle? Na kousky jsou brýle. To by tak chybělo. Položil je na noční stolek a sledoval chlapce. Bylo to tak krásné, jak sem oknem pronikalo měsíční světlo oknem a ozařovalo jeho drobné, křehké tělo. Jak ten stříbřitý svit osvětloval jednu část jeho těla, přičemž ta druhá byla tak potemnělá. Nepopsatelný pohled. Co víc si přát. Vždycky říkal, že je to anděl. A měl pravdu.
"Dobrou noc, Ishi..."

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama