Únor 2014

Co víc si přát

27. února 2014 v 0:17 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Asi jen shonen-ai plus mínus a ze začátku možná jen trochu informativní O.o

Poznámka: Mno sex tady nebude, ale to snad někde jinde. Tohle je zatím jen to, co mě napadlo a je to zkombinované do příběhu. Tak mě napadá... *Ajaj...* Hodit do nějakého příběhu taky Ryuukena. To je taky 'kamarád', sice zatím nemám představu do jakého příběhu ho dát, ale... *Poklepe si na hlavu.* Ono se tam během zítřku něco vyklube a bude to použitelné. *Ani neví, proč zrovna Ryuukena. Ne že by ho měla nějak extra v lásce, to ne, ale tak hrozný taky není. A někdy z něj člověk prostě nemůže, co ON dokáže udělat!* XD

Sídlo bylo dost udržované. A to i když tady Ryuuken nebyl. No, měl na to sluhy no. Jak jinak, ale teď tak moc nebyli třeba. Stejně když se Ishi učil a byl zamčený u sebe tak Ren neměl nic na práci. A aby s tak drahoceným časem zacházel tak, že by šel spát, protože by nic jiného neměl na práci tak každý týden uklízel Sídlo. Stejně neměl jinak, co na práci a škola? Učení? To ho nijak nevzrušovalo. Ono se to nějak poddá a ono to nějak dopadne a vždycky dopadlo. Stejně do školy chodil jen, kvůli Ishidovi. Chtěl ho mít na očích a hlídat ho. Když tam chodil sám, tak ho tam každý šikanoval a otravoval a kdesi cosi a to samé i když chodil domů sám. Nechtěl, aby jednoho dne přišel s podlitinami, zničenými brýlemi a nebo od krve. To by si neodpustil a nejhorší by na tom bylo, že by si ani nechtěl nechat pomoct, chtěl by si to vyřešit sám.
Nechával ho ať se učí a on zatím uklízel Sídlo a dělal domácí práce. V Sídle bylo mnoho místností a pokojů, někdy si to i rozvrhl na dva na tři dny. Když to nemusel dělat z povinosti, že mu to někdo přikáže, tak ho to bavilo. Neměl s tím problém a navíc byl na práci zvyklý. Některé ty pokoje byli hodně zajímavé a taky se v nich i zastavil. Třeba pokoj s klavírem. Když z něj utíral prach tak si neodpustil si k němu na chvíli sednout a zkoušet mačkat různé klávesy a zkoušet melodie. Líbil se mu ten dotek na něco takového. Ne, neuměl na klavír a ani piano, uměl tak na kytaru, ale klavír, to bylo zase něco jiného. Mělo to něco do sebe. A taky se tady dobře přemýšlelo. Bylo tady ticho a klid. Pravdou, ale bylo, že nikdo kromě něj nevěděl, že tady takhle sedává a zkouší něco na klavír.
Potom taky knihovna. Tady v Sídle byla nebyla to zrovna ta největší místnost tady, ale nejmenší taky nebyla. Bylo tady hodně knih. Ne že, by ho nějaké ty filozofické, vědecké nebo podobné věci zajímali. Románky a slaďáky to taky ne. On když už hledal knížku tak většinou hledal něco, kde je sex, boj, horory a tak. Zkrátka něco, ne moc sladkého. Ale i když to byla knihovna tak v ní moc dlouho nebyl a pokud ano, měl rozsvícené veškeré lampičky a světla, která tu byla. Když tu byl sám tak to tu nahánělo i trochu strach a obzvlášť pokud má člověk bujnou fantazii.
Potom třeba obývák s domácím kinem přes celou obrazovku. Docela dost stylové a když si člověk sedne do toho extrémně pohodlného gauče na proti tak je to opravdu zážitek.
Ale co je taky zajímavé, je Ryuukenova pracovna. To je zapovězené místo. Nikdy se neopovažoval s čímkoliv pohnout. Chodil tam sice taky uklidit, ale nikdy ho nenapadlo se tam zdržovat. Až teď. Byla to docela velké místnost. Při vchodu do místnosti hned naproti bylo okno přes celou zeď a před ním pracovní stůl. Na levé straně od okna byla měnší knihovna na pravo skříně a police. Byli tu obrazy, ale to bylo spíš jen umění od nějakých těch malířů a tak. Ať hledal jakkoliv, nikde tu nenašel jedinou Ryuukenovu fotku a nebo jeho zaměstnanců, schůzí, úspěchů, cokoliv. Nikde tu nebyla jediná jeho fotka a ani Ishidi ať už z ninější doby a nebo, když byl ještě malí. Žádná fotka na stole. V šuplících byli jen nějaké spis a nebo hlouposti zkrátka nic moc zajímavého. Ale co ho lákalo, sednout si na Ryuukenovu židli. Sice by neměl, ale nemohl si to odpustit. Bylo to pohodlné a ten pohled ven z toho okna, když se na židli otočil byl úchvatný a obzvlášť, když zapadalo slunce. Nejspíš by měl jít uvařit večeři. Otočil se zpátky a podíval se na zásuvku ve stole. Vzal za ní a pokusil se jí otevřít, ale nešlo to. Nespokojeně se zamračil. Byla zamčená, co tam asi je schovaného. Kdyby ho tu teď Ryuuken viděl tak by ho vyhodil tím oknem. Zvedl se a vydal se do uchyně.

Ishida byl zavřený u sebe v pokoji a seděl u stolu na otevřeným sešitem, do kterého upíral pohled. Propiskou v prstech levé ruky mírně poklepával na dřevěnou desku a druhou rukou si podepíral bradu a hrál si s brýlemi. Zatáhl za nožičku a nadzvedl si je z nosu a potom zase pustil zpátky na jejich místo. Kdo ví, jak dlouho už takhle koukal do sešitu s podivnými rovnicemi. Nejspíš to bylo něco na způsob matematiky. Nebo fyziky.... Nebo chemie.... zkrátka něčeho na ten způsob. Kdyby jste před to postavili někoho jiného, například Renjiho tak na to kouká stylem dost vyjeveným a chvilku by mu asi trvalo, než by se vzpamatoval a zase začal vnímat realitu, kdyby jste mu řekli ať to vypočítá. Potom by v lepším případě zavrtěl hlavou a radši pomalu odcouval někam do pozadí a hrál neškodný keř (nebo ananas). Ale Uryuu to vypočítal, s klidem, ale po delší době to přestane bavit, no. "Mě-už-to-ne-my-slí." vyhláskoval celou větu a na každou hlásku zatáhl za nožičku brýlí, aby je nadzvedl a následně pustil zpátky. Položil tužku na stůl a opřel se o opěradlo židle. Už ho to nebavilo. Jak dlouho tady vůbec už byl. Od té doby, co přišel ze školy. To bude tak... čtyři pět hodin? Nejspíš. Chtěl taky nějaké to uvolnění. Proč vůbec musí všechno dělat Renji. Uklízet, vařit a tak všechno. Jemu by to taky neuškodilo a občas by to taky uvítal. Ale jít ven třeba se jen projít, to by mu taky nevadilo. Jenom že... R-e-n-j-i! Ven ho nepustí, protože byl nedávno nemocný a byl dlouho doma.
Z ničehož nic se ozvalo zaklepání na dveře. Co to? Následně se dveře otevřeli. Do místnosti sice vešel Renji, ale tak trochu jinak, než obvykle. Na sobě měl takové ty uplé dříny, ve kterých krásně vynikla postava. Bílou košili s černou kravatou a světlejší černou vestičkou. Vlasy měl svázané do copánku, ale pár prámínků měl podíl levé části obličeje a obloukem přes levé oko. A na prstech levé ruky držel stříbrný podnos i s poklopem. "Ishida Uryuu."
Černovlásek se na něj tázavě a trochu zaraženě podíval, ale zůstával sedět opřený. No, to bylo opravdu zvláštní, nikdy by do rudovláska neřekl, že by si na sebe vzal něco takového, jako nosí komorníci či sluhové. A kde to vůbec vzal? Ale musel uznat, že mu to docela i slušelo. Mírně pobaveně se pousmál a posunul si brýle na nose. Zavřel sešit s podivně vyhlížejícimi rovnicemi a odsunul vše so měl na stole stranou, aby se toho alespoň došasně už zbavil.
Rudovlásek se spokojeně pousmál, ne opravdu by na sebe tyhle věci nevzal, ale chtěl si trochu hrát a proč to tady taky trochu neosladit, když je tu většinou takové ticho (pokud nebereme jiné situace, že). "Mladý pane, dovolte mi..." záměrně nedokončil větu a vydal se plynule k mladšímu. Takovým elegantním stylem se uklonil a pomalu položil podnost na dřevenou desku stolu. Chytil ucho stříbrného podnosu a nadzvedl ho, přičemž se z pod něj vyhrnula líbezná vůně. V porcelánové misce byly nudle soba, které myla mírně polité sojovou omáčkou. Také čajová konvička se zeleným čajem. "Soba v sojové omáčce a zeleným čajem." odvětil rudovlásek a usmál se na Ishiho.
Chlapec si prohlédl večeři na stříbrném podnose. Usmíval se. "Děkuji." odvětil a mírně na staršího přikývl. Tahle hra nebyla tak úplně špatná a bylo to i hezky naservírované. Co víc si přát, než někoho, s kým si člověk rozumí a kdo pro něj udělá první poslední, i když by si to nejspíš ani nezasloužil. Vzal si hůlky, aby se mohl pustit do nudlý. Musel přiznat, že měl docela hlad, což mu připomnělo, když mu v bříšku zakručelo a dožadovalo se teplého jídla a pití. Líčka mu trošku zčervenala.
"Nemáš za co, Ishi." koutky mu cukli nahoru a přimhouřil oči. Narovnal se a podepřel se rukou o stůl. Bylo to roztomilé a sladké vidět ho, jak hezky papá. Ty krásné rty a chutný jazíček. Jeho bílí anděl. Jenom jeho, nikoho jiného. Sledoval ho, každý pohyb jeho úst a ruky. Jak si vkládal do pusinky nudle a pomáhal si rty a jazykem, brát si je dovnitř, aby je mohl rozžvýkat a spolknout.
Uryuu na chvilku přestal jíst a zvedl k rusovláskovy modrý pohled. "Děje se něco?" zeptal se zvědavě. Renji jen zavrtěl hlavou, ale on věděl, že to nebude jen tak prosté. Však ho známe. "Jo, Renji, abych nezapomněl." začal trošku zamyšleně. "Mluvil jsem s Mizu, říkala, že by potřebovala na čas pohlídat holky."
"Holky?" zopakoval tázavě Renji a sklonil se k černovláskovi. Pozvedl tázavě jedno obočí. Mizuri? Jooo, Ishi říkal, že by nějaké děti měla mít, to je pravda. Upřímně... On a děti to moc dohromady nejde. Většinou se ho ty děti bojí a nebo on s nimi nevychází. Dát mu sem děti to nebude úplně ten nejlepší nápad. "T....tak jo..."
"Renji?" naklonil hlavu trochu ke straně. Věděl, že s dětmi moc nevychází, ale musel mu to říct, aby potom nepřišel domů a nebyli tady děti. A Mizuri slíbil, že když bude něco potřebovat, tak jí pomůže. Položil hůlky a zvedl se ze židle. "Ale no tak, bude to jen na pár dní." podíval se na něj smutně a přešel k němu, přičemž ho objal. "Uvídíš, že spolu budete vycházet." ujišťoval ho a vzhlédl k němu.
"Ishi..." hlesl jen rudovlásek a jemně chlapce objal a přitáhl si ho blíž k sobě. Co by pro něj neudělal. Možná bude mít nakonec přece jen pravdu. "Uvidíme." pohladil ho po tváři a ukazováčkem přejel po jeho hebkých rtech.
Chlapec se pousmál a vybídl se staršího roteku. Nebylo to zase tak zlé, i když na to možná nevypadal, taky uměl být jemný, když chtěl. "Renji? Mohl bych jít na chvíli ven?" zeptal se a přívětivě, prosebně rudovláska sledoval.
"Ishi." zamračil se na něj a něžně ho chytil za bradu. "Nedávno si byl ještě nemocnej, venku je zima a neni tam hezký počasí. Nikam." zamítl to hned Renji a na znamení nesouhlasu zavrtěl hlavou.
"Ale, prosím." zakňučel smutně černovlásek a stáhl obočí. "Nebaví mě, být tady zavřený a jen se učit. Proč ty musíš dělat všechny práce a mě nenecháš ani něco uvařit a nebo se uklidit?" zatvářil se smutně.
"Protože seš, křehkej Ishi, proto." odvětil prostě rudovlásek a sklonil se k němu, přičemž ho jemně políbil do vlasů a pohladil rukou po zádech.
Ishida se trochu zamračil a trochu zatlačil rukama na druhého hruď, aby ho odtlačil k posteli, v pokoji, donutil ho si sednout. "Nejsem tak křehký, jak si všichni myslíte." opáčil nesouhlasně a možná se ho to i dotklo. Klekl si ke staršímu na zem a sledoval ho trochu zamračeným, přísným pohledem. Jednou ručkou pomalu přejel prsty po jeho stehni až na rozkrok, po kterém ten samí pohyb zopakoval a zavadil o zapínání kalhot.
Červenovlásek tiše zasténal a zalapal po dechu. Na chvilku zavřel oči a trošku zaklonil hlavu, ale nebránil se. Naopak, bylo to příjemné a... vzrušující. Pootevřel červené oči a sklonil k chlapci mezi svýma nohama smyslný pohled. Bylo to až hypnotizující, jak na něj upíral ty modré velké oči.
Nadšeně se pousmál a chytil mezi nehty zip uplých, černých kalhot a a následně je celé rozepl a trochu rukou rozhalil. Klesl pohledem dolu a víc se usmál. Nenechavími prstíky pohladil látku spodního prádla a následně pod něj vnikl a to samé udělal i pod ním po celé Renjiho délce.
"I-Ishi... Co to děláš...?" zasténal chraptivě a skousl si spodní ret mezi zuby, aby držel své emoce trochu na uzdě. Jistě, věděl, co dělá, ale to bylo asi tak jediné na co se zmohl. Už jen ta přestava ho vzrušovala. Jen představa. Naptož, když je to realné a může to všechno vnímat na svém těle.
"Uvidíš." odvětil dráždivě chlapec a trochu mu stáhl i spod ní prádlo. Přejel prsty po celé jeho délce a naklonil se nad jeho klín. Dých na jeho špičku a následně jí obkroužil špičkou jazíčka. Spokojeně se usmíval. Moc dobře věděl, co to s druhým dělá. Bavilo ho provokovat a dráždit a trápit ho. Políbil jeho špičku a následně jí vzal mezi rty. Zvedl ke staršímu modrý, hluboký pohled a mírně ho kousl zoubky.
Bolestně, ale zároveň slastně zasténal a zachvěl se. Na takovém citlivém místě to bolelo, ale zároveň to bylo příjemné a smyslné. Sevřel v ruce deku pod sebou a skousával si ret, aby se trochu tišil. Sledoval Ishiho mezi svýma nohama, jako by ho ten černovlasý chlapec úplně uhranul. Nemohl by se mu bránit a to ani kdyby chtěl.
Pousmál se a znovu obtáhl jazykem jeho špičku. Obemkl ho rty a následně si ho pomalu začal pouštět do svých horkých útrob. Nikam nepospíchal, naopak pouštěl si ho do úst možná až bolestně pomalu. Dráždil ho jazykem a prsty jedné ruky. Tou druhou se podepíral o postel. Pomalu začal zintenzivňovat tempo, jímž si ho vral do úst, sledoval ho modrýma očima a dráždil rty a jazykem.
"I...Ishi..." zasténal až prosebně a zaklonil hlavu. Pohladil ho něžně po tváři a černých vlasech. Miloval jeho rty a jazyk. Jak dokonalé stejně jako on celý. Upíral na něj červený pohled a vnímal jeho horká ústa a doteky. Dýchal přes pootevřená ústa a nebo se aspoň snažil. Cítil, že už dlouho nevydrží. Vyvrcholil černovláskovi do úst a znovu pevně sevřel deku v ruce.
Pokusil se spolikat vše, co měl v ústech a nechal staršího vyklouznout z úst. Zvedl ke staršímu modrý pohled a taky nabíral do plic čerstvý kyslík.
Jemně ho chytil za bradu a sklonil se k němu, přičemž ho mírně políbil na rty. Pousmál se a obtáhl jazykem linii chlapcovích rtů. "Tak že, chceš ven jo?" ujišťoval se možná trošku podezřívavě.
Uryuu jen mírně souhlasně přikývl a pousmál se. "A můžu?" zeptal se a přívětivě ho sledoval. Jestli mu to před tím nedovolil, tak teď dovolí stejně ho nemůže držet zavřeného pořád. On by se stejně nějak ven dostal zná to tady mnohem lépe, než Renji.
"Dobře, ale jenom na chvilku. Dneska už ne. Už je tma." odvětil nakonec souhlasně. Ha! Povolil, jak jinak. Přitáhl si černovláska blíž k sobě a přivlastnil si jeho ústa, aby se mohl probýt přes brány rtů a bílých zoubků až do jeho horkých hlubin a plenit je vlastním jazykem.

Už byla tma. Oba dva už se byli osprchovat. Zase po nějaké době spolu. A oba už byli taky utahaní. Kolik tak mohlo být. Jedenáct hodin? Plus mínus.
Renji si zaplul do postele a uvelebil se na ní. Konečně-měkká-teplá-postel. Po celém dlouhém dní to snad uvítá každý, snad i ten, kdo nic nedělá. "Ishi, nech už to a poď." pobídl ho a podíval se ke stolu.
"Ale to mám na zítra. Musím si to uklidit nebo to tady zapomenu." namítl Uryuu. Poskládal si štosy popírů na stole a následně je založil do desek, které vložil do tašky vedle stolu. Aby se taky nepoto... To neznamená, že Ren na školu z vysoka kašle, že on musí taky. E-e kdepak. Když už tak za Rena napíše referát internet, když už joooooooo jde do tuhého. Vydal se k posteli. Taky zalezl do postele a pod deku. "Dobrou, Renji." natáhl se a políbil ho na rty. Položil si hlavu na staršího hruď a jednu ručku taky. Bylo příjemné takhle ležet. Z rudovláska sálalo teplo, takové to příjemné, hřejívé, tělesné teplo. Ale taky takhle ležel, protože se mu lépe usínalo. Chvilku prsty obtahoval linie černého tetování a svalů, než začal usínat.
Natáhl se po dece a překryl černovláska, aby mu nebyla takové zima. Bylo to hezké, mít ho takhle blízko u sebe. Jednou rukou ho objal a držel si ho u sebe. Druhou chytil jeho brýle a sundal mu je z očí. Ještě, aby se tady v noci nějak převalovali a ráno - kde jsou brýle? Na kousky jsou brýle. To by tak chybělo. Položil je na noční stolek a sledoval chlapce. Bylo to tak krásné, jak sem oknem pronikalo měsíční světlo oknem a ozařovalo jeho drobné, křehké tělo. Jak ten stříbřitý svit osvětloval jednu část jeho těla, přičemž ta druhá byla tak potemnělá. Nepopsatelný pohled. Co víc si přát. Vždycky říkal, že je to anděl. A měl pravdu.
"Dobrou noc, Ishi..."


To nemůžu být aspoň PĚT minut sám?!

23. února 2014 v 15:19 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Ichigo x Renji
Warning: Yaoi někde v bazénu nebo na nějakém takovém místě
Poznámka: K této povídce, abych byla upřímná, oranžová a redvená mi nikdy moc dohromady nešli. Hlavně ty barvy mi nikdy nešli moc dohromady, jasně sice je oranžová z červené, ale prostě mi to nejde moc do hromady. Oranžovou nemám ráda, kdo ví jestli je to tím a nejspíš bude tato povídka kratšího rázu a obrázek možná nebude souviset úplně přesně... ALE! Tahle povídka je hlavně kvůli tomu obrázku, který našla kamarádka s tím, že "Hele! Na tohle napiš povídku!" nic proti tomu nemám, naopak aspoň bude trochu sranda >:D a možná pár vulgárních slovíček... <:D

Konečně měl chvíli klid jen pro sebe. Měl chvíli pauzu jen a jen pro sebe. Konečně! To to trvalo. Připadalo mu to jako věčnost. A ještě když měl za krkem pořád to ztěsesnění otravnosti a vlezlosti... Gah! Takhle je to mnohem pohodlnější, aspoň chvíli neslyší jeho hlas a nebo ho hovídí a může tady po tichu relaxovat...
"Renji! Tak tady seš!" zaječel na něj záměrně Ichigo a jednou rukou se mu zapřel o hlavu, aby ho dodnutil se sesunout do vody a chvíli ho tam držel. Věděl, že o něm druhí neví, vypadal uvolněně, tak toho trochu podle využil. Chtěl na sebe taky patřičně upozornit, jak se sluší a patří.
Rudovlasý si ho přes zavřené oči a totální uvolněnost nevšiml. Když se chtěl nadechnout, bohužel pro něj už byl pod vodou, tak že se na krásno nalokal. Líp na sebe vážně už upozornit nemohl! Pokusil se zapřít o břeh rukou, aby mohl vyplavat a nadechnout se, když ho kurosaki pustil. Povedlo se mu to a zakašlal, aby z plic dostal vodu. Všiml si, že má rozpuštěné vlasy. Zamračil se a cukl na zrzka vražedným pohledem, když se mu povedlo trochu zklidnit. "Ty idiote!" vyprskl na něj hned, jak mohl "Co kdybych se utopil! Myslíš ty vůbec někdy?!"
Zrzek se jen pobaveně usmíval a počkal až se druhý vypovídá. Potom zvedl ruku, v níž držel černou stuhu. "Ale, ale tak vulgární?" zazubil se posměšně a naklonil hlavutrochu na stranu.
"Dej to sem ty tupče!" chňapl rukou po své stuze, ale nepovedlo se mu jí chytit. Nespokojeně zamručel a praštil rukou do kraje. "Vrať mi to!"
"Ne-e." zavrtil Ichigo nesouhlasně hlavou, očividně z toho měl velkou srandu a nehodlal přestat. "Trvalo mi to, než jsem tě našel, tak si to chci taky trochu užít." vysvětlil a odhodil stuhu stranou na druhého kimono.
"To nemůžu být aspoň PĚT MINUT sám?!" zdůraznil dvě slova z věty a taky za nimi udělal důraznou pomlku. A to si myslel, že bude mít klid.
"Ne, všichni mají své potřeby." pokrčil zrzek rameny a následně se sklonil a podepřel rukama o kraj "A já taky." přimhouřil smyslně hnědé oči a jaykem obtáhl linii svého horního rtu.
"Di do prdele, Kurosaki!" zasyčel na něj varovně. Chytl černou látku jeho kimona a strhl ho do vody, aby se trochu schladil a nemyslel pořád na takové prasárničky. Zapřel se rukama o kraj bazénu a vytáhl se z vody. Nehodlal tady s ním být už ani minutu.
Ichigo vyplaval na hladinu a zhluboka se nadechl, aby doplnil ztracený kyslík. "A do tvojí?" usmál se a doplaval ke kraji, přičemž staršího chytl za nohu, aby nemohl odejít. Zatáhl ho a stáhl ho zpátky do vody, aby neutekl.
"Sakra! Nech toho!" zavrčel na druhého hořce rudovlasý a chrstl na něj vodu, jak na nějaké neodbytné zvíře. Chtěl od něj mít chvíli klid a ono se mu to takhle vymstí? Život je tak nespravedlivý a krutý!
Sundal si kimono, aby nepřekáželo a mokré ho hodil na břeh. Ve vodě ho akorát zatěžovalo i když ta voda nebyla tak hluboká. "Až dostanu, co chci." odvětil a přimhouřil oči.
"Fajn." odvětil a chytil ho za paži. Natlačil ho na kraj bazénu a donutil, aby se předklonil a ohnul přes něj. "Ale potom mě necháš na pokoji!" varoval ho zatím, co mu rozvazoval spodní prádlo a následně ti sobě.
Ichigo jen souhlasně přikývl a podepřel se rukama o klážděnou zem, aby si mohl dopřát aspoň trochu pohodlí, které tady moc nebylo. Vítězně se usmál, když konečně dosáhl toho, čeho chtěl a následně zasténal, když do něj starší vnikl prsty a začal s nimi pohybovat. Spokojeně si skousl spodní ret a zavřel oči. Ale nezůstal v něm prsty moc dlouho a když se chtěl podívat, co se stalo tak se mu dostalo v odpověď tvrdé a hluboké přiražení do jeho těla. Zaklonil hlavu a chraptivě zasténal.
Zatnul zuby na sebe, aby v sobě udržel své projevy a chvilku počkal, aby počáteční bolest ustala. Chytl Ichiga za vlasy, aby mu držel zakloněnou hlavu a druhou rukou si ho držel za kyčel, aby mu neutíkal. Potom začal s tvrdými a hlubokými přírazy naplňovat mladšího tělo. Chtěl to? Má to mít. Hlavně, že mu dá potom pokoj.
Hlasitě sténal. Nesnažil se to v sobě dusit, nemělo by ho ani cemu, když mu Renji držel zakloněnou hlavu stejně by to šlo ven samo. Držel se kraje bazénu. To pomyšlení, že by sem mohl kdokoliv přijít a vidět je tu bylo tak vzrušující a zároveň by to bylo tak trapné.
Naklonil se přes jeho tělo a skousl mezi zuby Ichigovo spodní ret a následně si ho přitáhl jazykem do polibku, aby mohl aspoň trochu tlumit své i jeho vzdechy. Nechtěl, aby sem kdokoli přišel. To by se potom z toho asi těžko někdo vymluvil a každý, kdo by je viděl by si potom myslel své. A mohl by z toho být i průšvih, kdo ví. Každopádně, nechtěl ani jedno z těch možností riskovat.
Kurosaki se spokojeně pousmál a přestal se zapírat jednou rukou, aby si ho mohl přitáhnout blíž k sobě a zároveň se prsty mohl probírat rudými, mokrými pramínky vlasů, které ho trochu šimrali i na tvářích. Chtěl ho ještě víc, dravě si bral jeho jazyk do úst a tlačil si ho na sebe.
Chraptivě zasténal do druhého úst a ještě do něj párkrát vnikl, než naplnil jeho horké nitro vlastním spermatem. Trochu se zachvěl a přestal s přírazy. Rozpojil polibek a vystoupil z mladšího těla. Odtáhl se a něj a opřel se o břeh, vydýchával zažitý orgasmus.
Ichigo se udělal jen chvilku po Renjim. Opřel se lokty o dlážděný kraj a vzal si hlavu do dlaní. Usmíval se a nabíral kyslík do plic. "Vidíš, a nakonec to nebylo tak zlí, co?" podíval se na rudovlasého, když se dostatečně uklidnil a potěšeně se usmál, když ho obdaroval nevraživým pohledem s nespokojeným plasknutím. Jak moc ho bavilo, Renjiho provokovat. Nejspíš ho to nikdy neomrzí, ale hlavně, že dostal, co chtěl.

Jízda na koních

20. února 2014 v 0:39 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Yaoi, koně, provokace, sex se stáji (? O.o) uvidíme XP


Poznámka: Možná to bude něco na způsob parodie nebo nějaké části budou vtipného provedení. (Ono taky jednou za čas je třeba trochu srandy do toho zakomponovat XP) a upřímně... Myslím, že ti dva mají na ty koně hooodně velký vliv a možná, že i trochu špatný vliv. Když já za to nemůžu, ve škole děláme blbiny a kdesi cosi se tam vymyslí a já to potom něco i použiju do povídky (někdy si to předělá atd), ale když ono je to někdy tak lákavý.

Jeli po škole vlakem domů. Tedy do ninějšího domova. Stejně do toho sídla Ryuuken ani nepáchne. Je tam klid. Celé Sídlo mají pro sebe, tak proč toho nevyužít. Ve vlaku se toho nedalo moc dělat. Proto se o sebe aspoň opírali, když už nic. No, opírali. Spíš Ishida se opíral o Renjiho. Chudák malý, kdyby se o něj měl Renji opírat tak ho zlomí jak špejli. Z Karakury to bylo tak kolem deseti kilometrů? Nebo kolik to vlastně bylo. Věděli, kde vystupovat i načasované to už měli, ale když v tuhle denní dobu tady bylo z krátka moc lidí a to i, když šli úplně až do zadu. Pravda, ani jeden z těch dvou toho poslední dobou moc nenaspal. Ishida se musel učit, protože... Milí páni profesoři si usmysleli, že dají všechny testy a zkoušky na jeden týdej, že? Proč ne? Tak to mají všichni rádi. Učil se většinou pozdě do noci. Nesměl mít z toho špatné známky. A Renji měl dost práce s úklidem, vařením po případě jet něco nakoupit nebo obstarat, zařídit a kdesi cosi. On osobně se neučil, nepotřeboval to. Do té školy chodil jen kvůli Ishidovi. A známky? To vždycky nějak dopadne ať už dobře nebo ne.
Zkrátka toho bylo už trošku moc. Měli by chodit spát dřív. Už aby byli ty věčné zkoušky pryč a byl víkend a mohli se aspoň trochu v klidu vyspat. Ani jeden z nich netušil, jak se jim povedlo usnout, ale povedlo. Renjiho probudilo skřípání kolejnice, jak vlak stavěl. Podíval se na černovlásk, co se o něj opíral a trochu s ním zatřásl "Ishi, vstávej a poď hoden." pobídl ho a sám vstal.
Černovlásek pootevřel své modré oči a podíval se na staršího. Tiše si povzdech a trochu zamrkal, aby se rozkoukal a potom vstal a vydal se k právě otevřeným dveřím vlaku. Venku počkal na červenovláska a zatím se protáhl, aby uvolnil ztuhlé svaly.
"Ishi, netušil sem, že to tady přestavěli." poznamenal tak trochu zaraženě Renji a podíval se kolem. Tohle nebyla jejich stanice.
"Co?" zeptal se nechápavě chlapec a taky se podíval kolem. Jak usnuli tak asi spali moc dlouho a přejeli zastávku. "Ach jo..." postěžoval si spíš pro sebe a sáhl do kapsy, aby si z ní mohl vytáhnout mobil a následně začal cosi psát.
"Co děláš?" zeptal se rudovlásek zvědavě a naklonil se mu přes rameno, aby viděl co píše a komu. Vlak mezi tím zase odjel dál.
"Sídlo je odsud asi tři kilometry a další vlak jede až za dlouho. Píšu Mizuri." vysvětlil a odeslal zprávu. Pousmál se a přes rameno se na staršího podíval.
"Mizuri?" pozvedl tázavě jedno obočí. "To je ta holka, co se stará o ty koně, co sou ve stáji?" ujišťoval se podezřívavě a narovnal se.
"Ano." přikývl souhlasně Ishida a usmál se. "Psal jsem jí ať sem přijede a přiveze s sebou koně. Pojedeme do sídla na nich." oznámil a vydal se k silnici.
"P-Počkej, Ishi!" houkl na něj rudovlásek a doběhl ho. "To jako, že pojedeme na koních? Mě nemaj rádi! Snažej se mi sežrat vlasy!" namítl a podíval se na černovláska.
"Samozřejmě, že ano. Ber to, jako trochu romantickou vjížďku na koních." pokrčil mladíček rameny a natáhl se, aby mohl staršího políbit na ústa. Pousmál se a vydal se dál.

Po nějaké době čekání na 'místě setkání' sem přijela Mizuri i s přepravníkem na koně. Auto zastavilo a následně z něj vystoupila hnědooká brunetka s úsměvem na rtech. "Ahoj, Ishido." vydala se k černovláskovi a hned, jak mohla tak ho objala a na uvítanou políbila na tvář.
Černovlásek obětí opětoval a usmál se "Ahoj, Mizu. Děkuji, že jsi přijela. Nechtěl jsem tě rušit, ale vystoupili jsme o jednu zastávku později, než jsme měli." podíval se na ní omluvně. "Kdybych ti to mohl někdy nějak vynahradit, tak mi prosím řekni." nabídl se hned, aby ten svůj 'pekelný hřích' nějak odčinil.
"To je v pořádku, ale děkuji." přikývla brunetka a vděčně se usmála. Přešla k přepravníku na koně a otevřela ho. Chytla uzdu černého hřebce a vyvedla ho ven k Ishidovi. Předala mu uzdu a následně se vrátila i pro druhého černého koně, kterého odvedla zase k Renjimu. "Ahoj, Renji." pozdravila ho ještě opožděně a zvedla k němu hnědý pohled.
"Čus." přikývl rudovlásek souhlasně a vzal si uzdu koně, i když ne, že by se mu zrovna nějak extra chtělo. S koňmi prostě není kámoš a nejspíš ani nebude. A tady je hned důvod - ten kůň mu zase de po vlasech. Ucuknul hlavou a nespokojeně mlaskl "Hele! Necháš to?!" podíval se výhružně na hřebce a zamračil se. Hřebec jen pohoršeně potřásl hlavou a uhnul uraženě pohledem pryč.
"Ještě jednou ti děkuji, Mizuri." usmál se vděčně Ishida a přikývl. Jeho problém je, že vždycky děkuje i když není třeba a vždycky se omlouvá i když k tomu ani není důvod. Ale někdy je to hodně roztomiloučké a sladké. Potom si totiž myslí, že kdo ví, jakou hrůznost neprovedl a potom ten jeho výraz, při tom zkrátka podlehne každý.
"Není zač, Ishido." usmála se na něj jemně Mizuri znovu se k němu vrátila a na rozloučení ho objala a znovu jemně políbila na tvář. "Zatím se měj." pohladila ho po tváři a pak se od něj odtáhla na Renjiho mávla a ten jí to oplatil pokynutím brady. Pak se vydala zpátky k autu a za nedlouho odjížděla zpátky domů.
Mizuri moc Renjimu nevěřila. měla k tomu hodně důvodů. Ono se ani není moc čemu divit, když se nad tim člověk tak nějak zamyslí. Mizu si o něm myslela, že kouří, pije a nebo bere drogy. A že je to jen nějaký potetovaný frajírek. Měla strach, aby Ishidovi neublížil, něco mu neudělal. Když se to tak vezme tak, kdyby ho člověk neznal tak by to do něj i možná řekl. Že to bude ten týpek něco na způsob těch z gangů a vrahů a kdesi cosi. Když si s Ishidou povídala tak si povídala, co si o rudovláskovi myslí a taky, že si na něj bude dávat pozor a bude ho kontrovolat jestli nedělá neco nepatřičného. Ale Uryuu mu věřil a na černovláska dá jako na svého brášku.
Oba se ještě chvíli dívali za odjíždějícím autem a Ishida si potom vylezl na hřbet svého hřebce. "Tak šup, Renji." vybídl ho a usmál se na něj.
"Na to mě nedostaneš." zaprotestoval rudovlásek a ukázal na to ztělesnění zkázy vedle sebe, co se stále ohlíželo po jeho červených vlasech.
"Ale no tak, neremcej a pojď, neboj se bude to zábava." usmál se chapec jemně a pobídl koně, aby popošel o kousek ke staršímu.
"Já ta to nepolezu. Snaží se mě to sežrat!" zavrtěl nesouhlasně hlavou a zatvářil se uraženě, stále sledoval hřebce vedle, aby mu zase nešel po vlasech. Ještě, aby je měl ožužlané, to tak!
"No tak, Renji. Prosím. Bude to zábava! A nebo můžeš jít pěšky. Je to jen pár kilometrů to zvládneš a možná, když na něj budeš hodný tak tě začne mít i rád." naklonil hlavu trochu ke straně a pousmál se.
Když tomu pohledu se nedalo odolat a neuposlechnout ho, navíc ho nechtěl zklamat. Podíval se na koně a vylezl mu teda na hřbet do sedla. Chytil si otěže a trochu na ně zatáhl, aby se černý hřebec otočil. Podíval se na černovláska a pobídl koně, aby se vydal v před, když Ishida udělal to samé.

Nemělo to být nějak rychlé, ale spíš taková projížďka. A navíc, s Renjim by to ani rychle nešlo. Ishida by neměl problém jít do něčeho rychlejšího, než je krok a nebo klus, ale Renji ne-e, ten by se na tom zvířeti potom už neudržel. Ale tohle byla čistě jen vyjížďka na odreagování.
"Ishido! Mě bolí prdel!" zaskučel rudovlásek a cukl pohledem na chlapce opodál. Jooo to se taky dalo čekat. Ono jak ten kůň pořád 'poskakuje' tak to je k nevydržení, když na to není zvyklí. Bylo jen otázkou času, kdy zaskučí.
Černovlásek se pobaveně pousmál. "To už vydržíš. Sídlo je už jen kousek." odvětil mírně a dvěma prsty si posunul brýle na nose, aby mu nespadli.
"Ale když to je k nevydržení!" zaskučel znovu a trochu se posunul v sedle, aby se pokusil najít polohu, kde by to tak netlačilo. I když to už opravdu bylo jen kousíček k Sídlu radši by šel pěsky, ale... asi bude mít ztuhlé tělo od pasu dolů tak by moc rychle nešel, ou.
"Už jen kousek, to vydržíš." ujišťoval ho chlapec jemně a stočil k němu modrý pohled. Sídlo už bylo také v dohledu. Když k němu konečně dorazili a ke stájím tak oba slezli.
Renji otevřel vrata do stáje, potřeboval si rozhýbat tělo. A následně šel s hřebcem dovnitř a trochu ho zatáhl za uzdu, aby šel. Odvedl ho do jeho boxu a sundal mu postroj, který následně uklidil. To samé udělal i Ishida.
"Tohle mě jednou zabije." poznamenal otráveně rudovlásek a promnul si rukou kříž. Podíval se na koně a následně se vydal ven, aby mohl zavřít box. Ať si tam to ztělesnění chaosu klidně pojde. On bude rád, když od toho bude mít zase nějakou dobu pokoj.
"Ale, ale..." podíval se po něm chlapec a usmál se. "Není to tak hrozné, jen ty na to nemáš stavěné tělo, ale to by se časem dalo vylepšit. Nic víc v tom není." odvětil a taky zavřel box s černým hřebcem. Trochu od něj poodešel a podíval se po starším.
"Nikdo přece neřek, že na tom budu jezdit. Cokoli, ale tohle ne." zavrtěl hlavou a narovnal se. "Navíc, taky musim bejt trochu použitelnější. Ještě musim uklidit, uvařit, nakrmit tě..." vyjmenoval pár věcí a při té poslední se pousmál, na tu se totiž dostalo Ishidovi očekávané reakce. Ne, sice nic neřekl, ale ten výraz mluvil za vše.
Ishida se chvilku vyčítavě mračil, ale potom ke staršímu přešel a za triko si ho přitáhl "Ticho, hlupáčku." pronesl medově, než si druhého přitáhl do vášnivého polibku. Spokojeně přimhouřil modré oči a trochu se vytáhl na špičky, aby lépe dosáhl a mohl svým sladkým jazýčkem dlouhěji do druhého úst.
Rusovlásek spokojeně přimhouřil oči a zapojil do hry i vlastní jazyk. Přitáhl si mladíčka blíž k sobě a jednou rukou ho objal kolem pasu. Začal si ho podvědomě táhnout s sebou až do té doby, než se zády opřel o jeden ze sloupů, které tady byli a víc si k sobě chlapce přitáhl a vtěsnal mu koleno mezi nohy, aby si více méně sedl. Druhou volnou rukou ho pohladil po těle až k lemu kalhot a zipu, který pomalu prsty rozepnul.
Černovlásek na moment sklonil pohled a rozpojil polibek. "Tady?" zeptal se nejistě a podíval se po stáji. Většina koní byla na louce a pásla se až na pár jednotlivců a těch, na kterých sem přijeli.
"Samozřejmě, že tady, Ishi... Neboj se... Nikdo sem nepříde." ujistil ho šeptem do ouška a jemně obtáhl jazykem jeho konturu a následně ho něžně stiskl mezi zoubky. Rozepnul mu zaklhoty a trochu stáhl dolů. Přes spodní prádlo přejel po jeho vzrušení prsty.
Mladíček tiše zasténal a na chvilku semkl víčka pevně k sobě a trošku zaklonil hlavu, přičemž se podvědomně vybídl tomu, co mu druhý dělal. "Ale... jsou tu koně..." hlesl polohlasně a nepatrně očka pootevřel.
"To jsou jenom koně..." zašeptal červenovlásek a prohodil si pozici s mladším. "Zapři se rukama..." poručil mu a zatlačil mu rukou trochu na záda, aby se předklonil. Trochu mu stáhl kalhoty a spodní prádlo dolů.
Chlapec tedy uposlechl a zapřel se rukama o sloup. Přes rameno se podíval na svého společníka. Přimhouřil smyslně modré oči a malinko si skousl spodní ret, když viděl, co rudovlásek provádí a co chce udělat. Nebránil se mu a pevně se zapíral o sloup.
Trochu mu vyhrnul oblečení a pohladil ho po odhalené kůži zad a jemnými doteky prstů přešel až na jeho hýždě a něžně je stiskl. Naklonil se nad tělo pode sebou a volnou rukou se taky zapřel o zeď. "Ishi... už aby byla sobota..." poznamenal sladce, ale tiše do jeho ouška a pustil mu zadeček. Jal se rukou rozepnout vlastní kalhoty a setřást je dostatečně i se spodním prádlem, aby nepřekáželi. Nasměroval své mužství oproti mladšího tělu a pomalu, ale hrubě do něj, bez přípravy, vnikl. Bolelo to, když nebyl Ishida připravený, ale jeho to bude bolet taky. Bolestně zatnul zuby na sebe a skousl si mezi ně spodní ret, aby v sobě udržel veškeré projevy. Přivřel oči a prsty zaryl do sloupu, o který se zapíral rukou.
Černovlásek bolestně zakňučel a rozechvěl se. Do očí mu vyhrkly slzy, proto je radši zavřel a snažil se držet víčka pevně u sebe, aby slzičky nepřetekli. Z hrdla se mu vydral boletivý sten. Snažil se potlačit bolest a uvolnit se, aby to přestalo bolet a jeho svaly se taky uvolnily. "Re...n..." dostal ze sebe téměř prosebně a po tom, co se mu aspoň částečně povedlo potlačit bolest, naléhavě pootevřel modré oči a přes rameno se na rudovláska koukl.
Rudovlásek pomalu začal s přírazy, byli pomalé a opatrné, ale jen do té doby, než Ishidovi svaly konečně povolili a pustili ho do těla. Nechával steny tiše unikat z vlastních úst a přivíral oči. Sledoval to krásné, drobné tělo pod sebou. Jak hezky vzdychal a zachvíval se.
Cítil, jak přírazy do jeho těla se stávali stéle intenzivnější, rychlejší a hlubší. Podlomili se mu ruce v loktech a víc se předklonil. Zapřel se lokty o sloup, aby ve snaže se nějak tišit si přitiskl ústa ke své ruce, do které pouštěl své steny, které se mu dostávali z hrdla.
Trochu mu utekl, ale zároveň se mu vybídl, když se mu podlomily lokty. Naklonil se k chlapci a s rukou, kterou se zapíral o zeď s ním propletl prsty, aby měl dlaň na hřbetu drobné ručky. Sklonil se k němu a jemně ho ze strany kousl do ouška.
To nebezpečí, že by sem mohl kdokoliv přijít a vidět je tady v této situaci... Bylo to tak nebezpečné a zároveň tak vzrušující. Směsice emocí. A nedej bože, kdyby sem přišla jeho sestřička Mizuri-chan. Dobrá nebyla to jeho opravdová sestra, ale rozhodně se tak brali. Už jen při té představě cítil, že je rudý a jeho krásnou barvičku by mu mohlo i zralé rajčátko závidět. Netušil, jak ho tahle myšlenka napadla, ale rozhodně by to bylo hodně trapné... Z jeho rozjímání ho vytrhlo, když ho rusovlásek kousl. Zachvěl se a zasténal do své ruky.
Pousmál se a jazíčkem provokativně obtáhl konturu Ishiho ouška a na chvilku do něj vklouzl. Byl rád, když se mu dostalo té krásné reakce v podobě chvění. Pohladil ho bříšky brstů po hrudi přes oblečení a sjel až na bříško a k rozkroku. Obemkl ho zkušenými prsty a obkroužil špičku palcem.
Zalapal po dechu a zaklonil hlavu. Pokoušel se v klidu dýchat, ale místo toho se mu z hrdla dostávaly vzdechy a steny. Aniž by to nějak čekal podlehl vlně orgasmu a potřísnil staršího ruku svým spermatem.
Ani červenovláskovi netrvalo dlouho, než se udělal do Ishidova těla. Přestal do něj vnikat a opřel si čelo mezi jeho lopatkami. Sevřel pevně druhého ruku ve své a když se mu povedlo trochu uklidnit, podíval se na svou ruku a slízal zní vše, co na ní zůstalo. Pousmál se a políbil černovláska jemně za ouško. Vystoupil z jeho těla a pustil ho.
Ishida to ještě chvilku vydýchával, ale potom se narovnal a natáhl si zpátky své spodní prádlo a kalhoty. Opřel se zády o sloup a zvedl morý pohled.
"Seš tak sladkej, když se takhle tváříš, Ishi." nemohl si odpustit medově a sám si natáhl oblečení a zapl kalhoty. Posunul chlapci brýle, aby mu nespadly a políbil ho na čelo. "Tak, a teď deme. Ještě máme práci." odvětil a bez varování ho popadl a vzal ho do náruče, přičemž se vydal ven ze stáje.
Černovlásek se polekaně zajíkl a vystrešeně se staršího chytil. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Když se kočička bojí. To je tak roztomiloučké. "Práci?" zeptal se, když zase uklidnil výraz. Spokojeně se pousmál a objal staršího kolem krku a nechal se spokojeně nést.
"Samozřejmě." odvětil souhlasně Renji a přitáhl si Ishiho k sobě, přičemž ho políbil na rty. Vyšel ze stáje a nohou zavřel dveře a vydal se domů do Sídla.

Sobota

Konečně zase sobota! Byl klid. Nemuseli jít do školy a měli mnohem víc času. Oba dva byli venku. Ishida už měl své povinosti hotové tak tady poletoval na koni, i když Renjiho přemlouval ať jde taky - ani náhodou. To nedávno mu to stačilo bohatě. Radši seděl na terase a sledoval ho.
Musel uznat, že v tom sexy jezdeckém oblečku s bílími kalhotami, tmavo modrým sakem a bílou košilí na to nebyl špatný pohled a už vůbec ne, když přešel do klusu a nebo cvalu. Jak se nadzvedával ze sedla.... Mnohem lepší, než na tom koni jet je dívat se na Ishiho. Pozorně si ho prohlížel. Mnohem lepší, než kino. Podepřel se loktem o stůl a bradu si podepřel dlaní. Usmál se apřimhouřil červené oči. Ale zrovna, když černovlásek najížděl na překážku tak si čehosi všimhl a musel se tomu zasmát. "Ishido! Ty vzrušíš i koně!" houkl na něj pobaveně. Ale on nekecal, no opravdu, jeho oči nejspíš viděli, co vidět neměli, ale je to tam!
Chlapec sebou poplašeně cukl "C-Co...?" dostal ze sebe a téměř spadl ze hřbetu hřebce, když doskočil na zem. Tak trochu na něj nalehl. Co to zase mele? To se úmyslně snaží, aby spadl a něco si zlomil? Zatáhl za otěže, aby kůň zpomalil a on zase nabral ztracenou rovnováhu. "Renji! Co blázníš?! Ty chceš, aby jsem spadl a něco si udělal?" zamračil se na něj vyčítavě a vydal se k Sídlu.
"Neee, ale fakt tak se podívej a uvidíš!" odvětil rudovlásek a pořád se pobaveně pochechtával a opíral se zády o opěradlo židle, aby nespadl.
"To není vtipné! Nedělej si ze mě srandu! Tohle je černý humor!" vyčítal mu a pobídl hřebce, aby zastavil. Zapřel se rukama o sedlo a následně sledl ze hřbetu zvířete.
"To neni vtip." zavrtěl červenovlásek hlavou a zvedl se ze židle. Přešel k Ishimu a objal ho jednou rukou kolem ramen a otočil čelem ke koni. "Vidíš!" uchechtl se pobaveně.
"A-ale..." dostal ze sebe bezradně chlapec a radši sklonil a odvrátil pohled, když začal rudnout. To není fér! On si myslel, že si Renji dělá jen srandu a ono to opravdu...
"Ale, ale Ishi... měl by ses držet od těch koní dál nebo tě jednoho krásnýho dne jeden znásilní." sklonil se k Ishidovi a trochu mu pocuchal vlasy. Ne, to hle ho asi nějakou dobu neomrzí.
"Renji! Nech toho!" cukl na něj vyčítavým pohledem, byl rudý, jako dobře zralé rajčátko a ještě ten naštvaný, vyčítavý výraz do toho. No zkrátka no coment.
"Neboj se to bude dobrý." ujišťoval ho a jemně ho druhou rukou pohladil po tvářičce. "Jenom na tom koni příště tak neposkakuj. Víš, ten kůň si to taky může vyložit trošku jinak." obtáhl ukazováčkem linii horního rtu a pousmál se.
"Ach jo, Renji." povzdechl si Ishida v hlase povzdech, ale usmíval se. Zavřel modrá očka a pevně staršího objal a přitulil se k němu.
Rudovlásek se spokojeně pousmál a přitáhl si mladíčka blíž k sobě. Zvedl pohled k černému hřebci a vítězně na něj vyplázl jazyk a zazubil se. "Moje Neko." odvětil výsměšně. Bylo to směřováno na oba dva. Jak na koně tak i Ishiho. Ale něco na tom pravdy bylo.









Valentýnský dáreček

15. února 2014 v 15:28 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Valentýnská povídka, tak že, romantika, svíčičky, dárečky aaa samozřejmě nesmí chybět sex XP :D

Poznámka: Dobře, tak máme Valentýn a chtělo by to nějakou hezkou romantickou povídku, mno a jelikož já to nejlíp umím s těma dvěma (tam nahoře ten obrázek) tak taky musím napsat něco zrovna na tuhle dvojci. Chtělo by to něco hezkého, tak doufám, že se mi to podaří. Mělo to být sice o něco delší tak se omlouvám, ale s tím už nic nenadělám. Tak ideme na to XP :3

Dneska je čtrnáctého února. Lépe řečeno dnes je Valentýn. Ishida je ještě ve škole. On nešel. Musel něco vymyslet, měl práci a chtěl černovláska překvapit. Nějak. Ještě měl pár hodin. Tak nějak už si naplánoval, co udělá, ale jen to musel sehnat. A pak Ishidu zdržet, co nejdéle venku. Dneska je pátek to je taky dobře. Krásně mu to hraje do karet, po pátku je totiž víken a Ishida nebude muset do školy a učení taky může na chvíli nechat.
Teď momentálně měl ale jiný problém. Hledal, kde má mobil. No jo, když on si ho vždycky někam dá a potom neví, kde je a hledá ho po celém domě. Nutně ho potřebovl. Prohledal to snad všude. Police, stůl, postele, svou tašku do školy, je to sice úplná blbost, ale podíval se i do lednice. Nikde nebyl. No jo, to se mu stává často. Když něco hledá a potřebuje to - nenajde to. Když to nepotřebuje - najde to. Typické. Nespokojeně zamručel a přešel ke stolu, přičemž se svalil na židli. Kde mohl jen být?! Takhle se nehne a nechce zkazit sobě i Ishimu Valentýna.
Tak jako náhodně si poklepal prsty na kapsu. A heleme. Cítil tam něco tvrdého. To snad... Sáhl do kapsy a vytáhl z ní svůj mobil. Povídal se na něj a vražedně ho sledoval. Přísahal by, že ho položil na stůl. Potřeboval napsat SMSku, ať na něj počká až skončí ve škole v parku.
Vrátil mobil zpátky do kapsy kalhoty a vydal se podívat, co je v lednici a co by mohl uvařit. Dobrý. Nedávno byl nakupovat, lednice byla celkem blná a bylo dost věcí na výběr. Chtěl udělat něco lehkého, ale něco, co by nasytilo a potěšilo chuťové pohárky. Rybičky. Tehehe. Ale co, Ishida má rád mořské plody a hlavně rybičky tak proč ne. Vařit uměl už hodně dlouho. Konec konců někdy to byla i zádava. Občas uždiboval, z toho, co měl a nebo mu zbylo.
Když dovařil tak to šoupnul někam, kde by to nejméně vychladlo, aby si to udrželo svou teplotu. Pak se šel převléct. Vzal si ty své typiské černé volnější džíny s řetězy a mnoha kapsami. Převlékl si triko, přes které si hodil tmavo fialovou mikinu a potom ještě bundu. Zkontroloval jestli má mobil a v peněžence peníze pak jí zase strčil do kapsy a vzal si klíče, kterými zamkl a pak si je hodil do zadní kapsy na zadku.
Sice nesměl, ale nechtělo se mu čekat na vlak. Uměl otevřít Gargantu (z té doby co byl ještě v Las Noches) a přes ní se dostal do Karakury. Vyšel z osamělé uličky a vydal se nakoupit potřebné věci. To chvilku potrvá, ale měl ještě čas. Ishida měl dneska ve škole dlouho, to půjde.
Koupil nezbytně potřebné věci a taky několik věcí, aby potom mohl udělat černovláskovi překvapení. Přemýšlel jestli má ještě někam dojít. Nebo jestli něco nepotřebují. Ta představa, že tady chodí s nákupními taškami a jinak má na sobě samé stylové věci, to nešlo moc do sebe, ale co. Venku je docela zima, přece si nebude brát něco 'normálního' co nosí normální lidé. Ne, on musí mít něco stylového. Ale co, tak to přežije no, bylo to už i horší. Šel vrátit koupené věci domů přes Gargantu a pak se vrátil do města a vydal se ke škole, aby mohl počkat na černovláska.
Ovšem, nečekal tam on, ale Uryuu už čekal na něj. Teh, nějak se přepočítal ten nákup mu asi trval moc dlouho a to ještě uvažoval o tom, že by si zašel ke kadeřnici, aby mu přistřihla konečky. Už je měl zase dlouhé. Mno co, to počká na jindy. Usmál se a vytáhl jednu ruku z kapsy, přičemž na chlapce mávl "Ahoj, Ishi." pozdravil ho, když k němu došel a aniž by mu dal čas nebo počkal, než odpoví tak ho políbil na rty.
Černovlásek překvapeně zamrkal a zarazil se. Tohle nečekal a navíc ho chtěl taky pozdravit a on hned s tímhle. Jen nevěděl, jestli to bylo úmyslně, aby mlčel a nebo součást pozdravu. Ale bylo to příjemné cítit znovu jeho dotek na svých rtech. "Ahoj, Renji." pozdravil ho, když se od něj rudovlásek odtáhl a usmál se.
"Čekáš tady dlouho?" pozvedl rudovlasý jedno obočí a pokynul mu hlavou, aby už šli. Vydal se od školy směrem k parku. Taková malá procházka neuškodí a potom pojednou vlakem domů.
"Ne ani ne." zavrtěl chlapec hlavou a vydal se za ním. "Jen nevím, proč mi musíš psát o hodinu. Myslel jsem, že někde hoří." vyčetl mu a trochu se zamračil. "A co vůbec děláš ve městě?" zajímal se.
"Byla to otázka života a smrti." opáčil Renji vážně, ale usmíval se. "Potřeboval sem pro něco skočit a tak sem skočil i pro svoje koťátko." vysvětlil sladce a přimhouřil oči.
"Em... Aha." odvětil chápavě Ishida. Od úst mu stoupl obláček páry. Až taková byla venku zima. Víc se do sebe zachumlal, aby si nějak udržel své teplo.

Těsně před dveřmi do Sídla se rudovlásek zastavil a otočil se k chlapci čelem. "Teď ti zavážu oči. Mam pro tebe překvapení." usmál se na něj a odvázal si tmavo rudý šátek z čela, přičemž jím převázal černovláskovi oči, aby nic neviděl. Chtěl ho překvapit. Kdo ví, jestli Ishida vůbec někdy slavil Valentýna. Mno, tak ale teď bude a bez debat, nezájem. Vytáhl z kapsy klíče a odemkl dveře. Uvnitř ze sebe shodil oblečení a pomohl i Ishidovi, aby si nemusel ten šátek sundavat a nekazil mu to.
"Ale jaké?" zaptal se Uryuu, ale nebránil se. Nechal si zavázané oči. Stejně by nemělo cenu se bránit. Moc dobře věděl, že z těch dvou je tady právě Renji fyzicky zdatnější. Nechal se vést starším dovnitř. Bylo tam příjemné teplo.
"Neptej se a pojď." pobídl ho jemně rudovlásek a chytil ho za ručku, aby ho mohl vést. Pomalu ho odvedl ke stolu. Posadil ho na židli a ujistil se, že nekouká. Byla tu tma nerozsvěcel. Vzal si zapalovač a zapálil všechny svíčky,které tady byli následně i tu na stole. Svíčky dokolaně osvětlovaly celou místnost a dodávali jí romantický a trochu temnější nádech. Následně připravil večeři na talíře, kterou uvařil před pár hodinami. Položil ho na stůl. Přešel za Ishidu a rozvázal šátek, přičemž mu ho dal pomalu dolů.
Černovlásek pomalu otevřel oči, když mu šátek spadl z očí, aby viděl. Byli tu svíčky a na stole večeře. Proč? Přemýšlel. Tohle, no bylo to normální, ale že by Renji chystal svíčky a ještě před tím dělal takové tajnůstkářské tentononc to už nebylo tak úplně běžné.
"Šťastnej Valentýn, Uryuu."zašeptal mu jemně do ouška a políbil ho na tvář. Objal ho kolem ramen a na chvilku se o něj opřel a sledoval ho červeným pohledem.
"R...Renji já..." nemohl doříct větu. Byl zaskočený. Nevěděl, tedy vůbec netušil, jak má zareagovat. Co má říct. Nečekal to a rozhodně ne od někoho jako je Renji. Vůbec se to k němu totiž nehodilo charakterově, pochyboval, že on tyhle svátky slaví. Ale upřímně, on si taky vzpomněl, sice je to nic moc, ale když má potom o své hodili šití volno... "Renji, taky pro tebe něco mám." odvětil po chvíli a podíval se na něj. Vyprostil se z jeho sevření a přešel ke své brašně, přičemž jí rozepl a chvilku v ní hraba. Pak se vydal s rukama za zády zpátky. "Teď zavři oči ty."
Rudovlásek se jen pousmál a souhlasně přikývl. Zavřel tedy oči a čekal. On pro něj měl, ale ještě jeden dárek, ale ten až potom. Teď ne bylo by to moc předčasné.
Mladíček se potěšeně usmál a chytil ho za jednu ruku a dal jí před sebe a to samé udělal i s tebou druhou. Pak mu do dlaní položil velké, červené, plyšové srdce, které ušil ve škole a na pravé straně dole s nápisem: "I love you, from Uryuu." trochu se od něj odtáhl a usmál se.
Otevřel oči a podíval se na to, co měl v dlaních. Úplně se rozzářil a pevně Ishidu objal, div ho chudáka neumačkal. "To je tak sladký a roztomiloučký, Ishi. Moc děkuju!" uculil se a vděčně si ho tiskl v náruči. Políbil ho na ústa a podíval se mu do tváře. Chudák malý, teď vypadal tak roztomile a zaraženě, očividně tuhle reakci nečekal, ale když ono to bylo tak sladké, jak se tvářil. Jezůůůůs. "Díky, Ishi." zopakoval už o něco méně hyperaktivně a něžně ho pohladil po tváři a políbil na ústa.
Černovlásek souhlasně přikývl a pousmál se. Opravdu nečekal, že z toho bude až tak nadšený a až tak moc rád. Vždyť mu dal jen plyšový dárek. Dobře, sice ho udělal sám, ale vždyť je to snadné.

Když dojedli večeři, kterou Renji udělal tak uklidil a poslal Ishidu do ložnice, že za chvilku přijde a něco mu přinese. Dobře, tak proč ne. Seděl na posteli a čekal. Lapička byla rozsvícená jen na minimum, dodávalo to podobný efekt, jako ty svíčky v kuchyni. Ale musel uznat, že ta večeře byla skvělá. A vypadá to, že Valentýn ještě nekončí. Tedy aspoň na rudovláskovi to tak vypadalo.
Otevřeli se dveře a Renji s sebou nesl veliký pohár s jahodovou, čokoládovou, polité karamelovou polevou, se šlehačkou a na vrch naházení gumový medvídci. Usmál se, když viděl Ishiho sladký výraz. No jo, medvídci to je jeho. Proto je tam taky dal. Přešel k němu a sedl si za ním na postel. "Budeš ňamat, Ishi." uculil se a vzal si lžičku, přičemž nabral trochu zmrzky a natáhl jí k černovláskovi.
Chlapec si prohlédl velký pohár a pak to, co měl na lžicče. Lhal by, kdyby řekl, že nechce nebo ho to neláká. Trochu se naklonil a otevřel pusinku. Vzal si do úst, co bylo na lžičce a spokojeně zvedl k rudovláskovi pohled.
"Očividně ti to chutná." poznamenal a přimhouřil červené oči. Znovu nabral trochu ze skleněného poháru a opatrně to vložil Ishidovi do úst. Usmíval se. Jeho malá kočička. Jenom jeho nikoho jiného. Vzal na prsty trochu šlechačky. Otřel jí černovláskovi o rty a následně se k němu naklonil a něžně jí slízal a políbil ho na měkké rtíky. Znovu nabral lžičku zmrzliny a takhle krmil Ishiho do té doby, dokud to oba nesnědli.
Renji jestě prsty setřel, co šlo ze stěn poháru a potom ho odložil na noční stolek. Natáhl prsty k černovláskovi, k jeho rtům a naklonil hlavu trochu na stranu.
Uryuu trochu pootevřel ústa a slízal jazýčkem zbyteček rozteklé zmrzliny. Vtáhl prsty do svých ústrob a snažil se s nich dostat veškeré zbytky sladkého, ale sledoval pohledem rudovláska před sebou.
"Ishi..." zašeptal a vytáhl mu své prsty z pusy. Natáhl se k němu a políbil ho na rty. Opatrně ho položil na postel a obkročmo ho obklíčil svým tělem a rukama. Znovu něžně obdaroval jeho ústa a následně do nich vnikl jazykem a rozehrál vášnivou, smyslnou, ale jemnou hru s jejich jazyky. Sundal mu brýle, aby nepřekáželi a položil je na stůl. Vydal se rukou po jeho těle a pod tričko. Trochu ho vyhrnul a pohladil po drobné hrudi a bříšku. Spokojeně se pousmál, když mu chlapec zasténal do úst a trochu se zavrtěl. Vytáhl mu ruku z pod trika a přejel prsty po jeho rozkroku přes kalhoty. Další krásná odezva a ještě víc ho potěšilo, když zjistil, že byl vzrušený.
Černovlásek jen znovu utlumeně zavzdychal a objal staršího kolem krku. Snažil se, držet si ho u sebe, aby mu mohl alespoň trochu utlumit své steny v jeho ústech. Pevně si ho držel u sebe, vybízel se mu a tiše mu sténal do úst. Líbilo se mu to. To musel přiznat, vždycky se mu to líbilo. Trochu v ruce sevřel jeho triko a zvedl pohled ke stuze ve vlasech. Sevřel jí mezi dvěma prsty a promnul. Trošku za ní zatáhl. Černá stuha povolila a rozvázala se. Rudé prameny se mu rozlily po zádech a spadaly přes ramena. Šimraly ho na krku a na obličeji. Zavřel jedno oko, aby mu nepřekáželi. Zabořil do rudých vlasů prsty a pevně je sevřel, jako by mu snad měl utéct.
Trochu se mu odtáhl od rtů a vydal se jemnými, vlhkými polibky obdarovávat jeho tváře a hrdlo. Rozepnul mu kalhoty a trochu je stáhnul, jak jen mohl a aby mu černovlásek moc neutíkal. Přejel po jeho vzrušení přes spodní prádlo a následně vnikl rukou pod něj, aby ho mohl obemknout prsty a dráždit. Rty stále obdarovával jeho kůži. Líbilo se mu, když pro něj vzdychá a může ho slyšet. Určitě se mu to hodně líbilo.
"R...Reee..nji..." zasténal hlasitě a rychle si skousl spodní ret, aby se utlumil. Semkl víčka pevně k sobě a snažil se nechvět. Napínal svaly v těle, aby se tomu jakkoliv ubránil. Silně svíral rudé vlasy v pěstech a tiskl si ho k sobě.
Trochu se od něj vzdálil, abymu mohl sundat kalhoty a spodní prádlo. Nechal je na zemi a sán si rozepln kalhoty. Vyhnrnul chlapci triko a vyprostil semu, aby mu ho mohl přetáhnout přes hlavu a hodit na zem. Pak to samé udělal i se svým trikem. Přejel si jazykem po horním rtu a sledoval to drobné tělo pod sebou. Pomalu mu přejel po vstupu do jeho těla a opatrně se do něj začal tlačič jedním prstem.
Černovlásek slastně zasténal a semkl víčka pevně k sobě. Svíral v prstech prostěradlo pod sebou a snažil se nechvět a tlumeně sténat. Cítil a vnímal, jak se do něj tlačí další a další prsty, jak se v něm pohybují a povolují mu svaly. Tiskl víčka pevně k sobě a z hrdla se mu drali tiché steny. "Budu opatrný, Ishi." pošeptal mu do ucha Renji a následně cítil, jak z něj vytáhl prsty a začal se do něj sám tlači celou svou délkou až po kořen. Zalapal po dechu a instinktivně se po něm natáhl a pevně ho objal rukama kolem krku a tiskl si ho u sebe.
Dal jim chvilku, aby si jejich těla zvykla a políbil černovláska na čelo, byl tak sladký a rozkošný. Prostě si nemohl pomoct, miloval to drobné tělo pod sebou. Miloval ho celého. Byl jenom a jenom. Polamu a pozvolna se v něm začal pohybovat. Podepíral se vedle ně rukama a obdarovávla jeho kůži letmími polibky. Slíbil mu, že bude opatrný. Chtěl to dodržit. Nechtěl mu ublížit, vypadal tak křehce. Chtěl, aby se mu to líbilo, což taky plnil. Nerad by, aby celý večer zkazil tím, že by mu něco udělal. Přestal se podepírat a začel ho jednou rukou hladit po těle a obtahovat prsty jednotlivé a i nepatrné linie jeho těla.
Chlapec sténal a pevně ho svíral v objetí. Nechtěl ho pustit. Jako by měl strach, že by mu potom utekl. Pohrával si v prstech rudými prameny. Očividně se tenhle den hodně vydařil. Trochu se zachvíval, když se rudovlásek dotkl nějakého citlivého místa.
Jemně ho obemkl prsty a začal ho zpracovávat ve stejném tempu jako přirážel do jeho těla. Cítil, že už brzy bude. Ještě do jeho těla párkrát vnikl, než vyvrcholil a zasténal mu do kůže. Přimhouřil oči a přestal do ní vnikat. Sledoval ho upřeným, červeným pohlede.
Ishida si ho k sobě ještě chvilku tiskl, ale pak vyvrcholil do jeho ruky a na své bříško. Rozdýchával zažitý orgasmus a přestal se chvět. Hrodník se mu nadzvedával při nádechu a výdechu. Pootevřel modré zastřené oči a podíval se na rudovláska nad sebou.

Netrvalo dlouho a za chvilku si oba dva zalezli pod deku v zájemném, pevném objetí. Lampičku už taky zhasli. Očividně se den svatého Valentýna dobře vydařil. "Miluju tě, Uryuu..." zašeptal mu rudovlásek dou ouška a jemně ho políbil na rty a na čelo. "Já tebe taky..." hlesl Ishi tiše a víc se mu schoulil do náruče. Ano, tenhle Valentýn se opravdu hodně vydařil. Na to asi ani jeden z nich dlouho nezapomene...

Tohle je tvá dnešní odměna

12. února 2014 v 20:09 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Byakuya
Warning: Yaoi (možná trochu hard), řetězy a nevině vyhlížející sladkosti? <:D

Poznámka: Mno když už jsme u toho. Já nejdřív hledám obrázky a pak teprve vymýšlím povídku. Pravdou je, že dokážu (ani nevím jak) napsat povídku prakticky na cokoliv. Když jsem našla tento obrázek tak mě napadla povídka, které je trochu podobná jedné manze. Taky je fakt, že já moc ráda experimentuji a hraji si, když už píšu něco hard. A upřímně... Je to zábava. *Ano všichni víme, že tohle je psycho a úchyl...* Omlouvám se za podobnost v manze, ale není to úplně stejné jen podobné XP Řekněme, že náš milý Byakuya je 'menší' úchyl :D *A nebo spíš... >:DDD*

Pracoval, jako každý den. Dokud neměl svou práci hotovou tak se nehl od stolu, pokud to nebylo nějak vážně hodně nutné, ale nejdřív chtěl dokončit práci, aby to potom měl z krku a mohl se věnovat jiným věcem. Kdo ví, proč mu jeho kapitán dával tolik práce. Kdyby to bylo aspoň něco v lidském světě nebo někde jinde, než u stolu a nad papíry spisů, hlášení a kdo ví, co tam všechno bylo. Tak to proč ne, ale tohle bylo stále nudnější a nudnější. Snažil se to dělat pečlivě, ale rychle. Opravdu to bylo stále nudnější. A aby toho nebylo málo tak poslední dobou se cítil nějak moc unavený, vyčerpaný a občas ho pobolívali i některé části těla. Většinou to byla záda a nebo tělo od pasu dolů, ale nebylo to tak hrozné, je to bylo divné, když se nijak nenamáhal a jen seděl u stolu nad papíry. No možná to je právě tím, že pořád jen seděl u stolu nad papíry. Neměl pohyb. Chtělo by to si dát chvíli oraz někde venku. Jít se projít a protáhnout si ztuhlé svaly. Ano to bude ono. Chtěl tedy dokončit svou práci a jít se na chvíli protáhnout někam an čerstvý vzduch, aby si tělo odpočinulo a mozek taky.
Hodně se mu ulevilo, když konečně dopsal poslední slovo. Spokojeně se usmál a odložil tužku. Zvedl se ze židle, srovnal papíry na hromádky, aby vypadali úhledně a vzorně a nechal je seřazené na stole. Tohle byla, ale práce jeho kapitána a když už je o něm řeč, tak kde vůbec je. Vždycky někam zmizí a člověk o něm klidně celý den neví. To je taky tajnůstkář to je hrůza. Otevřel dveře a nabral do plic pořádnou hrst čerstvého, venkovního kyslíku, aby tělo okusilo tu příjemnou chuť venkovského vzduchu, když pořád vdechoval jen ten, co byl uvnitř v uzavřené místnosti. Bylo to příjemné. Spokojeně se usmál a protáhl si zatuhnou páteř a ruce. Zavřel za sebou dveře a vydal se se projít.
"Renji." oslovil ho známí hlas. Instinktivně se zastavil a přes rameno se oblédl na dotyčného, kdo vypustil z úst jeho jméno. "Kapitáne Kuchiki?" zeptal se a radši se k němu otočil čelem. Jen doufal, že nepřišel, protože mu chce dát další práci. Sotva jednu dokončil, seděl nad tím půl dne a ještě by měl dostat další. To už ne. To se pak nedivil, že měl tělo celé ztuhlé a rozbolavělé.
"Odvedl jsi skvělou práci, Renji." pochválil ho černovlasý kapitán a došel až k němu. Podíval se mu do očí. "Vím, že jsi poslední dobou hodně pracoval. Chtěl jsem ti dát nějakou odvěnu." oznámil. Zvedl pravdou ruku k rudovláskovi a když mu rukáv sklouzl, bylo vidět, že v ruce drží sladkost, ale tu zatraceně dobrou a sladkou rybičku, které měl Renji tak moc rád.
Nejspíš by to měl přijmout. Je to od capitána Kuchikiho. Navíc měl pravdu, že poslední dobou hodně pracoval a když mu přinesl odměnu tak to snad nemůže odmítnout ne. "Em....Děkuji, kapitáne." odvětil na koneca trochu se tedy sklonil a vzal si rybičku do úst.
Byakuya jen souhlasně přikývl a nechal ho vzít si rybičku. Na rtech se mu mihl nepatrný, snad spokojený úsměv a trošku přimhouřil šedavé oči. Nehodlal nikam chodit. Teď to nebude třeba. A rozhodně nikam nepůjde sám. On si počká. Konec konců nebude to trvat dlouho.
Renji poslušně sledl sladkou cukrovinku. Spolk, co měl v ústech a spokojeně si přejel jazíčkem po rohním rtu. No jo, tyhle sladkůstky měl nejradši. Byla to skvělá odměna. Jen začal pociťovat na svém těle slabotu. Tak trochu. I únavu a malátnost. Unaveně si promnul čelo a na chvíli zavřel oči. Netrvalo dlouho a podlomili se mu nohy a následně ztratil vědomí. Byakuya ho chytil do náruče a vzal s sebou kam si do neznáma...

Pomalu se začal probírat. Trošku pootevřel červené oči. Zprvu viděl rozmazaně úplně všechno a několikrát se mu oči sami od sebe zavřeli. Pokusil se nějak pohnout, ale z ničehož nic se mu z úst vydral jen sten a byl donucen zaklonit hlavu. Zalapal přes otevřená ústa po dechu a znovu otevřel oči. Zkusil pohnout s rukama. Nešlo to. Otevřel znovu oči a trochu zavrřel hlavou, aby se probral. Slyšel cinkání řetězu. Zjistil, že má na krku obojek ze kterého vede řetěz. Následně, že má svázané ruce. Pokusil se uvolnit. Nic si nepamatoval. Vůbec nic. Trochu se zvedl a podepřel se rukama, aspoň tak, jak mohl a jak mu to provazy dovolovaly. Deka, co ho kryla mu sklouzla do klína. Očividně na sobě neměl kimono a ani spodní část. Tak že, hrdneme si to. Neví, kde je. Je svázaný, neví, co se stalo a aby toho nebylo málo nemá oblečení a to také kamsi zmizelo.
"Už jsi se probrál?" ozval se známí hlas jeho černovlasého kapitána. Páni jak se tam dostal? Až teď si ho všiml, že sedí na druhé straně pokoje. Byl halený jen do čeho si sametového už od oka to vypadalo opravdu hodně jemné. Zvedl se a pomalu šel k němu. Vlasy měl rozpuštěné, žádné spony. Došel až k rusovláskovi a klekl si k němu. Vzal za řetěz a trochu si ho k sobě přitáhl, aby se mu mohl vpít do rtů.
Přimhouřil trochu oči a vydal jakýsi podivný pa zvuk na známku nesouhlasu, ale přece jen se povolil. Nemohl se bránit. "Proč jste mě svázal kapitáne? Já bych šel i bez toho." zašeptal, když černovlasý rozpojil jejich polibek.
"Takhle to bude lepší zábava." odvětil prostě starší a chytl tenounkou deku, přičemž jí z rusovláska stáhl, aby nepřekážela. Prohlížel si svým šedým pohledem to dokonalé, potetované tělo. Nemohl si odpustit, aby volnou druhou rukou přejížděl po svalech stejnou stopou, jako svýma očima. Avšak, zastavil se těsně před jeho vzrušením. "Krása." poznamenal sladce a přimhouřil oči.
Renji slastně zavzdychal a zavřel oči. Trochu odvrátil hlavu a zatnul zuby. Zvláštní, byl teď citlivější na doteky. Jak to. Takhle citlivý nikdy nebyl, rozhodně ne, aby to s ním dělalo takové věci. Znovu se pokusil uvolnit. Nešlo to. Pohnul nohama a znovu zasténal.
"C-c-c-c-c..." zavrtěl Byakuya mírně hlavou a znovu zatáhl za řetěz k sobě. Sklonil pohled k provazu, který se válel na zemi. Vzal ho a přitáhl si ho k sobě. Spokojeně se pousmál, když rodovlasý hlasitě zalapal po dechu a zavzdychal. Měl provaz ovázaný kolem stehen a lýtek a přes zadeček na záda. Když stáhl provaz k sobě tak ho utáhl. a donutil mladšího, aby pokrčil nohy a dal je od sebe. To byl zkrátka neodolatelný pohled. "Nesmíš ho pustit." hlesl kapitán a vložil mu část řetězu do úst.
Mladší uposlechl a držel řetěz v ústech. Snažil se ho držet, aby mu nevyklouzl z úst. Sliny mu pomalu začínali přetékat z úst po tvářích a bradě, jak se mu hromadili v ústech a řetěz byl stále zkouzavější a začal mu padat z úst. Musel si ho přidržovat jazykem a zuby, aby mu nevypadl. Ale opravdu mu potom vyklouzl z úst a se cinkáním se spustil podél jeho těla. Přes otevřená ústa dýchal.
Černovlásý jen trochu naklonil hlavu na stranu a zavrtil jí. víc zatáhl za provaz, aby ho utáhl a donutil rudovláska znovu hlasitě sténat. "To nebylo hezké, neuposlechnout rozkaz svého kapitána." poznamenal. Vztáhl k něu ruku a setřel mu sliny od úst a následně chytil mezi prsty černou stuhu, která držela jeho vlasy. Něžně za ní zatáhl a rozvázal jí, aby tak uvolnil tu záplavu rudých, dlouhých pramenů. Pustil provaz a trochu se s rudovláskovi naklonil. Jazykem přejel po jeho vzrušení, obtáhl jeho špičku a až bolestně pomalu ho vzal do úst. Zvedl k druhému svůj uhrančíví pohled a pomalu si ho začal brát hluboko do svých horkých útrob.
Netušil, přoč je tak citlivý. Ty pohyby v něm vyvolávali silně chvění, bylo to tak slastné a neodolatelné až ho to bolelo. Tiskl víčka pevně k sobě a zuby taky. Zatínal ruce v pěsti a každičký sval jeho těla byl napnutý k prasknutí. "K...Kapitáne..." dostal ze sebe a trochu pootevřel jedno oko, aby na něj viděl. Netušil, jak dlouho ještě vydrží, ale byl si jistý, že ne příliš dlouho jestli takhle bude starší pokračovat.
Byakuya ještě chvíli počkal a když už cítil, že by mohl dosáhnout orgasmu, nechal ho vyklouznout z úst a černou stuhou ovázal jeho úd pod žaludem, aby mu zabránil ve vyrcholení. Vydal se prsty přes jeho vzrušení až ke vstuvu a dráždivě po něm přejel prsty. Bez varování do něj hned dvěma vnikl, aby si ho mohl začít připravovat a následně i roztahovat. Líbilo se mu, jak pro něj rudovlasý sténá a vzdychá. Jak se chvěje a co všechno to s ním dělá. Vytáhl z něj své prsty a chytl znovu řetěz. Vytáhl si ho do kleku a následně ho donutil, aby se otočil k němu zády. Přiměl ho se hlavou opřít o zem. Dokonale se mu tka vystavil. Zatáhl za provaz, donutil ho znovu roztáhnout nohy a sténat. Shodil ze sebe sametové oblečení, pod ním nic neměl. Jemně chytl druhého za krásný zadeček a přitáhl si ho k sobě. Trochu mu natiskl svou erekci na vstup, aby ho ještě chvilku provokoval, ale potom do něj prudce vnikl. Sám zasténal a chvilku počkal, než si jejich těla zvyknou.
Podkapitán hlasitě zasténal a znovu zatnul ruce v pěsti a napjal se. Skousl si spodní ret, aby se aspoň trochu držel po tichu a prohnul se v zádech, aby se staršímu víc vybídl. Opřel si čelo o prkenou podlahu a snažil se být po tichu. Nevěděl ani kde to je. Nechtěl být příliš slyšet. "P...Prosím...." zavzdychal.
Nenechla ho dlouho čekat. Sám to potřeboval, vyplnil jeho přání. Prudce začal přirážet do jeho těla. Hluboko a rychle. Bral si ho. Chtěl slyšet, jak pro něj vzdychá. Měl rád to nádherné tělo pod sebou. Přidržoval si ho za boky, aby mu neutíkal. Přece jen se nemohl podpírat rukama a klečel jen na roztežených kolenou. Přivýral oči a poslouchal tu slastnou hudbu pro jeho uši, která rudovláskovi unikala z úst. Sám si skousával ret, aby se snažil držet, co nejvíc po tichu. Popravdě, ne všechny steny se mu povedlo zadržet, tam kde měli být. Nemohl se udržet dlouho. A opravdu to dlouho netrval, než se zavzdycháním vyvrcholil do těla pod sebou a vyčerpaně se na něj položil.
Rudovlásek taky hlasitě zasténal, taky by rád, kdyby mohl vyvrcholit, ale nemohl. Jeho vlastní stuha mu v tom zabraňovala. Zoufale se na svého černovlasého kapitána podíval a pohledem ho sledoval, aby mu taky dovolil uvolnění. C9til v sobě ten příšerný tlak. Nakonec se ale i jeho tělu dostalo uvolnění hned po tom, co se stuha rozvázala...

Kolik jen mohlo být hodin? Musel už vstát ještě měl práci. Tedy zatím ne, ale určitě se opět nějaká najde. Byakuya na sebe na sto procent nenechá dlouho čekat a nejspíš mu tady stejně nechal vzkaz s tím, co má udělat. Unaveně pootevřel oči a zamručel. Zvedl se do sedu a promnul si utahaně hlavu. Zvedl se z postele a vydal se upravit a obléknout. A pak ke stolu jestli tam nemá nějaký vzkaz. Byli tam jen hordy papírů a sušenková rybka a pod ní ležel vzkaz: "Až dokončíš svou práci, toto je tvá odměna."

Medvídek

10. února 2014 v 20:04 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Jen Shonen-ai, yaoi tady nebude a do tohohle by se ani nehodilo
<:D


Poznámka: Tato povídla je jako dárek pro Black Star, protože jí mám moc ráda, mám nutkání jí napsat něco hezkého a mám přišerné nutkání se o ní starat (instinktivně) ;* :3 Kdyby jste narazili na něco povědomého (z nějaké písničky) tak se nedivte a nelekejte já to psala v době, když jsem si pouštěla písničku o medvídkovi :D Jinak je to příběh z minulosti (jak napovídá obrázek), když byl Ishi ještě malý a roztomiloučký a zbytek v příběhu ;P Užijte si povídku :)

Byl krásný den. Svítilo slunce. Ptáčci prozpěvovali a vál mírný, ale osvěžující větřík. Bylo opravdu hezky. Dnešek se skvěle vydařil. Venku byli slyšet hrající si děti, které poletovali po městě a hráli si na vše možné hry. Karakura byla docela klidné město, když se to tak vezme a i když se tady občas něco semele tak to dobře dopadne. Někteří Shinigami měli za úkol chránit město před Hollow. Jejich aktivita poněkud klesla. Někdy se nějaký dutý objeví, ale málo kdy se stane, že by byli v nějak velkém počtu nebo to byla učiněná invaze. Ani sem nebylo vysíláno tolik Shinigami. Neměli by tady, co na práci, kdyby jich tu bylo víc. Většinou tu byli jen maximálně po třech. A kdyby náhodou tak dvanáctá Divize vše monitoruje a má vše pod dohledem.
Momentálně tady byl, ale jen jeden Shinigami a i ten neměl nic moc, co na práci. Většinou si jen vlezl někam, kde měl dobrý výhled na všechno okolí, aby viděl kolem, kdyby se náhodou otevřel průchod pro Hollowa, ale to byl pak rychlý proces. Spíš to tady bral jako dovolenou. Mohl si trochu odpočinout od svých povinností v šesté Divizi a všeho toho, co bylo ve Společenstvý Duší.
Seděl na střeše jednoho z mnoha domů v tomto městě a sledoval krajinu v dáli. Byl tady už dlouho. Už dlouho se tady nic nestalo, chtělo by to trochu oživit. Možná by se mohl jít projít nebo podívat po okolí. Kdo ví. Ale zaslechl dětský smích. Stočil rudý pohled směrem odkud vyšel hlásek. Dole na plácku v okolí stromů byl malý chlapec. Mohlo by to být aspoň nějaké zabavení na chvilku. Zvedl se a s pomocí Shumpo se přemístil dolů kus od chlapce. Byl zvědaví jestli ho uvidí.
Byl malinký, ale roztomiloučký. Měl s sebou velkého plyšového medvídka skoro tak velkého jako on sám. Hrál si s ním a povídal. Dětsky se smál. Měl kulaté brýle za kterými se skrývali velké, krásné modré očíčka. To bylo tak roztomilé stvořeníčko. Chvilku ho sledoval a potom se k němu pomalu vidal.
Chlapec se stále věnoval svému medvídkovi, jako by ani netušil, že sem někdo jde. Hrál si s velkým, plyšovým méďou. Ale byl tady úplně sám. Žádné jiné dítě s ním nebylo a ani nepřiběhlo. To je divné. Všude jinde jsou děti po skupinkách, ale jen on je tady úplně sám.
"Ahoj, chlapče." usmál se na něj jemně Shinigami a došel kousek k němu, ale ne moc blízko, aby se ho nebál. Snažil se tvářit tak, aby tomu drobnému kloučkovi nedával důvod utíkat a nebo se ho bát. Nechtěl ho hned plašit, ale on nevipadal, že by měl nějakou společnost nebo si ho všiml.
Mladíček si přestal hrád s medvídkem a podíval se na rudovlasého. Přeměřil si ho zkoumavým pohledem. "Kdo jsi?" zeptal se ho chlapec po chvilce a podezřívavě ho sledoval. Instinktivně si přitiskl medvídka do své drobné náruče, aby ho po případě mohl chránit svým tělem.
"Renji. Jsem Shinigami." odvětil rudovlásek a mile se na černovláska usmál. Sedl si k němu do dřepu, aby se na něj nemusel koukat z výšky (navíc to tak bylo výhodné pro oba dva) a sledoval malého chlapce. Chránil si svého medvídka. Nejspíš by si s ním nechtěl pohrát nebo mu ho půjčit. To se dá tušit, ale přece jen to zkusil. "Máš hezkého medvídka." poznamenal s přátelským podtónem v hlase. "Půjčíš mi ho?" zeptal se a opatrně k němu natáhl ruku.
"NE!" zavrtěl chlapec odhodlaně hlavičkou a zamračil se. Víc medvídka objal a o krok couvl. "Vy Shinigami jste zlí." odvětil "Tatínek říkal, že jste špatní." dodal odhodlaně. Rozhodně mu svého medvídka nepůjčí. To nepřipadalo v úvahu. A že by se s ním chtěl tak rychle kamarádit taky ne.
Stáhl ruku a opřel si jí o koleno jako si už opíral tu druhou. "Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptal se jemně a naklonil hlavu trochu ke straně. Kolik mu tak mohlo být. Byl malý, ale vypadal hodně chytře a roztomile. To bude těma velkýma, modrýma očima. Počítal, že mu nemůže být víc než sedm i na to byl moc malý vzrůstově, takový drobný.
Chvilku přemýšlel a nedůvěřivě Renjiho sledoval. Nevěřil mu, ale na druhou stranu by bylo slušné, když on se představil tak by mu měl také říct své jméno. "Uryuu." odvětil po chvíli přemýšlení, ale výraz se mu vůbec nezměnil. Tiskl si plyšáčka v náruči.
"Kde máš kamarády, Uryuu?"
"Nepotřebuji kamarády."
"Jsi si jistý?" ujišťoval se rusovlasý a trpělivě chlapce sledoval. Nepotřebuje kamarády? Tak že, nemá kamarády. Nejspíě má jen tohohle velkého plyšového medvídka, s kterým si tady hrál a povídal. "Nechceš si hrát třeba se mnou?"
"Ne nechci!" zavrtěl Uryuu hlavičkou a pak se i s medvídkem rychle otočil a rozeběhl se pryč, jak oby utíkal před hrozícím nebezpečím. Za neldlouho zmizel za stromy a byl pryč.
Chudáček malí. Neměl žádné kamarády a ani se nechtěl kamarádit. Ale nepochyboval o tom, že kdyby ho znal líp tak by ten kluk byl určitě mnohem podmanivější a přátelštější. Zvedl se zpátky do stoje a chvilku černovláska sledoval, než zmizel, ale potom si jen povzdechl. Musel se vrátit ke své práci...

Uběhlo už několik dní od té doby, co viděl toho chlapce. Jebo misse tady, ale už pomalu končila. Bude se muset vrátit zpět do SS a pokračovat ve své klasické práci. Ale ještě si chtěl užít svůj poslední den v lidském světe a pokusit se, co nejvíc odreagovat, aby byl připravený zase pracovat. Seděl ve stínu na střeše a sledoval slunce, jak se pomalu sune k západu. Ovšem z jeho rozjímání ho vyrušil dětský pláč. Zvedl se ze střechy a vydal se podívat, co to je.
Chvilku šel, ale potom viděl jak u jednoho se stromů sedí na zemi ten maličký a pláče. Hlavičku si opíral o kolínka a ručičkama si je držel u sebe natisklá. Plakal, kdo ví proč. Když ho viděl tak se v něm probudil ochranářský pud. Prostě k němu musel jít a zeptat se ho, co se stalo. Bylo mu ho líto.
"No tak, neplač, řekni, copak se stalo?" zeptal se jemně a klekl si k němu na zem a sklonil se k němu, aby na něj viděl.
"Jdi...Jdi pryč..." dostal ze sebe chlapec přes vzlyky a slzy. Nechtěl ho tady. Chtěl být sám a sám se chtěl i vypladat. Proto sem přišel, protože chtěl být sám.
"No tak, řekni, co se stalo? Uryuu." stáhl obočí a jemně ho chytil za bradu. Zvedl mu hlavu, aby se na něj podíval a sundal mu brýle. Otřel mu velké slzy do svého rukávu od černého kimona a vyčistil mu brýle. Ty modré, velké a upladané oči byli tak nádherné a roztomilé. Vyčistil mu brýle a potom mu je zase nasadil na oči. "Tak povídej, maličký." pobídl ho jemně a usmíval se.
"J....Já... Ztratil jsem.... svého m-medvídka..." odvětil kňučivě Uryuu a jen z těží potlačoval další slzy a popotahoval. Klepal se a sledoval rudovláska na proti.
"Ale... Neboj se najdeme ho, ano?" utěšoval ho a opatrně ho chytil za jednu ručičku a zvedl se s ním ze země, ale stále ho držel "Pověz, kde jsi ho měl naposledy."
Černovlásek se nechal zvednout a podvědomě stiskl Renjiho ruku drobnými prstíky. Otřel si slzyčky, které se mu nahrnuli do očí a podíval se kolem, aby si vzpomněl, kde měl naposledy svého medvídka. "Když jsem... přišel od tamtud... u-už jsem ho neměl." zakňučel smutně a znovu popotáhl a ukázal směrem ven od stromů.
"Tak pojď. Jdeme se po něm podívat." usmál se rusovlásek a začal ho vést s sebou za ručku, aby mohli jít hledat medvídka. Prošli menší lesík a potom se vydali po plácku a k domům, které už vedli do města. Mědvídek nikde nebyl a on cítil, jak se Uryuu zase chvilkami zachvívá a jak se mu derou slzičky do očí z obav, že medvídka nenajde. To bylo srdce rvoucí. Chudáček malí.
"Já...já chci... medvídka..." zavzlykal zničeně černovlásek a zavřel očíčka, aby zabránil slzám drát se ven. Sklonil hlavičku a druhou ručičkou si otíral slzy.
"Neboj se najdeme ho." ujišťoval ho rusovlásek zvedl od něj pohled a tak jako náhodou zavadil o cosi hnědého, co se skrývalo v křoví. Nebyl si jistý. Jemně zatáhl za chlapcovi ručku a vydal se s ním ke křoví. Pak mu ručičku pustil a odtáhl se od něm. Trochu roztáhl větve křoví a hrábl do něj rukou. "Podívej Uryuu." odvětil potěšeně a vytáhl z křoví hnědého medvídka. Sice byl trochu spinaví a měl natrhné bříško, ale byl celí.
Černovlásek zvedl uslzený, modrý pohled a celý se potěšeně rozzářil, když spatřil svého plyšáčka. "Medvídek!" zajásal a natáhl ručičky, přičemž po něm chňapl a rychle si ho přitáhl k sobě. Spokojeně si ho k sobě tiskl v obětí a usmíval se. Byl na to tak krásný pohled. Byl tak roztomilý a sladký.
"Vidíš, říkal jsem, že ho najdeme." přikývl a usmíval se na něj. Pohladil ho po černých vlasech. Nemohl si pomoct. Pohled na něj byl prostě neodolatelný. Ovšem ten okamžik zkazilo, když mu v kapse zazvonil mobil. Musí se vrátit do SS. "Už musím jít." oznámil a zvedl se. Usmál se na chlapce. "Ahoj." mávl na něj, než se otevřeli dveře do Společenství a následně se vydal dovnitř.
"Renji..." hlesl černovlásek jen poplašeně, ale stále se usmíval. Nepatrně přikývl a vesele objímal medvídka a znovu se smál a hrál si s ním...

Reality

Černovlasý mladík seděl u stolu a v rukou držel hrníček s horkým čajem. Venku byla zima, ale ten čaj ho skvěle zahřál. Přemýšlel, vzpomínal... Na staré časy. Díval se na starého, plyšového medvídka, který seděl povisle na stole. Byl už dost opotřebovaný a zaprášený. Měl trochu rozpárané bříško a jednu tlapku a jedno očíčko vypadlo. Zub času se na něm hodně podepsal. Možná, když už ho tady má, mohl by ho opravit a zašít.
"Ishi, hledal sem tě. Co tady děláš?" zeptal se rudovlásek a rozespale, unaveně si promnul oči. Vydal se krokem za chlapcem a trochu zatřepal hlavou, aby se probral.
"Renji." černovlásek na chvilku odtrhl pohled od medvídka a podíval se na nově příchozího. "Netušil jsem, že se vzbudíš tak brzo." poznamenal a trochu si upil z hrníčku s čajem.
"To já taky ne, ale probudil." pokrčil rameny a přešel ke stolu. "Proč jsi odešel?" zeptal se a trochu se naklonil, aby mu viděl do tváře.
"Špatně se mi spalo. Tak jsem šel na půdu, ani nevím proč, ale našel jsem tam toho medvídka." vysvětlil zkrácele a trochu polohlasně a sledoval plyšáka na stole.
"Medvídka?" pozvedl Renji jedno obočí a stočil pohled taky na onu hračku. Ano, vzpomínal si. Toho medvídka znal a pamatoval si ho. Tenkrát před lety. Jak by mohl zapomenout na toho malého, roztomilého chlapce, odhodlaného bránit svou oblíbenou hračku a jediného kamaráda. "Bylo ti tak sedum let."
"Pět." opravil ho Ishida, ale nikoli ve zlém gestu. K tomu medvídkovi měl silný citový vztah, ani netušil, jak se ocitl na půdě a navíc v Ryuukenově vile.
"Promiň, Ishi." hlesl omluvně rudovlásek a jemně ho políbil na rty. Přešel za něj a objal ho rukama kolem ramen. "Je už hodně starej." dodal na poznámku k medvídkovi.
Černovlásek souhlasně přikývl a jemně se pousmál. Trochu zaklonil hlavu a oblatil rudovláskovi polibek na rty. "Miluju tě, Renji." zašaptal a podíval se mu do očí.
"Já tebe taky, Ishi." přikývl mírně a pousmál se. Pohladil ho po rameni a hrud a znovu ho něžně políbil na ústa. Přimhouřil rudé oči a pomalu si ho přitáhl do vášnivého polibku...

Dvě Sexty a dva problémy

9. února 2014 v 18:37 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Grimmjow x Renji
Warning: Yaoi, trochu rvačka a násilí, možná krev... kdo ví :D

Poznámka:
Tato povídka je tak trochu pro Kate-chan a taky tak trochu sem jí donutila ať si vybere koho mám napsat. Tak si vybrala Blue & Red mno. :D Veď prečo nie? Aspoň bude sranda trochu si s tím pohrajeme. Jinak trochu k příběhu. Já to mám udělané tak trochu po svém, *A už to začíná...* že Renji byl Shinigami, ale pak přešel na stranu Arrancarů mno a tak je taky Sexta Espada *Dokonce to má i nakreslené...* no a tak to tady máme a zbytek v příběhu :P :D

Procházel se chodbami obrovského, bílého paláce. Neměl, co na práci a tak se jen tak procházel v Las Noches. Přemýšlel, co bude dělat. Nechtělo se mu poslouchat ty Aizenovi žvásty na schůzích, byl rád, když konečně vypadl. Neměl ho moc v lásce. Dlouho nikoho neviděl... Kde jsou všichni? Většinou se vždycky někdo potuluje po chodbách ze stejného důvodu, jako on. Ach jo. Jak se jen zabaví. Nespokojeně zamručel a vytáhl jednu ruku z kapsy. Prohrábl si modré, rozčepýřené vlasy a znuděně na moment zavřel oči. Zrovna, když člověk někoho potřebuje a tak nikdo není poruce a všichni jsou někde zalezlí, jako kdyby snad byl konec světa. To se snad domluvili nebo co? Ani Ulquiorra ani Yylfordt ani nikdo jiný.
Tady opravdu byla nuda jako v hrobě. Nikdo nikde. To už by bylo lepší, kdyby zůstal u sebe v pokoji a radši spal. To by byla rozhodně lepší zábava. Tak jako náhodně zahnul za další roh. Dobře tak možná, kdyby někoho našel tak by se ho mohl zeptat jestli si nechce tréningově zabojovat, ale zatím ani živáčka. Zahlédl, že někdo vyšel zpoza rohu. Modré vlasy. Grimmjow. Konečně někdo. Tak že, přece jen někdo tady žije? No hurá už bylo na čas! "To je dost! Já už si smyslel, že sou všichni mrtví." houkl na něj z dálky a zazubil se.
"Zvláštní, taky už sem si myslel, že všichni povymřeli." přikývl souhlasně Grimmjow a pomalu s rukama v kapsách šel k rudovlasému na proti. Tak konečně se nějak zabaví a očividně i z pohledu rudovlasého to bude podobné a nebo stejné. Tím líp aspoň ho nebude muset do ničeho nutit.
Spokojeně se pousmál a došel až k modrovlasému. V hlavě už se mu honili nápady, co by s ním mohl udělat a co také dělat budou. Když už se tak hezky našli tak toho musí oba dva patřičně využít. A musel užnat, že to, co se mu honilo hlavou se mu opravdu moc líbilo. Chytil Grimmjowa za ramena a prudce ho přitiskl na zeď. "Tak co s tebou provedeme." poznamenal hodnotivě a prohlížel si ho zkoumavým pohledem.
Grimmjow přimhouřil modré oči a psychopaticky se zazubil. Chytl druhého za předloktí a přetočil ho, aby byl na zeď natisklí on a modrovlasý měl na vrch. Přitiskl mu zápěstí nad hlavou na zeď a trochu víc se k němu natiskl vlastním tělem. Trochu se o něj otřel a upřeně ho sledoval. Měl úchylné nápady. "Víš co? Půjdeme ke mě a popovídáme si." nabídl a naniž by čekal na odpověď začal druhého táhnout s sebou.

Otevřel dveře do svého pokoje a nechal rudovlasého vejít dovnitř. Následně sám večel a dveře zpátky zavřel. Spokojeně si druhého přeměřil pohledem a aniž by nějak čekal, přšel k němu a přitáhl si ho za pas k sobě do hlubokého a dravého polibku.
Rudovlasý se spokojeně vybídl a taky se svým jazykem zapojil do té hravé a divodé hry. Zaplul prsty do modrých vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě. Druhou rukou mu přejel po páteři, jako by uklidňoval divodé zvíře a následně sjel rukou i pod spodní část jeho uniformy a přejel mu po hýždích a vstupu.
Grimmjow se nespokojeně zavrtěl, aby odehnal mladšího ruku a varovně ho kousl do jazyka a zabručel. Sledoval ho úpřeným pohlede. Tohle bude problém. Nehodlá ho nechat na hoře. Měl pro to mnoho důvodů. Jeden z nich byl, že on chtěl být v něm a ne naopak. To byl ovšem problém i Renjiho. Ten samí. Odtáhl se od jeho úst. "O co se snažíš?" pozvedl tázavě jedno obočí.
Renji se nespokojeně zamračil a taky se mu trochu odtáhl od úst. "Na to bych se měl ptát já." opáčil a znovu se mu rukou dostal pod spodní část uniformy, ale ze předu. Přejel po jeho údu prsty a pak ho obmotal prsty a trochu sevřel.
Modrovlasý přes zuby procedil tichý sten a trochu přimhouřil oči. Nemohl říct, že roka mladšího nebyla příjemné to ne. Byl vzrušený, ale rozhodně nechtěl skončit pod ním. Chtěl být na hoře. On chtěl být dominant nikoli naopak. Chytil rukojeť svého Zanpakutoo a vytáhl ho z pochvy. Odstrčil rudovlasého k posteli a svalil ho na ní. Následně mu přeložil meč k hrdlu. "Aby jsme si to ujasnili... Já budu v tobě." upozornil ho a trochu se k němu naklonil.
"A na to si přišel kde?" pozvedl rudovlasý jedno obočí a podepřel se na loktech. Usmíval se, měl přivřené oči. Tak nějak si věřil, že nakonec to bude on, kdo bude nahoře.
"Tady." odvětil Grimmjow a pomalu začal meč sunout po druhého hrudi a trochu na něj přitlačil, čímž utvořil řeznou ránu přes jeho hruď ze které se vyhrnula krev. Tiše vydechl, při tom smyslném pohledu. Odtáhl meč a sklonil se k té dokonalé, potetované hrudi. Jazykem přejel po čerstvém šrámu a slízl krev. Tak železitá chuť byla úchvatná a tak neodolatelná.
Rusovlásek se spokojeně pousmál i když to trochu štípalo. Vztáhl k němu ruku a chytil ho za vlasy, přičemž mu trochu zaklonil hlavu a převalil ho vedle sebe a sám se nad něj vyšvihl a obkročmo si na něj sedl. Vzal mu z ruky Zanpakutoo a sám mu ho přiložil ke krku, ale plochou stranou. "Seš si jistej, že budeš nahoře?" ujišťoval se provokativně. Sklonil se k němu a jazykem obtáhl linii lícní kosti.
"Protože sem to řekl." odvětil. Donutil ho pustit meč. Chytil rukáchy jeho unifirmy a trochu je stáhl a pak je pevně zaplet a zavázal do sebe na uzel, aby nemohl s rukama hýbat a měl je svázané za zády. "A taky to splním." dodal a zazubil se. Shodil ho ze sebe vedle na záda. Spokojeně se na něj podíval a klekl si k němu.
"Grimmjow!" obořil se na něj a vyčítavě se zamračil. Pokusil se uvolnit a nějak se z toho dostat. Nemohl se z toho vyvlíknout a teď už se nemohl bránit ani rukama, nehýbat s nimi. Tak z toho už se nejspíš nedostane. Bohužel pro něj a Grimmjow ho nepustí to se ani nebude muset ptát.
"Osudová chyba, přiteli." zavrněl Grimmjow a vzal si zpátky svůj Zanpakutoo. Zabodl ho do postele skrz hollow díru v břiše, aby mohl utéct ještě méně a stáhl mu spodní část uniformy i s botami. Nebude si s ním hrát. Oba dva tady jsou jen kvůli jedné věci a oba dva to chtěli. Všechny ostatní věci jdou teď stranou. Zaryl mu nehty jedné ruky do boku a druhou mu začal pomalu stahovat i spodní prádlo a nechal ho na zemi. Potěšeně se usmál a sklonil se k jeho přirození. obkroužil spičku jazykem a pak ho vzal mezi zuby.
Rudovlasý utlumeně zasténal a zatnul tělo, aby se ubránil chvění. Bylo to zároveň bolestivé a zároveň slastné, jak si ho bral do úst a dráždil jazykem a zároveň ho drtil mezi zuby. Nepopsatelný pocit. Bylo to i trochu zvláštní. Tiše tlumeně sténal a bolestně zatínal víčka na sebe.
Začal si sundavat i své oblečení, než všechno skončilo na zemi. Ještě ho dráždil ústy a jakmile tušil, že už brzy bude tak ustal v pohybech a odtáhl se od jeho vzrušení. Potěšeně se usmál, když Renji bolestně zakňučel. Chtěl ho potrápit a hodně. "Udělam ti to tvrdě a bolestně." oznámil mu vrčivě a silně mu zaryl nehty do boků, aby si ho držel u sebe a neutíkal mu. Všechny ty rudovláskovi reakce mu dopřávali tolik potěšení a slasti. Cítil pod nehty krev. Zazubil se a nasměroval se proti druhého tělu. Nehodlal to prodlužovat s přípravou. Prudce do jeho těla přirazil. Jeho to taky hodně bolelo. Bolestně přivřel oči a přes zatnuté zuby utlumeně zavrčel.
Rudovlasý zalapal po dechu a hlasitě zasténal a zkoušel se nadechnout byť jen trošku. Bolelo to a ještě, jak mu zarýval nehty do těla. Až teď si všiml, že se pohnul tak, že se mu ostří meče zarylo do spodní části hollow díry. Tekla mu další krev. Ale zároveň to bylo plné slasti a rozkoše. Do očí se mu nahrnuli slzy, jak to bolelo, ale nepřetékali. A to, co Grimmjow řekl, to dodržel. Tvrdě a bolestně. Ani jednomu nedal dostatek času a začal hned bezcitně a bolestně přirážet.
Přes zatnuté zuby se mu drali polosteny, které se mísily s vrčením. Sledoval tělo pod sebou. Jeho to taky hodně bolelo. Netrvalo dlouho a pak viděl další krev. Když do něj tak prudce vnikl a bez přípravy tak ho roztrhl. Ale co, to se dá vydržet. Navíc to bylo mnohem lepší. Takhle byl zvlhčený svou vlastní krví. Mohl do něj hlouběji a rychleji přirážet, i když se mu svali ještě tak úplně nepovolili a neroztáhli. Na druhou stranu to bylo příjemné, že ho obemikal, to taky dělalo své.
Skousával si pevně spodní ret, aby se tlumil a zamezil alespoň částečně, aby mu steny unikali z hrdla a drali se na povrch. Nechtěl mu udělat takovou radost, aby ho mohl slyšet, jak pod jeho počínáním sténá a dělá mu to dobře. I když si byl na sto procent jistý, že on to ví. Bylo to na něm vidět, i to, jak moc se to líbí jemu samotnému. "T...Ty... par-chante..." procetil skrze zuby a cukl na něj rudým pohledem.
Grimmjow se potěšeně usmál a ještě párkrát do jeho těla prudce přirazil a následně do něj i stejně prudce vyvrcholil. Víc mu zaryl nehty do boků a znovu se mu přes hrdlo vydral ten vrčivý pasten. A Renji ho zloměk vteřiny na to následoval a potřísnilsvé vlastní břicho. Oba dva se vydýchávali a snažili se uklidnit z prožitého orgasmu.
Teď už zbývá se jen jít osprchovat. Krev jde šlatně dolů a taky by to bylo moc vidět, kdyby si jí na sobě nechal. Takhle potom může aspoň říct, že se popral s Grimmjowem. I když vlastně... To je taky tak trochu pravda. No, nejspíš si to potom každý vyloží po svém, ale to už je mimo mísu...

Neko neutíkej!

9. února 2014 v 0:57 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Yaoi možná trochu násilí, rybička, provazy kočičí ouška a ocásek :D

Poznámka: Tak jako že, klasická hádka, jestli Ishi bude a nebo nebude jíst mno a Ren si pak usmyslí, že když ho nedonutí se najít tak ho za to potrestá :D Tak trochu možná i zoofilie... malinko XP :D

"Ishido! Koukej se najíst!!!" zamračil se na chlapce Renji a chytil ho za spodní čelist, aby se pokusil mu otevřít pusu a následně mu tam nacpat rýžovou kuličku.
"Ale já nemám hlad! Nech mě být! Renjiii!!!!" zaprotestoval Uryuu a snažil se držet černovláskovu ruku, co nejdál od jeho úst. On už neměl hlad. Byl najedený. Ovšem to neříkal jeho talíř. Renji se s tím vždycky patlá a uvaří toho kilo hlavně, aby se Ishi najedl a on vždycky nechce. A potom téměř pokaždé následuje tahle bitka jestli to do něj nacpe a nebo ne. Samozřejmě, že se snaží Uryuu všelijak bránit.
"Ale musíš jíst!" snažil se mu do úst nacpat kuličku a držet chlapci hlavu na místě, aby se nezmítal. Nechtěl ho zase svarovat, jako to dělával, když neposlouchal, ale nejspíš bude muset. Ono to sice nevypadá, ale tenhle droboučký Quincy je dost mrštný a zmítá se jako hádek.
"Já jsem ti, ale už několikrát říkal, že nechci!" namítl znovu chlapec a kousl Renjiho do ruky. Sice mu nechtěl ublížit, ale chtěl, aby ho už konečně nechal v klidu žít a aspoň ho nechat jít udělat si své úkoly a povinnosti.
"Auuu!" zakvílel bolestně rusovlásek a pustil Ishidu. Odtáhl se od něj a druhou rukou si promnul místo, kde ho řernovlásek kousl. No, a tohle se taky stává celkem běžně. Už by to mohl čekat, že ho kousne. Je to vlastně v denním režimu, ale pořád si na to ne a ne zvyknout. Rýžová kulička někam spadla ani nevěděl kam. "Hej! Ishido!" houkl na něj, když začal zdrhat. Tohle většinou končí buď další pranicí a nebo se černovlásek někde zamkne, pokud ho Renji nechytí v čas. A taky z toho důvodu se za ním rozeběhl.
"Ne! Ne! Nech mě být! Já už nechci!" zanadával černovlásek a vydal se k nějbližšímu pokoji, co tady byl, aby se mohl schovat. Ovšem, kdyby ho Renji dřív nechytil a nestáhl k sobě. "Ne!" snaži lse dosáhnout na dveře nebo se něčeho chytit, ale všechno bylo moc daleko.
"Kdepak! Hezky to sníš a potom se klidně zamkni!" odtáhl černovláska zpátky ke stolu a donutil ho si lehnout na zem. Pak si přitáhl provaz, který měl schovaný v kapse a svázal chlapci ruce a nohy, aby se nemohl zvednout a vránit se rukama. Pak ho posadil. Vzal si talíř s jídlem s sebou na zem a sedl si před černovláska. "Otevři pusinku, Ishi." usmál se na něj, jako by nic.
Ishida uhnul hlavou, co nejvíc mohl n aznamení protestu a zamračil se. Ne prostě nechce. Takhle to dopadá vždycky, když ho má rudovlásek krmit.
"Ishi nezlob." pohrozil mu a varovně se na Quincyho zamračil. "A nebo víš co? Uděláme to trošku jinak. Kočička má ráda rybičky, že ano?" naklonil hlavu trochu ke straně. Představoval si Ishidu s černýma ouškama a ocáskem. To je vždycky tak roztomilé a sladké.
Černovláskovi se na hlavě objevila dvě velká, černé ouška a za zády se mu zmítal do písmena S černý kočičí ocásek. Jak sladké. Malá Neko. "Renji!" zamračil se vyčítavě a nespokojeně zasyčel, bylo tam slyšet kočičí zasyčení. Ouška se stáhla dozadu a ocásek se naježil.
"To je tak dokonalí a sladký, Neko." řekl zasněně Renji rozplívající se nad pohledem na malého černovláska s oušky a ocáskem. Dobře, tak byl 'trochu' ujetý na kočičky a obzvlášť na tuhle kočičku. Je tak moc hravá, když má náladu, ale zároveň i nebezpečná. "Otevři pusinku." zopakoval a natáhl z němu kousek masíčka z rybky.
Ishida se ještě chvíli tvářil uraženě, ale pak se podíval na kousek rybičky. Musel uznat, že tohle bylo o něco lákavější, než růžové koule. A nebo to taky bylo těmi kočičími pudy. Natáhl se a pomalu otevřel pusinku s ostrými, kočičími zoubky. Jemně mezi ně skousl kousek rybičky a vzal si ho, přičemž zpříma sledoval rudovláska před sebou.
"Víš, že je to dost rajcovní, Neko?" zavrněl Renji a naklonil hlavu trochu ke straně. Trochu přimhouřil rudé oči a usmíval se. Nechal Ishiho, ať si vezme rybičku a pak vzal z talířku další kousek. Tohle do něj dostane mnohem lépe, než rýži a navíc je na to i hezká podívaná.
Ishida se nepatrně zamračil. Rozžvýkal plátek rybky a přejel si jazykem po horních zubech. Opatrně se natáhl pro další kousek a otevřel ústa, ale tentokrát vzal do pusy i Renjiho prsty. Jemně si je podržel zoubky, aby je nemohl vyndat a jazíčkem si přivlastnil rybičku. Spolkl kousek v celku a následně začal olizovat rudovláskovo prsty. Hrál si s nimi. Přejížděl po nich a trošku do té hry zapojil i ostré zoubky v provokativním dráždění.
Musel uznat, že na to byl opravdu úchvatný pohled. Bylo to příjemné, jak si černovlásek hrál s jeho prsty a dráždil je. Spokojeně přikýval oči a usmíval se. Nechával ho ať si hraje s jeho prsty. Naklonil se k němu a volnou rukou mu začal rozvazovat provaz okolo zápěstí a následní i kotníků. Odstrčil ho stranou, aby se nepletl a rukou zaplul pod chlapcovo triko. Pohladil ho po hrudi.
Uryuu tiše zasténal a přimhouřil modré, hluboké oči. Nemohl říct, že se mu to nelíbilo, to v žádném případě, ale chtěl se Renjimu trochu pomstít. Za to, že ho donutil jíst a za to, že má teď ouška a ocásek. Trochu skousl zoubky jeho prsty a zavrtěl hlavou, ale aby mu neublížil.
"Neko chce provokovat?" zapředl rusovlásek a pohladil ho po drobném těle a následně se vydal k zapínání jeho kalhot a rozepnul ho. Vytáhl své prsty z černovláskovích úst a položil mu ruku na záda, přičemž ho trochu nadzvedl ze země, aby mu mohl přetáhnou kalhoty přes radeček. Potom ho znovu položil a stáhl mu kalhoty úplně. Nechal je někde na zemi a zvedl k chlapci pohled. Jemně ho políbil na rty a rukou provokativně přejel po jeho rozkroku přes spodní prádlo.
Mladíček slastně zasténal a trochu zaklonil hlavu. Chytil Renjiho ruku v zápěstí. Sledoval ho přivřenýma očima a trošku se zachvíval. Ocásek se trošku stočil a ouška se stáhla zase dozadu.
"Neboj se, Neko." zavrněl rudovlásek a naklonil se k němu, přičemž ho jemně kousl do jednoho kočíčího ouška. Natáhl se rukou za něj a přejel po celé délce ocásku. "Víš, jak moc je to rajcovní, když vypadáš jako kočička?" prohodil v provokaci.
"Renji... Nech toho..." hlesl tiše a stočil k němu modrý pohled. Ne, že by se mu jeho sladké a trochu úchylné řečičky nelíbili, ale to, jak ho hladil po ocásku nebylo zrovna příjemné.
"Neboj se..." zavrněl rudovlásek polohlasně a položil mladíčka na zem na záda. Natáhl se k němu a sundal mu triko přes hlavu, aby nepřekáželo. Sklonil se k jeho hrudi a obradoval jí několika polibky a zanechával po sobě vlhké cestičky. Rukama přejel po jeho drobných nožkách nahoru a jemně v prstech chytil jeho spodní prádlo a pomalu ho začal stahovat dolů. Stáhl mu ho a nechal na zemi. Sundal si své triko a taky ho nechla na zemi. Pomalu se rty dostal až k černovláskovému vzrušení a dýchl mu na špičku. Pak jí obkroužil jazykem a pomalu vzal mezi rty a začal si ho pouštět do úst.
Uryuu hlasitě zalapal po dechu při počínání staršího a následně si skousl spodní ret, aby se nějak tlumil. Zatínal víčka na sebe a zachvíval se. Chytil ho za hlavu, aby aspoň v něčem měl oporu a trochu zakláněl hlavu. Ouška měl stažené a ocásek se taky snažil najít v rusovlasem nějakou oporu a omotal se mu kolem ruky. Tušil, že při takovém tempu, jak si ho druhý bral do úst a opečovával jazykem tak dlouho nevydrží. "D-dost... Re... Ren...." zasténal.
Nepřestával a stále si ho bral a pohlcoval ve svých ústech. Pousmál se a zvedl ruku, přičemž černovláskovi strčil do úst dva prsty, aby je naslinil a zvlhnil. Pak jimi putoval k jeho vstupu a pomalu se do něj začal hned dvěma prsty tlačit a začal jimi pohybovat a roztahovat si ho. Opravdu to netrvalo dlouho, než se mu černovlásek udělal do úst. Potěšeně se usmál a spolkl to, co měl v puse. Odtáhl se od něj a podíval se na toho anděla pod sebou. "Si k nakousnutí." poznamenal zastřeně. Připravil si ho a vytáhl z něj prsty.
"Nech.... Ne-ch... toho..." odporoval chlapec a odvrátil hlavu, aby mu neviděl do obličeje. Vsadil by se, že byl úplně rudý. Snažil se to vydýchat a zklidnit se. Měl zrychlený tep i dech. Hlasitě zavzdychal, když ucítil tlak, který se do něj pomalu vsunul. Pokoušel se popadnout dech. Chcilku trvalo, než si zvykl na ten tlak, ale pak když začal Renji přirážet tak se nemohl přestat tlumit. Prokousl by si ret s těmi ostrými zuby.
"Líbí se ti to, Neko?" zeptal se provokativně rudovlásek a usmíval se. Držel si chlapse pod koleny a trochu mu nadzvedl zadeček, aby do něj měl lepší přístup. Cítil jak je jeho černý ocásek stále omotaný kolem ruky. Malá, roztomilá a hodně sexy Neko. Komu ublíží troška zoofilie? Kdepak, nikomu. Každý ví, že je to strašně sexy. Líbilo se mu to tělo pod ním a jak Uryuu krásně vzdychá a sténá a to jen a jen pro něj.
A to to všechno začalo jen obyčejným oběděm. A ty uči a ocas si s Renjim ještě vyřeší, hezky si popovídají. Bude je totiž mí další tři dny. To je potom hrůza. Nemůže si ani dojít do města. Bylo by to moc nápadné.
Pustil mu jedno koleno a přejel mu prsty provokativně po bříšku a podbřišku. Následně přejel po celé jeho délce a začal ho v ruce zpracovávat. Chtěl mu taky dobřát tu slast. Sice ne stejnou, malinko jinou, ale stejně. Měl moc rád svou Neko. měl nutkání se o ní starat a pečovat o ní. Mladičký roztomilý Quincy. Netrvalo dlouho a jen pár přírazů a s hlasitým zasténáním do drobného těla pod sebou vyvrcholil.
Ishi se zachvěl a moment na to taky vyvrcholil na své bříško a do rusovláskovi ruky. Rozdýchával dnes již už druhý zažitý orgasmus a pootevřel modré, hluboké oči. Natáhl ruce a přitáhl si staršího k sobě a k dlouhému vášnivému polibku.
Začalo to obědem a skončilo to sexem... Teď už jen uklidit stůl a kuchyni po vaření a rvačce, jestli Uryuu bude a nebo nebude jíst. Ale co, nakonec to přece jen stálo za tu námahu a dokonce si z toho vysloužil i roztomilou malou kočičku a až půjdou spát, tak mu bude vrnět u ucha a bude se k němu tulit...






Good Morning...

8. února 2014 v 16:28 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Jen shonen-ai skoro ani to ne je to trochu víc jenom sen :D



Poznámka: Tahle povídka je docela krátká a přepisuji jí ze sešitku, ve kterém je napsaná. Je to vlastně dalo by se říct jen sen. Shonen-ai je tam jen na konci a vlastně... Mno vlastně je to jen krátká povídka, která mě napadla o hodinu občanky, když jsme se bavili o lidských vztazích :D

Nebylo nic videt... Všude byla tma a byla zima... A taky bylo cítit, jak hučí a fouká hodně mrazivý vítr. Na obloze se až bolestně pomalu míhaly stíny a obrysy mraků. Obloha byla o nějaký ten odstín světlejší, než všechno okolo.... Ale stále nebylo vidět nic jiného a to i přes to, když se sám pohyboval... kamkoliv...
Hueco Mundo to nebylo, to vypadá úplně jinak. Ani vlastní tělo necítil na tož, aby ho viděl. Vlastně... nemohl ani jistě vědět, že se doopravdy hýbal. Snažil se rozpomenout... na jakoukoliv maličkost... cokoliv si vybavit, ale měl vygumováno...
Svalil se na zem, tedy alespoň si to myslel. Z ničeho nic totiž cítil tlak v místech, kde jsou kolena a následně přes celoupravou číst těla a potom i ránu do hlavy.
Nějakou dobu se nemohl pohnout. Bylo to jako věčnost. Jako mnohá staletí ba dokonce tisíciletí. Ale pak všechno začalo pomalu chytat nádechy barev a odstínů, bohužel jen v šedé a černé. A dokonce se mohl i sám od sebe pohnout. Zapřel se rukama o kamennou, chladnou, špinavou zem a zvedl se. Vytáhl se na nohy a následně se rozhlédl kolem. Všude jen skály, kamenny a mrtvé stromy. Ale v dáli bylo malinké, zářné, bílé světýlko.
Čím víc se k němu přibližoval, tím víc se od něj vzdaloval . Chtěl mu běžet vstříc, ale naopak běžel dál a dál. Vypadalo to, jako by běžel po zadu. A když zkoušel couvat tak couval. Světlo se stále oddalovalo.
Netušil vůbec, co se děje, z ničeho nic se mu prudce podlomili kolena a tvrdě dopadl na zem do kleku. "Kso..." procedil skrze zaťaté zuby. Cítil na tvářích horkou tekutinu, které začínala chladnout. Rozlívala se mi po obličeji. Zaslechl hučení, podobné... nebo dokonce stejné, jako vydávají Hollow! Pokusil se nahmatat své Zanpakutoo, které by jinak nosil kolem pasu. Nikde ho nemohl najít. "Zabi...maru..." dostal téměř bolestně přes zuby za zaryl prsty do země.
Byl jako přivázaný řetězy k zemi, aby se nemohl pohnou, byť jen malinko. Jako by měl snad být předhozen těm neklidným duším, které prahli po jiných duších, jako oběť.
Hollowové se stále blížili. Stále hučeli. A když byli dost blízko, začali se tvrdě a bez slitování zakusovat do své nehybné oběti. Nevnímajíc bolestné zmítání a křičení...
"Renji..."
Všude bylo ticho, už ani necítil tu bolest od Hollow, kteří z něj, doslova, rvali kusy a ještě před chvilkou ho za živa požírali... Až mrazivé ticho... Jen na tu ozvěnu hlasu jeho jména...
"Renji..."

Z těžka a s velkou námahou trošku pootevřel červené oči. První čeho si všiml, že tady bylo světlo. Bílé světlo. Pomalinku začal vnímat... Zaznamenal, že hodně rychle dýchal a bylo mu horko...
"Renji..."
Stočil rudý pohled k černovláskovi, který seděl na židli vedle něj... Všiml si, že on sám leží v posteli, je otevřené okno a foukal sem mírný vítr, který si pohrával se záslonou.
"I-Ishi..." dostal ze sebe tiše, přes nepravidelné výdechy a nádechy. Nevypadal moc vesele, ba naopak, dokonce posmutněle až starostlivě. Tak že... to on na něj celou tu dobu volal jménem? "Co... co se... stalo?"
"Od té doby, co tě napadli Hollow jsi se nevzbudil... A teď jsi se začal hodně potit a zrychlil se ti dech, tak jsem se tě snažil vzbudit... Asi se ti něco zdálo..." vysvětlil tmavovlasý chlapec pochmurným tónem hlasu a zvedl se ze židle.
Tak že, ten sen byl vlastně tak trochu skutečnost, ale jeho hlava si to trochu přetvořila do snu... Už chápal. Tenhle mladý, krásný, bílý zázrak byl to bílé světlo a to on ho vytáhl ze spárů Hollow.
"Ale neměl by jsi se moc hýbat... Tvá zranění byla velmi kritická a nedoufali jsme, že to přežiješ... Ale odpočívej." dodal Ishida a trochu přivřel okno. "Tvůj Zabiramu se zlomil, ale bude v pořádku, už se začal regenerovat." informoval ho ještě.
"Uryuu... já..." hlesl tiše a stále černovláska sledoval pohledem. Chtěl se ho ptát na tolik věcí. Chtěl se zvednout. Zjistit, co se stalo nebo jestli tam byl sám...
"Jen lež a odpočívej." usmál se na něj mladíček a přešel k němu. Podepřel se rukou o postel a sklonil se k rusovláskovi. Jemně ho políbil na rty a pohladil po vlasech. "Dobré ráno, Renji..." hlesl jemně. Ty jeho modré, velké oči byli tak překrásné...





Tenkrát poprvé...

7. února 2014 v 17:46 | Nisure |  Yaoi, Shonen-ai Bleach
Pairing: Renji x Uryuu
Warning: Yaoi
Poznámka: Tento pár píšu podle sebe. Už to mám vžité tak se omlouvám jestli vám nebudou sedět povahy nebo výslovnost a nebo dokonce děj. Jinak trochu, co je v ději - Renji má za úkol hlídat Ishidu v lidském světě (už pár let), přičemž mu dělá tak trochu společníka, ale to pochopíte v povídce. :)


Už to bylo několik let, co znal toho chlapce. A taky to už bylo dlouho, co měl za úkol stále to stejné, ale ne, že by mu to vadilo, to ne. Už si na to zvykl abylo mu to i příjemné. Kdepak ze začátko, to se mohli zabít, nesnesli se, ale teď už to bylo v pořádku. Za těch pár let se dost sblížili a spřátelili se.
Ichigo se zajímal zase o někoho jiného a Ishidu nechal být. Bůh ví, koho zase vůbec měl. A upřímně, jak Ishidovi tak Renjimu to bylo úplně jedno. Možná i bylo lepší, když si ani jednoho z nich Ichigo nevšímal a ani nikdo jiný. Bohatě si vystačili sami jen oni dva.
I když musel uznat, že ten malý, drobný černovlásek je opravdu pozoruhodné a roztomilé stvoření, ale také hodně křehké. Když se mu něco stalo, tak měl vždy obrovské nutkání se o něj postarat a litovat ho a pomoct mu. Byl tak sladký. Ztělesnění dokonalosti. Když takhle sedával ve škole vedle něj tak ho většinou sledoval, než aby poslouchal výklad nebo něco. Nehledě na to, že ve škole je děsná nuda. Ale to tak neznamená, že nezůstaval i přes školní dny doma, když se mu do školy prostě nechtělo.
Oba dva bydleli pro zatím v jednom z Ryuukenových Sídel. V tom, kde byli se stejně neobjevoval a kdo ví jestli věděl, že tam Renji s Ishidou vůbec jsou. Tak ale, když už tak aspoň tohle by nemuselo Ryuukenovi vadit. Stejně má Sídel až moc, nejezdí do nich skoro vůbec, tak ať se aspoň nějak využije tohle.


Když skončilo vyučování, oba si sbalili své věci, vzali si brašny a vydali se ven ze školy do ruchu Karakury. Na vlak měli ještě nějakou dobu čas, aby mohli jet potom do Sídla.
Renji se podíval po černovláskovi a zazubil se. "No tak Ishi, vypadáš jako hromádka neštěstí." trochu do něj šťouchl, aby se probral, ale nebyl duchem někde v myšlenkách.
"Huh...?" dostal ze sebe chlapec překvapeně a zvedl pohled. A posunul si brýle na nose. "Renji..." hlesl a vrátil pohled před sebe "Omlouvám se, jen jsem přemýšlel." dodal.
"Ach jo, ty můj malej snílku. Víš co?" zeptal se a trochu se k Ishidovi sklonil "Zajdeme ti koupit něco na zoubek ano?" zastavil se a chytil mladíčka za rameno, aby se tak zastavil a podíval se na něj.
"Renji... Já... Já se musím ještě učit a připravit se do školy." pokusil se namítnout, ale nebránil se, jen zvedl modrý pohled.
"Na to máš čas neboj se poď." pobídl ho, chytil za ruku a začal táhnout s sebou městem, aniž by vyčkal na Ishidovu reakci.

"Já jsem ti říkal, že to nestihneme!" zanadával si Ishida a koutkem oka se podíval na rudovláska běžícího vedle něj. Několikrát mu říkal, že už by měli jít na vlak, ale on? Neeee. Prostě ho musel tahat všude s sebou a nepustit ho. Prostě musel, že.
"Neboj se to stihneme." uklidňoval ho rusovlásek a přesvědčivě se na něj usmál. Už byli na vlakovém nádraží jen teď museli na to zprávné stanoviště. Vlak už tam čekal.
Naštěstí to stihli. Jinak by museli jet dalším vlakem, který jede až večer. Oba dva si vlezli až do posledního vagonu, kde bylo nejmíň lidí a byl tam největší klid a taky nejvíc kyslíku, aby nějaký mohli pochytat do plic a pročistit si je od toho dlouhého běhu.
"Víš, že je to strašně sexy, když seš zadejchanej?" prohodil Renji provokativně a přimhouřil červené oči. Taky ho baví provokovat, ale teď to bylo myšleno jako pravda a i jako provokace. Sledoval pohledem černovláska a jeho krásné tělo a to i přes oblečení.
"Nech toho." zamračil se na něj Ishida možná trochu nespokojeně a přes otevřená ústa chtal do plic tak potřebný a vzácný kyslík.
"Ale no tak, nebuď tak mrzutý." jemně chytil mladíčka za spodní čelist a sklonil se mu ke rtům, přičemž ho něžně políbil na měkké rty. Pousmál se a následně mu do úst vnikl jazykem a začal plenit ta dokonalá, horká ústa. Mapoval je svým jazykem a provokoval ten Ishidův, aby se taky zapojil do téhle zábavné a velmi příjemné hry.
Ishida nejprve odmítal. Schválně odtahával jazyk. Snažil se rodovláska od sebe odtlačit. Přece jen si chtěl zachovat trochu svojí důstojnosti, jsou tady lidi. Sice ne tolik, ale stejně! Nakonec se, ale podvolil. Bylo to příjemné, nechat se opečovávat starším. Jeho jazyk už znal. Párkrát už se taky tohle stalo, ale nic víc. A bylo to příjemné a tak smyslné.
K Ryuukenovo Sídlu to bude ještě chvíli trvat. Tak že, je ještě čas. Ryuuken tam měl stáje s koňmi, Ishida ty koně miloval. Taky že, když teď byli v Sídle tak k nim denně chodil a jak jen mohl tak na nich i jezdil na vyjížďky a provětrat je. Ale na tohle Renji nebyl. V prvé řadě ho ty koně ani nemají rádi a z neznámého důvodu mu vždycky jdou po vlasech. Na koni dlouho nevydrzí. Není na to stavěný, jak to pořád poskakuje. Z toho by se člověk zbláznil, ani potom nemůže v klidu sedět. Prostě se s koňmi nemá rád. A oni nemají rádi jeho to je vše. Jooo když si na toho koně vylezl poprvé, to bylo moc hezké. Ráno byl celý rozlámaný, unavený, byl rád když se vůbec mohl zvednout. To místo, aby jel na koni tak radši bude koukat z povzdálí a nebo si dělat své práce.
Po chvilce rudovlásek rozpojil polibek a upřel na chlapce rudý pohled prosycený chtíčem. Prahnul po něm. Chtěl ho mít jen pro sebe, ale sám věděl, že teď by to nešlo. Nehledě na to, že za chvilku budou vystupovat a za téhle denní doby to také není vhodné. Musel potlačit své dosavadní vzrušení.
Ani jeden z nich nečekal, že to bude trvat už jen tak krátkou dobu, než vlak dojede na jejich stanici, ale co. Tím líp. Vystoupili tedy a vydali se do Ryuukenova Sídla.

Zatím, co Ishida se připravoval do školy a plnil si sv povinosti a následně se i učil. Tak Renji zatím udělal večeři. Nechal ho ať se klidně učí, když mu o to tak moc de tak proč ne. Jeho samotného by tohle nějak nevzrušovalo nehledě na to, že do té školy chodí jen kvůli své missi. Po večeři se potom šli osprchovat, aby mohli jít do postele a spát, no spát. TO také není úplně to nejlepší slovo. Ishida musí mít v ruce pořád nějakou knížku tak ten si četl, alespoň do té doby, než se vrátil Renji z koupelny.
"Už zase?" pozvedl jedno obočí a naklonil hlavu trochu ke straně. Přešel k posteli, natáhl se a tu zpropadenou knížku mu prostě vzal a nezájem. Položil jí na noční stolek. Sedí u toho celý den a ještě v noci, aby u toho seděl. Jo to tak. Navíc ono taky není úplně nejzdravější, číst si, když je rozsvícená jen lampička.
Ishida si jen povzdechl. Na tohle už si tak nějak zvykl. Pořád mu ty knížky bral, když si večer četl, ale už vzdal pokusy o to si knihu vzít zpátky. Stejně by mu jí nedal.
"Já tě zabavim jinak." zavrněl rudovlásek a usmál se. Jemně chytil mezi prsty jeho brýle a následně je opatrně sundal a položil ke knížce. Pohladil černovláska po tváři a hrdle a něžně políbil na ústa.
Mladíček jen trochu přivřel modré, velké oči a spokojeně se vybídl. Trochu zvedl jednu ručku a vydal se s ní k černé stuze v rudých vlasech. Trochu za ní zatáhl a rozvázel jí a tím i vodopád dlouhých, rudých vlasů. Tiše vydechl a zabořil obě ruce do červeného závoje. Probíral se jednotlivými pramínky a přitáhl si staršího do vášnivého polibku.
Renji se mírně pousmál a zapojil do hry svůj jazyk. Normálně neměl rád, když mu někdo rozpouští vlasy, ale tohle si nechá líbit. Ta jemnosta smyslnost, jíž ho černovlásek obdaroval byla nepopsatelná. Bylo to moc hezké. Vztáhl k němu ruku a prsty přejel po jeho klíční a následně přes hruď. Měl tak jemnou kůži.
Chlapec tiše zasténal do druhého úst a podvolil se. Polibek stále nerozpojoval a probíral se rudými mlameny, přičemž je na chvíli pevně stiskl v pestičkách.
Opatrně sjel tou nenechavou rukou až ke kraťáskům, ve kterých Uryuu spal a obtáhl lem oblečení a následně pod něj pomalu vnikl špičkami prstů. Více se usmál, když se černovlásek zachvěl a zasténal. Cítil pod svou rukou, že je vzrušený. Provokativně přejel po celé jeho délce a palcem obkroužil špičku.
Ishida znovu zasténal a odtáhl se od něj, pustil jeho vlasy a sevřel v rukou pevně prostěradlo pod sebou. Snažil se potlačit to chvění a tlumit své ustní a přes to všechno nechtěné projevy. Líčka měl mírně načervenalá. Bylo to okouzlující a moc sladké.
Chvilku ho dráždil rukou a následně mu jí vytáhl z kraťasů a stáhl je dolů, aby se nepletli. Vtěsnal se mu mezi nožky a přejel prsty po jeho vstupu. "Ishi, už dlouho tě chci." zašeptal mu do ouška a obtáhl jeho konturu a následně i jemně skousl mezi zoubky.
Černovlásek vydechl a naklonil hlavu trochu na stranu, aby se mu mohl víc vybídnout. Bylo mu trochu trapné, být před ním zcela nahý, ale spíš byl teď zaslepen chtíčem a slastí.
"Ishido..." zavrněl rudovlásek a naslinil si dva prsty. Přejel jimi po chlapcově otvoru a následně do něj jedním prstem opatrně vnikl, aby si ho mohl začít připravovat. Pomalu prstem pohyboval, aby mu neublížil a následně přidal i druhý prst, aby si ho mohl začít roztahovat a povolovat svaly. Následně přidal ještě třetí prst. Druhou rukou si stáhl své kraťasy. "Ishi... Můžu?" zeptal se svůdně a podíval se mu do tváře.
Černovlásek pootevřel modré oči a přeměřil si ho pohledem. Přes pootevřené rty dýchal. Nakonec jen mírně přikývl.
Renji se spokojeně usmál a vytáhl z něj prsty. Odepřel se rukama vedle něj a opatrně do něj vnikl celou svou délkou až po kořen. Tiše zasténal a na chvilku si skousl spodní ret mezi zuby. Dal jim chvíli, aby si jejich těla zvykla na tu změnu a tlak. Pak pomalu začal vnikat. Nejprve pomalu a mělce. Nechtěl Ishimu ublížit a ani sobě, ale postupně byli přírazy stále intenzivnější a hlubší.
Chlapec hlasitě sténal a to i přes to, že se snažil tlumit. Přitáhl si rudovláska k sobě a pevně ho objal kolem krku a zaryl mu nehty do zad. Sténal mu do ucha. Už vzdal pokusy být potichu. Stejně to nešlo. Trochu zakláněl hlavu a měl zavřené oči.
Přestal se podepírat jednou rukou a pohladil chlapce po hrudi a jal se dráždit jeho vzrušení ve stejném tempu jako do něj vnikal. Dráždil ho prsty a hladil. Chtěl mu taky dopřát uvolnění, po kterém on sám toužil. Chtěl ho. Chtěl to drobné tělíčko pod sebou jen pro sebe. A nikomu ho nedát. Jen pro sebe.
"R...Ren...ji..." dostal ze sebe černovlásek mezi vzdechy. Prohnul se v zádech a zachvěl se, když ho polila vlna orgasmu a vyvrcholil do rudovlasého ruky. A ani Renjimu netrvalo dlouho, než naplnil černovláskovo nitro bílou tekutinou. Pomalu do něj přestal vnikat a vydýchával. Podíval se na Ishiho pod sebou a jemně se pousmál a políbil ho na rty. Uryuu tiše vydechl a přes přivřené oči se na rudovláska díval. Přestal mu zarývat do ramen prsty a nehty. Renji z něj pomalu vystoupil a očistil svou ruku.
Ryuuken by je asi zabil, kdyby tohle viděl. Jinak řečeno, kdyby zjistil, že spolu spali v jeho Sídle a co víc v jeho pokoji a na jeho posteli. Ale to se nedozví (doufejme). Potom by je v lepším případě odsud vyhnal. Oba dva a neptal by se jich. Však všichni známe Ryuukena, že.
Netrvalo dlouho a oba chlapci za chvíli spokojeně oddechovali ve vzájemném obětí a pod dekou ve svitu měsíčního slunce, které do pokoje dopadalo a dodávali tak stříbřitý lesk a trochu osvětloval jinak tmavou místnost....